Dej mi svůj úsměv 2 - 1. kapitola

Kapitola 1. – Nová studentka přichází!

Už spolu chodíme měsíc, a je poměrně zajímavé, že si ještě nelezeme na nervy, vzhledem k tomu, že se vidíme každý den ve škole. A pak ještě u mě doma o víkendech, i když to jen zřídkakdy, protože musím chodit do práce.
Další překvapující věcí je, že to se mnou vydržel. Protože jak se mi sám svěřil, s žádnou holkou nevydržel déle, než týden. Ale pár výjimek by se údajně našlo.
Jako by mě zajímalo s kolika holkami, a jak dlouho, chodil.
Občas mě štve, to jo, ale neřeknu mu to. Nevím proč. Asi nechci vyvolat konflikt, když spolu chodíme tak krátce. I když pro nás oba je to poměrně dlouhá doba.
A díky jeho předchozím zkušenostem s holkami, asi nebylo těžké si mě omotat kolem prstu. Když se nad tím zamyslím, tak jsem mu podlehla opravdu hodně rychle.

„Tak jak tenhle víkend?“ Zeptá se mě Martin, když po škole jdeme domů a vyruší mě tím z mých úvah.
„Musím zase na brigádu.“ Oznámím mu jako skoro každý den.
„Proč musíš chodit na brigádu? Už jsem ti říkal, že jestli potřebuješ peníze, tak ti je dám. Mám jich dost. Nechci, abys takhle pracovala!“
„Jenže já zase nechci tvoje peníze.“ Povím vážně a zároveň trochu naštvaně. Nevím proč, ale nedokáže pochopit, že to chci zvládnout sama a také, že v žádném případě nechci využívat jeho peněz. Nechci mu být nic dlužná, i když je asi samozřejmé, že chce přítel pomoct svojí holce.
„Fajn, doufám, že na tý brigádě potkáš zase tamtoho kluka…“ Poví jakoby ze srandy, ale já dost dobře vím, že žárlí. A nezajímá ho, že ten kluk je o tři roky mladší nežli já. A na zajíčky opravdu nejsem.
„Já taky!“ Povím s úsměvem, abych ho naštvala. A povedlo se! „No tak, víš, že si dělám srandu. Já mám ráda tebe. Nikoho a ani nic jinýho nepotřebuju. Tak se na mě nezlob, jo?“
„Jako bych se na tebe mohl někdy zlobit.“ Řekne napůl nechápavě.
„Neboj, to přijde!“ Usměju se. A ne, nejsem pesimista, pouze zkušený optimista!
„Doufám, že ne.“ Přitáhne si mě k sobě za ruku, kterou jsem se s ním držela, rukama mě obejme kolem pasu a políbí mě. „Miluju tě.“
„Já vím.“ Usměji se. Poněkud smutně. Zatím jsem nebyla schopna mu to říct od toho dne, kdy jsem mu to řekla poprvé a vlastně ani nevím, jestli to tak cítím. V každém případě jsme spolu jen krátce, takže je to asi v pořádku.
„Já to myslím vážně!“ Urazí se naoko.
„Promiň!“ Vypláznu na něj jazyk, abych i já zlehčila situaci.
„Hej, ber mě alespoň občas vážně!“
„Nehejuj na mě,“ zasměju se.
„Štveš mě.“
„A že mi to jde, viď?“
„Tebe to vyloženě baví!“ Dá si pravou ruku v bok a levou mě stále drží v objetí.
„Nee,“ povím ironicky.
„Jsi úplně jiná než ona…“
„Než kdo?“ Zarazím se.
„To je jedno, dávná minulost.“ Poví a já odemknu dveře od garsonky. „Když už jsme tady… co kdybychom…“
„Zamítá se.“ Odmítnu. Přesně vím, na co opět myslí. Chodíme spolu teprve měsíc, takže jsme spolu ještě… to, no… Však víte!
„Dobře… Promiň, že se tě takhle ptám, ale proč jsi s nikým předtím nechodila?“
„Protože ještě před měsícem jsem neuměla mít někoho ráda…“ Povím trochu neochotně. Nerada mu přiznávám, že on je i v tomto ohledu pro mě „první“.
„Takže jsem první?“ Usměje se samolibým úsměvem.
„Neměl bys už jít? Za chvíli ti začíná cvičení na kytaru.“ Zamluvím to, a nenápadně se ho snažím vystrnadit ze dveří.
„Dobře, dobře…“ Kapituluje a políbí mě. „Miluju tě, lásko, uvidíme se zítra!“ Mávne na mě rukou a odejde. A já mám zas na chvilku klid.
I když jak se to vezme, hrozně ráda bych byla s ním. Navíc je teprve polovina druhého pololetí školy, takže do prázdnin je ještě daleko. Ne, že bych plánovala, že s ním budu tak dlouho! To v žádném případě!
Teda, přála bych si to, doufám v to, ale je lepší nikdy neplánovat nic dopředu. Vždycky se najde nějaká věc, která může člověka zaskočit. Stejně jako mě před měsícem smrt mojí mámy.
Hrozně se mi po ní stýská. A tenhle byt mi bez ní přijde ještě menší, než ve skutečnosti je. A také je velmi prázdný. I když je tady zrovna Martin nebo Michal, můj brácha, který mě chodí kontrolovat, není to ono.
No nic, konec rozjímání, je čas jít do práce!

„Už zase pondělí?“ Postěžuji si, když jdu s Martinem do školy.
„Nemrač se, nesluší ti to.“ Pousměje se, když vejdeme do třídy, kde si sedneme každý na jiné místo. Máme teorii, že když nebudeme sedět vedle sebe, nezačneme si lézt na nervy tak brzo. Takže já si sednu vedle Anny uprostřed třídy, a on na konec. Sedí sám, protože je nás, díky vyhozenému spolužákovi, lichý počet.
„Přestupuje k nám nová studentka, takže jí všichni hezky přivítejte, a někdo jí o přestávce proveďte po škole!“ Rozkáže profesor, když vejde do třídy a následuje ho krásná blondýnka.
„Veroniko, jděte si sednout támhle,“ ukáže na jediné volné místo vedle Martina, „stejně nemáte na výběr.“
Veronika se podívá tím směrem, a docela děsivě se usměje. Přejde k Martinovi pozorována celou třídou.
„Nazdar, Márty!“ Poví blondýnka. Já si jen všimnu Martinova kamenného, nechápavého a zároveň trochu naštvaného výrazu. „Dlouho jsme se neviděli, zlatíčko.“ Dá si vlasy za ucho a konečně si sedne.
Zlatíčko? To slovo mě zasáhlo jako blesk. Kdo ta holka ksakru je? A odkud zná Martina? A proč se Martin tváří tak…