SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Dej mi svůj úsměv - 3. kapitola

  • Soubor nelze vytvořit.
  • Soubor nelze vytvořit.

Nevím, jak dlouho trvalo, než mi došly všechny slzy, ale když se tak stalo, otočila jsem se k němu zády a snažila se zničit černé šmouhy po obličeji… Pitomá řasenka!! „Promiň…“ hlesnu potichu
„Za co?“ Nechápe.
„Za všechno a hlavně za to, že jsem ti promočila a ušpinila tričko…“ Podívám se na něho a dodám: „a taky pěkně pomačkala…“
Začne se smát, a když ho záchvat přejde, poví: „Je ti líp?“
„Jak se to vezme…“ Odpovím neurčitě.
„Co ret?“ Kdyby ho nepřipomněl, zapomněla bych na něj. Skloním hlavu a všimnu si trička od krve. Vykulím oči a vzpomenu si na jeden nepříjemnej fakt.
„Brácha…“ Úplně jsem na něj zapomněla! Jako na zavolanou se přiřítí jeho auto. Michal vystoupí a řekne: „Máš zabaleno?“
„Nikam nejdu,“ odpovím.
„Cože?!“ Vyjede na mě. „A jako proč!“
„Se divíš?“ Vloží se do toho Martin.
„Nepleť se do toho, skrčku!“ Vidím, že mu chce dát ránu.
„DOST!!!“ Zařvu, až mi praskne ret a začne opět krvácet. Provizorně ho otřu rukou. „Brácha, pochop, že tahle garsonka je jediný, co mi po mámě zbylo. Dokážu se o sebe postarat sama, je mi šestnáct. Jsem starší než ty, když jsi utekl z domu. A kdybych to náhodou nezvládala, tak k tobě půjdu. Brigádu rušit nebudu. Počítají tam se mnou a teď se mi bude hodit. To je moje konečný rozhodnutí a ty ho nezměníš! Martine, díky za to, co jsi pro mě udělal. Na oplátku ti dám dobrou radu: nestrkej nos do cizích věcí.“ Nečekala jsem na jejich reakci a šla tam, kde je můj domov.

První místo, kam jsem zamířila, byla koupelna. A myslím, že potom, co se mi dneska stalo, je koukat se do zrcadla naprostá hovadina! Řasenku mám rozmazanou po celém obličeji, docela by mě zajímalo, jak se mi dostala až na čelo… A k tomu ještě červená brada i krk a tričko pochopitelně taky. Ze rtu mi ještě teče trošička krve, tu se však rozhodnu ignorovat a jdu do sprchy. Po očistě se opět podívám do zrcadla, a co nevidím? Opuchlá víčka a nateklý spodní ret. Těžko říct, co bylo horší…
Oblíknu na sebe kalhoty, které jsem dneska nosila celej den, a tričko co se válelo na zemi, kupodivu čisté. A vyrazím k doktorovi. Ještě aby se mi tam dostala nějaká infekce…

Doktor se naštěstí neptal, co jsem dělala a rovnou mi ret vydezinfikoval a sešil dvěma stehy. Pochválil mě, že jsem s tím přišla hned a propustil mě domů s tím, ať jsem příště opatrnější. Přišla jsem domů a svalila se na postel. Začala jsem si shrnovat průběh dnešního dne. Ráno jako každé jiné, vyrazila jsem do školy, povídala si s kamarády, byla pozvána do ředitelny, kde mi oznámili, že mojí matku někdo zabil. Potom zjištění, že to udělal někdo, kdo se prohlašuje mým otcem. Hádka s nevlastním bratrem, který mě následovně praštil. A pak, pak jsem brečela v objetí cizího kluka…
Co se stane teď? Přece jen ještě nejsou ani dvě odpoledne… Třeba mě vytopí sousedka, nebo začne hořet, nebo se můžou rozhodnout, že mě odtud vykopnou… Sakra musím něco dělat! Tohle ticho mě zabije! Pustím si Alice in Chains, což není vhodná volba a tak vyměním CD a hodím tam Sex Pistols. Johnyho zpěv mě nabije aspoň trochou energie a já začnu uklízet náš… vlastně už jen můj, byteček.

Snažím se ignorovat můj mobilní telefon, ale lidi se rozhodli, že mi prostě pokoj nedají. Zrovna když chce být někdo sám, ho musí všichni otravovat.
Nakonec se rozhodnu aspoň jeden hovor přijmout a to od Anny. Je to moje jediná kamarádka, tak bych jí to mohla vysvětlit. „No konečně!“ Zařve mi do ucha, „kde trčíš takovou dobu?!“
„Potřebovala jsem být sama… a ještě pořád potřebuju…“
„Jakto? Stalo se něco? Mluvíš jako bez života…“
„Já ten život mám… Ale máma ne…“
„Cože? To snad… Co se jí stalo?“
„Zavraždili ji…“
„To je strašný… A našli už vraha?“
„Jo, už jo…“
„Aspoň že tak…“
„Můžu tě o něco poprosit?“
„Jasně o cokoliv!“ Vyhrkne bez rozmyslu.
„Ve škole to nikomu neříkej,“ zaprosím. „Zejtra nepřijdu do školy, ale od pondělí budu chodit normálně…“
„Jsi si jistá, že chceš do školy tak brzo?“
„Jo… A promiň…“ Dneska se nějak často omlouvám, napadne mě…
„Za co?“
„Myslím, že už nikdy nebudu jako dřív… Žádný úsměv, vtipný komentáře, různý narážky, provokování, nic z toho…“ Vysvětlím.
„Chápu… ale za to se přece nemusíš omlouvat… To je pochopitelný, ale neboj, časem se to spraví…“ Utěšuje mě.
„Promiň, já už budu končit…“
„Co teď vlastně budeš dělat?“
„Asi přežívat… Budu bydlet dál tady v garsonce a platit si nájemné z toho, co dostanu na brigádě… Zrovna teď provádím úklid, ani si nevzpomínám, kdy se tu uklízelo naposled…“
„Když budeš cokoliv potřebovat, stačí říct.“
„Díky… Tak… měj se…“ Ukončím hovor a pustím hlasitěji hudbu.
Přežívat… ale bude to stačit? Opravdu se někdy vzchopím natolik, abych se chovala jako před několika málo hodinami? Vypnu telefon, douklidím a dám prát prádlo. Teprve teď na mě padne únava, lehnu si na postel a nechám se unášet do říše snů, kde moje mamka stále žije…

Dodatek autora:: 

Táák a je tu třetí kapitolka! ^^
Co v ní bude?? No, nechte se překvapit Laughing out loud
Jinak opět děkuju všem, kteří mi napsali komentáře, které mě opravdu povzbudily a zároveň děkuju těm, kteří si tuto kravinu vůbec přečetli Laughing out loud
No nic, pokuste si užít tuto kapitolku Smile

4.8
Průměr: 4.8 (5 hlasů)