Dej mi svůj úsměv - 5. kapitola

„Martin?!“ Hlesnu neslyšně a cítím, jak se mi zrychluje tep, když mířím k poslední lavici u okna. Posadím se a všimnu si, že se mi do očí derou slzy, snažím se je potlačit a na Martina se ani jednou nepodívám, nic mu neřeknu, prostě ho ignoruju. Ale ne vše jde tak jak má.
Profesorka začíná vykládat novou látku a já po očku pozoruju, že Martin má dopsané všechno učivo. Píše si všechny poznámky a k tomu tak krasopisně a úhledně. A já ještě ani nevytáhla sešit z tašky. No co, matika mi jde a stejně si budu muset od někoho půjčit sešit a doplnit si minulou hodinu. A matikářce to, zdá se, nevadí. Pokud já ignoruji Martina, co potom dělá on? Neřekl ani jedno slovo, ani se na mě nepodíval, a to vím, protože ho nenápadně pozoruju. Sedím na místě jak přikovaná a stále se snažím potlačit slzy, a hlavně vzpomínky na čtvrtek… Jak mě může donutit brečet a pak dělat tohle? Jako bych ani neexistovala, už jenom ta představa, že jsem pro něj mrtvá, mě dělá smutnou.

Jakmile skončí hodina, Martin vstane a jde k jednomu z kluků. Moje myšlenky výří v naprostém chaosu… Co se to děje?! Mám pocit, že dostanu hysterický záchvat breku, ale přijde ke mně Anna s Alexem. Alex vypadá, že mě chce utěšovat a jediná věc, která mu v tom zabraňuje je Anča. „Tak co říkáš na toho novýho kluka? Jmenuje se Martin-“
„Nezájem…“ Přeruším jí. Je fajn, že nemluví o mamce, ale o něm mluvit taky nechci. Jestliže on se chová, jako že neexistuju, tak to budu dělat i já s ním.
„Chápu, že tě to s tvojí mámou sebralo, ale nesmíš se tomu poddat! Jestli se budeš chovat takhle, tak budeš úplně sama!“ Seřve mě. „To si jako myslíš, že když ti někdo zemře, že tě bude někdo utěšovat?! To se pleteš!!“ Nechápu to, Anna byla vždycky přátelská, neuměla zvýšit hlas, ale i přes to reaguji na její slova okamžitě.
„Co to do tebe vjelo? Myslím, že jen ty nepatříš mezi lidi, co neutěšují, ale to je mi jedno, protože já o to nestojím.“ Všimnu si, že naší hádku poslouchají všichni, kromě Martina, ten nás ignoruje. Vlastně se ani nehádáme, Anna na mě řve a já jí normálně odpovídám, nezvyšuji hlas.
„Nevím, co čekáš, ale já nemám v plánu se smát a být v pohodě. Byla by to přetvářka.“ Přetvářka… To teď dělá Martin? Nebo se přetvařoval předtím? „A je mi jedno, jestli tě tím rozčiluju, je to moje věc.“
„Tvoje věc? Přetvářka? O čem to mluvíš?!“ Vyjede na mě, „tak aspoň breč! To bys měla dělat! Jediný co chci je, aby ses přestala chovat jak bezcitnej robot! To že se nesměješ, chápu, ale tohle?!“
„Víš o tom, že tenhle celej rozhovor nedává smysl?“ Zeptám se zamyšleně.
„Cože? O čem to mluvíš?“ Asi neví.
„Nejdřív na mě křičíš, že mě nikdo utěšovat nebude a pak, proč nebrečím a chovám se jako robot. To nedává smysl…“
„Ne to doopravdy nedává!“ Vypadá to, že nemluví o tom samým, co já. „Proč teda nebrečíš?!“
„Už jsem brečela, nejsem robot, ale umím se ovládat a nechat si svoje pocity pro sebe. Ve čtvrtek jsem nebyla schopná brečet, ale někdo mi k tomu pomohl…“ Nepodívám se na něj, ale je vidět, že ví, o kom mluvím. „A nemám v plánu brečet, je to… k ničemu… Nepomáhá to, nemůže to pomoct… Úlevu cítím zbytečně, pláč nevrátí mrtvé k životu… a ta úleva stejně zmizí… je to jen pocit, a navíc to, že je mamka mrtvá, je moje vina… Kdybych se s ní nepohádala, nešla by do toho zas**nýho baru a nebyla by mrtvá… Takže nemám právo na to být v pohodě… Sakra!“ Řekla jsem to, je to venku. Teď mě můžou nechat být, nechat mě samotnou.
„Tohle je lepší!“ Usměje se na mě Anča.
„Cože?“ Nechápu.
„Musíš o tom mluvit. Nesmíš se prostě uzavřít do sebe.“ Pořád se usmívá. Tohle byl její plán od začátku? Chtěla jen slyšet moje pocity… bože… To je jak z nějakýho filmu.
„Mluvit?“ Zeptám se nepřítomně. „Ale o čem?“
„Jak to snášíš… Nebo proč máš roztrženej ret, nebo kdo ti pomohl brečet…“ Všichni ve třídě mlčí a poslouchají náš rozhovor.
„Fajn… Ale vy si hleďte svýho,“ kouknu na spolužáky.
Alexe jsem taky poslala pryč a sedla jsem si s Annou u mojí lavice s tím, že ona seděla naproti mně.
„Nemůžu popsat, jak to snáším, protože to nevím… asi špatně. S tou pusou… Brácha mě ve čtvrtek praštil… ale všechno je zase v pohodě, usmířili jsme se… Teda aspoň doufám…“ Odpovím na její otázky.
„A kdo je ten, co ti pomohl brečet?“ Zazvoní na hodinu a já si všimnu, že se Martin vrací na místo.
„To je jedno…“ Snažím se z toho vykroutit.
„Ale no tak! Byl to kluk? Byl? A byl pěknej?“ Jak mám asi odpovědět, když si Martin sednul zrovna vedle mě?! A vypadá to, že náš rozhovor poslouchá!
„Hej, ty se červenáš! Takže pěknej byl!“ Přistihne mě kamarádka.
„Cože? O čem to mluvíš?“ Nemám v plánu se prozradit.
„Ale no tak!“ Zdá se mi to, nebo jediný, co jí zajímá, jsou pěkní kluci?
„Vyplakala ses mu aspoň na rameni? V jeho objetí?! Tak mluv!“ Naléhá na mě
„Tebe zajímaj vážně jen pěkní kluci, co?“ Řeknu mojí předchozí myšlenku.
„Takže mám pravdu! Ale určitě není hezkej tak, jako tady Martin!“ Podívá se na něj, což ocením, protože jsem momentálně rudá jak rajče!
A od dalších otázek mě zachrání naše třídní, kterou máme na češtinu, protože vyhnala Annu na její místo. Ale Anča to pěkně podělala! I když… vypadá to, že mě stále ignoruje, oddechnu si úlevou a vytáhnu sešit na češtinu.
„Takže já jsem pěknej, jo?“ Zašeptá mi u ucha, zase zčervenám, ale jediný na co se zmohu, je moje drzost.
„Páni, takže umíš mluvit! Už jsem se lekla, že ti uřízli jazyk.“
„Neodpověděla si…“
„Na co? Jo, myslíš to, jestli jsi hezkej? Vlastně ani nevim… Já totiž nesnášim kluky. Hlavně takový idioty, jako jsi ty.“ Snažím se znít přesvědčivě i přes to, že šeptáme. „Takže budu radši, když mě budeš nadále ignorovat.“
„Myslím, že mi budeš muset vysvětlit, proč jsem idiot…“ Ten kluk mě rozčiluje! Chová se úplně jinak než předtím!
„Protože se chováš namyšleně, ignoruješ mě a to jsi mě ve čtvrtek donutil brečet a choval ses ke mně mile. A teď mě ještě otravuješ blbejma otázkama, jestli si myslím, že seš pěknej!“
„Ptal jsem se kluků, co si jsi zač,“ on snad vůbec nevnímal, co jsem teď řekla! „Říkali, že ses vždycky hloupě usmívala, a to i když jsi dostala pětku ze zkoušení. Vždycky jsi měla dobrou náladu, a proto tě neměli rádi.“
„No a co?“ Odseknu, vůbec nechápu, kam tím míří.
„Ale i když tě neměli rádi, když ses usmívala, říkali, že by to bylo lepší, než když se teď chováš bezcitně…“
„Já se nechovám bezcitně, prostě se jen nesměju, to je celý. A myslím, že i pochopitelný. Jo a jen tak mimochodem… tobě do toho nic není. Ty sám se chováš bezcitně…“
„Nemyslím, že mi do toho nic není,“ nenechá se odbýt, „protože já chci vidět tvůj úsměv.“
„Tak to máš smůlu!“ Zašeptám, „Profesorko, můžu na záchod?“ Zeptám se.
„Jistě, jen jdi.“ Odpoví a dál vykládá látku.
O co mu zatraceně jde? Vůbec to nechápu! Hrozně mě mate a já mám zase na krajíčku… Proč mi prostě nedá pokoj? Podívám se do zrcadla a vidím, jak mi stékají slzy po tváři. Jsem jak malá holka! Rychle si je setřu a vyrazím zpátky do třídy… Cítím se nějak… otupěle, aniž bych věděla proč.
„Proč ode mě utíkáš?“ Zeptá se Martin, jakmile se posadím.
„Ignoruj mě, jako jsi to dělal doteď.“ Poprosím ho.
„A co když odmítnu?“
„Za prvé: nebyla to otázka, takže bys teoreticky odmítnout ani nemohl. Za druhé: tak tě budu prostě ignorovat já. Za třetí: neříkala jsem ve čtvrtek, ať nestrkáš nos do cizích věcí?“
„Ale já tě nechci ignorovat a taky nechci, abys ignorovala mě… A nějak nechápu, proč bys to dělala.“
„Mě je ale jedno, jestli to chceš nebo ne, prostě to tak bude. Tak mi dej pokoj.“ Syknu na něj.
„Ne… Nemůžu,“ odpoví zvláštním tónem.
„O co ti vlastně jde?! Vůbec ti nerozumim!“ Podívám se na něj, on sám vypadá, že to nechápe.
„A já zase nerozumím tobě… Vlastně ani sobě… Jak bych to jen řekl, aby to dávalo smysl…“ Přemýšlí a já doufám, že zazvoní, abych mohla jít pryč. Naštěstí se moje přání splní a tak jsem šla za Annou a vytáhla jí ven na chodbu. „Co se děje?“ Diví se.
„Nic…“ Zalžu, „Nechceš se projít školou a podívat se na suplování?“
„Jo… proč ne…“ Odpoví pořád poněkud zmateně.

Konečně skončila poslední hodina a já od té druhé s Martinem nepromluvila. Před školou jsem se rozloučila s Ančou, protože jsem si uvědomila, že nemám sešit ze zemáku. Vrátím se do třídy, a koho nevidím? Sešit jsem očividně nezapomněla, protože mi ho podal a řekl: „Promiň, nějak jsem tě musel donutit se mnou mluvit.“ Usměje se omluvně.
„Omluva se nepřijímá, čau!“ Vezmu sešit a odcházím rychlou chůzí.
„Hej! Počkej!“ Chytne mě za ruku. „Říkám, že s tebou chci mluvit!“
„Ale já s tebou ne. Tak mě pusť!“ Drží mě až moc pevně, bolí to.
„Jsi strašně sobecká, víš o tom?!“ Vyjede na mě. „Promiň, ale… prostě mě vyslechni…“ Zní to docela prosebně.
„Nejdřív mě pusť…“
„Jen když slíbíš, že neutečeš…“ Podívá se na mě vážně.
„Fajn! Hlavně mě už pusť!“ Pustí mě a já neutíkám, protože i když bych chtěla, já neporušuju sliby. Třu si bolavé zápěstí, které je zbarvené do červena. „Tak mluv,“ pobídnu ho a sednu si na něčí lavici.
„Promiň…“ Kouká se na zápěstí.
„Neřeš to a mluv, jinak odejdu…“ Varuju ho.
„Dobře… Ehm… no… Takže…“
„Začneš už?!“ Zeptám se podrážděně.
„Ještě mi slib, že mi do toho nebudeš mluvit,“ řekne zamračeně. Vůbec nevypadá jako ten kluk, kterého jsem před čtyřmi dny potkala.
„Jen když mi slíbíš, že konečně začneš.“
„Dohodnuto. Takže jak bych to řekl… Jde o to, že tě nechci vidět takhle… Nechci, aby ses trápila… Víš, když jsem tě ve čtvrtek uviděl, měl jsem nutkání ti pomoc. A když jsi potom plakala v mojí náruči…“
Počkat, není tohle vyznání lásky, že ne? Ne, to je blbost, zamítnuto!
„Uvědomil jsem si, že nechci, abys ještě někdy brečela. Že chci vidět, jak se směješ a jak jsi šťastná… no vlastně abych to upřesnil, tak jsem chtěl, vlastně chci, abys byla šťastná se mnou…“ Nezmůžu se ani na slovo. Tohle je vážně vyznání? Měla bych být ráda, ale cítím jen nesmírný zmatek. Vezme můj obličej do rukou a políbí mě na čelo. Jsem jak přimražená, on se mi podívá do očí a řekne: „Prosím, dej mi svůj úsměv.“