Démonické lázně – Pramen 14 – Krev

Ráno jsem se z pokoje vyplížil, abych děcka nebudil. Ze skřínky jsem si vytáhl kulatý a plochý předmět, který jsem včera nepředal. Utíkal jsem do kuchyně, kde Futachi zrovna připravovala snídani.
„Em, Futachi.“ Zkusil jsem opatrně navázat rozhovor.
„Copak?“ Neotočila se na mě, což byla známka toho, že je pořád naštvaná.
„Je mi to moc líto.“
Neodpověděla.
„Nechtěl jsem ti tím ublížit. Já jen … že Geimo je roztomilá … tedy mě se tak zdá … a … no … napadlo mě … že byste si jako ženy mohly rozumět … “
„Ah.“
Povzdechl jsem si.
„Vím, že jsi rozzlobená, tak mě ve městě napadlo, že by se ti tohle mohlo líbit.“ Položil jsem balík na okraj kuchyňské linky, blízko spíže a radši jsem se z kuchyně vytratil a šel zkontrolovat děcka. Geomi se zrovna probudila. Každou nohu si protáhla zvlášť. Vypadala opravdu legračně, obzvlášť, když měla ještě zavřené oči.
Kara se taky pomalu probudila stejně jako Bai se Zoí. Jen nekomata byla líná, odpočívadlo se jí velmi líbilo. Občas ze spánku mňoukla.

Všem jsem zase ukázal lázně a karakasa se ujala role průvodce a důležitě švihala jazykem. Já je spíš jen pozoroval a občas Karu poopravil a doplnil. V kuchyni jsem pak vyzvedl snídaně, ale Futachi byla pořád uražená a balíčku se ani nedotkla.
Po snídani jsem pomáhal Subaemu v účetnictví. Ukazoval mi, jak se účetní knihy vyplňují, jak rozdělit bankovky, kde jsou jaké uloženy a další věci. Přišlo mi to dost složité, ale měl jsem možnost nahlédnout do účetnictví našich lázní.
Před obědem jsem znovu vytíral podlahu v hlavní budově. Tam si mě všiml hnědý drak, ale objevil se i ten červenožlutý.
„Hej, Ríšo!“
„Jsem Richard Sedmnáctý!“ odpověděl mu vztekle.
„Ale, ale, přeci se nebudeme při tak krásném ránu hned škaredit.“ Bránil se.
„Tebe snad ta událost netrápí?“
„Říct, že nejsem zvědavý na to, co se tam událo, by byla lež.“ Rychle se na mě podíval a mě přejel mráz po zádech.
„Jinými slovy ti bezpečnost tohohle místa nedělá nejmenší starosti!“
„Chodím sem dlouho a nikdy se tu nic takového nestalo.“
„Pokud ten kněz žije, je jen otázkou času, kdy sem přivede jiné.“

'Cože?!' Tohle mě vůbec nenapadlo. Ustal jsem v práci. 'On … říkal jsem mu, že tu jsou hodní démoni! Určitě … určitě o nás nikomu neřekne! …Ne? … NE?!'
„Možné to je.“ připustil starý drak.
Richard se otočil a odešel. Měl ještě horší náladu než předtím.
„Hej, kluku, proč jsi přestal?“
„A! O-Omlouvám se!“
Rychle jsem se vrátil k vytírání. Slyšel jsem, jak ke mně zezadu přišel.
„Děsí tě to?“ Jeho hlas mě mrazil v zádech. Opatrně jsem se ohlédl dozadu. „Ti kněží, ne?“
„Ah, a-ano, kněží jsou děsiví.“
'O co mu jde?'
Pořád se na mě s přivřenýma očima a mlsným úsměvem díval. Měl jsem pocit, jako by si mě přeměřoval na pekáč.
„EH?!“ zavolal velmi překvapeně.
Cukl jsem sebou.
'Co teď?!'
„Ty máš ocas?!“ Zase jsem s ním víc mrskal. „Fakt jo? Vůbec jsem si ho předtím nevšiml. Snad nezačínám na starý kolena slepnout.“ Začal se drbat na hlavě.
„Ah.“
'Radši to nebudu moc komentovat.'
Otočil jsem se, že budu pokračovat v práci, když mě chytil za hlavu a rychlými pohyby rozčepýřil vlasy.
„Ty seš plnej překvá... Au!“
Odskočil, kroutil rukou v zápěstí a foukal si dvě ranky. Já se otočil a sedl si na zem.
„Takový prcek, a už vystrkuje růžky!“ Smál se.
Děsil mě, třebaže se smál, bylo na něm něco nebezpečného.
'Ať už vypadne!'
Seděl jsem na zadku, rukama se opíral dozadu a snažil se mu moc nedívat do očí.
'Hmm.' Pomyslel si drak. 'Jeho oči se opravdu změnily. … Všimli si toho ostatní? Dokážou to vnímat? A proč … proč mám pocit, že mi jeho čočky připomínají rozštípnutý bambus?'
Podal mi ruku.
„Promiň.“
Chvilinku jsem váhal, ale pak jsem jeho ruku přijal. Postavil mě na nohy tak rychle, že jsem mu spadl do náruče.
'Hmm. V těle nemá moc síly. … Ty pruhy na rukou!'
Prudce jsem se odstrčil.
„Promiň, promiň, jsi větší tiňtítko, než jsem si myslel!“ Znovu se smál, ale ta nebezpečná aura nezmizela.
'Co chce? Proč tohle dělá?!' Nelíbilo se mi to, ani trochu.
„Hej, až to vytřeš, přines mi soju.“ Otočil se a odešel do svého pokoje na pravé straně vnitřního kruhu.
'To sem zrovna potřeboval.'
Radši jsem si však s vytíráním pospíšil, abych to měl za sebou co nejdřív.

***

„Přinesl jsem vaši soju, pane.“ řekl jsem, když jsem za dveřmi klečel na zemi.
„Pojď dovnitř, neostýchej se.“ vyzval mě.
Řádně jsem do místnosti vstoupil, zasunul dveře a naučeně si sedl po jeho levé straně.
„Proč si nesedneš na pravou stranu?“
„O-omlouvám se.“ Napůl jsem se zvedl, ale zarazil mě.
„Ne, ne, klidně seď. Mě to nevadí. Máš ten zvyk od Yonga, co?“
„Ano, pane.“
'Nepoužívá žádné hodnosti ani zdvořilá oslovení. Musí se s lordem asi dobře znát.'
Zvedl jsem lahvičku připraven mu nalít. Z rukávu kimona si však vytáhl svůj vlastní hrneček ochoko. Pomalu jsem mu ho naplnil. Vypadal už velmi staře a kus okraje byl vyštípnutý. Na dně byl namalován květ sakury, což bylo neobvyklé. Většina ochoko je zásadně jednobarevných. Navíc to nevypadalo nijak umělecky.
Trošku se napil. Položil jsem láhev, vzal si ji a naznačil mi, že mi nalije. Nedovolil jsem si odmítnout. Usrkl jsem a položil kalíšek před sebe. On si vzal svůj a proháněl v něm tekutinu lehkých pohybem ruky. Byl jsem nervózní.
„Je to dobré soji.“
„Ano to je.“
Konverzace uvázla. Vlastně jsem si s ním nechtěl povídat.
„Neviděl jsi teďkon někdy hydru?“
Sevřel jsem víc pěsti.
„Obávám se, že ne.“
'Hlavně zachovat chladnou hlavu!' napomenul jsem se.
„A víš proč?“
„Netuším, většinou se s hosty lázní nesetkávám.“ Snažil jsem se vyhnout přímé odpovědi.
„Ale určitě jsi něco zaslechl.“
„Nic určitého jsem neslyšel, možná jen rychle odešla.“
„Byla zabita!“ Střelil po mě pohledem a větu řekl se silným důrazem. V reakci na jeho podnět jsem se oddálil, sevřel rty a zatnul pěsti.
'Hlavně vypadat důvěryhodně!'

„O-Opravdu?“ Své skutečné emoce jsem nemusel moc skrývat. Pomáhaly mi v kamufláži.
„Ah. Na území hory se dostal monstrózně silný kněz a hydru zabil, aniž by na sebe nějak upozornil. Nikde po něm nezůstalo ani stopy.“ říkal to, jako by vyprávěl strašidelný příběh.
„To je strašné.“
„Ano, to je. To nejhorší však teprve přijde.“ Napil se soji a já mu dolil. Vytvořil tím tak napnuté ticho. „Přijdou další kněží, aby to tu vyplenili.“
„Cože?! Ale já … “ Málem jsem se prozradil. „ … Ale já nikdy neslyšel o tom, že by tu někdo ublížil člověku! Přeci nemají důvod!“ Radši jsem láhev položil, než ji v rukou rozmáčknu.
Podal mi můj kalíšek, abych se napil. Vyklopil jsem ho do sebe celý.
'Sakra! Sakra!'
„Lidé a démoni, jsou zapřísáhlí nepřátelé. Ať už je démon dobrý nebo ne, jednoho dne mohou přijít kněží a zabít jej. Takový je už osud.“
„To ne … “
V hlavě se mi zrodil obraz hořících lázní. Všechno bylo v plamenech.
'Futachi … ' Její tělo leželo v kuchyni a vlasy byly rozprostřeny okolo ní.
'Sunbae … ' Jeho tělo leželo bezmocně na hladině jezírka a v očích měl prázdný výraz.
'Raghu … Ranghu … ' Seděli opřeni o sebe pod velikým stromem a z těl jim trčely oštěpy.
'Domo … ' Z pod spadlého stromu trčela hubená ruka.
'Geomi … Bai … Zoi … Karo … ' Jejich ohořelá, potrhaná a poničená těla ležela v dětském pokojíku.
'Všichni … ' Viděl jsem, jak pod náporem plamenů se hlavní budova zřítila a ukázala ukřižovaného lorda.
'Lordé!!'
Zakryl jsem ústa, protože jsem chtěl křičet. Těla se zmocnil silný třes, ohnul jsem se a cukal sebou. Slzy tekly proudem.
'Všichni … Všichni … '
S každým slovem ve mně něco rostlo. Vzdouvalo se to a dralo na povrch. Kůže mě pálila, roztahovala se.
'Co se to děje!?! Jdi pryč!'
Požíralo mě to.
'Jdi pryč! Nechoď ke mně!'

Padal jsem do tmy. Zase jsem slyšel hlas. Byl strašlivý. Děsil mě. Slyšel jsem ránu a pak ještě jednu, bolestivý výkřik a něco mě zvedlo. Táhlo mě to nahoru. Cítil jsem uklidňující teplo.
„Lorde.“ zašeptal jsem.
Slyšel jsem spěšné kroky a šoupání dveří. Tlak ve mně ustoupil, až zmizel a já otevřel oči.
„Lorde Yongu!“ vykřikl jsem a narovnal se, čímž jsem mu vypadl z náruče. Necítil jsem nohy a připadal si zesláblý.
„Co se to stalo? Omlouvám se!“
Chytil mě za ramena a nahnul se.
„Co ti ten bastard říkal?“
Chvilku jsem nemohl mluvit, ani jsem nevěděl čím začít.
„Ptal se mě na hydru a říkal, že sem brzo přijdou další kněží a celé lázně zničí. Když jsem na to pomyslel, bolelo to. Všichni byli mrtví. Něco … něco se ve mně pohnulo. Bylo to … nebezpečné.“ Začal jsem plakat a nemohl to zadržet.
„Lorde, co jsem? Jsem … jsem ještě pořád chlapec z lázní?“ Položil mi hlavu na svoji hruď a lehce mě hladil po vlasech. Mezi prsty mu jeden zůstal.
'Červený?'
Radši jsem se oddálil, byť se mi nechtělo.
„Já … omlouvám se.“
„Už zase?“
„Půjdu pokračovat v práci.“ Obešel jsem ho, ale chytil mě za rameno.
„Mám tu dobré japonské saké, nalévej mi ho.“
Pozoroval jsem lorda, jak přešel k zadní části pokoje se skříněmi, odsunul dveře, vytáhl dva nízké a široké kalíšky ochoko a dvě lahvičky. Sedli jsme si k jeho stolu a jeden druhému jsme nalili alkohol.

„Chutná?“ zeptal se po mém prvním doušku.
Přikývl jsem. Chutnalo mi víc než soju.
Seděli jsme tiše, až lord řekl: „Zeptal jsi se, kým jsi. Myslím, že na tu otázku mám odpověď.“
„Opravdu?“
„Ano.“ Položil hrneček. „Říkal jsi, že se v tobě něco pohnulo. Jak bys to pojmenoval?“
Lehce sevřenou pěst jsem si přiložil k srdci.
„Jak to říct? … Bylo to jako … jiný tvor … jiné já … jako bych se díval do zrcadla, které otáčí víc než strany.“
„Hmm … Rozumím.“ Lehce se napil a nechal si znovu dolít. S lahví jsem lehce ťukl.
„Zdá se, že neseš krev démona.“
„Démona?“
„V tvé pokrevní linii muselo dojít ke spojení.“
„Ale moji rodiče jsou lidé … tedy … “
„Nemyslím tím tvé rodiče, ani jejich rodiče, ale někoho z generace před stovkami i více let.“
Šokovaně jsem na něj hleděl.
„Ta postava v zrcadle představuje fyzickou podobu démonické krve. Jak jsi říkal, měl jsi pocit, že na tebe něco tlačí, že tě něco chce vytlačit. To je síla té krve.“
„Ale proč? Proč se to děje? Jak se to stalo?“

Lord pokýval hlavou, zvedl se, přešel k jiné skříni, vytáhl několik papírů a nůžky. Sedl si zpátky a pustil se do střihání. Za chvíli měl pět panáčků, čtyři s nápisem „člověk“ a jednoho s netopýřími křídly a rohy se slovem „démon“. Člověka a démona dal k sobě.
„Šance, že démon a člověk zplodí potomka, je asi jedna milióntina.“ Pod ně dal další figurku. „Pokud se tak stane, démonova krev se přenese na potomka a pak se probudí, nebo ne.“ Položil další dvě figurky pod sebe. „Pokud se tak nestane, krev bude v dalších generacích přenášena dál, dokud se neprobudí, nebo rod nevymře.“
Zadíval jsem se na okřídlenou figurku.
„Takže jsem démon?“
„Ne tak úplně. Vztah mezi démonovou krví a lidským tělem je složitější, než se na první pohled zdá. Krev se totiž může probudit jen v silném těle. Tedy pokud je potomek rváč a agresivní jsou šance na probuzení krve mnohem větší, než u člověka, který rád čte a sbírá brouky.“
„Ale já nejsem silný člověk.“ Ukázal jsem na sebe prstem.
„Ještě jsem s výkladem neskončil.“
„Ah, promiňte.“
Vyfoukl dým.
„Pokud je člověk slabý, avšak jeho život je vystaven velikému nebezpečí, může se krev probudit ve snaze ochránit svoji linii. V takovém případě může mít člověk pocit, že v něm něco 'žije'. Krev se po probuzení bude pokoušet tělo ovládnout.“ Lord jako názornou ukázku pomalu překryl postavu člověka postavou démona a přebarvil ji na černo.
„V takovém případě dojde k likvidaci původní osobnosti a tělu začne vládnout démonova krev.“

Vyděšeně jsem vykvikl.
„Samozřejmě to není pravidlem.“ Vzal figurku démona a utrhl jí křídla. „I slabý člověk může mít silného ducha a krev zatlačit zpátky.“ Otrhanou figurku položil pod člověka a nechal zní vykukovat jen kus hlavy. „Nebezpečí ovládnutí a ztráty identity však bude přetrvávat až do smrti.“
Zadíval jsem se na černou postavičku a skoro bych řekl, že jsem přítomnost prokleté krve za sebou cítil.
„Takže se ve mně probouzí krev. Můžu jí tomu nějak zabránit? Není třeba nějaká pečeť?“
„Ani já, ani dvojčata takové kouzlo neznají. Démoni navíc neumějí příliš pečetě používat, to je lidská specialita. Nedoporučuji ti však žádného kněze hledat.“
Trhl jsem sebou.
„V očích kněžích budeš jen další démon na likvidaci. Kdyby ti však někdo byl ochoten pomoci, bude tvé tělo i mysl vystaveny obrovskému tlaku, který mnohdy končí roztříštěním vědomí. Jinak řečen skončil bys jako blekotající troska.“
Polkl jsem. Mé vyhlídky na budoucnost byly čím dál tím blbější.
„Ta krev se tedy … “
„Ano, přesně v tom okamžiku, se probudila. Ohrožení života i tvé proměněné tělo tomu hodně napomohlo. Tvůj ocas i růžky jsou nejspíš důsledkem proměny, kdy si krev upravuje tělo podle svých potřeb.“
Sklonil jsem hlavu.
„Tvou další otázkou bylo, zda jsi chlapec z lázní. … Ano, jsi chlapcem.“
Trošku mě uklidnil, ale pořád jsem byl nejistý.
„Nevystavuj se stresu, nebezpečí a na nic chmurného nemysli.“
„To už nejsem člověk?“
„Nemusíš se bát, dřív než si svůj dluh odpracuješ, najdu způsob, jak tě promě … “
„Ne!“
„Eh?“

„Prosím, ne! Neměňte mě na člověka! Já … už jsem se vás na to chtěl zeptat dřív, ale vždycky jsem něco vyvedl. Já … Rád bych tu zůstal. Chtěl bych tu pracovat napořád! Nechci se vracet k lidem. Nikdy jsem si tam nepřipadal jako doma.
Až tady jsem objevil místo, kde chci být. Tady je můj domov. Dělám spoustu problémů, ale přísahám. Už se to nikdy nestane. Udělám vše, tak jak mi řeknete. Zapomenu na lidské srdce. I kdyby mě lidské oběti žadonily o život, nezach … “
„Dost!“ Ucukl jsem dozadu. „Už ani slova! Sice nemají hmatatelnou podobu, ale špatné slovo dokáže zranit víc než všechny zbraně světa.“
„Lorde … “
„Jestli chceš nad krví démona zvítězit, nikdy nezapomeň na své lidské srdce. To je to jediné, co ji drží v šachu. Pokud své srdce změníš v kámen, démon ho snadno ovládne.“
Přikývl jsem. Vzal jsem si ochoko a pomalu upíjel. Lord udělal to samé. Zase jsem si začínal připadat opilý. Nakonec jsme vypili každý lahvičku. Trošku se mi občas zatočila hlava, ale jinak jsem pořád byl při smyslech.
„Když už jsi tady, ukliď vedle.“
Zahuhlal jsem: „Ano, pane.“ Trochu jsem se cestou klátil. Ve skříni jsem si vzal kyblík, napustil ho vodou a dovnitř hodil hadr. Došel jsem ke dveřím druhého pokoje, sedl si, odsunul dveře, vstoupil, sedl si a zavřel je. Pohled na pohřební oltář mě rozesmutnil.
Nejdřív jsem vybral uvadlé květiny a nechal ty, které ještě vypadaly dobře.
„Ahoj, já jsem chlapec, pracuji tady v lázních.“ Opilost i uvolněná nálady mi otevřela pusu.
„Je tu moc krásně a jsou tu bezva lidi … tedy démoni. Futachi je skvělá kuchařka, Sunbae se stará o hlavní dozor a finance, Domo zase o komíny a pece, dokkeabiové pomáhají v kuchyni a jsou strašně roztomilí. S dřevem pomáhá Ax, ten vypadá jako člověk s býčí hlavou. Je hodně silný, ale přátelský.

Futachi je Futakuchi-onna, pod vlasy … “ Dál jsem obrázku vyprávěl a dělal odmlky, jako bych slyšel odpověď a otázky a reagoval jsem na ně. Stíral jsem prach, rovnal vázy a pořád mluvil. Když jsem byl hotový sedl jsem si před oltář a pokračoval ve vyprávění.
„Ale nejradši ze všech mám lorda Yonga. Nejdřív mě moc děsil, chrlil na mě blesky a proměnil mi tělo na obludu, ale lord se nezdá, on je to bezva chlap. Nedává to moc na sebe znát, ale já ho mám prokouknutýho. - škyt- V nitru je moc hodný, o všechny se stará a chrání je. -škyt- A já mu pořád dělám starosti. -škyt-
Lítám od jednoho průšvihu do druhého. Lord na mě ale nikdy nekřičí, snaží se mi pomáhat -škyt- i když z toho má asi potíže. Teď jsem udělal opravdu veliký průšvih -škyt- … Radši o tom moc mluvit nebudu, lord by se zlobil. Jenom dělám potíže.
-škyt- Teď jsem měl pocit, že je ve mně něco divného, a ono ano. Jsem napůl démon a ta cizí krev mě chce ovládnout. -škyt- Lord mi ale všechno vysvětlil. Když budu opatrný, nic se mi nestane. Mám lorda moc, moc rád. Chci s ním zůstat na pořád.“
Zívl jsem a zamlaskal. Protíral jsem si oči a otočil se, lord stál ve dveřích.
„Proč mluvíš sám se sebou?“
„Povídám si tady s paní na obrázku.“
„A jaký to má smysl?“
„To aby si nepřipadala osamělá.“
„Je mrtvá, mrtví nemůžou být osamělí! Vůbec nic necítí, a už vůbec nic nemůže slyšet!“
„Ale může, ten pán to říkal.“
„Jaký pán?“

Otočil jsem se k oltáři.
„Když jsem byl malý, potkal jsem pána. Povídal si s kamenem. Taky jsem se ptal, proč to dělá. Říkal, že mluví se svojí ženou, která odešla na druhou stranu. Ptal jsem se proč. Lidé prý mají dobu, kdy musí odejít a nemůžou se vrátit. Proto existují takové zvláštní kamínky, které, když mají na sobě fotku dané osoby, tak mohou těm na druhé straně nést naše slova. Tohle sice není kámen, ale vypadá to podobně, ne? Taky to tak funguje, ne?“
Otočil jsem se.
'Tenhle kluk.' pomyslel si ustaraně.
„Byla to moc hodná maminka, že jo?“ řekl jsem najednou a v lordovi hrklo.
„Cože?!“
„Moje maminka taky měla tak krásný úsměv plný něhy.“ S úsměvem jsem se na něj otočil.
„Co to plácáš za hlouposti?“
„Ne, ne, vím to. Je to maminka. Moje maminka mě měla moc ráda, zpívala mi ukolébavky, chlácholila mě, když jsem brečel, četla mi pohádky a vyprávěla příběhy. Brala mě do parku a pak jsme si celý den hrály. Vaše maminka byla úplně stejná, vím to.“
„Když tě tedy tak milovala, proč tě opustila?“
„Maminka mě neopustila, jen na chvíli musela odejít!“ zakřičel jsem.
„Proč prostě nechápeš, že tě odkopla! Už se o tebe nezajímá!“ Lord na mě zařval.
Z očí mi vytryskly slzy a vyběhl jsem.
„Maminka se vrátí!“ Chytil jsem lorda za límec a praštil s ním o dřevěnou stěnu. Lord se chytil za ramen, zatímco jsem utíkal ven.
„Lord je idiot! Nenávidím ho!“
Lord se posadil a mnul si naražené rameno.
„Sakra!“ Klátivě vyšel ke dveřím. V chodbě stál Drákula, ale když se jejich oči střetly, radši zacouval do kuchyně. Lord jen zaskřípal zuby.

Utíkal jsem lesem a nezastavoval se.
'Lord je idiot! Idiot! Jak to mohl říct? Moje maminka se vrátí. Určitě se vrátí! Proč tomu nechce lord věřit?'
Utíkal jsem dál a husté větvě mě šlehaly do těla. Utíkal jsem možná hodinu, možná jen deset minut, nevím, ale zastavil jsem se u malého paloučku v jehož středu rostl veliký strom. Vlezl jsem si do díry, která byla u jeho paty. Půda se tam propadla o metr a strom byl nad ní částečně vykotlaný. Pro děti perfektní skrýš.
Sedl jsem si a objal kolena. Alkoholové opojení pomalu ustupovalo. Vzpomínky to však sebou nevzalo.
Zase.
Zase.
Nic než potíže.
Varoval mě, že slova mohou zranit, přesto jsem toho nedbal. Tolik jsem s ním chtěl být, jak jsem to mohl říct? Srdce mě bolelo a slzy stékaly dál. Slyšel jsem sovu ohlašovat svůj lov.
'Možná mě tu nikdo nenajde.'
'Určitě by byli šťastnější, kdyby mě nenašli.'
'Jenom potíže.'

***

„Ukaž, copak to máš?“
Obraz ženy byl rozostřený, ale její úsměv byl zřetelný.
…
„To je kytička pro mě?“
…
„Já tě mám taky moc ráda!“
…
„Nikdy tě neopustím.“
…

***

Zvedl jsem hlavu a utřel si mokrý obličej. Musel jsem usnout a snít vzpomínku. Popotáhl jsem. Cítil jsem, že někdo stojí venku. Ten venku věděl, že jsem tady. Po čtyřech jsem vylezl ven, postavil se a díval se na zem.
„Omlouvám se.“
Lord stál přede mnou a nic neříkal.
„Poslal jste kanko?“
„Ne.“
„Podle čichu?“
„Ne.“
„Jak?“
„Tenhle strom … “ lord se zadíval do koruny, kde se proháněl studený větřík. „se hodně podobá jednomu stromu, který jsem kdysi znal. Proto jsem věděl, že budeš tady.“ Také jsem zvedl hlavu.
„Ale přeci jsem nemusel být tady, mohl jsem se zastavit u jiného stromu.“
Zakroutil hlavou.
„Tenhle strom je velmi starý a stejně jako ostatní staří tvorové získává kouzelné schopnosti.“
„Kouzelný strom?“
„Ano, pod svými kořeny mají úkryty. Pokud budeš hledat útočiště, zavedou tě k sobě a skryjí. Pokud ucítí, že toho, koho skryly, někdo hledá a nechce mu ublížit, zavedou ho k sobě.“
„Takže jste mě našel proto, že jste si to přál?“
„Ano.“
Sklonil jsem hlavu.
„Bylo by lepší, kdybych zůstal ztracený.“
„My oba jsme řekli slov, kterých litujeme. Nezapomeňme na tuto bolest, neboť se z ní můžeme poučit.
Nevím jaké byla tvá lidská matka, ale pokud věříš, že se jednoho dne vrátí, že se setkáte, tak se to určitě stane.“
Trochu se usmál. Pozoroval jsem jeho tvář.
„Pojďme, nebo přijdeme o večeři.“
Přikývl jsem.

***

U zadního vchodu jsme potkali červenožlutého draka.
„Čau.“ pozdravil nás.
Lord se velmi mile usmál.
„Ah, Kiliane, rád tě vidím.“ Trochu zrychlil krok. Mrkl jsem a pan Kilian letěl vzduchem. Na zemi udělal dva kotrmelce a zvířil prach.
„Tos mě praštil cihlou?“ Pomalu se zvedal a držel si naběhlou tvář.
Lord se postavil na špičky a pořádně se protáhl, drakovi hodil k nohám veliký kámen.
„Přece si nebudu ničit ruce.“ Spokojeně odešel do domu.
Rychle jsem se mu uklonil a následoval lorda.
„Eh … Jakže je to přísloví? Zamilovaný drak sopky probudí, že?“

Použité pojmy:
saké – Japonský rýžový alkohol.
ochoko - Malý a nízký kalíšek používaný k pití saké.