Démonické lázně – Pramen 17 – Den poté

Samuel seděl ve svém pokoji a meditoval. Slova deníku se mu vpálila do mozku i do krve a jeho nenávist k démonům došla svého vrcholu. Neoddával se však prudkým emocím, ani podle nich nejednal. Potřeboval klid a ničím nezkalený úsudek. Jeho úkol bude těžší než zabití hydry. Na svých ramenou teď nese tíhu celého jeho zničeného rodu. Bylo to všechno neuvěřitelné. Svou nenávist k démonům vždy považoval za něco přirozeného, ale ukázalo se, že je to dědictví jeho krve.

Nejdřív ho to zmátlo, pak fascinovalo a pak to přijal. Musí se připravit, musí se připravit dokonale, nebo všechno selže. Věděl o démonově slabině a teď ji mohl využít. Pomyšlení na konečné vykonání pomsty ho vzrušovalo. Nedokázal se řádně uklidnit ani meditací, která mu vždy tolik pomohla. Vzpomínal na svoji minulost. Vzpomínal na svoji starší sestru.
Kdysi krátce žili u příbuzných ve Francii, ale Rachel brzo odešla za jejím dědečkem do Číny. Pak ji už vídal jen velmi krátce a málo, ale vždy se smála a odpovídala mu na jeho všetečné a někdy i otravné otázky. Na její třinácté narozeniny, kdy ji viděl naposledy, ji škádlil, že jestli se nezačne chovat jako dáma, nebude mít nikdy přítele. Pak se celý den honili v parku. Pro něj to byl ten nejkrásnější den v životě.
Rok a půl o ní pak neslyšel, jen aby se dozvěděl, že zemřela. Řekl mu to až její dědeček, který ho k sobě odvezl. Byl uvržen do světa, kterému nerozuměl, o kterém nevěděl, že existuje. Celý jeho život byl obrácen vzhůru nohama. Nevzdal se však, a proto je dnes živý a připravený vykonat starou rodinnou pomstu. V myšlenkách se mu objevil úsměv šupinatého démona. Démona, který mu zachránil život, aby se stal jeho dalším terčem.
„Dědic … “
Tomu slovu velmi dobře rozuměl, neboť oba byli dědici své krve. Zahnal můj obraz rukou a vstal. Zamířil k zahradě ukryté za stěnami velikého chrámu. Už několik let v ní nacházel klid a ochranu před zraky okolí. Dokázal mnohé, ale lidé ho přesto viděli jako odpad společnosti. Jeho předci zradili, a tak se stal sám zrádcem. Neznal jejich tváře, neznal jejich činy, nežil v té době, přesto k nim patřil.
Ušklíbl se. Pozdní letní slunce vycházelo na obzor a vše barvilo do zlata. Vysoké zdi chrámu slunci bránily v proniknutí za jeho hranice. Tuhle část dne měl nejraději, když se může ze tmy chrámu dívat na zlaté nebe. Pramálo věděl, že dnes má nečekaného společníka. Schovával se ve křoví. Tiše ho pozoroval a sem tam lehce švihl ocasem s chundelatým koncem. Než se Samuel vrátil do pokoje, byl pozorovatel pryč.

***

Seok Jin Kwan seděl ve své kanceláři a přemýšlel. Vstal teprve před chvílí, třebaže slunce už bylo v polovině své cesty. Na kusu čtverečkovaného papíru si zkonstruoval včerejší šachovou bitvu. Každý tah pečlivě promýšlel, přesto přehlédl několik chytře položených pastí. Všechno to byly naprosto obyčejné tahy, některé dokonce i bezvýznamné.
'Avšak jen na první pohled. Tahle partie … '
Přivřel oči a před nimi se znovu objevil lord Yong. Jeho obraz se pomalu rozvlnil a zčernal. Z černé postavy se začal pomalu rodit tvor se strašnými rohy, drápy, pařáty, ocasem, křídly a chřtánem. Zakroutil hlavou.
„Ty jeho povídačky o duších mi vlezly příliš do hlavy.“
Aby přišel na jiné myšlenky, vstal, přešel k sejfu ukrytém za dřevěnými dveřmi skříňky a vyťukal na elektrickém zámku desetimístnou kombinaci čísel a znaků. Po souhlasném zapípáním a rozsvícení zelené diody, otevřel dvířka a odhalil řadu malých přihrádek. Každá měla svůj vlastní zámek, vybral si prostřední přihrádku, vyťukal další kód a pak vyjmul uložené listiny. Sejf pečlivě zavřel a vrátil se ke stolu.
Papíry byly smlouvou na veliké kasíno v L.A., což byl Seokův veliký sen. S tím kasínem by mohl zvýšit své zisky a rozšířit svůj vlil za moře. Třebaže je měl už přes měsíc, bylo to pořád žhavé zboží. Mafie z L.A. po nich pořád pásla. Podle posledních zpráv už byli v zemi, ale jeho přesnou polohu ještě nezjistili. Zatím byl v bezpečí, ale ne věčně.
Již mnohokrát přemýšlel, kam by smlouvu uložil, než ji bude moci podepsat. Stávající majitel kasína měl totiž velmi zvláštní smysl pro humor. Smlouva obsahovala pět listů a každý byl původně poslán jedné veliké mafiánské rodině v Americe. Pouze vlastník všech pěti listů, který se dostaví v předepsaný čas na správné místo, může kasíno získat.
Seok se k nim dostal vlastně pouze náhodou, zato vzal svoji šanci pevně za pačesy. V honu za papíry teď pokračovala jen ta největší rodina ze zúčastněných a také byla tou nejnebezpečnější. Na začátku si Seok říkal, zda si nevzal příliš velké sousto a neměl by s nimi začít vyjednávat. Přirozená chamtivost a pýcha mu to však rozmluvily.
'Hmm … Do podepsání zbývá ještě něco přes měsíc a půl. Dost času na cokoliv.'

***

Samuel se otočil. Kráčel po zalidněné ulici čínského města, ale měl pocit, že ho někdo sleduje. Okolo něj ale procházeli jen lidé. Nikde necítil přítomnost démona, ani jiného ducha. Pokrčil jen rameny, že je možná přespříliš paranoidní a šel dál. Zašel ke svému oblíbenému stánku s nudlemi. V poslední době tu moc nebyl, a tak si svůj oběd náležitě vychutnal. Po jídle se vydal na svoji cestu a ve spletitých uličkách vyhledal malý obchod.
Pro normálního člověka působil všelijak, jen ne příjemně a užitečně. Všude se válelo harampádí, prach, vázy, sošky a pár houjou. Krámku kraloval malý mužík s brýlemi, předkusem a pár bílými prameny vlasů sčesanými do krátkého culíku. Oblečen byl do barevného kimona s černými geto.
„Ho hó~ tebe jsem tu už dlouho neviděl. Který démon mi tě sem přivál tentokrát?“ Mužík se jmenoval Rong Gang Fan a držel si reputaci prvotřídního obchodníka se vším potřebným pro boj s démony.
„Rád vás zase vidím, mistře Gang Fane.“ Zdvořile se uklonil.
„Vidíš mě rád proto, že mám něco, co potřebuješ.“ Řekl napůl rozzlobeně a na půl pobaveně. Rukou mu pokynul, aby šel za ním dozadu obchodu, kde měl speciální část zboží.
„Tak co to bude tentokrát?“
Místnost byla mnohem méně ponurá, byla víc barevnější a ve vzduchu vysela elektřina.
„Potřebuji pečetící hřebíky, přesně sto osm.“
Mužík se jen usmál.
„To máš v merku pěkně velkého démona. Ještě většího než hydru?“ Obchodník odběhl.
„Ano, mnohem většího.“ odpověděl nepřítomně.
„Tak tady to je.“ Podal mu dřevěnou krabičku převázanou pečetní stuhou.
„A taky Onitama Houjou.“
Číňan se otočil a se souhlasným mumláním udělal krok, pak se zarazil.
„Cože?! To nemůžeš myslet vážně?!“
„Ale myslím!“
„Víš vůbec, co Onitama Houjou je?“
„Nástroj, který dokáže zničit jakéhokoliv démona!“
„A víš i jakou cenu musíš zaplatit?!“ Mužík už na něj prskal vzteky.
„Má duše je zanedbatelná cena.“
Na chvilku nastalo ticho.
„Jak to můžeš říct tak chladně? Cožpak ty nechceš žít? Cožpak nechceš mít rodinu? Ženu? Děti? Budoucnost?“
„Já nikdy žádnou budoucnost neměl.“
Chvilku na sebe hleděli. Elektřina v místnosti ještě víc zhoustla.
Klang.
Kling.
Mužík cukl hlavou a mladík vzhlédl. Zvyk přišel z tmavé chodby táhnoucí se do podzemí.
Kling.
Klang.
Malý Číňan se roztřásl strachy. Samuel vykročil do chodby a brzo ho pohltila tma. Bylo ticho. Dlouhé ticho. Nikdo neví, jak dlouho to bylo, ale obchodník se ze svého místa nehnul, ani když Samuel vykročil. Vlasy se mu zbarvily do barvy krve a jeho oči byly bílé a prázdné jako smrt. Prošel kolem muže a tiše odešel.
Majitel obchodu Gang Fan se třásl po celém těle ještě dlouho po tom, co odešel. Pomalu ale jistě se přesunul ke dveřím obchodu, obrátil cedulku na zavřeno a sedl si na židli za malý stolek. Opřel se lokty a propletl prsty.
„Něco tak strašného. … Jak se mohlo něco tak strašného. … “ mumlal slova, jako by se bál je plně vyslovit „Onitama Houjou … strašná zbraň, která dokáže zničit jakéhokoliv démona. Cenou za to vysává z držitele jeho duši. Nikdo tomu nikdy neunikl. Každý bude věčně trpět uvnitř hole.“
Slunce začalo pomalu zapadat.

***

Ráno jsem si připadal, jako praštěný pytlem mouky. Celou cestu ke kuchyni jsem zíval a pak mi ta otevřená čelist málem zůstala, když jsem viděl Futachi a Geomi pohromadě. Geomi byla obvázaná celá v obvazech a snažila se něco míchat v misce. Kuchařka ji vysvětlovala něco o vaření a usmívala se. Domo do mě strčil loktem, podíval jsem se na něj dolů a on zakroutil hlavou a pokrčil rameny.
Rozhodl jsem se tedy to nechat být a radši je ignoroval. Můj mozek ještě nebyl v dostatečném provozu, aby to pochopil. Slupl jsem snídani, přinesl ji ostatním mrňatům a chvíli je pozoroval při jídle. Bylo načase je naučit v lázních pomáhat. Vyvedl jsem je ven a chvíli přemýšlel, s čím by vlastně mohli pomoc.
„Už vím, budete pomáhat vytírat.“ Dům sluhů to už potřeboval a vzhledem k malé frekvenci obyvatel, tu nehrozila při zácviku žádná velká srážka. Přinesl jsem kýbl, hadry, rejžáky a smeták. Kara si ho hned zabrala, ale musel jsem její elán krotit. Ukázal jsem jim, jak pořádně ždímat namočený hadr. S Kařiným jazykem to nebyl skoro problém. Bai a Zoi se obuly do rýžáků s páskou a bruslily po celé chodbě.
Při první zatáčce vrazili do stěny, ale to je od další jízdy neodradilo. Společně s Karou navlékli hadr na smeták a Kara drhla, co ony přejely rejžákem. Pořád to pro ně byla hra, ale aspoň jim to šlo od … podrážky a jazyka.
„Až to tu všude vytřete, dejte mi vědět. Kouknu, jak jste si vedli.“
Vrátil jsem se do kuchyně a akorát jsem potkal Sunbaeho, jak nese lordovi snídani. Hlavu už neměl zdobenou šátkem a zarudlé skvrny zmizely. Snídani jsem mu vyfoukl a odnesl ji lordovi sám. Lord v pokoji zrovna usilovně rovnal jeden extra neposlušný papír. Zpravil jsem ho o nové náplni dne mrňat a on na to jen zamručel. Nejspíš o něčem přemýšlel, protože se zahleděl na nástěnný kalendář.
Do novu skutečně zbýval jen několik dní. Byl jsem trochu nervózní, byl jsem zvědavý, jestli to bude probíhat stejně jako minule.

***

Zom si broukal jednoduchou písničku, když si ho nechal mladý lord Zorion zavolat. Nebylo na tom nic neobvyklého, lord si ho k sobě občas volal. Přišlo mu jen divné, že se cítí nervózněji než obvykle. Připisoval to návštěvě lázní, kde se víc uvolnil.
Lordova pracovna byla veliká a plná knih, lejster, těžkých závěsů, knihoven a polic. Místnost působila ponuře a napjatě, jako by něco mělo každou chvíli bouchnout v pět hodin. Lord neseděl za stolem, jak tomu často bývalo, ale místo toho hleděl z velikého okna, které bylo až na šířku člověka, v našem případě zombí, zataženo. Pás nočního světla dodával místnosti ještě větší tajemnost.
„Volal jste mě, můj pane.“ řekl Zom, jen co se zastavil na předepsanou délku od stolu.
Lord se chvíli vůbec nehýbal, jak přemýšlel. Věděl, co musí udělat, ale nevěděl, jak to říct. Tahle situace byla velmi neobvyklá a delikátní navíc. Pokud se o pojmenování bez rituálu někdo doslechne a roznese se to po celém rodě, mohlo by to způsobit velké pozdvižení, nesváry a hádky. Výsledek byl naprosto nepředvídatelný.
„Jak se cítíš, sluho?“
Zom nejdříve mlčel, zaražen tak neobvyklou otázkou, ale pak odpověděl:
„Cítím se velmi dobře, můj pane. Děkuji za optání, můj pane.“ Uklonil se, třebaže viděl jen jeho záda.
„Specifikuj to.“
Zom vůbec netušil, kam tím jeho pán míří, ale pokoušel se mu v tom vyhovět.
„M-Mám velmi dobrou náladu, cítím se plný energie, radosti a smíchu, můj pane.“
Na to lord jen zamručel.
„Co si myslíš o očích mé dcery, o mých, mého otce, ostatních sluhů?“ Po těchto slovech se lord otočil do místnosti a udělal několik kroků dopředu. Obešel Zoma a zastavil se až před velikým obrazem na boku místnosti, kde výjimečně nestály knihovny. Sledoval obraz krásné ženy o které se tvrdilo, že je to jeho stará oblíbená herečka, zpěvačka nebo tanečnice. Klepy se v tomhle ohledu nedokázaly shodnout.
„Očích?“ Další divná otázka. Pokud je to test, Zomovi unikal jeho význam. „Myslím si, že jsou krásné. Moc se mi líbí jejich barva. Je zlatavě hřejivá, jako … jako podzimní listí, které se honí ve větru.“
„Hnm? … A co oči sluhů? Co oči nepojmenovaných?“
„Ty se mi taky líbí. Šedá je krásná barva. Možná není výrazná, ale je elegantní a jemná. Nemyslím si, že je nudná nebo ošklivá.“
„Nejsou však ty oči … prázdné?“ Trochu se na něj ohlédl.
„Prázdné ale nejsou oči, prázdná je duše. Oči jsou okny do duše, tak mi to dřív říkával … “ Zarazil se, protože si nemohl na toho člověka vzpomenout. „Kdysi mi to někdo řekl.“ dodal zklamaně nakonec.
„Takže si vzpomínáš na svůj starý život?“
„Jenom útržky vzpomínek, můj pane.“ Sklesle sklonil hlavu.
„Chtěl bys být pojmenován?“
Zom sebou trhl. Pojmenován?! Pro zombí, ale i další různé nemrtvé to byla nejvyšší pocta. O první místo se snad mohlo hádat jen s adopcí do starých rodů.
Nechtěl znít chamtivě, nebo chtivě, ale taky ne příliš skromně. Dlouho toužil po jméně, být jedním z mnoha a nijak se nelišit ho dlouho frustrovalo. Život před adopcí byl pro něj pustý a smutný. Byla to nevýrazná šeď … ne, byla to prázdná barva. Bez barvy. Bez odéru.
„To by bylo příjemné, můj pane.“
Mladý pán se otočil.
„Příjemné? To je vše, co řekneš?“
Zom se lekl.
„Omlouvám se, můj pane. Nechci pojmenování nijak urážet. Je to veliká pocta a hrdost. Sám bych slovy nedokázal popsat svoji radost, kdybych mohl být pojmenován.“
„Tak … Proč jsi použil slovo 'příjemné'?“
„Napadla mě různá slova jako úžasné, bombastické, krásné, neuvěřitelné, překrásné, cool, husté, bombarďácké …“ S výčtem slov radši přestal, aby pánovi neulétlo obočí, jak ho zvedal. „Ale pro mě by to bylo příjemné.“
„Přijal bys nabídku pojmenování?“
Chvilku bylo ticho a to bylo odpočítáváno kyvadlovými hodinami.
„Dalo … by se odmítnout?“
Lord si ho dlouze prohlížel a jen tiše mručel.
„Ty bys odmítl poctu?“
„Nechci znít nezdvořile, ale nepřipadám si jí hoden.“
„Teď možná ne, ale v budoucnu … “ Udělal výmluvné gesto rukou. Budoucnost je skutečně veliká a nepředvídatelná.
„Já jen … “ Podíval se vyděšeně na svého pána. Kam se tenhle hovor ubíhal? Zom netušil, kam až může zajít, ale pán po něm nejspíše chce upřímné odpovědi. Bál se však upřímně odpovědět. „Já jen, že bych raději chtěl jméno od mého pána, než od rady nejstarších.“ řekl tiše.
„Ode mně?“ řekl s lehkým překvapením v hlase.
Mezi nimi nastalo trapné ticho.
„Proč myslíš? Proč myslíš, že nechceš jméno od rady?“
„Je... je cizí. To jméno je cizí.“
„Co tím myslíš?“ Mladý lord přešel na protější stranu pokoje. Když míjel Zoma, uslyšel, jak se zhluboka nadechl.
„Nechci jméno od starých dědků, chci jméno od své rodiny.“
Zacukalo mu v koutku úst. Sluhova odpověď ho svým způsobem pobavila. Zároveň ho i potěšila. Být považován za důležitějšího než je celá rada nejstarších. Neměl by do tohoto problému zatahovat své emoce a osobní pocity. Měl před sebou příliš veliký úkol. Jak však navázat na lázně a přimět ho o nich mluvit? Nechtěl se ptát přímo.
„Je něco v nepořádku, můj pane?“
Pán trhl hlavou a jen zamával rukou.
„Vše je v pořádku.“ řek Zorion, ale neznělo to příliš přesvědčivě.

***

Lord seděl ve své kanceláři a pročítal hlášení dvojčat. Většinu času trávili po světě a zařizovali návštěvy nových i stálejších zákazníků. Pár hostů se od svého termínu odhlásilo a jiní se zase přihlásili. Čekala je tu různorodá směska více démonů z celého světa. Tiše si povzdechl a na práci se pořádně nesoustředil. Vrtalo mu hlavou, co Seok s chlapcem dělal.
Byl zvědavý a byl z toho nevrlý. Chtěl se ptát, ale nějak se mu do toho nechtělo a to ho štvalo ještě víc. Navíc cítil, jak ho pravá část tváře pálila. To se už dlouho nestalo. Neznamenalo to však nikdy dobré znamení. Vedle špatného pocitu, však necítil nic specifičtějšího. To na znameních bylo to iritující.
Dali vám vše vědět do předu, ale už k tomu neposlaly vysvětlivky. Zakroutil hlavou a položil papíry stranou. Srdce se mu zastavilo v polovině pohybu a jím projela ostrá bolest. Pravá půlka obličeje ho začala neuvěřitelně pálit. Svalil se na zem a shodil přitom kalamář s inkoustem a odloženou kiseru. Skrčil se do prenatální polohy a třásl se bolestí. Zatínal zuby a nepřestával si tvář držet. Třes těla pomalu ustal a bolest náhle zmizela.
Lord se však nezvedal. Ležel na podlaze a prudce oddechoval. U srdce ho píchalo.
'Co … Co to bylo?' Postupně se zvedal a dával si krátké přestávky. Bolelo ho celé tělo a rychle ztrácel síly.
„Co to … “ chraptěl a mluvil tiše. Udeřil se pěstí do hrudi a snažil se odkašlat. Moc to nepomohlo. Ruce se mu pořád třásly, ale už to šlo kontrolovat. Sebral pár čistých papírů ze stolu a vtiskl je do modrého inkoustu. Okamžitě se zbarvily do modra.
Celý úklid mu trval půl hodiny, normálně by to měl za deset minut, za normálních okolností by se to nestalo. Velmi ho to zneklidnilo. Ještě nikdy ho jeho … jeho prokletí tolik nebolelo. Naučil se s tím žít, aspoň si to myslel. Všechno bylo pryč, všechno vzal čas a oheň. Připadal si jako starý dědek, byl unavený životem.
Vstal a odešel do vedlejšího pokojíku. Sedl si před oltář a pozoroval tvář ženy. U paty staré malby ležely drobné vysušené květiny. Kdysi jsem je tam přinesl čerstvé. Seděl v tichosti a pozoroval její tvář. Rysy byli vybledlé a zašlé časem, on je tam však pořád viděl. Jej tmavé oči, její vřelý úsměv, její malou ale hrdou bradu, dlouhé vlasy zlaté barvy.
Natáhl ruku k pravému uchu, uchopil jemně prameny vlasů kryjící jeho tvář a zastrčil je za ucho. Prsty přejel po kůži. Cvakl zuby a prudce hodil vlasy dopředu. Krátký vztek rychle zmizel a vystřídala ho prázdnota.
„Lorde Yongu, nesu vám soju.“ zavolal jsem zpoza dveří.
Lord se lehce usmál, opustil místnůstku a pozval mě dovnitř.

***

Geomi seděla na vysoké barové židli a pozorovala Futachi. Zrovna jí ukazovala, jak se správně míchají pomazánky. Z druhé strany jí přes rameno nakukoval hrabě Drákula. Byl řádně obvázán, ale to mu na mlsném úsměvu neubralo. Kuchařka dokončila pomazánku a nabrala ji do dvou malých lžiček na krajíček.
Dvě mlsné pusy se jich hned ujaly. Z každé strany přišlo mlaskání a slova pochvaly. Geomi i Drákula se zdá se stali plnohodnotnou součástí kuchyně. Domovoi je zpovzdálí a bezpečí svých kamen pozoroval. Dokkeabiové se starali o svoji práci, ale také po nich pokukovali. Celé to bylo příliš neuvěřitelné.
Zrovna jsem přišel do kuchyně. Mlaskání a mumlání mě přilákalo k Futachi. Ráda mi nabídla ochutnávku. Radostí jsem švihal ocasem jako pes.
„Vsadím se, že s touhle pomazánkou by naše Futachika omámila i samotného Kerbera.“ lichotil Drákula, byť velmi neobvykle.
'Futachika?' Odkdy přešel ke zdrobnělinám. Kuchařka se na něj zatvářila trochu přísně, ale usmívala se. Za to Geomi vrčela. Skočila Drákulovy na obličej a nepustila ho, dokud ho neměl zafačovaný v pavučinách. Huhlal slova o pomoc, ale my jsme se na cokoliv příliš smáli. Pavučina začala tvrdnout až ji měl jak sádru.
„Počkejte, hrabě, já vám pomůžu!“ křičel Domo a šinul si to k němu s plechovkou barvy. Výsledná pomoc v podobě nakresleného obličeje nás pobavila ještě víc. Drákula se nás snažil honit, ale akorát vznikal v kuchyni chaos. Nakonec to vyřídila dobře mířená rána pánvičkou.
Pan Drákula sice nebyl z řešení nadšený, ale konečně se mohl pořádně nadechnout. Upíři sice nepotřebují nějak zvlášť dýchat, ale Drákulu to nejspíš bavilo. Rychle jsme pomohli dát místnost do pořádku. Futachi říkala, že bude mít brzo frmol, protože přijede mnoho různých hostů a každý má jiné chutě. Osobně jsem pak připravil lordovi jeho večerní soju a hned mu ho odnesl.

Lord upíjel nápoj o něco pomaleji než obvykle a nevyřizoval papíry. Seděl na verandě do malé vnitřní zahrádky. Hladina se občas rozvířila pohyby koi kaprů, kteří si zvykli na lordův noční život a sami se stali nočními tvory. Yong vypadal zamyšleně a nepřítomně. Musel myslet na něco dalekého, na něco velmi daleko v minulosti, na co možná chtěl už zapomenout.
Minulost je jako stará rána, ozývá se, když to nejméně potřebujeme. Z lordova rozkazu jsem také upíjel alkohol, ale ne víc než on sám. Připadal bych si pak blbě a nechtěl jsem se zase opít, v alkoholu jsem byl prostě slabota. Radši jsem se od myšlenek zaměřil na hvězdné nebe. Jeho hloubka i hustota mě vždy fascinovala. Navíc jsem viděl i ty slabě jasné hvězdy, které už nešlo pouhým okem spatřit.
Hvězdy jsem neznal, ale byly krásné. Jen mi z nějakého důvodu přišly smutné. Radši jsem trochu usrkl nápoje. Hlavou mi nedobrovolně projela vzpomínka na pana Seoka jeho slova.
'Opravdu dokáže najít moji matku?' Pohledem jsem zavadil o lorda, který se díval do dálky.
'Proč bych se nemohl zeptat lorda? Mohl by vyslat kanko, trubkovou lišku.'
Povzdechl jsem si.
'To nejde. Všechny kanko jsou teď s dvojčaty.'
Vzdech.
'Ale vážně se chce maminka vrátit?'
Vzdech.
'Proč nemohla napsat aspoň dopis?'
Vzdech.
'Chci ještě maminku vidět?'
Vzdech.
„Chlapče?“
Rychle jsem se narovnal.
„Ah, moc se omlouvám, lorde!“
Rychle jsem vzal láhev, abych mu dolil. Nastavil mi kalíšek. Usrkl a pak se zeptal:
„O čem tak přemýšlíš, že si tvojí pozornost musím málem získávat kladivem?“ řekl to napůl žertem, ale uměl jsem si ho při tom velmi dobře představit.
„O-o ničem.“ Pěkně hloupá odpověď.
„Hmm.“ Víc to nekomentoval. Radši jsem si taky nalil soju. Opíjení není dobré řešení, ale nic lepšího mě nenapadlo.

***

S lordem jsem pozoroval noční oblohu. Kdesi v dálce se už objevovaly první sluneční paprsky. Lord už popíjel se mnou soju víc jak hodinu, možná déle. Ve mně už skončila druhá lahvička a nebo jsem už viděl dvojitě. Motala se mi hlava a neustále jsem zíval. Podíval jsem se na lorda, který mi vůbec nevěnoval pozornost. Pořád vypadal tak vzdáleně. Nebo spíš … pořád se vzdaloval.
Zatahal jsem ho za rukáv a přivedl ho zpátky. Poplašeně se na mě podíval.
„Trápí vás něco, lorde?“ Na konci věty jsem pořádně škytl. Naštěstí jsem se ještě nechoval jako úplný opilec.
„Jen jsem přemýšlel.“
„Dělá vám pan Seok starosti? Kvůli mně?“
„N-Ne, vůbec ne. Ten muž mi není soupeřem.“
Naklonil jsem na bok hlavu.
„Tak proč jste za ním šel? Byl jste zvědavý?“
„Hmm … Dá se to tak říct. Už je to dlouho, co jsem se osobně setkal s člověkem.“
Pozvedl svůj šálek a já mu trochu nešikovně nalil další soju, málem jsem to i vylil. Hlavu jsem měl lehkou, a přesto byla plná starostí a otázek.
„Přijedou k nám zase potížišti?“ zeptal jsem se, abych změnil téma.
„Ani ne, jen dvě lišky-“ Zarazil se, až mu soju vyšplíchlo na prsty. „Počkat!“ Prudce postavil kalíšek, až v něm zůstalo minimum tekutiny.
„Lorde?!“
Prudce dosedl ke stolu a z papírů vylovil jednu stránku. Zbytek se rozsypal po zemi. Sevřel list a po stranách ho zmuchlal.
„Tohle zrovna potřebuju!“ Praštil pěstmi do stolu.
Přišel jsem k němu po čtyřech a nakoukl mu přes loket. Na papíře byly napsána jména všech budoucích hostů. Ničeho zvláštního jsem si nevšiml. Jediní dva démoni mi byly známí, a to kitsune, devítiocasá liška a démon s dlouhým nosem tengu.
„Děje se něco, lorde?“
Hluboce si povzdechl a podal mi list. Přečetl jsem si znovu jména.
„Hé~ budou tu tři lišky.“ Zasmál jsem se.
„Co je tu k smíchu?“ zeptal se lord velmi podrážděně. Přes svoji opilost jsem tomu příliš velkou pozornost nevěnoval.
„Jen mi přišlo legrační, že tři hosté budou jeden typ démona.“
Lordovi na čele vyběhly žíly a neklidně pulzovaly. Cenil na mě špičáky a vypadal, že mě něčím tvrdým, co nevidět praští. Já se jen stupidně usmíval.
„Co je na tom špatného?“ Znovu jsem se zaculil.
„CO JE NA TOM-!“ V polovině křiku se zarazil, jako by si uvědomil, že je noční klid. Chvilinku zamyšleně přejížděl okem po místnosti a pak radostně luskl prsty. Velmi záludně a potěšeně se na mě usmál a já začal tušit potíže.
„Mám nápad.“
„Hehehe~“ Že já blbec nedržel pusu.