Démonické lázně – Pramen 2 – Práce začíná

Druhý den mě Sunbae musel z postele vytáhnout. Byl jsem ze včerejška tak unavený, že vzbudit mě byl herkulovský výkon. Strašně se při tom zapotil. Při té příležitosti jsem měl možnost o něm zjistit další maličkost. Když byl naštvaný nebo se hodně zahřál, začala se mu voda v prohlubni na hlavě vařit a následně vypařovat.
Jakmile se uklidnil, popadla ho panická hrůza a lítal všude po pokoji. Spravil jsem to kýblem vody, byť jsem nadělal i veliký nepořádek. Kappa si mě pak s přivřenýma očima prohlížel a řekl:
„Máš se ještě hodně co učit, chlapče.“
Jen jsem se nervózně zasmál.
„Jestli se chceš vyhnout lordovi, běž chodbou vpravo. Lord zásadně chodí levou částí.“
Hrklo ve mně.
„O ten nepořádek si dělat starosti nemusíš. Mladý pán Raghu a mladý pán Ranghu jej uklidili ten lidský den, co jsi přišel.“
„Aha … “ Vůbec jsem to netušil a ani mě nenapadlo se na to ptát. Tu událost jsem se snažil dostat z hlavy, ale pořád se ke mně vracela jako bumerang.
„Radši už běž.“
Poděkoval jsem a utíkal do kuchyně.
'Snad se nebude Futachi příliš zlobit. Ale Domo bude určitě naštvaný, že jdu pozdě.'
Snídaně už byla, a tak bude jistě spousta nádobí na umytí. Vstoupil jsem do sarangchae a chvilku naslouchal. Lordův hlas jsem neslyšel. Opatrně jsem nahlédl do levé chodby. Nikdo v ní nebyl. Vydechl jsem úlevou. Ta horší část mě však čekala. Možná jsem nedávno dosáhl patnácti let, ale tady jsem si připadal jako malé dítě.
Šel jsem opatrně a co nejtišeji. Snažil jsem se na nic nemyslet, ale vzpomínky se vracely. Znovu jsem se roztřásl. Krev byla pryč, já jsem ji tam však stále viděl. Slyšel jsem výkřiky umírajících. Cítil tlukot svého srdce. Lordův ledový hlas.
Ucítil jsem kouř.
'Lord … '
Velmi opatrně jsem se podíval nad sebe. Lord se nade mnou tyčil jako sup nad zdechlinou a zřetelně skřípal zuby.
'A … sakra … '
Opatrně jsem hlavu vrátil do původní polohy.
Lord se zrovna nadechl, že mě seřve, ale to mi už zabral zadní náhon a já tryskem po všech čtyřech letěl do kuchyně.

Prakticky jsem mu sebral vítr z plachet. Zavřel ústa a tiše zavrčel. Nasál z dýmky a vrátil se do svého pokoje.

V kuchyni jsem se pořádně propleskal po tvářích, abych se zbavil třesu a pustil se do nádobí. Kuchařka mi nechala snídani stranou, kterou jsem snědl, až když jsem udělal kus práce. Domo mezitím kontroloval spíž, rozdával úkoly dokkaebiům a smýčil podlahu. Pořád si něco mumlal pod vousy a mračil se.
Obyvatelé kuchyně mě už tolik neděsili, jen Futachina druhá pusa mě pořád značně znervózňovala. Obzvlášť když se mi snažila sníst snídani. Její majitelka ji však dokázala zkrotit a usměrnit.
Před obědem jsem dostal chvíli volna, a tak jsem ji využil k průzkumu skladiště. Sunbae mi vyrobil klíč, který si můžu nechat. Zblízka budova vypadala mnohem větší a byla veliká jak stodola.
„Wau...“
Opatrně jsem vstoupil. Sice by mi žádné nebezpečí nemělo hrozit, ale opatrnosti není nikdy nazbyt. V prostorách se nesvítilo, ale i tak jsem viděl lépe než za bílého dne. Hned na kraji byla košťata, kyblíky, hadry a rukavice. Zahlédl jsem i kosu a rýč. Kousek dál byly větší prázdné kádě, řada trakařů a koleček. Ze stěn a trámů visely provazy. U jedné stěny byly naskládané pytle s moukou, kádě s rýží, pytle brambor a další suché potraviny.
Po schodech v zadní části jsem vyšplhal do druhého patra. Tam taky byla spousta náčiní a několik truhel. Velmi opatrně jsem jednu otevřel, ale bylo tam jen staré oblečení. Bál jsem se, že na mě něco vyskočí. Zase jsem ji zavřel.
Podlaha zaskřípala. Napnul jsem špičaté uši a začal jimi střihat. Někdo tu byl. Velmi pomalu jsem se ohlédl a zrakem prozkoumával své okolí. Koutkem oka jsem zahlédl pohyb.
'Támhle!'
Otočil jsem se doleva. Něco proti mně vyběhlo, rychle jsem uskočil a přikrčil se. Tvor se zastavil na truhle.

„Uf, je to jen kočka.“ Zvedl jsem se a pohladil černou kočku po hlavě. Nijak neprskala.
„Hodná čičí, hodná.“ Začala příst a nastavovala mi hřbet. Smál jsem se. Skočila mi do náručí a já ji začal mazlit.
„Heh … heh … jak jsem mohl pochybovat o tom, že bys nebyla démon, že?“ Podíval jsem se sklesle na její dva dlouhé ocasy.
„Jsem nekomata.“
„Aha … Počkat, ty mluvíš?!“ Leknutím jsem ji pustil na zem.
„To mi je ale vychování.“ řekla uraženě a skočila zpátky na truhlu.
„P-Promiň, netušil jsem, že ...“
Skočila mi do řeči.
„To by se však od podřadného člověka dalo čekat.“ Začala si čistit kožíšek.
Nafoukl jsem se.
'Tak jsem člověk, no a co!'
Chvilku jsem ji pozoroval, když zpozorněla.
„Radši ustup, člověče.“
Zmateně jsem ji pozoroval, ale jakmile mi padl zrak na několik velikých krys s třemi oky, vyskočil jsem na truhlu.
Kočka i krysy se navzájem pozorovaly. Největší krysa zapištěla a ostatní se vrhly dopředu. Bakeneko se pohybovala velmi rychle. Sotva jsem ji dokázal zahlédnout. Vzduchem létaly useknuté krysí hlavy, těla rozseknutá v půli, až nakonec zůstala jen ta největší a nekomata. Chtělo se mi zvracet, ale musel jsem to nějak potlačit.
Démonická kočka se naježila, zavřeštěla a krysa se dala na útěk. Sedla si a dala se do čištění kožíšku.
„To byly bakenezumi, obrovské krysy s třemi oky. My bakeneko a bakenozumi jsme zapřísáhlí nepřátelé, protože žerou malá koťata.“
Přikývl jsem, ale z truhly jsem neslezl.
„Tak uklidíš to, nebo ne?!“ zeptala se mě vztekle.
Zavrčel jsem, ještě mi bude poroučet pitomá kočka.

Pitomá kočka, co je rychlejší než vítr a může mě nasekat na nudličky.

Podal jsem si džber, vzal ocas jedné půlky opatrně mezi prsty a všiml si, že z toho něco se zamlaskáním vypadlo a něco dlouhého a bílého z toho viselo. Žaludek mě odkázal ven a nejbližší křoví dostalo řádnou dávku hnojiva.
Když jsem skončil, doplazil jsem se po všech čtyřech zpátky do druhého patra. Kočka po mně hodila opovržlivý pohled a vznešeně řekla: „Ty seš teda bábovka.“
„Nejsem zvyklý koukat na mrtvoly!“ zakřičel jsem v návalu vzteku. Teď už na mě skrz prsty kouká i kočka.
Zastřihal jsem ušima, někdo křičel „Chlapče!“.
„Už musím jít.“
„Hej, já ještě neskončila!“ křičela za mnou, ale já radši utíkal dál. Nevím o ničem, co by dokázalo předčit lordův hněv a nechtěl jsem ho znovu potkat, tak jako ráno. Sklad jsem zavřel a utíkal do kuchyně.
Vodní démon mě už netrpělivě vyhlížel.
„Hoď sebou, chlapče!“ Popoháněl mě. Na nohách jsem byl trošku nejistý.
„Vezmi tohle.“ Podal mi tác se středně velikou lahví a porcelánovým nízkým kalíškem.
„Odnes to lordovi a pořádně si hlídej své chování.“
„Cože?!“
Můj druhý den … druhá noc mezi démony a už musím tomu tyranovi dělat sluhu?
„Než vstoupíš, polož si vedle sebe tác a dovol se vstoupení. Otevři dveře, tak jako jsem to včera udělal já, ale až tě lord vyzve!“ Nabádal mě. Vyplašeně jsem přikyvoval.
„A teď běž! Lord nesmí čekat!“ Strašně nerad jsem udělal těch několik kroků do zadní chodby. Zdálo se mi, že je tu mnohem větší tma. Opatrně jsem si sedl k okraji dveří, položil tác před sebe a zavolal:
„Lorde Yongu, přinesl jsem vaši soju.“
Čekal jsem na odpověď. Žádné se mi nedostalo.
Zopakoval jsem to. Stále nic.
'Kde vězí?'

Čekal jsem. Napadlo mě, že bych se tam opatrně podíval, ale bál jsem se. Navíc do pokoje nešlo bez lordova vyzvání vstoupit.
Začínal jsem mít hlad. Hosté se už dávno odebrali dopředu do veliké jídelny naproti lordově pokoji na opačné straně domu. Mohutně mi zakručelo.
'Ten starej bastard! Tohle musel udělat schválně.'
Obličej se mi kroutil čím dál tím víc. Z kuchyně se linula lahodná vůně. Nikdo tudy však neprošel. V téhle části chodby se mohl pohybovat jen lord a jeho dva bratři. Všichni ostatní mohli vstoupit jen na pozvání.
Proklínal jsem ho.
Napadlo mě, že bych mu do soji pořádně naplival, ale bál jsem se, že se mi náhle objeví za zády tak jako ráno. Spolkl jsem slinu.
Žaludek mi kručel pořád víc a víc. Snídaně mi prakticky skončila v křoví, takže jsem byl naprosto prázdný. Co hůř, začal jsem cítit nutkání si odskočit.
'Musím to vydržet! Musím!'
Tady nešlo o trest, ale o moji hrdost, kterou už tak dost pošlapal.
Pořád jsem čekal.

Dveře se najednou otevřely, já leknutím nadskočil a málem to pustil.
„Co tu děláš?!“ zeptal se mě podrážděně a přísně si mě okem přeměřil.
Měl jsem chuť na něj řvát, ale ta pod jeho pohledem velmi rychle uvadla.
„Nesu vám vaši soju, můj … lorde.“ řekl jsem se skloněnou hlavou.
„Ah.“ řekl tím nejnevinnějším a nejpřekvapenějším hlasem, jakého byl asi schopen.
'Ten … ' Zuřil jsem. Hněv se ve mně doslova vařil. Volal jsem ho asi desetkrát a on byl celou tu dobu ve svém pokoji a musel se skvěle bavit.
Pomalu jsem vzal tác a vstoupil do pokoje. Zasunul jsem dveře a položil tác na levý bok jeho nízkého stolu, kam mi ukázal kiserou, kterou také držel v levé ruce. Odešel jsem zpátky ke dveřím, že odejdu.
„Kam si myslíš, že jdeš?“
'Na záchod.' Odpověděl jsem v duchu, ale jen jsem se otočil.
Vypustil kouř a dýmkou mi naznačil, ať se vrátím.
'Bože! Pomoc! … To mi to říká až teď?!'
Sedl jsem si na bok stolu.
„Nalij mi!“
Vzal jsem láhev do ruky a …
„A co je zase tohle?!“ Jeho pohled ani hlas se mi vůbec nelíbily.
„Snažíš se mě urážet?“
Nejraději bych něco peprného odpověděl, ale radši jsem jen zakroutil hlavou.
„Ty neumíš nalévat soju?“
Znovu jsme zakroutil hlavou. Otec alkohol zásadně chlastal, nežli pil.
S odporem si mě přeměřil.
'No a co! Tak neumím nalívat blbej alkohol!'
Zatínal jsem zuby a snažil se moc nemračit.
„Já jsem tady ten na vrcholu a ty jsi hluboko pod prachem u mých nohou.“
Radši jsem láhev položil, jinak bych mu ji omlátil o hlavu.
Unaveně si povzdechl.
Položil dýmku a malý stojánek a vzal si šálek do pravé ruky a položil ho na levou dlaň.
„Otevři láhev pravou rukou, drž ji v pravé a levou drž před loktem cíp svého rukávu. Při nalévání se musíš poklonit.“
Učinil jsem tak, jak mi řekl. Připadal jsem si pěkně hloupě. Narovnal se a chystal se napít. Sledoval jsem ho a on na oplátku sledoval mě.
„Někdo tvé společenské úrovně nemá právo hledět na někoho mé společenské úrovně.“ řekl úsečně.
Uraženě jsem položil láhev na tác, zatnul ruce v pěst, položil je na klín a sklonil hlavu. Zaslechl jsem jeho pobavené uchechtnutí. Usrkl část rýžového nápoje a sklenici položil na pravý okraj stolu. Vzal si štětec, který se namáčel v kalamáři a jeden z papírů, které měl roztříděné do tří hromádek.
'To si dělá srandu?… Jak dlouho to mám vydržet?!'

***

Čas plynul. Odhadl jsem, že v láhvi je asi na deset šálků rýžového alkoholu. Pokud bude každý pít půlhodiny, tak jako ten první, budu tu muset sedět zhruba pět hodin. Pil už třetí ale už víc než tři čtvrtě hodiny. Čas jsem mohl pozorovat pomocí nástěnných hodin s kyvadlem vzadu v pokoji.
Pokoj se skládal hlavně ze zástěny v zadní levé části pokoje, kde nejspíš spal, stěn obstavených knihovnami a policemi plnými pergamenů, kalamářů a náhradních štětců. Byly tu i druhé dveře, které vedly do vedlejšího pokoje, jeho účel mi však nikdo nedokázal říct.
V mezičase jsem se bavil představami o obsahu pokoje. Už mě napadlo několik desítek nápadů, jako tajný pokoj s velikou sbírkou plyšových medvídků, panenek, modelů letadýlek a lodí, obyčejný pokoj, odkladiště papírů, které se při otevření vysypou a další a další představy.
Čas neúprosně tikal. Má potřeba se jít vymočit byla stále větší a větší. Často mi i zakručelo v břiše. Nijak na mě za to nekřičel, jen se vždycky lehce a spokojeně usmál.
Nenáviděl jsem ho, ó jak já ho nenáviděl. Můj život byl hrozný, měl jsem skončit v nevěstinci jako sexuální otrok, ale tady to nebylo o nic lepší.
'Lepší … ?'
Vzpomněl jsem si na Raghu, Futachi a Sunbaea. Axiho jsem neměl ještě možnost pořádně poznat, ale všichni na mě zatím byli mílí a přátelští. Dokonce i Doma měl své světlé stránky, hlavně když začal vyprávět o domech, kde přebýval a staral se o ně. Z jeho vyprávění sršela radost a něha. Jeho jinak zasmušilá tvář se vždy rozzářila jako slunce.
Dokkaebiové byli takoví malí rošťáci. Nebylo mi úplně jasné, jak mohli lidé tak hodné démony odporně pomlouvat.
Já vážně potřeboval zmizet.

Něco klaplo o dřevo.
S trhnutím jsem se probral. Lord postavil láhev a podíval se na mě. Sevřel jsem pěsti. Vzal svoji sklenici, kam si sám dolil soju a podal mi ji.
„Eh?“
„Mám dobrou náladu, proto ti dovolím pít soju v mojí přítomnosti. Buď poctěn taková příležitost se ti už nenaskytne.“
V první chvíli jsem chtěl nabídku odmítnout, ale pak jsem to hodil za hlavu. Copak to může být horší? Vzal jsem si sklenici, napil se a vše pustil.
Jedna …
Dvě … vteřiny.
„Co je sakra tohle!?“ zařval a vyskočil na nohy.
„Ah~~“ Znovu jsem usrkl.
„Co to má ….?!“
„Ah~~~“
Nikdy jsem netušil, že mohu cítit takovou slast. Podíval jsem se na lorda. Po čele mu naběhly žíly a v koutku úst měl tik.
Znovu jsme si usrkl.
Netušil jsem, že radost může mít tak primitivní základ.
Konečně jsem soju dopil a škytl. Motala se mi hlava a klesala mi víčka. Připadal jsem si najednou ospalý. Zamrkal jsem a podíval se nahoru. Lord tam pořád stál a okolo něho aura naprosté naštvanosti šlehala okolo sebe jako plameny zkázy.
Pohledem jsem sklouzl na podlahu. Díky bohu, že je voskovaná. Vše se dá jednoduše setřít. Pomalu jsem si uvědomoval svůj prohřešek.
'Je to jeho chyba. Kdyby mě nenechal tak dlouho čekat a … nezdržoval. … Nemuselo se to vůbec stát!'
Jen jsem polkl. Bylo fuk, jak moc to byla jeho vina. Jak sám řekl, byl jsem jen prach u jeho nohou. Opatrně jsem se zvedl. Mokré kalhoty se na mě lepily. Bylo to odporné. Svlékl jsem si košili, že to nejhorší vytřu. Na hlavě mi najednou přistál hadr. Opatrně jsem ho vzal a dal se do vytírání.
Lord mezitím odešel. Mokré oblečení jsem zmuchlal do kuličky. Nejraději bych se pořádně vykoupal, ale nejdřív jsem to tu musel douklidit. Košili jsem si uvázal kolem pasu, ale i tak jsem si připadal jako nahatý. Vlasy mi navíc pořád padaly dopředu a překážely. Napadlo mě, že by mě třeba Futachi mohla naučit je ovládat tak, jak to umí ona.
Lord Yong se vrátil. Polil mě ledový pot. Položil mi něco látkového na hlavu.
„Obleč se.“ Přikázal mi.
Rychle jsem tak učinil a pokračoval v úklidu. Bál jsem se na něj pohlédnout, ale nezdálo by se, že by mě chtěl potrestat. Aspoň zatím.
Konečně jsem vše pořádně vydrbal a hadr pořádně vypláchl. Pokoj měl svoji vlastní malou místnůstku s úklidovými potřebami, takže vše bylo hned po ruce.
Znovu jsem přisedl k jeho levému boku.
„Odnes to! Už nemám náladu.“
Uposlechl jsem jeho rozkazu a hlouběji se uklonil.

Než jsem zavřel dveře, řekl mi: „Svůj trest se dozvíš později.“
„Ano, můj lorde.“ Zavřel jsem dveře a vrátil se do kuchyně. Slunce sice ještě nevycházelo, ale už tak byl démonický večer.
„Teď ses vrátil od lorda? Nestalo se něco?“ Strachovala se o mě Futachi. Domovoi dokonce vykoukl zpoza linky a starostlivě se na mě podíval.
Nasadil jsem falešný úsměv.
„Vůbec nic se nestalo, všechno je v naprostém pořádku.“ Položil jsem tác na postranní linku, umyl si pořádně ruce a pustil se do mytí nádobí.

***

Spát jsem šel až pozdě ráno. Dokonce později než Futachi. Trval jsem na dodělání nádobí. Když jsem se však konečně vykoupal a ulehl do postele, začalo mi zase kručet v žaludku.
'Sakra, proč zrovna teď?'

***

Vodní démon si smutně povzdychl a vlezl si do svého jezírka.
„Akorát jsem to všechno zhoršil.“ Zabublal do vody a ponořil se.

***

Asi po půl hodině od mého odchodu z lordova pokoje se u dveří objevil Sunbae.
„Můj lorde, prosím dovolte mi s vámi mluvit.“
Chvíli bylo ticho.
„Vstup, kappo.“
„Děkuji vám, můj lorde.“
Démon vstoupil a sedl si na několik kroků od lordova stolu.
„Buď stručný, nemám čas.“
Kappa se uklonil tak, aby měl hlavu pořád nataženou a nevytekla mu voda. Pevně zavřel oči.
„Prosím přijměte omluvu tohoto starého démona. Já hlupák jsem toho chlapce poslal nalévat vám soju, aniž bych ho řádně informoval o důležitosti správného nalévání. Pokud si chlapec zaslouží trest, uložte ho prosím mně! Je to má chyba!“
„Chceš snad říct, že nedokážu posoudit, co je čí chyba?“ zeptal se ledovým hlasem.
„To ne, můj lorde. Nikdy bych vás nezpochybňoval!“
„Tak co tedy?“
„Já … já … “
Chvíli nevěděl, jak pokračovat.
„No?“
„Je ještě zmatený. Jeho nuzný původ mu nedovolil být vám vhodným společníkem při nalévání soju. Prosím, dejte mu ještě šanci. Přísahám na svoji kappí čest, že do týdne vám bude vhodným společníkem a jeho pohyby budou naprosto bezchybné. Nic takového se už nebude opakovat!“
Jeho prosba byla upřímná i zoufalá.
Dračí lord však nad jeho upřímností ani nemrkl. Příkře si ho prohlížel.
„O jeho trestu bude rozhodnuto zítra. Teď odejdi.“
Prudce se zvedl.
„Můj lorde, pro … “
Ten ho pohledem umlčel. Kappa se uklonil a pokorně opustil pokoj.

***

„Nevím, kam tím míříš, drahý bratře.“ řekl Raghovi, který se objevil v jeho pokoji nad ránem.
„Víš moc dobře, na co se ptám, Hyeongnime.“
Seděli naproti sobě. Lord Yong nespouštěl nezakryté oko z papírů.
„Jeho trest bude úměrný jeho prohřešku. Nebudu dělat výjimku jen proto, že je to nuzný tvor, který nestojí za pozornost.“
Odložil papír na střední hromádku a vzal si nový z pravé hromádky.
„Co se tu stalo? Čeho se dopustil? Slyšel jsem, že na sebe prý vylil soju, ale láhev nebyla zdaleka tak prázdná.“
„Sluhové domu toho hodně napovídají.“ řekl bez sebemenšího zájmu.
„Co se tu stalo? A proč tu cítím čpavek?“
Trhl sebou.
„Eh? … Počkej … neříkej … “
Lord razantně vymáchal štětec v kalamáři.
Raghu se začal potichu smát.
„Tak takhle … Už to všechno dává smysl … Proto to chceš tak tiše uklidit.“
„Fajn, tak vypadni. Mám práci.“ řekl velmi nevrle.
„Nemusíš být hned tak nevrlý. Sklidil jsi to, co sis zasel.“
Zaskřípal zuby.
„Naschvál jsi ho nechal dlouho čekat a pak mu to ještě ztrpčoval dalším čekáním. Pak se tomu nediv.“
„ … “ Lord mlčel.
„Ten kluk dělá, co může.“
Neodpověděl.
„Dobrou noc, bratře. Odpočiň si.“

Když Rashu odešel, vyřídil lord Yong papír a odložil ho. Již také cítil únavu. Opřel se lokty o stůl a bradu položil na spletené prsty. Přemýšlel.
„Fu fu fu … Tohle bude perfektní trest.“

Démoni:
Bakeneko (Japonsko)
Bakenezumi (Světové)– démonické (obří) krysy (název nemusí být oficiální, je to čistě můj nápad).
Nekomata (Japonsko) – Dvouocasá kočka. Poddruh bakeneko.

Slovníček použitých pojmů:
Hyeongnim – Formální oslovení staršího bratra. Ekvivalent k japonskému Oniisama.
Soju – Rýžový alkohol. Ekvivalent k japonskému saké.