DEMONS AND ANGELS: 2.DÍL

ROZJASNĚNÍ

Její oči byli zavřené, už dávno musela být v hlubokém spánku, ani netušila co se kolem ní děje. Samuel vztyčil obří barieru, aby byli kryti před okolním lidským světem a nikdo nemohl, co se tam děje. Jinak řečeno lidé mohli chodit kolem nich, ale bariera vytvořila něco jako odloučení od prostoru okolního světu.
Souta uzavřel Ariel do nejsilnější démonské klece, která se zruší jeho smrtí, nebo opuštění jejího okolí na několik set mil daleko.
Samuel držel v ruce svatý meč dělaný slitinou barevně podobné cínu, KYNIKLAR(nikdo neví, odkud ho andělé berou, krom nich samotných), stejně tak vypadal i jeho nárameníky, předloktní náramek, který vedl od zápěstí až k loktům, od kterého ještě vedl dráp a to i po celé délce. Brnění, s tím že horní část byla spíše vesta, tak vynikly dokonale jeho svaly pažích kde byl ještě jeden tlustší náramek. Celé brnění bylo zdobeno různými drápy, ornamenty, vlnovkami, a andělskými znaky, ve vestě vyčníval zlatý obrovský orel.
Fenix stál v jeho blízkosti, ale jeho moc má jistou slabinu a tou je zajatec protivníka, ale naštěstí Souta udělal tu chybu, že Arie byla v té kleci, takže svou silu mohl použít naplno. Ale…
„Nepleť se do toho, tohle je můj boj,“ vyslovil nelítostně Samael k Fénixi, který chtěl zaútočit.
„Ve dvou máme větší a rychlejší šanci, prostě se toho zme*** zbavme a bude o jednoho zk***** démona míň!“ Fénix nechápal přesně andělovo myšlení, proč mu nemůže pomoc, a proč je na té dívce upnutý ještě víc, než by anděl měl byt na smrtelníka. Chápal, že je neobyčejná, že ji potřebují, ale věděl že v tom je ještě víc.
„Něco jsem řekl,“ řekl mu ještě víc povýšený hlasem.
„Budete tam jenom kecat, nebo mám jít první!“ Zakřičel Souta a mrknutím oka se objevil za Samaelovými zády s napřáhnutým mečem IGNEA IRA.
Samael se ani nehnul z místa, protože stejnou rychlostí ne-li větší dal ruku za záda, už měl také uchopený meč, takže se obě vražedné zbraně zkřížili.
„Polevil jsi na obraně, nikdy jsi moc nepoužíval mysl,“ s pravidelným dechem vyslovil Samael.
„To ty jsi polevil,“ odvětil mu. A znovu a znovu na něj začal utočit, a archanděl vše vykrýval. Fénix přesto, ale neochotně poslech Samaela a jen v případně nutnosti hodlal zakročit. Nelíbilo se mu, že si se Soutou spíš hraje a vysmívá, než aby začal konečně jednat.
„To víc neumíš,“ vysmál se Souta Samaelovi. Démon se ušklíbl, vytasil meč, který vzplál to krvavé barvy a se slovy ¨ANGELUS PULVIS AD CINEREM PULVAREM¨ máchl proti, jenom dosaď bránícímu se mu archandělovi. Síla sražených mečů zařinčela, a anděl byl odmrštěn desítky metrů v dáli, s tím že porazil minimálně dvě budovy. Démon se zasmál a znovu máchl mečem, tentokrát do prázdného prostoru, ale pořád Samaelovým směrem. Tím vytvořil vlnu s nesmírnou ohnivou energií přímo do ruin, kde byl anděl zahrabán. Vše vzplálo.

Samuel hrdě vyšel z ohnivého žáru, který mohl mít přes stovek stupňů. V pravé ruce meč, vyzařující zlaté světlo v druhé obrovský štít od země, tak k jeho krku velký, tvaru zlatého orla.
Štít z materiálu nejtvrdšího ze všech světů, Kapitán Amerika by se mohl jít zahrabat spolu s Nok*e. [tuto poznámku jsem si nemohla odpustit]
„Konečně jsi to začal brát vážně, hmm…,“ usmál se šíleně Souta, „ pak tedy já taky,¨ELEMENTUM IGNIS , VIS MALI, VOBIS MARTEM, EGO VOCANS ZITRILA!!¨.“ Zamumlal si pod nosem a postupně zvyšoval hlas.
Ostří meče zrudlo, uchopení nabralo tvar černých plamenů, všude kolem si mísila rudá energie šlehajíc do širokého okolí. Na Soutovi se objevil rudý plášť s potrhanými a spálenými konci, a jeho tetovaní na tvářili změnilo taktéž barvu, barvu jeho čepeli.
„Démon ohně, nadarmo se mu tak neříká,“ zabrblal si Fénix a dal si ruku před oči, aby zakryl vzdušnou horkou vlnu, která se při Soutově proměně přiřítila.

***

„Kathrine, slyšela a cítila jsi to taky?“ Zeptala se Dylen jedné ze svých kamarádek asi o dva bloky dál, kde se rozdělili s Ariel.
„Ne, co myslíš?“ Odpověděla ji malá černovláska.
„Asi se mi to jen zdálo,“ řekla spíše pro sebe, a protřela si ruce, jako při chladu, jenže ji spíš zamrazilo.
***

Anděl roztáhl obrovské mohutné křídla a rozletěl se přímo proti démonovi, čepele se srazili, zazpívali krvavou píseň uším a hrom, který se objevil následně, ani bariera lidským očím neschovala.

*** Shizuoka, Anda a Ariel jsou stejně staré, u Ariel probíhá těžký boj a u Andy?***

„Kyle! Kyle!“ Volala Anda po celém jejím paláci. Všude ho hledala, ale nemohla ho najít, portál ji poslal nikam, nebyl nikde k nalezení. Zmizel, jako by snad ani nikdy neexistoval.

„Segra, šla bys zase ven?“ Zeptal se Takeno sestry.
„A to tam zase budou jen kluci?“ Znuděně se na něj zadíval, pořád sklíčená s tím, že nemohla nikde najít Kyla. Po celém těle se ji roztahoval strach.
„No Tamaki by tam měl byt se svou dívkou, tak tam zase tak sama nebudeš,“ odpověděl ji.
„V kolik a kde?“ Chtěla přijít na jiné myšlenky, takže její tón zněl celkem souhlasně.
„V osm a tam kde vždy, ještě si musím něco zařídit ve městě, tak se sejdeme až tam.“
„Ok, budu tam,“ řekla mu a šla se natáhnout na postel a hledět do blba (stropu).
Byla znuděná tak, až ji z toho bylo blbě, jedním slůvkem se oblekla do mini kraťásků olivově zelené barvy, černé tílko, černé sáčko, a červeno oranžové kotníčkové tenisky, pořád ví jak zapadnout. Rudé vlasy nechala volně rozpuštěné do půl zad.

Nakoukla do okna, jak to dělala vždy, než šla dovnitř, všichni tam seděli. Světlo vlasy kluk s vyšší postavou, Akeno. Pohledný o dva roky starší kluk s brýlemi, Tamaki. Po jeho pravici malá kudrnatá černovláska. Potom její bratr ve sportovní bundě a rozcuchanými vlasy a jako třešnička na dortu, Daiky, jako vždy celý v černém až na větší šedou mikinu s kapucí.
„Ahoj, jak se máte?“ Objevila se za jejich stolem a s ďábelsky sladkým úsměvem je pozdravila.
„Jéé… ahoj,“ ozvali se na zpět, hlavně Akeno.
„Bracha, jestli chceš říct, kde jsem se zase loudala tak tu poznámku si odpusť,“ namířila na něj hnedka pohled a zavřela mu pusu, protože přesně to chtěl říct a ani se mu nemusela dívat do hlavy.
„Ahoj Andy,“ mileji než kdy dřív ji pozdravil Daiki. Úsměv speciálně jemu ještě jednou ukázala. Přisedla si po levé straně k brachovi.
„Andy to je Tamari, Tamari to je Takena sestra,“ představil brýlatý kluk dvě dívky v panské společnosti.
Začali se trochu seznamovat, povídat si o škole, budoucnosti nových módních novinek. Anda se v duchu bavila co se budoucnosti týče, ale jelikož pořád tráví čas s přáteli a letní radovánky se spolužáky, tak ví co má dělat, přece je pořád z jedné malé strany člověk.

Po nějakých hodinách pokru, alkoholu v krvi, a šíleném smíchu, Anda musela sedět vedle Daikiho, jak si to vyžádal. Dostal chuť vyhrávat, zase mu radila. A taky že vyhrával.
Další partičky karet utekly. Když bylo něco po půlnoci, stůl se začal rozpouštět. Odešli první Tamari a Tamaki.
Akeno se hrdinsky ujal na mol opilého Takena a Daiky nesměle nabídl Andě, že ji odprovodí.

*** Téže doba někde v ??? ***

„Ariel! Ariel!“ volal hlubší hlas do její spící duše. „Ariel,“ Samaelova ruka ji hladila po tvářích a vlasech barvy slámy za horkých letní dnů.
Začala otvírat oči a odtáhl se od ní.
„Kdo jsi, kde jsem,“ kladla základní otázky, jako když se někdo probudí někde, přičemž ještě prožije tu nejhorší živou noční můru.
„To teď není podstatné, nebolí tě něco?“ Ptal se opatrně, nikdy by si neodpustil, kdyby se jí něco stalo.
„Ne, kdo teda si a proč ….proč?“ Prstem ukázala nad jeho hlavou, kde vidí čísla a u jeho nemohla najít první ani poslední cifru.
„Nesoustřeď se na to, tady je toho moc, co by tě mohlo dovést k šílenství. Jak tak vidím, už ses to naučila ovládat. Omlouvám se, že jsem nebyl u tebe, když jsi měla své šestnácté narozeniny, že jsem ti nemohl pomoct. Prosím odpusť. Mysleli jsme že se u tebe nic neobjeví, i když budeš mezi normální rodinou. Doufal jsem, že normální život tě všemu ušetří a budeš normálně žít. Odpusť.“ Nejmocnější anděl zatláčel slzy a klopil před nebohou dívkou hlavu.
„O čem to mluvíš? Kdo jsi? Jak víš o mém daru?“ Vyptávala se čím dal zmateněji a začala pociťovat tlak v hlavě.
„Promiň, celou dobu jsem přemýšlel, co ti prvně říct a teď nevím, jak nejlíp začít. Bude toho na tebe moc, ale čas se krátí. Musíš vědět vše, a to i o své rodině.“ Začal nepatrnými slovy a Ariel ještě víc znervózněla. „Rodině?“ Vyřkla zdrmoleně a zmocnilo ji vzrušení, ale i strach, štěstí a sutek. Pocity se v ní začali mísit a nevěděla na co dříve myslet.
„Mé jméno je Samael, a nacházíme se ve svatyni v Ráji. Není to žádná oblast na planetě Země, není to město, vesnice. Je to v mezi prostoru. No, spíš ti to vysvětlím jinak. Věříš na Nebe a Peklo?“ Odbočil od toho co chtěl spíše říct, přišlo mu ta jednodušší, z ní by mohl začít a vše vysvětlit.
„Proč se mě na to ptáš?“ Nechápala, co to vše s tím souvisí. Událost, týden předtím kdy Samaela bojoval se Soutou si nijak zvlášť nepamatovala.
„Odpověz,“ požádal. Chytla se za přívěšek peříčka na svém krku, který nebyl ani zlatý, stříbrný či z oceli. Vždy to měla za stříbro. Dostala ho od své biologické matky, kterou nikdy nepotkala, jako památku na ni. „Ano, ano věřím,“ řekla a padla ji jedna slza na přívěšek. Mírně se rozzářil.
„Je od tvé matky, Jofiel a miloval jsem ji. - Ne, nejsem tvůj otec,“ dořekl, než stihla cokoliv říct. Byla v šoku a tak Samael pokračoval.
„Země, lidé, smrtelníci. Peklo, Satan, démoni, stíny, nesmrtelní. Nebe, Božstvo, archandělé, andělé také nesmrtelní.“ Hleděla na něj, o čem to mluví, stoupl si do světlého pokoje barokního stylu a šel k jedné ze skříň, na níž byl položený rámeček s fotografií, který ji podal.
„To je tvoje matka, možná trošku pochopíš.“ Ještě než ji jí podal, zahleděl se na fotografii tím nejzamilovanějšími oči, které skrývali neskutečnou bolest.
Měla její oči, jako ta nejasnější obloha, ale to na co se první podívala, byla sněhová křídla směrem k oblakům. Podél kostry, z které potom vycházelo peří, byli černé znaky. Vlasy měla zavlněné stejného odstínu jako Ariel. A na krku měla peříčko, které teď zdobilo Arieli hruď. Na drobné postavě, byl přehozený světle růžový plášť, jeho lemování tvořil bílý kožíšek. A pozadí fotografii tvořili zasněžené hory a padající sníh.
„Ja-jaká byla?“ Zeptala se Samuela a netížilo jí, čím její matka byla, vlastně tomu hned uvěřila, tížilo ji spíš to, že ji nikdy nepoznala.
Jako by ji z oka vypadla, chtěla o ní vědět víc.
„Úžasná, ale to ti asi moc nepoví. Představ si tu nejhorší bouři na moři, velké vlny, blesky a všude černo, a když by se tam zjevila ona, tak by voda byla průzračná nebe bez mráčku a vítr by tě hladil ve vlasech. To byl její úděl, přinášet mír a klid, rovnováha, končit spory a hledat řešení, a i když byla tak mírumilovná, její andělské peří tvořilo jednu z nejobávanějších zbraní. Když vystřelila jedno peříčko správným směrem, tak dokázalo prorazit snad vše. A její jediné peříčko, poslední peříčko co bylo zachováno, je na tvém krku.“ Vyprávěl o Jofiel, tak jak se vyprávělo dříve o bozích v řeckých bájích, s úctou, obdivem, krásou a veškerou láskou. Ariel polknula nahromaděné sliny, utřela si slzy do bílé košilky, o které si až teď všimla, že ji někdo musel převléct. Vzala si od Samuela kapesní a utřela si tekoucí nos.
„Jak zemřela a proč, a proč se mne vzdala?“ Začala klást otázky, a přemýšlela co by si asi o ni pomyslela, kdyby viděla jak vyrostla.
„Jak existují archandělé a anděle, tak jsou i démoni, to jsem ti už vesměs řekl. S jedním z nich se tvá matka potkala, k neštěstí byla sama.“ Ukončil větu, která se i přesto zdála neúplná, jenže Ariel byla natolik rozrušená, že to nemohla poznat. Pořád sledovala onou fotografii a hladila ji po rámečku, skle a sledovala, jak na ni padají třpytivé kapky.
„Netuším, kdo je tvůj otec. Anděle nemohou mít mezi sebou děti, stejně tak i démoni. Jenže ti to mezi sebou celkem rádi porušují, ale jen z důvodu, aby potom mohli své potomky sníst a převzít na sebe větší sílu, aspoň tomu věří.“ Dívka se s bolestí zamračila.
„Tak jak tedy…“ chtěla vědět víc.
„Tvoje matka tě počala, děti démonu a stejně tak je to i u andělu jsou zakázané právě proto, že jejich síla je až tak neuvěřitelná, že by to znamenalo válku mezi oběma strany a to by znamenalo Apokalypsu na Zemi.“ Ariel už pomalu začínala bolest hlava z těch slz a nakonec i spočtu těch informací, ale i tak byla zvídavá povaha a to také měla po matce. Napadla ji myšlenka, že když je tolik po své matce tak jakou vlastnost, či co zdědila po otci. A kdo to teda je?
„Před smrtí Jofiel, jsme se spolu domluvili, že tě musíme ochránit. Byli jsme staří přátelé a to hodně, hóódně dlouho.
Lidský život byl nejlepší volbou, Nebe i Ráj jsou na své pravidla tvrdí, proto tak bylo učiněno.“ Dál vysvětloval. Potřeboval, ať toho vstřebá co nejvíc a může začít s učením.
„Takže to měla být jen nějak forma, aby mě nezabili andělé a nevypukla válka s… s Peklem?“ Zdrmoleně vyřkla a pořád se snažila vše pochopit, uznejme toto by asi nikomu moc nešlo, ne hned.
„Ano,“ potvrdil ji.
„A proč teda teď, proč mi to vše říkáš, mohla jsem žít normálně nemusela jsem nic takového vědět, tak proč?!“ Začala být neklidná, všude máchala ruky a pramínky vlasů poletovali sem a tam a hned za nimi slzy.
„Nevím kolik toho dneska ještě uneseš, nemáš hlad?“ Tak ho napadlo.
„Samaeli, prosím vás. Řekněte mi to,“ zanaléhala a zase oči opřela o fotku své matky.
„V Podsvětí alias v Pekle byla akorát zvolena Nová démonka, je to démonka, která se stala Satanem. Jak mě informoval zastupitel ráje, toho mohla jsi ho vidět, v té uličce. Fénix se jmenuje, tak se vše s ní začíná dávat do pohybu. Máme víc než podezření, že ona má co dočinění s minulým Satanem. Tím myslím, jak jsem říkal, že démoni mezi sebou mívají děti, tak ona nebyla sežrána. Z toho lze říct, že bude opravdu mocná, a ty jako dítě andělu jsi byla zpět povolána. Vše čeho jsme tě chtěli ušetřit, nakonec budeš muset urovnat, vyřešit a vybojovat TY.“