DEMONS AND ANGELS: 6.DÍL

„Od teď toto bude tvůj první tréninkový úkol,“ řekl Fénix, když uchvácenou dívku dovedl k jedné z místností jeho zámku.

-PŘED ONOU VĚTOU

Ariel se chtěla dívat po krajině, ale nakonec se rozhodla, že bude nejlepší začít hned a Fénix s ní souhlasil. Přeměnil se na přátelského Fénixe v aquamarínové barvě s místy zlatými pírky. Jedno s křídel položil k zemi a dovolil ji, aby na něj vylezla. Nebudu zapírat, cítila se divně. Když vyletěl vzhůru, Ariel byla uchvácena pohledem, o něčem takovém se ji ani nesnilo. Jak říkal všude je jiné nebe. Za horizontem se dalo vidět pět měsíců, jeden byl bílí, druhý fialový, další rudý, modrý a černo-růžový. Nad nimi černočerná obloha s kupou stříbrných jiskérek, za nimi straně pozorovala blesky s fialovou září, a na další straně jakoby polární záře. Byli tak nesmírně vysoko. Nebyl to pohled, jak na Zemi na obyčejné nebe. Ten obzor byl daleko větší, mnohem větší. Hory se špičkami sněhu, od lávové půdy se dali rozeznat i na několik tisíců kilometrů. Bylo to zhola nemožné. Pro upřesnění, jako byste dokázali vidět z Eiffelovi věže, na Aljašku, přes celou Evropu a Asii a ještě mnohem dál.
„Ten pohled je jedna z menší části Ráje, ráj se přizpůsobí každé myšlence. Až se dostaneš do fáze naprostého soustředění, můžeš se objevit, kdekoliv si představíš. Ráj otvírá svět fantazie, a sám se ti přizpůsobuje. Jeho svět nikdy nekončí. Dalo by se to přirovnat k velké rovině, bez okrajů, která se naopak každou novou myšlenkou jedince rozrůstá. Někdy je to avšak sporné. Například kdybys myslela na něco, co už to je, tak to už nemůže úplně vzniknout. Ráj vstupuje do tvé hlavy. Ukazuje ti, jako by knihu. Až splyneš s okolím, budeš vědět, co zde už je a to dá ti to prostor pro nové představy, které tu nejsou.“ Ozval se Fénixuv hlas v její hlavě. Nijak ji to nerozrušilo a kochala se pohledem; obrovských jezer, vodopádů, řek, moří, plání, polí, lesů, nových barev. Vše bylo rázem jiné, krásnější, jako jeden velký sen.

-PO ONÉ VĚTĚ

Připomínalo jí to vnitřek nějakého středověkého hradu. Země byla tvořena mírně vypuklými kameny, stejně tak byli tvořeny zdi, u nichž byl obrovský stůl s nachystaným jídlem. Po zdech vyseli jakési tyrkysové prapory, na nichž byl stříbrný fénix. V místnosti byl obrovský krb, který ji vyhříval, i když to nebylo třeba, teplo by tu bylo tak jako tak. Několik lustrů plných svíček. Obrovská okna se závěsy až po zem ve stejných barvách, jako prapory a svázány šňůrkou barvy, jako erb fénixe. A pod okny byly dřevěné držáky snad na všechny ruční zbraně, a to i kuše s luky.
„Tak takto sis představovala tvoje cvičiště?“ Zeptal se Fénix.
„Co myslíš?“ Nechápavě na něj hleděla.
„Tato místnost byla prázdná, než jsi sem vešla. Toto je pouze tvoje představa, přemýšlej. Přemýšlej, než jsi otevřela dveře, musela jsi mít nějakou myšlenku, jak sis to tu představovala.“ Vysvětlil a Ariel opravdu zapřemýšlela. Netajím, že miluje středověk a viděla mnoho filmů, takže asi ano, pochopila. Zavřela oči a zamyslela se. Chytla pírko po matce do dlaní a pevně ho stiskla. Začala si představovat meč, myšlenky byli zmatené, jednou viděla zelený, podruhé bílí, modrý, či růžový. Nedokázala so představit pravý meč.
„Ariel?“ Řekl tišeji Fénix. Otevřela oči a stál hned u ní, a držel v ruce obyčejný meč ¨Claymore¨.
„Vím, o co ses snažila, ale takhle to nefunguje. Chtěla jsi meč, kterým budeš bojovat, a stane se část tebe sama. - Sama poznáš, kdy k tobě promluví. Pro začátek, si dáme první lekci.“ Usmál se a v druhé ruce se mu objevil ten týž meč.
„Je to dvouruční meč, nebudu tě šetřit, i když si začátečník, první se podíváme, kolik toho vydržíš.“ Jakmile dokončil větu, vrhl se na nepřipravenou Ariel. Chystala meč, jak nejsilnější dokázala, ale než se nadála, už letěl ve vzduchu a zabodl se mezi kameny hned vedle Fénixe. Ani nepostřehla, že se jejich ostří střetlo.
„Nikdy nespouštěj nepřítele z očí. Andělé vybrali toto místo na tvůj trénink z jednoho lehkého důvodu. Tvé myšlenky se zde stávají skutečností, máš tady nekonečnou šanci, že svůj trénink ukončíš mnohem dřív, než jinde. Jinak řečeno, učit se na Zemi, v Nebi nebo nedej bože v Pekle, tak tam by ti to trvalo staletí, kdežto tady, to můžeš umět za pouhý den. Samozřejmě to má, ale… Když tady najdeš svůj pravý meč, tak k němu najdeš jen cestu, ale na bojišti už s ním musíš prostě být, jako jedno tělo. Nehledat ho, nemyslet na něj, nepřemýšlet, tam to budeš muset brát už jako samozřejmost.“ Vysvětloval.
„Vždyť démonka je tam teprve chvíli…“ nedořekla větu.
„Má taky podobnou možnost. Temnotu. Je to místo nic a ničeho, kde nevíš co je vpředu, vzadu, nahoře, dole, není tam nic, je to to nejhorší co tě může potkat, když se tam ocitneš. Neexistuje tam něco jako světlo, je to místo, kam ani Světlo Boží nemůže zasáhnout. Je to jistá rovnováha, i nebe má místo, kde temnota je bezmocná.“ Pokračoval Fénix.
„Jaké?“ Ptala se zvídavě.
„Odpusť, nemám oprávnění s tebou o tomto mluvit. Prostě bychom asi měli začít pořádně cvičit, a mluvení nechat na potom. Přikývla.

I když říkal, že na ni nepůjde zlehka, polevil. Ukázal ji prvně správný postoj, držená zbraně a základní pohyby šermu. Šel na ni opravdu pomalu, až nechápala, proč předtím říkal, že ji nebude šetřit.
„Zkus přemýšlet, celou to tu místnost jsi vytvořila ty, stejně tak můžeš vymyslet i kroky. Můžeš ovlivnit i sebe, nejen okolí.“
„Nechápu.“
„Dobře. Takže například. Když si představíš, do nejvyššího reálného způsobu, že létáš, tak budeš létat. A prosím nepokoušej se o to, nedá se to moc ovládat, při myšlence na létání, tě může ovlivnit, jakákoliv myšlenka a můžeš se hned objevit někde jinde a v dezorientovaném stavu a bude nějakou chvíli trvat, než by ses dokázala vrátit zde.“ Varoval ji.
Meč schovala do pochvy u pasu, a zamyslela se. Když otevřela oči, jako by si zajiskřili. Vytáhla meč a postavila se proti Fénixovi v bojovém postoji.
„Můžeme?“ Zeptala se bojovně a on přikývl.
Jiskry tryskaly všude kolem. Fénix měl ladné pohyby v klidných otočkách, ohybech, spíš i jako by tančil. Ona za to byla prudká, její povaha se změnila. Mečem máchala proti němu, jako největší šílenec, až na to, že jediné máchnutí nebylo nadarmo. Fénix měl pokaždé, co dělat aby jeho ladný pohyb její prudké pohyby odrazil. Najednou se jeho postoj změnil a ucítila, jak zabral a tlačí jí směrem ke zdi. Když už byla skoro u ní, tak se rozběhla a levou nohou blíže ke zdi se odrazila, udělala salto, a rázem u zdi ocitl Fénix. Sevřela silně meč a máchala proti němu, připadalo ji jako by už na zeď byl nalepený, ale nebylo tomu tak, ani se nehnul. Ano, byl v údivu, jak začala používat své myšlenky, ale pořád to bylo málo. Ale jedno nečekal…

Asi za půlhodiny do něj stále bušila a ani jeden z nich nebyl unavený, oči měla jasně modré, vlasy ji začali zářit po platinové blond, a dokonce i pírko začalo zářit. Ani samotný Fénix celý průběh nedokázal spatřit. Jediné, co zaostřil, bylo ostří obrovského meče, který ho proťal skrz a také prosakující, kapající krev. Když Ariel pochopila, co se stalo, zpanikařila. Vytáhla meč, který byl jiný, než dostala, ani si ho neprohlédla a už držela Fénixe v náručích.
„Co to bylo?“ Špitla a slzy se ji řinuli po tvářích.
„Neboj, to je v pořádku, nelze umřít v ráji.“ Hned jakmile dokončil větu, začal těžce vykašlávat krev a zavírat oči. A byl z ticha.
„Néé… SAMAELI!!!“ Zakřičela s plných plic, protože Fénix už nereagoval.
Objevilo se jasné světlo a Samael stál okamžitě u nich.
„Co se stalo?“ Řekl vyděšeně a hleděl na meč vedle Ariel. Oči se mu rozevřely dokořán, div mu nevypadli a poté na kaluž krve pod Fénixovým tělem a na rukách ubohé dívky, jejich oči byli prázdné barva vlasů suchá a kůže bledá.
„Neboj se, bude v pořádku, hned tu budu,“ jakmile dořekl, zmizel i s Fénixovým tělem. Dívka v šoku nehybně seděla před místem, kde předtím ležel patron Ráje a dívala se na své zakrvácené ruce a oděv. Sekavě pohnula hlavou a dívala se jiný meč.
Světle růžový meč v bílé záři k ní promlouval. Měl mohutnou čepel snad o šířce třiceti centimetrů a dlouhý tak metr a půl, s tím že od metru se lomil na dvě třetiny dvou ostří, a ta část o šířce deseti centimetrů byla o dvacet centimetrů kratší.
Hned za rukojetí měla čepel meče, jaké si elipsové zářezy, od rukojetě začali nějaké pro Ariel neznámé znaky, byly to znaky archandělů nejvyššího postavení. Zářili v šedo-bílé záři, pohasínala stejně tak slzy Ariel. Pohled na meč ji uklidňoval. Rukojeť byla sytě šedé se zdobnými prvky růžové, růžová jako sakury květy. Byla různě elipsovitě pozohýbaná, tak aby ji chránila celou paži. Působilo to trochu jako štít. Nesmírně obrovská, obrovská pro tam malou dívku, jakou Ariel byla. Uzel meče tvořilo pírko z jejího krku, pírko její matky, které bylo mírně narůžovělé.

„Ahoj,“ řekl tichý neznámí hlas. Otočila se.
„A-a-hoj, kdo jsi?“ Zeptala se muže, usoudila tak podle hlasu, přes kápi hozenou přes hlavu, se nedalo poznat, ke komu hovoří. Kápě byla šedé barvy s rudými ornamenty. Mohutná křídla vedla ke stropu tak dva metry a pak se lomila do stran, ne jak její maty ty vedla jen vzhůru. Špičky jeho pírek byla taktéž rudá a nebyly pravidelně uspořádány. Dalo se v nich poznat, jak silná a zkušená byla. Nebyla jen tak krásná a čistá, ale i pochroumaná, jako by z mnohých bitev. Z ničeho nic se mu v rukách objevil meč, sahaly z něj plameny. Ariel bylo nesmírné horko, skoro si připadal, jako v pekle, teda jen tak jak si ho představovala. Ostří se nedalo skoro vidět, spíš jenom uzoučká černá čepel, kolem ní samé plameny. A černá byla rukojeť, dvou křídel jedno černé druhé bílé.
Ariel byla vyděšená, myslela si, že ji přišel popravit, za to co způsobila Fénixi, a že usoudili, že je nebezpečná. Chtěla už zavřít oči, když v tom si všimla jedné věci, co na meči muže předním nesedělo. Stejně narůžovělé pírko, místo střapce. Bylo to stejné pírko, co měla ona, pírko Jofiel.
„Ty-ty jsi…?“ Zakoktala.
„Michael, tvůj otec.“ Jak mile dořekl její větu, sundal si kápi.