SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Dětská nevinnost - 1. díl

Chlapec s dlouhými vlasy havraní barvy svázanými do volného ohonu, právě vystupoval z auta. Uvolněným krokem onen dopravní prostředek obešel, aby vzápětí otevřel dveře. Ze zadního sedadla na něj upíral své černé oči chlapec, jak se zdálo o pár let mladší. Starší Uchiha se k němu natáhl a plynulým tahem mu uvolnil bezpečnostní pás, přitom se letmo dotkl jeho stehna. Tělem mu projelo vzrušení jako by dostal ránu elektrickým proudem. Sám se toho pocitu lekl a prudce sebou trhnul. Hlavou, přitom nešikovném pohybu narazil do střechy auta a uhodil se. Spolknul sprostou nadávku, která se mu drala do úst a promnul si místo postižené bolestí. Úšklebek z tváře mu zmizel ve chvíli, kdy uviděl pobavený výraz svého o šest let mladšího bratra. Smál se. Oči měl zúžené do malých štěrbin, za to jeho rty se vlnily v přívalech smíchu jako vlny rozrážející se o skálu. Z úst mu vykukovaly drobné bílé zoubky a na nose se mu tvořila drobná vráska. Itachi úplně zapomněl na bolest, kterou ještě před okamžikem cítil a soustředil se jen na tělo před ním. Němě na něj zíral. Ani si tu skutečnost pořádně neuvědomoval. Viděl před sebou to nevinné dětské tělíčko, které ho posledních pár týdnů dovádělo k šílenství. A to, že ho to tolik dovádí k šílenství, v něm probouzelo ještě větší šílenství. Připadal si jako šílenec. Prudce zatřepal hlavou. Tolik „šíleností“ pohromadě se nedalo vydržet. Sotva přijeli na chatu a on už litoval, že souhlasil, že pojede taky. Nevydrží se dva týdny v kuse dívat na to malé bezbranné tělíčko, které by si nejraději vzal, roztáhl mu nohy a ukojil pocit touhy, který v něm vyvolávalo. Nenáviděl se za to. Za to, že takhle smýšlí o těle svého bratra. Bylo mu ze sebe samého na zvracení.
.......
Itachiho z myšlenek vytrhl hlas jeho otce, který společně s matkou vystupoval z auta.
„Itachi vezmi z kufru nějaké tašky a odnes je do chaty.“ Řekl otec a hodil po něm klíče od dřevěného stavení, které se na pozemku rozprostíralo. Obklopovala jej velká zahrada, která byla momentálně lehce zarostlá trávou, což jí ale neubíralo na kráse. Co oko dohlédlo, se tyčily do výšky ovocné stromy od jabloní až k blumám. Uprostřed zel bazén, nyní zakrytý černou plachtou. Za plaňkovým plotem na bílo natřeným se táhla cesta vedoucí k jezeru, na kterém se pohupovala menší dřevěná loďka.
.......
Starší syn plynulým tahem chytl klíče do své pravačky a už se natahoval do kufru pro černé tašky s oblečením a dalšími nezbytnostmi. Jednu si přehodil přes rameno a další vzal do ruky. Zamířil k dřevěné chatě, vystoupal po schodech až ke dveřím a rukou v které svíral klíče, odemkl. Se zaskřípáním otevřel dveře. Do potemnělého pokoje se dostala trocha slunečního svitu, neboť špinavá okna to nedovolovala.
„To zase bude práce.“ Povzdechl si a vešel dovnitř. Nábytek byl jako vždy na svém místě, jen ho pokrývala silná vrstva prachu, která se tam za ten rok usadila. Tašky položil vedle kuchyňského stolu a protáhl se. Po tříhodinové cestě byl celý polámaný. Přešel k oknu a otevřel ho dokořán, aby z místnosti vyhnal zatuchlý pach. Do chaty mezitím vešel i otec s matkou, kteří donesli zbytek tašek. Za nimi cupital černovlasý devítiletý chlapec. Na svůj věk byl až příliš zranitelný. Alespoň to si myslel Itachi, když ho zahlédl. Ti dva spolu vždycky vycházeli. Itachi věděl, že jako mladšího brášku ho musí chránit. Rád si s ním hrál, vymýšleli spolu různé hry nebo si četli dobrodružné knížky, o kterých pak nadšeně diskutovali. Jenže před pár týdny, možná měsíci, už ani nevěděl jak je to dlouho, se to změnilo. Kdykoliv byl se svým bratrem, cítil, jak v něm narůstá vzrušení. Přál si s ním zase bezstarostně hrát, ale to nebylo možné. Nemohl s ním ani mluvit, natož aby se ho třeba jen letmo dotýkal.
.......
Itachi se přistihl, že na bratra zase zírá. Párkrát prudce zamrkal, aby se probral, poté zvedl ze země tašky a i s nimi se vydal do pokoje. Společného pokoje, který po celé dva týdny bude obývat se svým mladším bratrem. Došel mlčky do pokoje, Sasukeho tašku položil na jeho postel a svojí pohodil na zem. Sklonil se a začal si vyndávat oblečení, hygienické pomůcky, ipod, nějaké knihy a pár sáčků lékořice na které hříšně ulítával. To vše si během pár minut jak bylo, jeho zvykem uklidil do skříní a poliček, aby se vzápětí vrátil do místnosti, která sloužila jako obývací pokoj a byla propojená s menší kuchyní. Matka právě otírala prach ze stolu, stojícího uprostřed místnosti a otec připojoval plynový sporák, aby si na něm mohli připravit něco k večeři. Itachi skenoval každou píď pokoje, než si uvědomil, že nevidí brášku.
„Kde je?“ Optal se s pohledem, který stále prozkoumával místnost.
„Kdo?“ Otázal se vzápětí otec a podíval se na syna.
„Sasuke.. Kde je?“ Promluvil Itachi.
„Jak kde je? Vždyť šel s tebou do pokoje..“ Odpověděl klidně jeho otec, ale Itachi znejistil. Sám nejlépe věděl, že s ním v pokoji nebyl. Proto neváhal a rychlým krokem zamířil ven do zahrady. Rozhlédl se, ale když ho ani tady neviděl, vydal se k jezeru. Už z dálky zaregistroval postavu, která seděla na okraji mola a nakláněla se k vodě. Nakláněla se?
„Sasuke!“ Vykřikl Itachi a jeho rychlé tempo se změnilo v ještě rychlejší. Během okamžiku doběhl k molu a prudkým tahem strhnul Sasukeho od okraje. Nechtěně to udělal tak vehementně, že ho přišpendlil svým tělem k dřevěné podestě. Mladý chlapec na něj vyjukaně zíral a nezmohl se ani na slovo.
„Co tě to sakra napadlo, chodit sem sám a ještě tu provádět takový pitomosti!“ Nebyla to otázka. Byla to výčitka a Sasukemu se přitom do očí nahrnuly slzy. Nemyslel si, že dělá něco špatného. Proč by. Chodil sem pokaždé, když byli na chatě a nikdo mu to nezazlíval, až teď. A zrovna ten, od kterého to čekal nejméně.
.......
Itachi se na něj překvapeně zadíval. Nečekal, že se jeho věčně usměvavý bráška rozbrečí. Asi to přehnal, ale teď bylo pozdě.
„Sasuke.. Promiň.“ Zašeptal, stále nad ním obkročmo seděl, podepíraje se, aby na něj nedopadl celou svojí vahou. Najednou si uvědomoval celou situaci. Seděl tu na svém mladším bráškovi, tolik si přál, aby ho mohl před vším chránit a přitom tou největší hrozbou pro něj byl on sám. Kdyby cokoliv udělal, ublížil by jemu, rodině a i sám sobě. Nejspíš by ho ztratil. Už by s ním nepromluvil. Bohužel i přesto všechno se nedokázal ovládnout. Sehnul svojí hlavu blíže k mladšímu chlapci a rty se lehce otřel o jeho žhnoucí slzami zmáčené tváře. Přivřel oči a slíbával z nich ty slané kapičky, stékající Sasukemu až na krk. Ten jen vyděšeně koulel očima, jako malé štěně, co poprvé vidí svět okolo sebe.
.......
„Itachi!“ Vyhrklo do ticha dítě pod ním. Ten naposledy nechal své rty ochutnat tvář svého mladšího bratra, než se se od něj odtáhl. Tvář mu halil provinilý výraz. Opatrně se ze Sasukeho svezl a posadil se vedle něj. Oba mlčeli. To ticho bylo jako pohyblivý písek, který Vás požírá zaživa. Pár okamžiků na to se starší uchiha postavil na nohy a měl se k odchodu, ale ještě předtím se zastavil jen pár kroků od Sasukeho, který na něj ještě stále překvapeně hleděl.
„Promiň...“ Ta slova protnula to tíživé ticho, které se nad jezerem usadilo.
„Promiň mi to Sasuke... Promiň... Já... nedokázal jsem se ovládnout, nevím, co to do mě vjelo...“ Začal Itachi rozklepaně vysvětlovat důvod toho, co udělal, ale nedokázal se Sasukemu podívat do očí.
„Budeš mě teď nenávidět?...“ Asi to byla otázka, ale Sasuke se stále nebyl schopen donutit promluvit. Mlčel. Letní vánek sušil jeho tváře smáčené slzami, které se mísily se slinami jeho bratra. Neodpověděl, jen se díval, jak se jeho starší bratr pomalu vzdaluje. Seděl na molu a snažil se zklidnit neforemné pocity bez tvaru, které vněm hrubě vířily. Co to bylo? Co se tu teď stalo? Itachi..Já, my dva?.. Proč to udělal? Bráška mě...? Ať už se stalo cokoliv Sasuke věděl, že by ho nikdy nenávidět nedokázal. Byl to jeho bratr, ten, jehož celou dobu obdivoval. Miloval ho. A na tom se nic nezmění, i kdyby se to co se tu stalo, mělo opakovat. Navíc. Když nad tím Sasuke přemýšlel s odstupem, Itachi neudělal nic, čím by ho ranil. Naopak. To co udělal, bylo vlastně celkem příjemné. Nebolelo to. Jen to lechtalo, jako by šlo o nějakou hru. S touto myšlenkou se Sasuke navečer vracel do chaty, potom co ho otec zavolal k večeři.
„Tak co kluci jak jste se měli první den na chatě?“ Optala se matka, když si sedali ke stolu. Skoro celé odpoledne je neviděla. Oba rodiče se věnovali úklidu chaty a domýšleli si, že chlapci jsou spolu. Itachi se při té otázce zadíval na Sasukeho. Ten nejdříve přemítal, že to poví, vlastně nechápal, že by na tom mělo být něco špatného, ale nakonec zalhal.
„Bezva... Byli jsme s Itachim u jezera, házeli jsme žabky, byli se projet na loďce...“ Zasmál se bezstarostně Sasuke a nabral na vidličku trochu rýže. Itachiho výraz trochu povolil. Divil se, že to bráška rovnou nevyklopil. Že by to chápal? Že by už nebyl to malé dítě? Uvažoval Itachi a vidličkou se dloubal v jídle. Po večeři se oba chlapci odebrali do svého pokoje. Itachi ze sebe stáhl oblečení a jen v trenkách se uvelebil na posteli. Sasuke se také pomalu svlékl, oblečení nechal válet na zemi a pomalu na sebe začal natahovat pyžamo světle modré barvy. Léto bylo v plném proudu, teploty dosahovaly třiceti stupňů, slunce sálalo ještě v půl desáté večer, takže nebylo divu, že si mladší Uchiha po chvíli sundal tričko a ležel v posteli jen v kalhotách. Itachi ho chvíli hladově sledoval, nakonec se však stočil na bok zády k bráškovi, který několik sekund na to zhasnul lampičku a zavřel své temně černé oči.
„Dobrou noc Itachi.“ Šeptnul do tmy a ticha mladší z chlapců a zívl. Jen ta slova v Itachim vyvolala vlnu vzrušení. Ten hlas. Tak klidný a vyrovnaný. Ještě stále nepoznamenaný světem okolo. Tak bezstarostný a dětský a on se ho dnes pokusil zničit. To se už nikdy nesmí stát.
„Tobě taky.“ Ozvalo se tlumeně z úst staršího Uchihy.

4.76
Průměr: 4.8 (25 hlasů)