Gideon
Paní Reidová seděla na křesle u okna a dívala se ven. Oknem do místnosti svítilo jarní sluníčko přímo na ni. Paní Reidová zavřela oči. Vypadalo to, že je velmi hluboko ponořená do svých myšlenek, nebo že medituje. Mírně jsem si odkašlal, abych ji tak jemně přivedl zpět z hlubokých oblaků její mysli, přesto se při tom zvuku sebou poplašeně trhla.
„Heee, kdo jste?“ okamžitě se bez obalu vyptávala a podezíravě si mě při tom přeměřila.
„Dobrý den,“ pozdravil jsem a přitáhl si k ní židli. „Jsem tu ohledně vašeho syna,“ začal jsem, ale paní Reidová svraštila čelo v krajním rozčílení.
„Jste od vlády, že! No ovšem, kdo také jiný by nosil bouchačku a vedl takové řeči. Jste od UNIT, přišel jste se ptát na jeho smrt?! Jestli ano, máte smůlu. Byla to nehoda. Rozumíte, nehoda! Jako nakonec všechno, co se kolem Doktora děje,“ spustila na mě.
„Paní Reidová o čem to mluvíte, váš syn je přeci živ a zdráv, pokud vím,“ nechápal jsem, ale paní Reidová prudce zavrtěla hlavou.
„Je a není. Jistým způsoben stále žije v Doktorovi, ale můj malý Spencer, můj malý chlapeček je dávno pryč a už se nikdy nevrátí,“ nato se paní Reidová rozplakala. Nevěděl jsem co na to říct, jak ji utěšit. Teď jsem teprve začal chápat, proč je pro Reida tak těžké jí navštěvovat. Jeho matka byla evidentně nemocná žena. „A… a… Williem všechno zapomněl… a… a nejhorší je na tom, že to není jeho vina… ani to není vina Doktora. Nemůže za to žádný z nich. Nikdo za to nemůže…“ huhlala ještě přes vzlyky. Ano, hodně, hodně nemocná žena!