Byl naprosto obyčejný den jako každý jiný, tedy až do chvíle než do našeho rodinného hnízdečka FBI vstoupila žena. Ano, když jde o problém, vždycky je v tom ženská, že! Tahle byla sebevědomá, kráčela hrdě s hlavou vztyčenou. Na sobě měla bílou blůzu na ní rozepnutou džínovou košili a džínové kalhoty přepásané kolem boků hnědým silným páskem, na němž byla upevněná baterka, modrý deník a řekl bych pistole, ale jestli to skutečně byla zbraň, tak to opravdu netuším. Obličej měla kulatý s plnými rty, natřenými agresivní rudou rtěnkou. Co však na ní bylo nejvíce ohromující, byly vlasy. Velká blonďatá hříva složená z jemných blond kudrnatých vlasů táhnoucích až k ramenům. Morgan odhadoval, že jí může být tak kolem čtyřiceti. Docela pěkná s charakterem, ale co tu u všech svatých dělá? Sem přeci nemá přístup jen tak někdo!
Morgan sledoval tu ženu s krajním podezřením, ale nepokusil se jí zastavit. Neodvážil se. Kdo ví proč. Sám to nevěděl. Na té ženě bylo něco, co nedokázal dost dobře definovat. Zkusil ji v rychlosti profilovat, ale bylo to nemožné. Byla obestřena tajemstvím. Nedokázal o ni říct nic víc, než že je to velmi sebevědomá, ctižádostivá žena s autoritou, která přišla z ničeho nic. Osudová žena s lehkým, možná zrádným úsměvem.
Záhadná žena přešla celý open space až ke kuchyňce, kde stál, ach můj ty bože, kde stál Dr. Spencer Reid! Reid si jí zatím nevšiml, vařil si kafe, jenže pak se otočil a náhle stáli tváří v tvář. Reidova pleť byla najednou ještě o dva odstíny bledší, a to si Morgan myslel, že už to víc nelze. Reid vytřeštil oči a otevřel pusu, pak jí zase zavřel. Vypadal přitom jak ryba na suchu. Hrnek, který držel v rukou, pustil a horká hnědá tekutina se rozlila po podlaze. Žena se usmála a něco Reidovi řekla. Morgan to slyšet nemohl. Kuchyňka byla oddělena od open space skleněnou stěnou, takže jen viděl, co se v ní děje, ale kdyby uměl odezírat ze rtů, věděl by, že řekla: „Ahoj, zlato.“ Reid se ještě nejistě na to usmál a objal ji.
„Whou, kdo pak to je?“ přišla k Morganovi překvapená JJ, která to celé také zaujatě pozorovala.
„Nemám nejmenší ponětí,“ odpověděl jí stejně překvapený Morgan. Jak to má vědět? Jo je Riedův nejlepší přítel, ale ani jemu Ried nikdy nic o žádné takovéto ženě neřekl. A vlastně jaké? Teď bylo zřejmé, že se Reid s tou ženou musejí znát podle jeho reakce, když jí spatřil, ale jak? Kdy se poznali? Co pro něho ta žena vlastně znamená? Čím je pro něj? Myslel si, že ví o „Fešákovi“ vše, ale teď! Jestli byl schopen mlčet o této ženě, co mu ještě všechno jeho přítel neřekl?
„Třeba je to jeho teta,“ navrhla Emily, kterou dění v kuchyňce také zaujalo.
„Ne, není, jeho teta je Ethel a ta je již mrtvá,“ zavrtěla hlavou JJ.
„Seš si jistá? Odkud to víš? To ti řekl Reid?“ odfrkl si skepticky Morgan.
„Jo, řekl mi to,“ zamračila se JJ.
„Jak víš, že ti nelhal?“ dorážel dál Morgan a JJ se Morganův náhlý nepřátelský tón a jeho narážky ani za mák nelíbily.
„Co tím myslíš! Je to Reid, jeden z nás, jeden z rodiny, jasně že nelhal! Proč by lhal! Morgane, styď se! Vedeš tady tyhle řeči jen proto, že tě ranilo, že ti o ní neřekl!“ zaútočila na něj a dala si ruce v bok v gestu matky, která chrání své dítě.
„Proč by lhal? Já nevím, proč by nám všem o ní neřekl,“ poukázal Morgan na zjevné.
„Reid je naše rodina, je hodný, pravdomluvný a všechno, ale to neznamená, že o něm vše víme. Vždy jsem měla pocit, že nám něco tají,“ přidala se k Morganovi Emily. Na to neměl nikdo z nich co říct, a tak svoji pozornost obrátili zpět k Riedovi a oné záhadné ženě.
Reid se ženou se přestali objímat a teď o něčem vášnivě diskutovali. Vypadalo to, že Reid zrovna měl jednu ze svých dlouhých přednášek. Něco vášnivě vysvětloval a máchal přitom rukama. Blondýnka ho chvíli poslouchala a poté něco namítla, což odstartovalo další přednášku. Reid teď už začal přecházet z jednoho konce kuchyňky na druhý. V jeho postoji bylo jasně patrné rozčílení. Byl vzteklý tak, jak ho nikdo z týmu ještě neviděl, ani když se jednalo o šikanu na škole, nebo o zneužívání dětí, a mělo být ještě hůř. Jeho náhlá návštěva mu podala jakousi modrou složku, Reid ji otevřel a chvíli ji zkoumal. Celý se náhle rozechvěl a nahrbil se jako kočka. Žena mu něco řekla a Reid začal mlátit složkou do vzduchu a pak i o stůl, jako by odháněl mouchy. Rukou smetl z kuchyňského stolku vše, co na něm bylo. Talíře, hrníčky, misky, i skleničky to vše letělo na zem a roztlouklo se na barevné střepy. Morgan, Emily a JJ sebou poplašeně škubli. Nestačili se divit, jaký nehorázný hněv se může ukrývat v jejich mladém geniovi. Žena však nehnula ani brvou, jako by to čekala, jako by se Reid takto choval často. Reid křičel tak moc, že i tým jasně slyšel, co říká.
„To nejde, to je nemožné! Nemůžu, nemůžeme! River… sakra River, to nejde!“ ta slova byla plná vzteku, ale i bolesti. Byla hořká a pálila. „Ty víš, že bych šel přes prostor a čas, znovu a znovu. Že bych zbořil osud i zákony fyziky. Že bych vraždil i zemřel pro ty, které miluji,“ Reid dál křičel, po tváři mu skanula slza a skupinka jeho přátel z FBI se zatřásla.
Teď byli vystrašení a to se setkávali ve své práci se skutečnými monstry. Tohle bylo však něco jiného. Tohle byl jejich přítel, nebo ne? Přítel, který právě řekl, že by byl schopný vraždit i zemřít. Udělat cokoli pro své bližní. Jasně, věděli, že Ried je srdcař, že tohle má v sobě, že je schopen hrát s neznámým ruskou ruletu, aby neohrozil na životě dalšího člena jejich týmu. Jenže tohle bylo něco jiného. Ried teď neměl u hlavy pistoli, ta slova nebyla pronesena jako obrazné vyjádření, ale myšlena doslovně, a tohle nebyl hněv a bolest člověka, kterého Morgan, JJ a Emily znali. Nebyl to hněv a bolest klučiny z FBI, nepodobalo se to hněvu a bolesti neznámého, bylo to daleko větší, šlo to až do morku kostí. Byl to hněv mocného, který je však momentálně bezbranný.
Blondýnka Reida jemně chytila za ruce a něco mu zašpitala do ucha. Reid smutně pokýval hlavou a něco jí na to odpověděl. Poté chvíli takto stáli a navzájem si hleděli do očí.
Hotch sestoupil dolu ze své kanceláře, aby všechny členy svolal k novému případu. Moc dlouho mu netrvalo, než našel Emily, Morgana a JJ, ale proč nic nedělají a jen tak tupě hledí do… Hotch se podíval stejným sběrem, jako se dívali tři ostatní členové týmu, a nestačil se divit, když spatřil svého nejmladšího člena, jak se líbá s jakousi starší kudrnatou ženou v kuchyňce, kde pravděpodobně došlo k menšímu zemětřesení. Hotch se zachmuřil. Bylo dobře, že si mladý genius někoho našel, i když ta žena, byla podle Hotchova mínění na něho moc stará, co však on má co kecat do partnerů svých kolegů? To co se však Hotchovi nelíbilo, bylo to, že ta žena neměla, co pohledávat v ústředí FBI. Ať si to nechá domů a tady ho nerozptyluje. A co to byl v kuchyni za nepořádek, kdo může za to rozbité nádobí!? Hotch už se chtěl na to zeptat Morgana, Emily a JJ, když se Reid s tou ženou přestali líbat. Věnovali si ještě jeden dlouhý pohled a poté žena zvedla ruku, chvíli si hrála s jakýmsi koženým náramkem a poté s krátkým modrým výbojem zmizela.
Morgan, Emily, JJ i Hotch zalapali šokovaně po dechu, kdežto Reid to sledoval s chladným smutkem. Povzdechl si a zničeně zavrtěl hlavou, poté vyšel z kuchyňky a namířil si to přímo k ochromené čtveřici, která na něho zírala, jako by mu narostla druhá hlava. Nedokázali uvěřit svým očím. Reid teď už nebyl naštvaný ani nebrečel, jen vypadal smutný a vážný, unavený, jako by na něm visela veškerá tíha světa. Došel až k nim a nervózně se pousmál.
„Moc se omlouvám za ten nepořádek, byl jsem naštvaný,“ pravil a ještě jedním okem zabruslil ke kuchyňce. Žádný z jeho kolegů stále nic neřekl ochromeni z toho, co viděli. „Zařídím vám nové nádobí a úklid,“ slíbil Reid a jeho přátelé jako němí roboti pokývali hlavami. „A Hotchi, no myslíš, že bych si mohl vzít dovolenou?“ poprosil svého nadřízeného, jako by se před chvílí vůbec nic nestalo.
„Já nevím, zrovna jsem vás chtěl seznámit s novým případem,“ začal Reidův šéf, ještě celý zmatený.
„Hotchi, já… půjdu, i když řekneš ne… a možná… možná se již nevrátím,“ řekl a pak všechny objal. „Proč, co ti řekla?“ „Proč jsi byl tak naštvaný?“ „Kam půjdeš?“ Co hodláš dělat?“ „Kdo byla ta žena?“ Chrlili na něho otázky, když se trochu probrali z prvotního šoku i ostatní, zmatení plní ještě strachu a nejistoty. Jenže jejich přítel jim nehodlal dát ani jen jednu odpověď a plánoval je tam tak zanechat, jenže Morgan ho duchaplně chytl a nehodlal ho pustit, dokavaď mu neodpoví.
„Kdo byla ta žena!“ zopakoval svoji otázku.
„Morgane, je mi to líto, ale pust mě,“ reagoval Reid.
„Ne, dokavad to nevysvětlíš,“ trval na svém.
„Dobře, je to moje žena, spokojenej!?“ zabručel Reid.
„Tvoje co?!“ vyhrkli všichni překvapeně.
„Ach jo, no není to tak jisté, vzali jsme se v časové bouři, když se hroutil čas a já k tomu nebyl já, měl jsem kostým, Doktor v Doktorově převleku,“ začal opětně drmolit Reid, jak ho tolikrát slyšeli drmolit statistiky, až na to, že tohle nedávalo smysl.
„Reide, plácáš kraviny,“ upozornila ho Emily, nezdálo se, že by to pomohlo.
„Ne, neplácám, jen jsem k vám nebyl moc upřímný. Je mi to líto. Je mi to skutečně moc líto. Jste tak úžasní lidé, byla mi čest…“ drmolil dál Reid.
„Nebyl jsi k nám upřímný!“ zamračila se JJ, které se ani v nejmenším nelíbilo, že kmotr Henryho jí lhal, anebo že hodlá někam kamsi jít a je možné, že se už nevrátí.
„Takže vy jste svoji,“ snažil si to zase srovnat v hlavě Hotch.
„No, to je právě spekulativní, také záleží na tom, kde se nacházíme na časové lince. Můžu jí potkat ještě jako svobodnou, zatímco já jsem již za okamžikem, kdy jsme se takříkajíc vzali, stejně jako ona, ale jo, dalo by se to tak říct.“
„Výborně další odpověď, co nedává smysl. Tak jsi s ní ženatý nebo ne?! Proč jsi nás nepozval na svatbu,“ zavrčel Morgan. „Copak nejsme přátelé?! Copak nejsme tvá rodina?! Proč nás chceš opustit?! Proč jsi nám nic neřekl?! Proč jsi nám lhal? Chránili jsme tě, měli jsme tě rádi, byl jsi náš přítel tak sakra proč…“
„Stihni, Morgane!“ zasyčel Reid s podivnou autoritou a nebezpečím. „Budu muset začít úplně od začátku,“ povzdechl si. „Tak za prvé, není mi 28 let, jak jste si mysleli, nejmenuji se Dr. Spencer Reid a nejsem člověk.“ Toto Reidovo prohlášení všem vyrazilo dech a začali se bát o duševní zdraví svého nejmladšího člena, tedy pokud vůbec byl nejmladší a byl členem jejich týmu.
„Reide, uvědomuješ si, že takovéto prohlášení učiní jen hodně duševně nemocná osoba,“ začala opatrně JJ.
„Jo, stejně jako prohlášení, že jste právě viděli na místě zmizet člověka. Chce však někdo z vás popřít, že jste to viděli? JJ je mi líto, ale některé strašidla skutečně jsou,“ na to se nikdo neodvážil nic říct. Konec konců Reid, nebo jak je vlastně jeho skutečné jméno, měl pravdu. Nemohli popřít, co viděli. Pokud neměli skupinovou halucinaci, nebo se jim to nezdálo, ta žena skutečně z ničeho nic zmizela. „Nejsem člověk, jsem Pán času. Cestoval jsem přes prostor a čas a zachraňoval civilizace. Tisíce let jsem se staral o široký a rozlehlý vesmír, ale všichni, kteří se mnou byli, jsem ztratil. Včetně mé ženy, kterou jste viděli. Její poslední den, byl můj první s ní. Ke stáří uchýlil jsem se na planetu, kterou jsem si oblíbil nejvíce, k lidem, které jsem miloval. Nedokázal jsem se ubránit své přirozenosti, to kým jsem, a tak jsem skončil tady v ABU v FBI. I tady mě však potkaly bolestné ztráty, které mi připomněly minulé boje, avšak myslím, to je život. Byl jsem tu i tak šťastný a myslím, poprvé jsem se cítil… doma. Poprvé od zničení mé rodné planety jsem měl zase domov. Jenže jak vidět minulost mě dohnala. Vesmír se znovu hroutí a potřebuje svého Doktora, aby to napravil,“ vysvětlil jim Reid.
„Můžeme nějak pomoct?“ nabídl se Hotch. Nezáleželo, jestli jim Reid o sobě lhal. Nezáleželo na tom, že je to mimozemšťan či bůh, který evidentně žil mnoho let. Nezáleželo na tom, že je to cestovatel časem, který je ženatý s ženou, kterou již viděl zemřít. Nezáleželo, že je to osamělý starý muž uvízlý v těle chlapce. Nezáleželo, že tisíce let bojů a zachraňování, při čemž nedostal nic na oplátku, na něm zanechalo silné psychické následky. Nezáleželo na tom, že nežil na své planetě. Nezáleželo, že by to dobrodružství mohlo být nebezpečnější, než na co byli normálně zvyklí. Viděl to! Pořád to částečně byl muž, kterého poznaly, akorát teď o něm věděli i druhou stranu, tu temnější stranu. Pořád to byl dobrý chlap, který pomáhal lidem, byl neskutečně odvážný a silný na duchu, pro své bližní schopen téměř čehokoliv. Byl roztomile dětský v některých věcech, nosil směšné oblečení, neměl rád zbraně a byl tak trochu chodící encyklopedií a počítačem dohromady. Nebyl sám, měl domov, rodinu a pořád to byl člen jeho týmu.
„Ach, Hotchi, Hotchi,“ roztáhl Reid svoje ústa do širokého, ale smutného úsměvu. „Můj drahý příteli. To přeci nemůžu žádat.“
„Nemusíš žádat. Nezáleží, co jsi, ale kým jsi, jaký jsi. Kromě toho, naše práce je chránit lidi, když by se, jak říkáš, zhroutil vesmír, lidé by zemřeli. To bychom asi neudělali to nejlepší, co můžeme. Mám pravdu?“
„Vy chcete jít se mnou, pomoci mi, i když teď víte…“ říkal ohromeně Reid, ale než to stačil doříct, všichni mu do toho sborem skočili.
„Jasně!“