Dvojsrdcí: část 3

Probudilo mě klepání na dveře. Klepání? Někdo se snad snažil vyrazil dveře. Jděte do prd*le! Grrr
„Gabrieli…,“ zahuhlal sem jeho jméno a šťouchnul do něj. Ležel vedle mě – opět. Tak jako už čtrnáct dní od chvíle, kdy sem mu to dovolil poprvý. Už nebyl nemocnej, uzdravil se, ale líst mi do pelechu nepřestal. Nějak moc rychle si na to zvykl, budu to muset omezit, nebo překročíme únosnou mez. Teda… on ji překročí… a jak tak koukám… právě jí překračuje. Hlavu má položenou na mým hrudníku, jakoby se nechumelilo a jednu jeho dlaň cítím na břiše. Nééé, to se mi zdá.
„Gabrieli!“ Vyjel sem po něm.
„Hm? Jo! Ano, co se děje? Samael? Samael?“ Čučel jak péro s gauče, úplně mimo.
„Pokud Samael přijde dveřmi, tak se na nás už asi čtvrt hodiny dobejvá. Mohl bys ze mě slíst, ať mu aspoň otevřu?“ Kdybych nebyl tím, kým sem, tak v jeho stavu a s tím, jak teď vypadal, bych ho asi ohnul před stůl a… nepřehánějme, že? Ten někdo za dveřmi byl fakt neodbytnej. Ježíš vydrž, už sem skoro na cestě ke dveřím.
„Ehm… jasně, promiň.“ Posadil se, promnul si oči a nechal mě vstát.
„Ode dneška spíš zase na svý posteli,“ upozornil sem ho a jen v kraťasech na spaní se vydal otevřít.
„Ale Sanosuke…“
„A nechci nic slyšet!“ Odemkl jsem a vzal za kliku. A kruci, to byla rošťenka z pokoje na konci chodby. Áááááá, byla fakt kus, zatracenej kus. Rozplývám se, dívá se na mě! Na moje tělo, studuje mě očima, líbím se jí? Jasně, Sanosuke, že se jí líbíš, seš frajer. Jak že se to vlastně jmenuje? Sluší jí to, setsakramentsky jí to sluší. Je to koťátko a jí bych si jí moc rád ochočil. Čičiči, pojď k páníčkovi, pojď k Sanosukemu…
„Ahoj,“ špitla. Bože, má úžasnej hlas.
„Brý ráno,“ odpověděl sem a přivřel dveře tak, aby neviděla na Gabriela. Sakra, to byl přesně ten okamžik, kdy bych toho kluka prohodil oknem a ani by mi to nedalo moc práce.
„Nevzbudila sem Tě?“ Od Tebe bych se nechal budit každý ráno, krásko.
„Ne, kdepak, už jsem byl vzhůru. Mimochodem, omlouvám se, ještě jsem se nestačil převlíknout.“ Ukázal sem na svý sporý oblečení a viděl, jak se červená. Jede po mě, je to jasný, jako že je nebe modrý. Bylo by slušný se aspoň představit.
„Těší mě, sem Sanosuke,“ podal sem jí ruku.
„Já vím, bydlím na konci chodby. Nikdy jsme spolu ale nemluvili. Jsem Tomoko.“ Stiskla mi dlaň, nechci jí pustit. Usmála se, je tak nádherná. Nikdy sem neměl slabost pro černovlásky, byly moc všední. Ale tahle byla jiná, drobná, moc příjemná a hezká v obličeji. A ta její postava! Mám pocit, že bych měl zavřít, nebo si všimne, jak mě už její dotek vzrušil. Klid, Sanosuke.
„Rád Tě poznávám… ehm, potřebuješ něco?“ Musel sem se zeptat, mám na sobě jen jeden kus oblečení, tak se rychle vymáčkni nebo uvidíš, jak můj rozkrok stanuje. Nestává se mi to často, ale už je to nějakou dobu, co sem měl naposledy holku, respektive, co sem s nějakou spal. Zásadně neudržuju dlouhodobější vztahy, vždyť víte, že nesnáším lidi, tedy až na jednoho. Princezna.
„Přišla jsem kvůli dnešnímu večeru. Několik lidí odtud z chodby se dohodlo, že by bylo fajn si někam vyrazit, popít, pobavit se. A tak jdeme večer do klubu. Napadlo mě, jestli bys třeba… no… asi ne, ale jestli bys nechtěl…“
„Rád tam přijdu.“ Jo, holčičko, moc rád Tě tam uvidím. A nejen uvidím. Sakra, sem z ní úplně na měkko. Sice se nerad moc ukazuju mezi velkým počtem lidí, ale proč se neobětovat, že? Pro ní – cokoliv.
„To je od Tebe moc…,“ zarazila se. Jsem si jistej, že chtěla říct něco jako – milé, pozorné, hezké, ale řekla jen…
„Teplý…“ Cože? Nechápu! Co je teplý? Heh? Můžeš mi to upřesnit? Dívala se někam za mě, ale než sem se stačil ohlídnout, Gabriel otevřel víc dveře, přitisknul se na mě, objal mě kolem pasu a políbil na rameno. Princezna. Byl bez trika, jen ve spodním prádle. Mno ty v**e!!! Co se to, ku*va děje? To se mi zdá!! Ne, ne, to… my dva… ne! To eště nebylo všechno, vysvětlil bych jí to, kdyby ten kazisvět neotevřel klapačku.
„Sanosuke, pojď ještě do postele. Princezně je tam smutno.“ A usmál se. No to… to snad… to vypadá, že my… on a já, spolu…!!! Gabrieli!! Jak jsi mohl? Ty malej.. ty bestie! Byl sem jako němej, ona na mě zírala jako na Boží zjevení, já neměl co říct a pak se k ní otočil Gabriel.
„Promiňte slečno, určitě se tam večer ukážeme, ale teď už si ho beru. A poprosil bych Vás, kdybyste nám ráno nebušila na dveře. Vyrušila jste nás v nejlepším. Nashledanou večer.“ Potom mě vtáhnul dovnitř, zavřel jí před nosem a zamknul. Ten kluk se mi snad zdá, protože najednou na mě vrhnul ten nejprovinilejší pohled, jakej sem kdy viděl. Moc dobře věděl, co dělá a že je to pitomost. Já nevěděl co říct, pořád sem byl zaskočenej, vytočenej, rudej vzteky. Nemůže tohle dělat! Přehnal to, nemůžu to přejít! Nemůžu! Nedovolí mi to hrdost! Tohle je můj život, rozumíš?! Všechno má svý hranice a tys ty moje překročil. Stihnul ještě nastavit tvář, než sem mu hřbetem ruky vrazil facku. Plesklo to, až odklonil hlavu stranou. Ne, nevyžíval sem se v tom, ale budu rád, když bude znát svoje místo. Je jenom přívěsek, domácí mazlík, kterýho si vydržuju, starám se o něj, krmím ho a tohle má bejt vděk? Ta holka se mi fakt líbila a on to všechno takhle posere. Jakoby nestačilo, že ho mám furt za zadkem, tak eště tohle. Super, ona teď každýmu vyzvoní, že sem buzna. Ku*va, Gabrieli, proč si to udělal? Mám Tě rád, ale tohle je moc. Co po mě chceš? Podělal si to!
On se zatím stáhnul na svou postel a stulil se tam ke stěně. Byl si vědomej, že to byla blbost. Neprotestoval, ani necekl. Jen si držel dlaň na tý červený tváři a měl sklopenej pohled. No jen buď uraženej, dobře Ti tak! Zatraceně! Když budu chtít, můžu Tě odtud vyrazit, ty skrčku! Nechtěl sem to s ním řešit, určitě ví, že to dělat neměl.
„Už se to nebude opakovat.“ To bylo konstatování, aby mu to bylo jasný. Obrátil sem se k němu zády a sebral ze skříně ručník. „Už nebudeš spát v mojí posteli, ani se mě dotýkat. Všechno, co tady máš na práci, je chránit mě před Samaelem. Tak se podle toho chovej. Zbytek je moje věc, tak se do ničeho nepleť.“ Mluvil se na něj klidně, bez známky rozrušení, ale on se na mě stejně nedíval. Nejspíš je mu to jedno. Jasně, chci mu tady něco vtlouct do hlavy a on to ignoruje. Jakobych mluvil do zdi. „Jdu si dát sprchu, za hodinu mám přednášku, tak zatím ustel a převlíkni se.“ Už sem chtěl odejít, když zvedl hlavu a jeho růžový oči se na mě podívaly.
„Sanosuke, víš proč jsem to udělal?“
„Je mi to ukradený!“

***
Voda byla horká, musela bejt horká, abych se uklidnil. Na mě nikdy ledový sprchy neplatily a hlavně sem nebyl od tý lásky, abych svýmu tělu takhle škodil. Radši horkou, než ledovou. Stál sem pod ní už nějakou dobu a opíral se rukama o dlaždice před sebou. Musel sem vypadat, jak při těžký mentální depresi. Mokrý vlasy mi spadaly po těle a šimraly mě na kůži, nevadilo to. Měl sem v hlavě Gabriela. Ale proč jeho? Proč? Já zatraceně vím, proč jsi to udělal, princezno. Protože žárlíš, ty hlupáčku. Ty žárlíš! Poznal jsi, že se mi ta holka líbí, protože se mi rozbušilo srdce. Ale ty nemůžeš dopustit, aby se mi někdo líbil, protože bys mě ztratil. Jediný, co nechápeš je, že Ti nepatřím. Proto ta facka. Musel sem Tě uhodit, je mi to líto. Promiň, nešlo to jinak. Nejsi můj a já nebudu Tvůj. Nechci se na Tebe vázat, protože jednoho dne zase odejdeš, necháš mě tady.
Moje slzy se ztratily v kapkách vody. Co to dělám? Co to jenom dělám? Já vim, že Tě teď bolí srdce, mě taky bolí, cejtim to. Kdybych teď řekl, že sem se do Tebe nezamiloval, lhal bych, jako když tiskne. A já musím lhát, musím dělat všechno pro to, abys netrpěl stejně. Pořád Tě vidím, jak křičíš: ´Sanosuke, podívej, sněží!´ Bože, byl jsi tak sladkej. Mám v hlavě ten obrázek na kapotě auta. Nechci, abys mě miloval, protože ty ještě nevíš, jak to bolí, když Tě někdo odmítne. Proto sem takovej. Proto Ti musím všechno zakázat. Zakážu Ti sebe a budu doufat, že to pochopíš. Chci tu holku, abys viděl, že o Tebe nemám zájem, ale ve skutečnosti, je to tak, že…
„Sanosuke?“ Ehm? Co to sakra? On je tady? Ale co tady může chtít? Právě teď, když… no nic.
„Sanosuke?!“ Je to on, stojí za dveřma do koupelny. Šmírák malej, tak tohle je v nebi učej? Moc pěkný.
„Běž pryč, Gabrieli!“ Měl sem zavřený oči a pořád stál pod sprchou. Ať odejde, jenom ať vypadne.
„Prosím, Sanosuke, chci se Ti omlu…“
„Ale mě to nezajímá! Sprchuju se, jasný? Chci mít aspoň chvíli soukromí, když ho nemám na pokoji. Byl bych rád, kdyby sis dal odchod!“ Promiň, maličkej, už toho bylo dost. Stačilo.
„JE MI LÍTO, ŽE TĚ MÁM RÁD!“ Udeřil do dveří. Ozvala se rána, ale hodně silná, jakoby to ani nebyl on. Lekl sem se. Jeho slova se rozlýhaly po chodbě a vracely se mi do hlavy. Pak už sem jenom slyšel, jak utíká. Nevím kam, nevím proč a ani nevim kdy sem se zhroutil na podlahu. Seděl sem tam, plýtval horkou vodou a přemýšlel. Už žádný slzy, na ty bylo pozdě. Je mi líto, že Tě mám rád. Mě taky, princezno.
„Sanosuke?“ Ježíš, co zase. Ale moment, to není Gabriel, to je…
„Tomoko?“ Ta holka z konce chodby. Co mi může chtít? Ani sem se neobtěžoval vstát, proč taky, stejně sem nevidí.
„Stalo se něco, Sanosuke? Slyšela jsem ránu a potom Tvůj přítel utekl. Jsi v pořádku?“
„Není to můj přítel!“ Není to můj přítel, není to můj přítel. Tak proč se to moje palice ani nesnaží pochopit? Chtěl bych to princezně všechno vysvětlit, všechno mu povědět, ale nejde to. Nepřijal by nic z toho. Tomoko znejistěla.
„No… když to říkáš. Ale nic Ti není, že ne?“ Cože se tak stará?
„Ten by mi nikdy neublížil. Nemá na to ani sílu.“
„Tím bych si nebyla tak jistá, Sanosuke.“ Co? Nerozumim.
„Co tím myslíš?“
„Přesvědč se sám, až se osprchuješ. Musím už jít, důkaz máš na dveřích. Zatím.“
„Počkej!“ Vysvětlí mi někdo, proč sem jí zastavil? Jo, byla hezká, možná sem jí chtěl líbat, možná bych se s ní vyspal, ale to bylo asi tak všechno, co bys s ní dělal. Sanosuke, ty bastarde, seš v tom až po uši, co? Miluješ ho, přiznej se. Ne!
„Ano?“
„Ten večer… pořád to platí, že jo.“
„Platí. A přijdeš i s ním?“ Co je to za otázku? Co jí to vůbec zajímá s kým přijdu? Bylo to přinejmenším nezdvořilý, se takhle ptát. Jakoby mi říkala ´seš gay nebo ne´?
„Přijdu sám.“
„Budu se těšit.“ Zdálo se mi to, nebo v jejím hlasem slyším výzvu? Nebála se toho, to je co říct a trochu se divím, že mě nezavrhla po tom, co viděla. Asi sem se jí musel fakt líbit. Čím to je, že mi to úplně volný? Možná lepší, kdyby se na mě už nikdy nepodívala. Odešla.
Natáhl sem se pro sprchovej gel a otevřel ho. Do nosu mě praštila ta vůně. Gabrielova vůně, byl to jeho sprcháč. Koupil sem mu ho pár dní po tom, co sme se poznali a to jen proto, že sem tu vůni zbožňoval, protože spával vedle mě. Cejtil sem jí celou noc, inhaloval sem jí jako drogu, kterou potřebuju. A potřebuju, protože sem se stal závislým. A v noci, když spal, tak sem se k němu tulil i když o tom nevěděl. Objal sem ho rukou a zabořil tvář do jeho vlasů. A teď, všechno sem mu to zakázal, sem hnusnej hajzl. Ne jemu, všechno sem to odepřel i sobě.
Namydlil sem si tělo, pomalu, ta vůně i pěna, lezlo mi to pod kůži. Gabrieli. Gabrieli! Musím toho nechat. Musím přestat, nebo se z toho zcvoknu. Jo, vypadám jako děsnej perverzák, ale nejspíš asi sem, když si představuju tělo jinýho kluka. Když přemejšlím o tom, jak ho hladím, jak ho objímám a líbám, jak se s ním mazlim a potom…
„Ku*va! Vypískl sem. Proč mám sakra ruku v rozkroku? Stojí mi, jak Eiffelovka. Bože, proč? Grrrr. Nesmím. Tohle odpírání mě jednou zabije. Chci umřít!
Tak se mi podařilo se NEVINNĚ umejt, aniž bych pak ještě rukou sjížděl do slabin, i když to místo mě ještě nějakou dobu dost otravovalo. Vylezl sem, osušil se a přemejšlel, co řeknu princezně. Nechci ho večer nechat tady, vim, že by mu to bylo líto, kdybych ho zamknul. Má mě přece chránit a když se mnou není, tak se i já cejtim divně. Je to moc zvláštní, neobvyklej pocit, jakoby…jakoby mě něco studilo zevnitř. Jakoby mi zamrzalo srdce i když to zní děsivě. Když s ním nejsem – mrznu a vedle něho taju. Kéž bych ho byl nikdy nepoznal. Sorry, Gabrieli, zůstaneš tady. Dneska večer na Tebe chci zapomenout.
A sakra! Áááá sakra. Tomoko měla pravdu. Ty dveře. V těch dveřích do koupelny, kam Gabriel udeřil, zůstali tam dvě díry. Ale tohle by on nikdy nedokázal… on by nikdy… takovou sílu neměl. Prostě nemohl mít! Nemožný, ani já bych to nedokázal. Jestli udělal tohle, co by potom udělal mě, kdybych… Ne! Neublížil by mi, musí bejt sám zraněnej. Okolo děr ve dřevě je krev, protože tělo nebylo stavěný na tu sílu. Normálně by to nikdy pěstí neprorazil. Nechci si ani domyslet, jak vypadaj jeho klouby na rukou. Ach jo, ale nejhorší je fakt, že za to stejně můžu já. No jo, Sanosuke, měl by sis naplácat, ty zlobidlo. Ty, ty, ty, jsi uličník, víš to? … neměl bych si z toho dělat srandu. Stejně stačí, když se ho budu dotýkat a zahojí se mu to. Klasika.
„Princezno, já sem to tak nemys…ehm, princezno?“ Rozhlíd sem se po pokoji, on tam nebyl. „Gabrieli?“ Jeho bunda je pryč, jeho boty jsou pryč, jeho mobil je – tady.
„Kruci !!!“ Prásknul sem za sebou dveřma. Utekl! Kam? To je blbeček, setsakramentskej blbeček. Proč si to tak bere? Ta je jeho přehnaná citlivost. Někdo by mu měl říct, že na to už se v dnešní době nehraje. Tady je každej každýmu celkem u zadnice a proto je to tak, že lidi toho snesou daleko víc, než se naštvou a utečou kdoví, kam. Zalehl sem na postel, zase jen ve svejch kraťasech, protože sem se ani po sprše nepřevlíkl. No tak to je paráda, o mám jako dělat? Mám ho jít hledat? A kam jako? Vždyť tady nikoho nezná, je ztracenej, jak Mařenka s Jendou v lese. Ajajaj, jen se bojim ježibaby Samaela. To by nebylo dobrý, kdyby na něj princezna narazil. Ne, to by nebylo dobrý! To by bylo skoro špatný!
Už sem chtěl vystřelit, že se obleču a vyběhnu ho hledat někam do města, ale zase… šel jen trucovat. Nic se mu nestane. Když nás Samael nenašel do teď, těžko nás najde zrovna dneska, že? Náhody neexistujou, jen dobře mířený naschvály. Fajn, jdu ho hledat. Kecám, nejdu! A nebo… Dost! Nikam nejdu. Nejni malej, aby nevěděl, kdy to stačí a jestli je tak zaslepenej láskou ke mně, tak ať. Aspoň vystřízliví a dojde mu, že já ho zase tak moc nepotřebuju, když se za nim nebrodim půlmetrovým sněhem. Jo, ty bílý sra*ky napadly pořádně už před tejdnem. Radost z toho nemám, taky s Gabrielem vycházíme z pokoje co nejmíň i když se zdá, že on sníh zbožňuje. Já ho nesnáším. Podle toho to tady vypadá.
„Sanosuke, pojďme ven, prosím, jenom na chvíli.“
„Zapomeň, princezno. Pokud nemám za zády Samaela, tak mě odtud nikdo nedostane. Nenávidím sníh. Je mokrej a studenej.“
„Ale já chtěl… mohli bysme stavět sněhuláka. Nikdy sem ho nestavěl a nebo se koulovat. No táák, Sanosu…“
„Už nejsem malej, Gabrieli. Jestli chceš jít ven, běž si sám. Nebráním Ti.“
„Ale já chci jít s Tebou. To bude nuda, když tam budu sám.“
„Ne! Půjdeme zítra jestli chceš.“
„Slibuješ?“ Vždycky se mu rozzářily oči nadšením.
„Slibuju.“
Ale druhej den to bylo to samí. Nakonec sme nikdy nešli. Proč mě to tak mrzí? Princezno!!!

***

Celej den sem byl jako na trní, na tu přednášku sem se vybodnul. Proč si sakra sebou nevzal mobil? Proto sem mu ho pořídil, abychom byli v kontaktu a on ho tady nechá, abych ho jako milostivě nerušil? Ty v**e, Gabrieli, ty mě tak nehorázně se*eš. Že sem Ti nedal těch facek víc, ty zmetku! Nemůžeš si jen tak vypadnout a nedat mi vědět. No co to je? Fakt byl mentálně asi jinde, protože tohle rozumný lidi nedělaj. Nevzal si ani peníze, takže si nikde nekoupí jídlo ani pití. Nebude jíst. Sakra, až se mi ten kluk dostane do rukou, tak… je mi zima. Je mi chladno uvnitř mě, protože není se mnou. Ach jo… princezno, bojím se o Tebe, no tááák, prosím, vrať se. Vrať se! Já Tě nechtěl uhodit, já Tě… miluju.
Je osm večer a on nikde. Pokoj je bez něj prázdnej, je tady smutno. Připadám si tady jako na funuse, nechápu, jak sem tady mohl žít bez něj. To sem umíral, ne? Celý ty léta a nevšiml sem si toho. Neslyším jeho smích, jeho neustálé ´Sanosuke tohle a támhleto´. Je to stresující, když si představim, že půl mýho srdce teď bloudí někde venku, ve sněhu a je ztracený. Třeba se mu něco stalo? Co když mu někdo ublíží? Gabrielovi? To spíš budou padat trakaře, věřím, že jak řekl, tak není k ničemu. Určitě by se o sebe dokázal postarat. Vypadá sice, že když do něho strčím, tak se rozbije, ale nechci soudit podle vzhledu. No nic, princezno, jen se dál vztekej, já se jdu bavit. Přece si nemyslíš, že tady budu kejsnout a čekat až se uráčíš vrátit, ne? Zapomeň hošánku, nic takovýho. Já sem Sanosuke, mladej, uvědom si to.
Tak sem se oháknul, navoněl a dejme tomu, že i učesal, i když si myslím, že mi to stejně nejvíc sluší ve stylu ala rebel. Zkouknul sem se v zrcadle. Až mi ze sebe spadla čelist. Sakra, Sanosuke, ty seš fešák! Ty seš fešák!!! Ježiš, kdybych byl víc sebestřednej, udělal bych se ze sebe, tak moc mi to seklo. Sem si jistej, že dnešní večer si maximálně užiju. Zapomenu na princeznu a potykám si s nějakou sexy kočkou. Kdo ví, jak to dopadne, mohl bych si jí dovíst i na pokoj, když tady Gabriel není. Sem poslední dobou nadrženej, jak vořech, tak si myslím, že by to nebylo od věci. Vrrr, mám ze sebe radost. Nakonec je to celkem fajn, že tady ten kluk nejni, mám víc svobody, sem svým pánem a nikdo kolem mě neběhá. Nechápu, co na něj vidím, musel sem klesnout. Já sem heterák, dokonalej a jasnej sexuální Bůh všech rozkošnejch holčiček. Jde se na to, Sanosuke, čeká se jen na Tebe.

***

V klubu bylo nabito. Hlava na hlavě a jak bych ta řekl, lidí tři řitě. K tomu hrála nesnesitelně hlasitá disko hudba, která i normálním lidem musela trhat uši a nejenom mě, když nejsem zvyklej na takovej hlub. Asi fakt nebyl dobej nápad sem zapadnout, stejně tady nikoho neznám. Bože, ty blikací světýlka sou odporný! Jak to může někdo snýst? Nechápu, ale teda budiž, když už sem tady, tak to zkusim chvíli vydržet.
Procházel sem kolem parketu a se samozřejmostí lovce si to namířil k baru. Jasně, Sanosuke, nejdřív by to chtělo se dostat do nálady. Objednal sem si z kraje něco tvrdšího a zatím jen okukoval pěkně tvarovaný zadečky dámského osazenstva. No jako, co Vám budu řikat, na to, jaký bylo venku počasí, tak některý holky toho měli na sobě míň, než v létě. Občas to působilo komicky, u některých slečen až nechutně. To nejni moje věc. Já vyhlížel Tomoko. No tak, zlato, kdepak seš? Přišel sem sem hlavně kvůli Tobě, tak koukej naklusat…
„Ahoj, Sanosuke!“ Objevila se za mnou a objala mě kolem pasu. No teda, dobře ona! Byla krásná, nádherná. Moc jí to slušelo v tý krátký sukýnce, pod kterou se nepochybně dneska večer dostanu. Vytyčil sem si cíl a půjdu si za ním. Sanosuke, máš na to, chlape.
„Ahoj, Tomoko!“ Usmál sem se, ale museli sme na sebe dost křičet, nebylo slova slyšet. Líbilo se mi, jak si mě k sobě tiskla.
„Tak jsi nakonec přišel!“
„Jo přišel. Slíbil sem to, ne? Můžu Tě na něco pozvat?!“
„Jestli můžeš? Musíš, brouku!“
A tak sme se rozjeli, i když já se pořád držel na svý únosný hranici. Pij sem míň než ona, ale nakonec sem se do nálady dostal. Bylo mi dobře, příjemně. Několikrát sme šli tancovat a to mi zase trochu pročistilo krev. Fakt sem si takhle už dlouho nikam nevyrazil, chybělo mi to a tak sem toho náležitě využíval. Byla to bomba, mohl sem cokoliv a k tomu ty pěkný baby všude kolem mě. Dívaly se a vim, že mě svlíkaly pohledem. Třely se o mě, bylo to vzrušující, parádní. Připadal sem si jako hvězda, protože co se týkalo pohybů, na parketu sem to uměl slušně rozjet, nezdál sem se. Já vim. Nakonec sme s Tomoko zakotvili zase na baru, ale tentokrát se k nám přidala jedna z jejích kamarádek. Co se mě týče, bral bych obě. Nemám šajna, jak se jmenovala, ale byla to blondýna. Sjela mě očima, než se podívala po Tomoko, ale ta se mi zavěsila kolem krku a vyplázla na ní jazyk.
„Moje!“ Řekla a usmála se. Pozóór, tady už si mě někdo přivlastnil. Hezký! Blondýna zvedla ruce v obraným gestu a ušklíbla se. Tomoko se na ní obrátila.
„A kde ty máš kluka? Myslela sem, žes už někoho sbalila!“
„To jo, takovýho mladýho kluka, ale opil se jak dobytek, dneska s ním nic nebude. Škoda, byl pěknej, teď se válí někde pod stolem!“ Povzdechla si ta holčina a objednala si na baru pití. Tomoko k ní zase promluvila.
„Třeba příde i příště. Musíš si ho hlídat, aby tolik nechlastal. Víš vůbec, jak se jmenuje?“ Já poslouchal jejich rozhovor stejně tak na půl ucha, bylo mi fuk, kde se kdo válí a kdo koho sbalil. Asi už s Tomoko půjdem ke mně, tady to nemá budoucnost. Světlovláska do sebe kopla panáka a odpověděla.
„No nejhorší je fakt, že sem ho vlastně ožrala já. Stejně je to jedno. Má divný jméno… něco jako Gabriel nebo… nebo Michael? Teď si přesně nevzpomí…“
„Gabriel?!! Gabriel Michael?!!!“ Ne, ne, ne…princezno, to nemůžeš bejt ty! Prosím, ať to nejseš ty. To ne… co bys tu dělal? Ta holka se na mě dívala, jako na magora, když sem to vyhrknul.
„Jo, asi jo, tak nějak. Proč? Je to Tvůj kámoš?!“
„Prosím Tě, kde je?! Musím to vědět!“ Jo, musím to vědět. Nějaká Tomoko mi v tu chvíli byla docela volná. Srdce se mi rozbušilo neuvěřitelným způsobem. Gabriel je tady? Proč? Protože věděl, že přijdu, sakra! Mohl sem to tušit. Že mě to nenapadlo dřív. Do prd*le! Neumí pít, složí ho i malý pivo, natož jestli do něj ta slepice lila něco tvrdýho. Kriste Pane, cos to zase udělal, princezno? Obě slečny na mě vytřeštily oči a blondýna ukázala někam ke stolům na druhý straně parketu.
„Omluvte mě!“ Sorry Tomoko, nedá se nic dělat, jdu najít svý srdce.
Prodíral sem se davem lidí, odstrkoval je stranou i když nadávali. Běžte někam, co je mi do vás. Razil sem si cenu středem, musel sem jít, prostě musel. Gabrieli, princezničko moje, až Tě najdu, tak… Tě pořádně proplesknu. Taková blbost, ty snad nemáš soudnost.
A pak sem ho uviděl, stulenej pod stolem, oči zavřený, rozcuchanej, špinavej a od pusy se mi táhla dlouhá slina. No to potěž, ten už mi nic neřekne, je na mol. U toho stolu seděli nějaký lidi a bylo jim uplně fuk, že do něho kopou, jakoby to byl notor, co se zpije do němoty kdykoliv má možnost. Hajzlové, to je moje princezna! Dostal sem vztek. Ale jako fakt vztek a to nikdo neví, jaký to je, když se pořádně nase*u. Ani sem se neobtěžoval někoho z nich oslovit, popadl sem židli na který jeden z nich seděla prostě sem jí vytrhl z pod něj, takže se skácel k podlaze. Ostatní na mě čuměli, jakobych byl z jinýho světa, ale ten člověk na zemi rychle vstal a chytil mě pod krkem. Jo, to bylo jediný, co stihnul, protože sem mu vrazil pěst do ksichtu. Svině, co si myslíš? Pod stolem leží člověk a ty se chováš, jakoby neexistoval. Všichni sou tak hnusně bezohledný. Eště sem se podíval po těch ostatních, ale ty se rychle zvedali a zmizeli mi z očí. Nedivím se jim, musel sem mít šílenej výraz blázna. Adrenalin v krvi vyplavoval alkohol a já se konečně sehnul pod stůl. Kdyby aspoň nehrála furt ta hlasitá hudba. Asi mi zalehnou uši, zatraceně! Ani nechci vědět, co by se stalo, kdybych Gabriela nenašel. Natáhnul sem se pro něj, bundu měl rozepnutou a stejně tak i košili pod ní. Měl nahej hrudník, což vzhledem k tomu, že nedávno marodil, není vůbec dobrý. Klouby na rukou rozedřený do krve, jak sem řikal. Vytáhl sem ho, ale už jenom z toho, co sem viděl, se mi udělalo zle. Bylo jasný, že už tam nějakou dobu leží. Byl politej Bůh ví čím, samá špína, sliny a… jo, asi zvracel. Nezdálo se, že by vnímal, spal. Né, proč já! Vyzvedl sem ho na ruce a tentokrát nám lidi dělali místo, když sem mířil pryč. Nevím proč tak najednou, ale měli sme na parketu uličku a dívali se po nás. Teď zíráte co? Ale tam na podlaze si ho nikdo ani nevšimnul.
Prošli sme a já s ním zamířil na toalety, kde bych ho aspoň trochu opláchl. Postavil sem ho, ale musel sem ho podpírat, nebo by si dal v tu ránu další rande s podlahou. Počkej, Gabrieli, jak Ti ráno bude blbě, ty trubko obecná. Pustil sem kohoutek a umyl mu obličej. Otevřel oči.
„Gabrieli! Hey, jak ti je?! Slyšíš mě?!“ Zatřásl sem s ním.
„Sano… Sa… Sanosuke?“ Sotva mluvil. Tak jo, tohle bude dlouhá noc. Povzdychl sem si.
„Jo, sem to já. Klid, princezno, půjdem domů.“ Mno, jak tak na to koukám, ty se na nohy nepostavíš. Budu Tě muset odnýst. Tvý jediný štěstí je, že seš lehoučkej, jinak bych se s Tebou netahal. Gabriel se nepatrně usmál a zase zavřel oči.
„Promi… promiň, Sanosuke… já nechtěl… já…“
„Ššš, to je dobrý. Odnesu Tě.“ Hodil sem na sebe bundu. Tak teda jo, chytil sem ho pod kolenama a vyzvedl si ho do náruče. Jakoby snad cejtil moje teplo a věděl, že je v bezpečí, přitisknul se ke mně a ruce mi zavěsil kolem krku. Ach, ty seš šmudla, viď? Vyšel sem s ním z klubu, když za mnou zavolala Tomoko.
„Sanosuke? Ty už jdeš?!“ Otočil sem se k ní, aby viděla proč odcházím. Omlouvám se, Tomoko, ale on je… pro mě důležitej. Smutně se usmála, přišla blíž a pohladila Gabriela po vlasech.
„Chápu.“ Podívala se mi do očí, viděl sem na ní, že jí to mrzí. Mohl to pro nás bejt hezkej večer. Bohužel.
„Je mi to líto.“ Kvůli ní mě to štvalo, protože vím, že sem se jí líbil.
„To je v pořádku,“ pokývala hlavou. „Máš ho rád, co?“
„Mám.“ Mám ho dokonce moc rád. Tomoko se natáhla přes Gabriela a vtiskla mi polibek na tvář.
„Hodně štěstí, Sanosuke.“
„Tobě taky, Tomoko.“ Rozloučili jsme se i když to celý mělo trochu trpkou příchuť. Snad si s ní třeba někdy časem někam vyjdu, ale teď… teď se musím postarat o toho, kvůli komu moje srdce nestíhá. Přivinul sem si ho na hrudník a políbil ho do vlasů. Ani nevim proč, snad abych se ujistil, že moje city k němu sou skutečný. Byl tak zranitelnej.
„Brzy budeme doma, princezno.“

***

Ke koleji to byla celkem štreka, když přiznám, že po dvou kilometrech se Gabriel dost pronese. Svaly na rukou už mě dost bolely, ale když on tak roztomile spal, nechtěl sem ho budit. Měl sem mu aspoň zapnout košili a bundu, takhle se nachladí. Ale co, myslím, že teď už mi vůbec nebude vadit, když se o něj budu starat. Už tam budeme, jen vydrž, maličkej. Nikde nikdo, tma jak v pytli, sníh, občas sem tam nějaká pouliční lampa. Od pusy mi šla pára a vzpomněl sem si, jak když sem byl malej, sme si z klukama hrály na to, že kouříme. To sem eště míval pár kamarádů. Jo, ve školce. Zvláštní, jak si některý věci člověk pamatuje a jiný zase ne. Gabriel se zavrtěl.
„Je Ti zima?“ Zeptal sem se, přestože sem netušil, jestli mi odpoví.
„Zima? Kde je… zima?“ Aha, tak to potom jo. Taky dobrý. Opilec. Už sem to nekomentoval a šel s ním dál. Proti nám na chodníku šel nějakej chlápek. k***aťák, znáte to. Dlouhej černej kabát, upravený vlasy, značkovou šálu ledabyle přehozenou přes krk a v ruce kufřík s lejstrama. Ach jo, takhle vysoko se já nikdy nedostanu. A to chodim na vejšku, paradox. Sem si jistej, že ten týpek vydělává těžký prachy, sedí si na zadku v koženým křesílku a mačká klávesy na kompu. Takovýho fleka bych taky bral, ale to bych se musel přestat tahat s chlapečkama v náručí po nocích z klubů. Přibližuje se, je hladce oholenej, ale dívá se do země. Škoda, chtěl bych vědět, jak vypadá. Hej, on mě nevidí. Sakra chlape, jdu proti Tobě, tak aspoň uhni, ne? Dávej bacha…
„Au…,“ vyjekl sem, když do mě vrazil a jen tak tak držel princeznu.
„Zatraceně, kluku, nemůžeš koukat na cestu?“ Cože? Si dělá prd*l, ne? Tak to teda ne, co si myslíš, ty kreaturo? To tys to do mě napálil!
„Já? Já Vás viděl už jakou dobu, to Vy ste se nedíval!“ Oplatil sem mu, a on se na mě konečně podíval. Nevšiml sem si, jak je Gabriel nesvůj a kroutí se. Zíral sem na toho chlápka a on na mě, protože… protože sem v tu chvíli podvědomě věděl, kdo to je. A kur*a, sme v průs**u! Proč teď? Proč??? Já eště nechci umřít… Gabrieli! Co mám dělat?! Co mám… nemůžu nic, nemůžu se hnout. Jeho žlutý duhovky se do mě zabodávaly. Bylo to jako čučet do tváře někomu, koho dlouho znáte a přitom nenávidíte. Něco jako setkání po letech s nepřítelem ze střední. Jo, kéž by. Byl to on, padlej anděl. Stačil sem zaregistrovat, jak Gabriel z ničeho nic prudce otevřel oči, vycejtil to. Chlap promluvil a nahnul se ke mně. Měl neutrální, mrtvej výraz, kterej neříkal vůbec nic.
„Sanosuke?“
„Samael!“
„Né!!“ vykřikl Gabriel, vysmekl se mi a rychlostí, jakou sem neočekával, udeřil pěstmi Samaela pod hruď do žeber. Byla to pecka, která za normálních okolností tříštila kosti. Moment, moment, Gabriel stojí na nohou?!! Jak… co… kdy… Mám dojem, že mi něco uniklo. Ale eště pořád vrávorá, stojí nejistě. To je teda situace, mno tak to teda jo. Můj ochránce je pod vlivem a ta bestie vypadala, že jí to moc neublížilo. Já nebyl schopnej jakýhokoliv slova. Bylo to nečekaný, z ničeho nic, prostě se to stalo. Nevim jak, ale Samael si dal o pár metrů zpátečku a v předklonu se na nás ušklíbnul. Byl to hnusnej škleb, takovej ten zvrhlej, kdy si člověk hodně věří. Zamrazilo mě a dostal sem strach. Rozhlídnul sem se kolem, nikde nebyl nikdo, jen matný světlo z nedaleký lampy. Celý se to zdálo naprosto na naší straně, že? Překvapilo mě, jak Samael vypadá, byl jako normální člověk, vypůjčil si tělo, stejně jako Gabriel, kterej teď stál přede mnou a zhluboka oddechoval. Nejspíš měl co dělat, aby to vůbec ustál. Nechápu, co chtěl dělat, oproti Samaelovi neměl šanci. A co já vim, tak přece nechtěl ublížit tělu. Nemám ani šajna, co chce…on se svlíká! Sundává si bundu a košili. Ježíši, proč?
„Gabrieli…“
„Buď… buď zticha, Sano…“ Ani to nedořekl. Jo, tak teď se cejtim fakt jistější. Pro Kristovi rány, za co mě trestáš! Teď sem měl dokonalej výhled na princezniny záda, kde se pod kůží rýsovaly pahýly po křídlech. Co chce ten šílenec dělat? Zbláznil se? Vždyť je rád, že stojí. Přišel sem k němu blíž, protože Samael si nás zatím prohlížel, jako bysme byly z pokusný stanice pro choromyslný. No jen se dívej, nádhero. Mě nedostaneš i kdybych Tě měl pokousat.
„Princezno,“ oslovil sem ho a položil mu ruku na rameno, obrátil se ke mně. „Co to sakra…“ Jeho oči!!! Kde bejvala růžová, plála rudá, jako krev. To bylo neuvěřitelný! To ste měli vidět. Já nikdy nic podobnýho neviděl, leda ve fantasy filmu, na který sem stejně moc nekoukal. Neuvěřitelný! A potom sem si všiml jeho prsou. Hrudník, kde mělo být srdce, zářilo to, takový tlumený žlutý světlo. Vypadalo to, že má v hrudníku malý slunce. Jindy bych se mu smál, že je jako chodící žárovka, ale tahle situace nebyla vůbec směšná. Nebyla k smíchu.
„Měl bys… vypadnout. Jo, měl bys, Sanosuke… běž!“ Vyzval mě i když se to sotva dalo nazvat výzvou. Oni to těžko byly i slova. Kruci, Gabrieli, proč ses tak sťal?! Zlobím se, ale nemůžu Tě tady nechat. Nemůžu, přestože mám sto chutí zdrhnout.
„Zůstanu.“
„Ne! Běž… já přídu… já určitě…“
„To vidím! Zůstanu tady s Tebou a…“
„Sakra, ne!!! Ty to… nechápeš. Nic nechápeš… on nechce, nechce mě, Sanosuke, ale Te… Tebe. Sem mu k ničemu, nezabije mě… to by.. to by zabil Tebe. Vypadni, Sa…suke.“ Zavrávoral, ale já ho podepřel. „Musíš jít… musíš a zamkni se. Já přídu… přídu.“ Kdybych tak věděl, co mám dělat. Vím, že má pravdu, ale v tomhle stavu… Mám o něj strach, strašnej strach.
„Ale co když… co když se Ti něco stane?“ Nedalo mi to, byl se vyklepanej. Nechci ho tady nechat. On byl to jediný, za co má cenu bojovat a já ho mám opustit? Bylo to zmatený, to všechno. Ničemu nerozumím. Proč ten zmetek Samaelská neutočí? Na co čeká? Na co… došlo mi to. Nechce mě zranit, čeká až se zdejchnu, aby napadl Gabriela. Ne, já ho nemůžu…
„Věříš mi, věříš… Sanosuke?“ Podíval sem se mu do těch rudých očí. Moje srdce ho volalo. Vzpomněl sem si, co mi říkal. Stačí, když budu věřit. Jenom, když mu budu věřit.
„Věřím,“ polkl sem a stisknul sem jeho rameno pevněji. „Věřím Ti, Gabrieli.“ Jo, věřím Ti. Doufám, že to cítíš, protože světlo v Tvý hrudi zesílilo. Vím to, i já to cítím. Mám Tě rád, princezno. Mám Tě…
„Tak mi věř i… i dál. A už běž… zmiz.“
„Bojím se!“ Vyhrkl sem najednou. Úplně to ze mě vyskočilo a vím, že sem měl na tváři slzy.
„O mě? Je… je to moje…moje práce. Tak jsi to řekl, mys… myslím,“ pousmál se takovým tím smutným, podnapilým úsměvem, kdy byl zkrátka k sežrání.
„Nemyslel sem to tak. Mám Tě moc rád.“
„Padej už,“ zašeptal mi do ucha. „Běž, pro… prosím.“ Potom se obrátil k Samaelovi a zhluboka se nadechl. Vypadal nějak spokojeně a uvolněně. Neměl sem na vybranou. Řekl běž a já běžel. Rozeběhl sem se na kolej a nechal ho za sebou. Nechal sem ho tam, kličkoval uličkama a cítil sem, kam mi srdce vynechává údery. Bolelo to – bojovali. Do plic se mi hnal ledovej vzduch a slzy mi zamrzaly na obličeji. Myslel sem na něj, doufám, že bude v pořádku. Musí být.
A pak, moje srdce se rozběhlo strašně rychle, musel sem se zastavit a posadit se, nebo bych omdlel. Bylo mi zle. Co se to.. co se děje? Co to znamená?!! Bolí to, bolí to!! Mám pocit, že mi ten proklatej srdeční sval vytluče žebra z těla. Ne, musím dál. Musím! Z posledních sil jsem vstal a i přes tu strašnou bolest sem se hnal dál, už jenom kousek. Už jenom kousek… A najednou ticho. Všechno přestalo. Zvláštní pocit zaplavil moje tělo, je mi zima. Je mi zima zevnitř. To znamená jenom jediný… Gabrieli!!!