Fešáku, co to čteš?

Morgan znuděně zazíval a protáhl své rozbolavené, uválené tělo z několikahodinového letu a náročné práce. Byl již večer a on s týmem směřovali k domovu. V letadle bylo poměrně ticho, protože snad jen mimo Hotche, jeho a Reida všichni spali. Hotch seděl na druhém konci letadla a něco spisoval, pravděpodobně zprávu k případu. Vypadal do toho dost zabraně, čili Morgan automaticky usoudil, že nebude mít náladu na pokec. Reid naopak seděl naproti němu a četl nějakou tlustou bichli. To by nebylo nijak divné, až na ten jeho výraz. Bylo to něco mezi strašidelným úsměvem, mírným zděšením a tím zamračením, které nasadil jeho mladý přítel vždy na místě činu. Z toho Morgan usoudil, že Reid tentokrát nečte jako obvykle nějakou nudnou naučnou literaturu, ale román. To podnítilo jeho zvědavost.
„Hej, Fešáku co to čteš?“ zeptal se. Osudná otázka!
„Dextra,“ odpověděl Reid jednoslovně s naprostým klidem.
„Whou, chlape to jsi mi toho teda řekl. No tak, pouč nevzdělance, o čem to je?“ dotíral Morgan dál. To skutečně, opravdu neměl dělat.
Ried zavřel onu knížku, pohlédl na svého snědého kolegu a jen s drobným zaváháním začal. „Ta kniha je psaná v ich-formě. Je to o muži jemuž, když byl ještě dítě, před očima zavraždili jeho matku.“
Morgan se zamračil. To neznělo moc pěkně, rozhodně ne jako literatura, kterou by si Morgan po práci chtěl číst, i když přeci jen, co čekal? Morganona oblíbená literatura byly naivní dívčí romány, ne že by někdy dokázal něco takového přiznat, protože vážně, chlap jako hora a má rád tohle, nicméně detektivky, psychologické thrillery, nebo horory, to se mu má líbit?! Copak nemá dost toho v jeho životě a práci?! To neznamenalo, že jeho kolega na to musí mít stejný názor.
Reid pokračoval dál. „Nezůstane však úplně sám. Policista, který to vyšetřoval, ho adoptuje. Dá mu rodinu, lásku a pochopení. Nicméně brzy zjistí, že bude jeho syn potřebovat daleko víc, že v něm událost zanechala stopu, kterou nemůže vymazat. Jeho syn má nutkání, které on nedokáže zkrotit a zároveň není schopen ho udat, a tak se rozhodne to nasměrovat lepším směrem. Vycvičí ho, vštípí mu tvrdé zásady, takzvaný kodex. Chlapec vystuduje vysokou a stane se krevním analytikem, odborníkem přes krev.“
Morganův zamračený obličej se přeměnil do kyselého šklebu. Co tím jako Reid chtěl říct? Co to do pytle jeho přítel čte za hrůzy? „Nutkání, stopu? To zní spíš jako náš neznámý než kolega z forenzního,“ zavrtěl Morgan hlavou nechápavě, ale jeho přítel naopak, aby v tom snad udělal ještě větší maglajz, přikývl.
„Také že je. Je policistou pracujícím na forenzním v oddělení vražd a zároveň sériovým vrahem, který loví ostatní sériové vrahy. To z něho dělá absolutní šelmu,“ vysvětlil Reid. Morganovi se udělalo špatně při té myšlence. Vrah s přístupem k důkazům. Vrah co zná metody vyšetřování, možný tak kamuflovat své přešlapy, hledat své oběti i se přesvědčit, že odpovídají jeho modu operandy. Člověk, který sice nemá psychologické vzdělání jako oni, ale za to je sám vrahem, a tak je schopen, stejně jako oni, možná i lépe, porozumět neznámému a dostat ho.
„Ježíši Kriste, to je strašná představa. Říkal jsi psané v ich-formě. Co to čteš, chlape, za hrůzy, to toho nemáš v práci dost?!“ obvinil Reida jeho kolega v naprostém šoku.
Reid však jen nevině pokrčil rameny. „Je to napsáno opravdu hodně realisticky a moc zajímavě. Ke studiu přímo ideální,“ snažil se hájit, za což si vysloužil jen další znechucení.
„Reide, víš, že mi někdy z tebe naskakuje husí kůže,“ svěřil se mu Morgan a pak raději odkráčel na toaletu. Reid si smutně povzdechl. Z druhého konce letadla se ozval tichý smích. Ani Morgan ani Reid si neuvědomili, že Hotch už dávno nepíše zprávu a místo toho poslouchá. Reid zamrkal, smích od svého šéfa opravdu nečekal, protože Hotch se nesmál často, a hlavně to Reidovi ani moc vtipné nepřišlo.
Hotch se však za chvíli uklidnil a zase zvážněl. „Myslíš, že je to možné?“
„Co? Neznámí, jehož oběti jsou jiní neznámí?“
„Jo,“ kývl Hotch.
„Zcela upřímně, to není nic neobvyklého. Je známo tucet případů, kdy neznámý své oběti trestal za jejich hříchy. Vzpomeňme si na Jacka Rozparovače, nebo Henkla. Dokonce ani případy, kdy neznámý byl policista, nejsou tak ojedinělé, jak bychom si přáli…“ Reid chtěl ještě pokračovat, ale jeho šéf ho zarazil. Rozhodně takhle večer po práci nestál o jednu z přednášek. Nastalo ticho. Nepříjemné ticho, plíživé a pochmurné, takové to před bouří. Reid se nervózně na svém místě zavrtěl, a pak uslyšel opět Hotchův hluboký, ale melodický hlas.
„Víš, jak jsem vždy říkal, že lidi, kterým bylo ublíženo, se stávají, buďto další lidmi, kteří ubližují, nebo lidmi, kteří takové lidi loví.“
„Vím,“ přitakal jeho mladší kolega.
„Třeba to tak není. Třeba je jen jedna sorta lidí.“ Na to se tentokrát zamračil Reid. Hotch však pokračoval dál. „Zabil jsem Foyeta, zabil jsem ho vztekle holýma rukama.“
„Hotchi, udělal jsi to, abys chránil svoji rodinu, abys chránil Jacka,“ připomněl mu jeho nejmladší z týmu.
„Jacka, který viděl svoji matku zemřít,“ neodpustil si Hotch.
„Hotchi, to, co se stalo, z tebe nedělá Dextra, a ani z Jacka.“
„Ne, ale ukazuje to, jak tenká je hranice.“