Fiat Boban - 3

V pondělí jsem v práci seděl jako zmáčknutá pružina, jen vystřelit. Kvasil jsem jako zelí v kádi a jen čekal, než se ukáže šéf. Rozhodně mu nikdy nezapomenu, že mě zamknul v bobanovi a na dvě hodiny odjel. Což o to, já si pootevřel okýnko a hodil si chrupku, abych alespoň trochu vyspal tu kocovinu, ale prostě...jde o princip! Nechal mě tam dvě hodiny!!
Skřípal jsem zubama, až se mě kolegyně bála. A toho jako bonus a třešnička na dortu přišla účetní. Nesnášel jsem tu babu, vypadala jako doktor Egman ze Sonic X (Znáte to? Ten modrej ježek...) a byla divná. Podala mi výplatní pásku a já se na ní s potěšením vrhnul, protože výplatnice znamenala, že do tří dnů bude na účtu výplata. Úsměv mi ale zmrzl na rtech, když jsem se podíval na sumu určenou k převodu na účet.
"Maki?" Zblednul jsem.
"Maki??" Zesinal jsem.
"Ehm, Maki??" Vrátila se mi moje normální barva a začal jsem pomaličku červenat.
"Maki!!" To už jsem byl rudý jako rajče a před očima mi běhaly hlavičky mýho šéfa.
"To si ze mě děláte prd*l!" Zařval jsem na celou kancelář.
Kolegyně i účetní radši poodjely na svých židličkách dál ode mě, aby příležitostně neschytaly nějaký projev mé nespokojenosti. Já byl mezitím jako sopka, bublal jsem, prskal jsem a jen se čekalo, kdy vybuchnu.
Bouchnul jsem.
Popadl jsem telefon a zmizel do zasedačky. Vytočil jsem šéfovo číslo a čekal, až hovor přijme.
"Dobrý den, Maki, děje se v kanceláři něco?" Uvítal mě ve sluchátku jeho hlas.
"Jo, děje!" Vyplivl jsem ta slova jedovatým tónem.
"Copak se stalo?" Slyšel jsem jeho vyděšený tón, ale zrovna v tu chvíli na mě neplatil.
"Moje výplata se stala! To ste s těma páskama dělal?!" Zařval jsem do přístroje, až jsem si poprskal sluchátko. Doufal jsem, že je slinám odolné.
"Ach, tohle." Pronesl pouze.
"Přesně tohle. Co si jako myslíte, že to má být? Jak z takový almužny mám žít?! Můžete mi to prozradit?!" Vztekal jsem se a řval jako tur.
"Ale Maki, vy jste zle poslal do výroby zakázku. Na stavbu přijela malá okna a bylo nutné vyrobit nová, jelikož mi vznikla škoda, musel jsem vám strhnout část z platu." Si dělá ... ?!
"To si ze mě teď střílíte, že jo?! To je hodně blbej vtip, jste technik vy jste mi ty rozměry dal! Jestli tu někdo něco p*s*al, jste to vy! Tak proč to s*kra berete z platu mě?!" Drtil jsem telefon v ruce.
"Maki, teď vám na to nemám co říct, když nejsem v kanceláři a nemám u sebe tu dokumentaci."
"Já vám kašlu na dokumenty! Já vím, že moje chyba to nebyla a vy jste mi kvůli tomu sebral veškeré prémile!" Což byla pravda, hrubý základ, který jsem měl psaný na smlouvě opravdu nestačil ani na zaplacení nájmu a na prémiích jsem byl závislý.
Vařila mi krev, zatímco jsem ze sluchátka poslouchal, jak mi na to šéf nemá co říct. No ještě aby měl! Sebral mi prémie za JEHO chybu!!
"Maki, promluvíme si o tom zítra v klidu..." Zkusil to šetrně do telefonu.
"Já myslím, že už se nemáme o čem bavit, vy mě totiž ve firmě evidentně nepotřebujete!" Zařval jsem do telefonu, až se zaklepala skleněná výplň dveří.
"Ne! Já vás potřebuju!" Zaskučel úzkostlivě.
"No to asi ne!"
"Ale jo!"
" Tak mě sakra dávejte normální plat a né almužnu!" Načež jsem mu s telefonem třískl a nasupeně se vrátil na svoje místo, rudý vzteky. Kolegyně a účetní seděli jako dvě tvrdý Y a nevydaly ani hlásku. Třeba se bály, že by to taky schytaly, když už sem byl ve formě...
"To je tu pořád, každý odchází kvůli penězům." Posteskla si moje kolegyně.
"Maki, ty odejdeš? Zůstaň, bylo by mi smutno, s kým bych si povídala?" Podívala se na mě smutným pohledem. Nebalila mě, to ne, doma měla přítele, ale opravdu to byla správná ženská a i mě by se po ní stýskalo. Po šéfovi taky, ale to přeci nebudu říkat nahlas...

Druhý den bylo v kanceláři dusno. A nejen v ní. Venku pršelo, že přes provazy vody nebylo vidět na metr a do chudáka Bobana mi okolo antény teklo. Byl jsem smířený s tím, že až do něj sednu, budu mít v prohlubni pod ruční brzdou malé jezírko.
Atmosféra v kanceláři ještě zhoustla, když dorazil šéf.
"Maki, můžete se mnou prosím do zasedačky?" Otázal se klidným hlasem a vzal si štos papírů.
Kývl jsem hlavou a začal se zvedat.
"Bez emocí, prosím..." Loupl po mě naprosto nečitelným pohledem.
Vzpěnilo to ve mě krev. Chtěl bych vidět jeho, jak by bez emocí řešil to, že nemá na nájem, natož na jídlo nebo cokoli dalšího. A v Bobanovi se mi fakt bydlet nechtělo...
"Jistěže." odsekl jsem jízlivým tónem a následoval šéfa do zasedačky.
Zavřel za námi dveře a pokynul mi, abych se posadil vedle něj. Zaujal jsem tedy strategickou pozici a chystal se na nejhorší a to na to, že mi dá podepsat výpověď.
"Podívejte, Maki, podle tohoto vás hodnotím." Položil přede mě jakousi tabulku s vyčíslením obratu zakázek a následných odměnách k platu.
"Hm, aha." Poškrábal jsem se na bradě. "To už to nedáváte podle nálady?!" Odfrkl jsem si arogantně.
On neřekl ani slovo a začal si tam něco počítat na papír, spoustu čísel psal.
Popsal celý papír a zvedl ke mě oči. "Chápete, Maki?"
Usmál jsem se svým nejlepším úsměvem a zavrtěl hlavou. "Ne."
Povzdychl si a došel pro kalkulačku. Připadal jsem si jako na matematické olympiádě.
Po půl hodině mi došla trpělivost.
"Mě jde o odměny, sakra!" Vyskočil jsem jako čertík z krabičky. Šéf sebou trochu trhnul.
"To ste mi je sebral kvůli tomu, co se stalo?! Na to klidně zapomeňte! Myslim, že jsem si to o víkendu v tom autě vyžral dost, než ste se pro mě po dvou hodinách vrátil!"
Nehnul ani brvou.
"Tak sakra, řekněte něco!!" Křičel jsem už na celý kolo a prskal vzteky.
On se jen lehce uculil a chytil mě rukou za vlasy a umlčel polibkem. Ztuhl jsem jako šlehačka v lednici.
"Dám ti čtyři tisíce na ruku a budeš mlčet?" Zeptal se mě.
"Jistěže, když mě přestanete takhle překvapovat." Ucouvl jsem trochu.
Šéf se posadil pro něj trochu pohodlněji a kývl na mě. Jako srnec zahleděný do světel auta, které ho má srazit jsem na něj zíral a moje tělo reagovalo na jeho pokyny. Pomalu jsem se k němu blížil, až si mě přivolal k sobě a pokynem ruky mě donutil kleknout.
"Jsem moc rád, Maki, že jsme si to vyříkali a teď bych měl tady s tímto malým gentlemanem ještě něco k projednání."
Až teprve v tu chvíli jsem si všiml boule v jeho rozkroku. Zvedl jsem k němu oči, ale on měl pevný výrat, takový tvrdý a jeho oči mluvili jasně Kuř!
Chopil jsem se tedy tasené zbraně a kouřil jsem.

Domů jsem jel celý rozpolcený, vzrušený, bolavý, trochu i ponížený a hlavně o čtyři tisíce bohatší.
Když jdem dojel domů, potkal jsem souseda, jak na chodbě zápasí s černou kočkou.
"Chidori, koukej padat domů!" Řval na ni, zatímco kočka s naježeným ocasem mu oplácela svým vysokým Mňaůůů.
Pousmál jsem se té scéně. Co vím, soused se jmenoval Ryuuji a byl gay, bydlel s přítelem. Ten se myslím jmenuje Nezumi, jestli se nepletu a mají tohohle černýho ďábla a takovýho bílo-zrzavýho kocoura. Já znám tedy jen tuhle černou kočku, protože pořád chodí na chodbu a napadá sousedy, co se na ní jen zle podívají. Sám mám osobní zkušennost, pekelná kočka...
Doma jsem padl na postel, vytáhl notebook z nočního stolečku, zfoukl z klávesnice pár smítek a nastartoval svojí cihličku, která byla tak stařičká, že snad ještě pamatovala Žižku s obouma očima.
Notebook se chvíli tvářil, že je v posledním tažení a že nenaběhne, ale jedna dobře mířená rána do určitého místo ho donutila si to rozmyslet a k mé velké úlevě naskočil. Nechal jsem naběhnout ikony a internet a hned se hnal na stránky pro dospělé. Opravdu jsem akutně potřeboval uvolnit přetlak, protože to, co mi šéf dneska udělal překračovalo všechny moje divoké fantazie.

Ani nevím jak ale usnul jsem. Vzbudil jsem se ráno a velice hlasitým projevem jsem vyskočil z postele, klejíc na všechny strany, všechny lidi a hlavně sám na sebe, že jsem si nenařídil budíka.
Snídaní jsem se neobtěžoval, jen jsem rychle prolétl koupelnou, hodil na sebe první věci, které se tvářily čisté, popadl klíče od Bobana a letěl jsem rychle dolů. Ani jsem se neobtěžoval přivolávat výtah, protože jednak byl v nejvyšším patře a hlavně před výtahem seděl ten černej tygr, kterýmu sousedi tak nadneseně říkali Kočka, mávala ocasem ze strany na stranu a propichovala mě svým jantarovým pohledem. Opravdu jsem neměl chuť se ráno nechat nasekat na nudličky a jít si převlékat krvavé kalhoty, tak jsem v plné rychlosti vběhnul na schody a dolů je bral po třech. Až v přízemí mě udivilo, že jsem vcelku a nehodil jsem žádnou tlamičku.
S jazykem vyplazeným na triku a plícema ještě někde na schodišti jsem doběhl k Bobanovi ve chvíli, kdy u něj stál nějaký klučina. Vypadal o dost mladší než já, snad ještě školák, vysoký ale. Tmavé, až skoro černé vlasy, jen na pravé straně měl nad spánkem blond proužek. Měl je trochu delší a padaly mu do očí. Oči měl hnědé, hluboké, hrozně podobné mému šéfovi a měl plné rty. Byl narozdíl ode mě opálený, ale tak co bych čekal. Jako kancelářská krysa, co vrcholově provozuje jen gaučink nemůžu čekat, že se někde opálím. Klučina měl na sobě džíny, které mu takovým erotickým způsobem klouzaly z boků a bílý nátělník, který dával vyniknout jeho svalům. Pustil jsem si trochu sliny, než jsem si uvědomil, že tak nestydatě zírám. Než jsem se stihl ale vzpamatovat, klučina zmizel. Jen za stěračem byl jako vždy ten malý lísteček, který mi doteď vždy hlásal, ať dám Bobana sešrotovat.
Vyndal jsem papírek zpoza stěrače, hodil ho do tašky a nasedl. Boban asi zrovna neměl svůj den a pouze na mě vrčel a škytal. Zvedl jsem telefon a vytočil číslo, které jsem znal nazpaměť.
"Ehm, dobrý den, tady Maki. Já se omlouvám, dneska dojedu později. Už nějaký čas se tu trápím s Bobanem, ta bestie stříbrná nechce naskočit." Omlouval jsem se vodopádem slov do telefonu.
"To nevadí, Maki, hlavně dojeďte a buďte s tou pojízdnou rakví opatrný, prosím. Nechce se mi teď shánět a zaučovat nového rozpočtáře."
"Jistě, šéfe. Za chvíli jsem tam. Opravdu se omlouvám."
Položil jsem telefon. Příšernej chlap, ví, jak hned po ránu naštvat člověka.
Ještě chvíli jsem bojoval se zakusujícím se klíčkem a kloktajícím Bobanem, než se mi ho po tom všem týrání podařilo nastartovat a já vyrazil do práce. Na papírek v tašce jsem úplně zapomněl.
To zase bude den, cítil jsem to v kostech...