Fiat Boban - 5

Snad nikdy v životě jsem nevyběhl schody tak rychle. Ten papírek mě neskutečně štval, co na něm bylo? Proč šéf tak ztuhnul? Vypadal celkem naštvaně. Vletěl jsem do bytu jako velká voda a v plné rychlosti hrábnul po své tašce, co nosím do práce. Ráno jsem přeci jeden papírek zpoza stěrače do tašky házel! Aniž bych se obtěžoval hrabání, vyklopil jsem celý obsah tašky na koberec a přehraboval se v tom jako medvěd v popelnici. Po hodně dlouhém hledání jsem papírek vyštrachal.
Roztřesenou rukou jsem ho pomaličku začal rozkládat, až se přede mnou objevilo úhledné písmo. S chutí jsem se začetl, ale ta chuť mě brzy pustila. Nechal jsem klesnout ruku i s papírkem na koberec, zatřepal hlavou a šel si pod sprchu zchladit hlavu. Pak jsem papírek hodil do koše s úmyslem na něj zapomenout.

Byl to těžký den a já si napustil horkou vanu, ze které soupala pára a tvořila kapičky na pečlivě vymalovaném stropě. Nalil jsem si tam i voňavou pěnu a louhoval jsem se jako zapomenutý pytlík čaje a jak mi bylo krásně. Do doby, než mi zvonil telefon. Naštěstí jen smska, tak jsem se rozhodl to ignorovat. Zvonek domovních dveří už ale ignorovat nešel. Ač nerad, zvedl jsem se z vany a do měkkého froté ručníku utřel veškerou vodu z těla. Ručník jsem si pak pouze omotak kolem boků a šel otevřít dveře. Za dveřmi stál soused, Nezumi. Držel v ruce tu černou bestii a tvářil se nervózně. Taky mi mohlo dojít, že před gayem stojím jen v ručníku, ale prostě mi to nedošlo. Nezumi koukal všude kolem, jen ne na mě.
"Ehm, Maki, měl bych na Vás prosbičku. Velkou." Začal koktat.
"Graaaaůůůů." Přizvukoval mu ten černej kočkodlak.
"Co se děje?" Zeptal jsem se, abych celou věc urychlil, chtěl jsem se zase vrátit do vany co nejrychleji.
Nezumi se nervózně ošil.
"Víte, jedeme s Ryuujim k moři a nemá nám kdo krmit kočky, myslíte, že bych Vás mohl poprosit? Jedeme jen na tři dny, takže se záchůdkama si hlavu lámat nemusíte, ale to krmení nemáme bohužel jak vychytat. " Kroutil se u toho jako žížalka na háčku.
"Hmmm." Brumlal jsem si a koukal na toho černýho trapiče.
"Já nevim, bojim se tý vaší černý kočky." Zdůraznil jsem slovo Kočky.
Ta se jako na povel ozvala svým hlubokým hdelním mňoukem a koukala na mě víc než zle.
"Víte, ona Vám neublíží, když nedáte najevo strach. Prosím, budou to jen tři dny, vždycky ráno a večer misku granulí pro kocoura a misku pro číču. Moc prosíme, nemáme nikoho jiného, kdo by mohl hlídat." Přemlouval mě.
Teda že by se mi chtělo riskovat život, no nevim. On ale koukal tak smutně, že mu nešlo odolat a já jsem na to tedy kývl. Divže neposkočil radostí a běžel domů pro pytel s granulema. Já mezitím měl tak akorát čas si oblíknout boxerky a přehodit si ručník z intimních partií na hlavu abych si vysušil vlasy. Tím pohybem vyniklo moje namakané bříško. Asi z toho, jak jsem s gauče věčně zvedal pro ovladač od televize. To dá člověku zabrat a břicho má pak jako pekáč buchet. Ani jsem pořádně nedokončil myšlenku a Nezumi byl zpět. Podával mi pytel Whiskas granulí a ukazoval, kolik do misky pro každou kočku a zároveň mi dal klíče od jejich bytu. Tak to ještě bude zajímavé...

Když jsem tedy vyřídil vše okolo koček, odcházel jsem do obýváku s návodem na kočky. Chápu, že já sám mám návod na auto, ale návod na krmení koček?? Položil jsem papír na stůl a vzal do ruky mobil, který předtím hlásil smsku. Byla od šéfa. Kvůli tomu projektu musím být v práci už na sedmou, no super. Odhodil jsem mobil a vzal do ruky návod na kočky. Povzdychl jsem si. To jsem dopadl.

Krmení dravé zvěře
1. Vždycky a bezpodmínečně musí žrát první Chidori, jinak je zle. - Fajn, to chápe velice dobře...
2. Marimo musí dostat o trochu větší porci než Chidori, aby jí to nešel sežrat.
3.Pokud bude horko, je nutné zalít granule trochou vody. - Chápu, kočkám pitný režim nevysvětlíte...
4. Chidoriina miska je světlejší než Marimova. - Má to nějakej důvod???
5. Poslední den k snídani rozdělit napůl kočičí kapsičku – pozor na ruce! - Proč pozor na ruce?????
6. Chidori nesmí utéct z bytu!!! - To chápu, pro dobro všech...
7. Pořádně zamykat byt, Chidori si umí otevřít! - To by jistě pro ostatní bylo nemilé, kdybych odešel do práce a nezamkl tam toho černého trapiče...

No každopádně to budou zajímavé tři dny, začínám hned zítra ráno. Nechal jsem papír ležet na stole a šel spát. Nařídil jsem si budíka a nechal se ukolébat náručí snů, ve které byla spousta černých koček, šéfů a můj milovaný Boban.

Budík v šest ráno byl tak děsně nemilosrdný, že jsem měl chuť s ním hodit o zeď. Nechtělo se mi z teplé postele a ještě k tomu mě čekalo krmení těch krakenů chlupatejch. S povzdychem jsem tedy z postele vylezl, trochu ze sebe udělal člověka, dal jsem si čaj s mlíkem, nasypal granule do misek, do jedné samozřejmě dle návodu trochu víc a šel krmit. Když jsem se přiblížil ke dveřím, zaslechl jsem zvuk drásaných dveří, jak se do nich opřela Chidori a dožadovala se. Ovšem nevím čeho. Snídaně nebo nevinné oběti? Strčil jsem klíč do dveří a odemkl. Škrábání ustalo. Ještě trochu jsem pootočil klíčem, bych mohl otevřít dveře a prostrčit škvírou misku. Tu jsem pak násadou od koštěte posunul trochu dál ode dveří a hned tam cpal druhou misku. Zdálo se, že vše bude bez nehody a chtěl dveře pomalu zacvaknout. V tu chvíli ale proti mě vyrazila Chidori. Nevěděl jsem, co proti ní s koštětem zmůžu, ale chtěl jsem žít. Stoupl jsem si do obranné pozice s koštětem nataženým před sebe, což kočku asi zarazilo, protože se na mě podívala a sedla si. Položil jsem tedy smeták na podlahu a jako když chci něco zamést jedním tahem jsem šel proti ní. Chidori nadskočila jako postřelenej zajíc a zaběhla do bytu. Já skočil po dveřích a rychle je zacvakl. Teda, jestli takhle bude vypadat každé krmení, tak to budou sakra dlouhé tři dny. ale za své koště jsem byl v tu chvíli neskonale vděčný...

Doma jsem se převlékl z věcí propocených strachem do čistých a vydal se k autu. Oproti mému očekávání tam nebyl lísteček.
Byly tam dva lístečky.
Zrudnul jsem vzteky a vzal lístečky do ruky.
Na jednom stálo: "Hoď tu popelnici ze skály." - Jako vždy.
A na tom druhém to samé, co včera: "Miluji tě, Maki-san, choď se mnou. Ren"
Oba lístečky jsem hodil do koše, nasedl do Bobana a nastartoval. Boban měl zvláštní zvuk, jinačí než obvykle. To se mi nelíbilo. Ovšem zdál se být pojízdný a tak jsem na to šlápl, abych byl v práci co nejrychleji.

V kanceláři už na mě čekal šéf.
"Co to bylo za příšernej zvuk, Maki? To ta tvoje rachotina?" Vyzvídal šéf.
"Asi jo." Pokrčil jsem rameny.
"Půjčte mi klíčky."
"He?!"
"Klíčky!!"
Automaticky jsem natáhl ruku a dal mu je.
On šel ven, nastartoval Bobana na pátý pokus a pak se zaposlouchal do jeho zvuku. Vylezl z auta, ale motor nechal běžet. Obešel auto a klekl si tak, aby viděl na výfuk.
Pozoroval jsem to celý nervózní. Moc dlouho se nedíval, zvedl se, chcípnul motor, až chudák Boban poskočil a vracel se do kanclu.
"Tak? Co jste našel?" Nedala mi moje zvědavost.
"Spíš co jsem nenašel?" Otočil se po mě pobaveně šéf.
"Cože?" Ztuhl jsem
"Nenašel jsem koncovku výfuku, upadla ti. Asi urezla." Vysvětlil mi.
"Koncovka výfuku? Tu potřebuju? Vydrží to do výplaty?" Rád bych, aby do výplaty vydržela, stejně na ní totiž teď nemám...
"Vydrží, ale teda neni to zrovna profi tuning, Maki." Usmál se šéf tím svým tajemným úsměvem a zatlačil mě do židle. Dosedl jsem celou vahou, naprosto paralizovaný jeho pohledem. Bylo velice brzy ráno a kolegyně měla dorazit nejdřív za půl hodinky.
"Jdem na ten projekt?" Zeptal jsem se ho, uhýbajíc pohledem.
On se jen ušklíbl a přiblížel své rty k mému uchu.
"Jistě, Maki. Musíme udělat ten projekt, když už jsem ti slíbil, že ti všechnu práci splatím svým tělem." Zavrněl mi do ucha a otřel se mi horní polovinou těla o paži. Naskočil mi pot na čele a rozklepaly se mi ruce. Už dlouho jsem potřeboval uvolnit a on opravdu hodně provokoval. Ještě chvíli a bude to vidět...
Šéf asi pochopil moje rozpoložení, protože mi olízl ucho a pak jel jazykem dál po mém krku. Kousek pod uchem nasál kůži a udělal mi malý cucflek.
"Tak vzhůru do projektu, Maki!"