Sakra, skutečně jsem to já, kdo se plete? Je to co dělám skutečně zlé? Teď mám zase čas o tom přemýšlet, ale chce se mi? Pokud je pravda, co říká Fowl a L, je to špatné a moje spravedlnost je jen pouhopouhá odporná pomsta… pak jak bych mohl s něčím takovým, co jsem udělal, dál žít? Jak bych mohl unést krev tolika lidí, které jsem ve jménu této spravedlnosti zabil? Ne není možné, nemůžu se mýlit. Spousta lidí věří v to, co dělám. Věří v nový lepší svět. Proč by věřili, kdybych se mýlil? Navíc Fowl přeci netvrdí, že bych se mýlil. Proč jsem tedy najednou na pochybách? Proč nevím, co si mám myslet?

Fowl, můj nový až nebezpečně inteligentní soupeř. Co je zač? Zločinec, nebo pouze tajnůstkářský génius, který něco objevil a teď to skrývá? To je zajímavá myšlenka. Klidně by to tak mohlo být, ale co by pak znamenaly ty řeči o obchodech? Zločinec, tajnůstkářský génius, podivín, obchodník s bohatou rodinou… První člověk, kterého jsem nedokázal porazit v šachách. To nedokázal ani L. V neděli večer skončila hra nerozhodně. Nerozhodně! Tentokrát to skončilo nerozhodně, ale pokud to takto půjde dál, v té skutečné, kterou jsme rozehráli, by mohl vyhrát. Sevřel jsem vztekle figurku, až mi zbělely prsty.
„Hej, Light! Je to tvé jméno, ne? Děje se něco?“ vytrhla mě jedna z mých nových spolužaček. Bylo již pondělí a já seděl ve své nové třídě na svém místě. Štěstí, že jsem neměl třídu s ním. Alespoň nějaké místo bez toho neustálého napětí.
„Ne, vše je v naprostém pořádku,“ odpověděl jsem a s předstíraným úsměvem jsem se na ni podíval. Pod dlouhou kudrnatou hnědou ofinou se na mě upíraly dvě pronikavé zelené oči, pod nimiž byl dlouhý, protáhlý, úzký nos s bledými, ale velmi plnými rty mírně pootevřenými. Kudrnaté hnědé vlasy měla spletené do velkého drdolu svázaného černou gumičkou. Uniformu měla na sobě přísně upjatou, přesně podle pravidel. Připomnělo mi to domov, kde za to, když člověk neměl kravatu, tak šel na kobereček k řediteli. Tady na takových věcech tolik nezáleželo. Ta dívka působila moc pěkně, ale něco tento dojem narušovalo, jakási disharmonie. Možná nesoulad té upjaté nastrojené uniformy a koketního výrazu, nebo pronikavých, ale zároveň vlastně prázdných očí, nebo za to mohl silný hruškový parfém, který se k takové elegantní dívce z evidentně velmi dobře situované rodiny nehodil?
Usmála se. „To je dobře, hele nechtěl bys tu slavnost strávit společně?“
„Společně s tebou? Jakou slavnost?“ zeptal jsem se nechápavě. Zasmála se zvonivým smíchem.
„No, přeci slavnost na uvítání vás výměnných studentů.“
„Slavnost na naše uvítání? O tom nám nic neříkali,“ zavrtěl jsem hlavou.
„Bodeť by taky jo, mělo to být překvapení,“ odpověděla s lehkostí.
„A ty jsi to překvapení porušila?! Proč?“
„Ale no tak, no tak… Snad se tolik zase nestalo. Slavnost začíná již za hodinu, přesně v poledne,“ zarecitovala medově.
„Je mi líto ale v poledne již s někým mám sraz,“ odpověděl jsem najednou zcela chladně. Nestál jsem o nikoho, kdo by se mi mohl plést do cesty. A být případným svědkem.
„Hmmmf, schůzku s ženou, nebo mužem?“ nedala se jen tak odbýt.
„Nevím,“ zahučel jsem a ona se rozesmála.
„Nevíš s kým je ta schůzka a přesto je pro tebe ta schůzka tak důležitá… víš alespoň kde je?“
„Jo,“ odpověděl jsem stroze a v duchu jsem doufal, že mi již dá pokoj.
„No, a nechtěl bys tam doprovodit?“
„Nabízíš mi doprovod, když ani nevíš, kam jdu? Nevíš, kam jdu, ani s kým se mám setkat a vlastně ani kdo jsem já? Není to trochu divné?“
„Možná trochu, ale někde se začít musí. Já se jmenuji Emma Atson. Schody vedoucí nahoru na střechu začínají hned vedle kabinetu biologie na tomto patře. Ráda tě poznávám. Kdybys něco potřeboval, můžeš se na mě obrátit,“ prohlásila, mrkla na mě a poté zamířila zpět ke svým kamarádkám. Něco jim řekla a oni se hlasitě rozesmáli. Schody na střechu. Ví snad, kde mám schůzku? To je ona, kdo mě pozvala? Ne, jak by byla schopna mi předat vzkaz? Ale jak to, že ví… kde se mám sejít? Je snad kamarádka té osoby? Nebo se to dozvěděla jinak? Vždyť ani nevěděla před chvílí, že mám schůzku, nebo ano a to koketování byla jen zkouška. Test jestli přijdu. Nebo to prostě byla další pozvánka a střecha je místo, kde se lidé na této škole rádi scházejí? Tak bych mohl mít další problém, nechci nějakého svědka. Drby se na škole roznášejí rychle a Fowl by se to tak mohl dozvědět. Bože, neměl bych se té holky, co nejdřív zbavit? Ne, to nemůžu, to bych se prozradil a navíc s určitostí nevím, co tím myslela. Prostě budu muset za hodinu na střechu přijít a uvidím.
Po docela nudné hodině jsem skutečně podle rad té holky vyšel na střechu. Rozhlédl jsem se a unaveně jsem se došoural k jednomu okraji se zábradlím, odkud byl krásný výhled na náměstíčko před školou. Na střeše zatím nikdo nestál. Bezduše jsem hleděl ven a přemýšlel, co podniknu dál. Ryuk se začal znuděně protahovat a dávat ostentativně najevo, jak se nudí.
Dveře na střechu znovu zavrzaly a objevila se v nich ona, Emma Atsonvá. S úsměvem od ucha k uchu přešla ke mně a lehce mě vzala za ramena.
„No takže jsi nakonec přišel…“ pravila medově a pokusila se mě políbit.
„Nehraj hloupou, proto tu nejsi. Kde je!“ křikl jsem na ni a odstrčil jsem ji. Zlostně se na mě podívala a v tom jsem to spatřil.
„Ona osoba se s tebou ještě nemůže setkat, a tak požádala mě.“
„Proč se se mnou nemůže setkat?“ vybídl jsem ji, aby povídala dál.
„Potřebuje pozvánku,“ odpověděla úsečně.
„Pozvánku?“
„Ano, pozvánku od tebe a Fowla. Jinak nemůže do této budovy.“
„Nemusíme se přeci sejít v této budově? Můžeme se sejít někde jinde,“ zavrtěl jsem hlavou.
„Tak aby si toho Fowl nevšiml, to asi těžko.“
„Takže, když u něho budu žádat o pozvánku, tak asi si toho určitě nevšimne!“ zabručel jsem sarkasticky.
„Stačí slovní pozvání, jsi chytrý, tak něco vymysli.“
„Proč, potřebuje pozvánku, kdo to je, proč se se mnou chce setkat, jaké má záměry a odkud ji ty znáš?“ vychrlil jsem ze sebe další kupu otázek. Emma Atson na ně však už neodpověděla, zamrkala a poté se svalila na zem. Rychle jsem k ní přiskočil a chytl ji.
„Hej Emmo, Emmo, jsi v pořádku?!“
Emma pomalu znovu otevřela oči a zadívala se na mě prázdným nechápavým pohledem.
„Kdo jsi? A odkud znáš moje jméno?“ zeptala se mě a najednou se celá roztřásla.
„To nic, vypadá to, že tě někdo zdrogoval, nebo se tě pokusil otrávit,“ prohlásil jsem, čímž jsem ji ještě více vyděsil. To mi bylo však celkem jedno. Nezáleželo na tom, jen jsem ji potřeboval podat nějaké přesvědčivé vysvětlení, které by zhruba odpovídalo daným důkazům. Byla celá pobledlá, nepamatovala si nic z toho, co mi řekla, nebo co udělala, byla celá slabá, třásla se, oči jí pálily, byly unavené a její zorničky byly podivně na okrajích kostrbaté. To vše poukazovalo na nějakou drogu, ale zároveň to byl holý nesmysl. Kdyby to byla droga, tak jak by se mohla chovat tak, jak se chovala? Jaká droga by dokázala něco takového? Nevypadala omámeně ani šíleně. Vypadala, že dobře ví, co dělá a o čem mluví. Ano, spíš jako kdyby jí někdo z dálky ovládal. Něco jako když já do Death Notu napíšu, co člověk udělá před smrtí, ale ona nezemřela. Místo toho omdlela a poté se probrala a nic si nepamatovala. To nebylo dobré. Nerozuměl jsem tomu. Nedávalo to žádný logický smysl. Nic reálného, ale když tak uvažuji, copak by někdo mohl brát za reálné například Ryuka a vlastně celou existenci Death notu? Teď jsem již částečně tušil, jak se asi musí cítit celou dobu L. Přicházet na něco, co si člověk vždy myslel, že je jen v pohádkách a mýtech. Když existujou shinigami, tak proč by neexistovali i jiní tvorové, jiné síly? To by mohlo být, i proč ona osoba nemůže sem přijít bez pozvánky?
„Co, kdo tam stojí?“ zeptala se mě zmateně a ukázala kamsi za mě… ukázala na Ryuka. Ohlédl jsem se a pevně zavrtěl hlavou.
„Nikdo tam není,“ zavrtěl jsem hlavou a posunkem jsem se pokusil zeptat Ryuka.
„Ne, nemůžou, nás nikdy nevidí. Tohle je zvláštní, nikdy se mi nic takového nestalo. Víš určitě, že se nedotkla zápisníku?“
„Ale já tam někoho vidím, nebo takový stín,“ pravila Emma a poté znovu ztratila vědomí.
„No, skvělé, co chceš dělat?“ zachechtal se Ryuk. „Chceš ji zabít, protože je schopná mě vidět?“
„Ne, proč bych to dělal. To ona je první moje vlaštovka k vyřešení, kdo je vlastně Artemis Fowl a s jakou silou se tu setkávám. Využiju jejího rozpoložení. Mám plán,“ zahučel jsem a začal jsem hlebat v kapsách mobil. Sevřel jsem ho pevně v ruce a vytlačit Fowlovo číslo.
„Ahoj, ano to jsem já. Neznám moc lidí tady ze školy a potřebuji pomoc. Nemůžu za to, prostě se to stalo…“ nebyl jsem si moc jistý svými hereckými dovednostmi, ale pokusil jsem se do toho přidat paniku a lítost. „No, já nevím, já vlastně nevím… prostě se to stalo… Pomoz mi… pokud mi pomůžeš, přísahám, že ti na oplátku pomůžu zase já. Pomůžu ti s čímkoli, co budeš potřebovat,“ vyhrkl jsem svojí přísahu, která byla spíše pastí než něčím jiným.
„Co chceš k čertu dělat? To nechápu!“ zahučel Ryuk, když jsem zaklapl telefon.
„Uvidíš,“ pravil jsem s úšklebkem. Popadl jsem Emmino bezvládné tělo a začal ho vláčet po zemi k zábradlí. Nebyla zrovna těžká, takže to celkem šlo, ale zase jsem si musel dávat pozor, abych ji nevzbudil. Kdyby se vzbudila příliš brzy, celý můj plán by byl v tahu. Měl jsem však štěstí. Když už byla u zábradlí, tak jsem přeběhl celou střechu ke kohoutku s vodou, na který se normálně připojovala hadice a sloužilo to zřejmě jako osvěžení pro květiny, a propláchl jsem si oči, aby zčervenaly. Poté jsem si ještě několik kapek cákl do obličeje a znovu přeběhl střechu k Emmně. Poklekl jsem k jejímu tělu, zmuchlal jsem si košili a částečně ji i rozepnul. To přesně vyšlo na čas. O sekundu déle a měl bych malér. Dveře na střechu se znovu rozletěly a já se zoufale podíval na nově příchozího.
„Artemisi, prosím pomoz mi!“