SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Gine, prosím!

Matsumoto se zasmála a šťouchla do už dost opilého Kiry. Ten neudržel rovnováhu a jak široký, tak dlouhý se svalil na zem. Matsumoto propukla v další nekontrolovatelný smích, ale přeci jenom pak odčinila to, co způsobila, a pomohla mu zpět na nohy. Poté se společně oba doklopýtali ke kasárnám.
„Škyt, didík z za vche, Rangiku, škyt. Fchatch si mi popomohla, škyt, víš, potřeboval jjesm od té, té, no, víš, té práce vypnout,“ dostal ze sebe Kira a pak Matsumoto zamával a začal se potácet ke kasárnám třetí divize.
Matsumoto ho starostlivě pozorovala. Její úsměv nahradilo svraštěné obočí, starostlivý a utrápený výraz podobný tomu, jaký má tak často její kapitán. Ocitla se sama, nyní si ten výraz mohla dovolit. Přesně toto ji vždy Gin učil.
„Lidé nemusí vědět, co cítíš, co si myslíš a ani to vědět nechtějí zvláště pak, když to je žal.“
Gine, proč jsi to udělal? Podívej se na Kiru. On přeci, ač talentovaný a silný, je jen podkapitán. A teď po tvém odchodu tě musí zastupovat, než zvolí dalšího kapitána. Musí zastupovat tebe, člověka, kterého měl za svůj vzor. Copak nevíš, jak je to pro něho těžké?
Matsumoto si povzdechla a zadívala se na již zapadající slunce. Bylo již večer, ale pořád ještě velmi parno. Bylo přesně tak jako tenkrát. Tenkrát, když ho potkala. Zkolabovala hlady a on ji dal najíst. Vysvětlil ji, kdo je a proč má hlad. Zachránil ji. Vždy ji chránil.
Ty hloupá nedělej, že ti je hlavně líto Kiry! Tady jde především o tebe! Tak si to už přiznej!
Ne, nech mě být a zmlkni!
Matsumoto přestala hledět na zapadající slunce a zamířila ke kapitánským pracovnám, avšak nikoli k pracovně desáté divize, ale k té pro třetí. Tiše se proplížila a zavřela za sebou dveře. Přešla místnost až k velkému prázdnému stolu se židlí. Kira se momentálně svalil v kasárnách třetí divize a nikdo jiný tu neměl co pohledávat. Bylo ji jasné, že tu nikoho nenajde, ale ona nikoho nehledala. Se stále stejným zachmuřeným obličejem přejela prsty přes stůl a usadila se v židli. Položila si hlavu na stůl a zavřela oči.
„Gine, proč jsi mi nikdy neřekl, kam kráčíš? Proč jsi to udělal? Copak si neuvědomuješ, koho jsi tu nechal? Copak tvé srdce bylo vždy z kamene? To přeci není pravda! Někteří tě hned podezírali, ale já tě znala a Kira také! To, co se stalo, tomu nevěřím. Gine, proč jsi to udělal?“

********************************************************************

„Protože to je jedna z našich malých šancí jak Aizena zastavit,“ zazněl Matsumoto u ucha známý hlas.
Matsumoto vyskočila ze židle a od stolu a její ruka okamžitě sjela k meči, ale byla příliš pomalá. Ucítila, jak ji zastavil a pevně objal.
„Gine?!“ zasyčela trochu neštvaně a trochu šokovaně Matsumoto.
„Chceš mně zabít, Rangiku?“ zeptal se ji Gin a něžně ji pohladil po vlasech.
„A co když odpovím ano podle správné normy o zrádcích? Co uděláš, Gine?“
„Hmm, to netuším, asi se v tom případě budu muset nechat zabít, jako odporný zrádce, který si nezasluhuje žít,“ pravil znovu svým typickým kousavým hadím ironickým způsobem a Matsumoto ucítila, jak ji mírně kousl do ucha.
„Gine, prosím!“ vydechla Matsumoto, „Gine, pust mě!“
Takto se k ní nikdy nechoval. Nešlo říct, že si s lidmi tímto způsobem nehrál, ale ona pro něho byla výjimkou, nebo ne?
„Skutečně chceš, abych tě pustil, Rangiku?“ procedil Gin mezi zuby, jak svíral jimi její ucho, a rukou zachytil její náhrdelník na jejím krku. Spletl ho mezi prsty a jel postupně dolu po přívěsku. Matsumoto zalapala po dechu a naposledy se pokusila vymanit z Ginova ojetí. Tentokrát však Gin vymotal prsty z náhrdelníku, pustil ji ucho a povolil sevření, tak aby mohla aspoň na pár krůčků popojít a otočit se.
Poodstoupila a otočila se. V obličeji byla celá rudá, ztěžka oddychovala a nohy se jí třásly. Gin se přestal usmívat a zvážněl. To, aby ukázal, co je uvnitř také navenek, se stávalo jen málokdy. Otevřel oči a zahleděl se na ni.
„Nikdy jsem tě ani ostatní nechtěl zradit a nikdy jsem vás také nezradil. Vždy jsem jednal pro dobro Soul Society, abych vše tady ochránil a abych ochránil tebe, ochránil před Aizenem. Už když jsem Aizena poprvé spatřil, věděl jsem, co je zač a co budu muset udělat, ale nevěděl jsem, jak vám moc ublížím.“
„A to ti mám věřit?“ zamračila se Matsumoto.
„Věř čemu chceš, ale když mě teď zabiješ, nikdy se nedozvíš jestli jsem mluvil pravdu nebo ne. A neříkala si, že i variantě, že jsem zrádce, také nemůžeš věřit?“
Matsumoto se kousla do rtu, stále byla rozrušená a její rozrušení se pořád stupňovalo. Gin se znovu potměšile usmál a pokračoval.
„Nevěříš tomu, že bych byl zrádce, protože mě znáš? Skutečně tomu však tak je, Rangiku? Teď, když jsem tě držel, sis tím moc jistá nebyla. Bála ses, bála ses, že nejsem takový jako si mě pamatovala, ale takový jaký jsem se jevil ostatním. Bála ses, co ti provedu?“
Nastalo tíživé ticho.
„Gine, co tu děláš?“ zeptala se nakonec s povzdechnutím Matsumoto.
„Hledal jsem,“ pokrčil rameny.
„Hledal jsi co?“
„Tebe, Rangiku,“ odpověděl prostě Gin.
„Mě? Co? Proč?“ dostala ze sebe Matsumoto.
„Zítra, už zítra se vše nachýlí ke konečné bitvě a my dva budeme muset stát proti sobě, nebo alespoň předstírat, že jsme nepřátelé, a to do té oné vhodné doby, do doby beta, a poté děj se, co děj. Možná zemřu. Zemřel bych bez toho, abych ti dal poslední sbohem. Beztoho abych se omluvil za utrpení, co jsem ti spáchal tím, že jsem tě opustil. Opustil jsem duši, kterou jsem chtěl mít vždy nejblíže, a i takováto blízkost, jak se nyní nacházím, mi dostatečně nevyhovuje,“ řekl Gin a natáhl k Matsumoto svoji studenou bělostnou ruku.
Matsumoto otevřela ústa, aby ještě něco řekla. Moc dobře pochopila, co Gin myslel. Nevěděla, co má dělat, jestli mu uvěřit a vložit do něho veškerou svoji důvěru, či nevěřit a nedat mu ani setinu a namístě se ho pokusit zabít, nebo zvolit střední cestu a nechat Gina být, ať si dělá, co chce, ale bez ní. Zůstala na půl cesty mezi vším jako při mražená.
Gin si ji znovu přivinou k tělu, tentokrát to však bylo jiné. Nebyla to jeho vyděračská hra s city. Pohladil ji po hlavě, jako byla ještě malá holčička. Chvíli u toho zůstal, ale poté jeho ruka zabloudila pod její úbor k její kůži.
„Gine, prosím, já nevím jestli…“ začala Matsumoto, ale Gin se ji přisál na krk a rukou přejel po jejím břiše až trochu příliš nízko, což vyvolalo příval, kterému Matsumoto nedokázala vzdorovat. Její rozum možná ještě slabě křičel ne, ale proti stálo její tělo i srdce. Matsumoto se plně odevzdala do Ginových rukou.

„Matsumoto, Matsumoto… vzbuď se!“
Matsumoto sebou impulsivně trhla a vyskočila ze židle.
„Gine, prosím!“ vyhrkla a poté se zmateně podívala kolem. „Ka-kapiténe?!“
„Matsumoto, si v pořádku?“ zeptal se kapitán 10. divize a starostlivě svraštil čelo.
„Já, já se moc omlouvám, já jsem tady jen…“
„To nic,“ přerušil ji Tōshirō, „i po takové době to je pro tebe těžké, ale teď poť se mnou, kapitán Yamamoto s námi chce mluvit.“
„Ano, kapitáne,“ přikývla Matsumoto a oba se vydali ke kanceláři první divize.
Matsumoto se lehce usmála. Cítila po svém boku Tōshirōvou ledovou reiatsu. Kapitán desáté divise Hitsugaya Tōshirō byl vždy tak chladný, ale poté byli situace jako tato. Matsumoto si ho vždy vážila jako kapitána a nadřízeného, ale nejen pro to. Vážila si ho také proto, jaký byl. Měla ho ráda, ale ne stejně jako Gina. Ač to byl její kapitán a nadřízený, byl také o dost mladší a ona ho měla ráda jako mladšího bratra, kterého nikdy neměla. Byla ráda, že někdo takový je dnes po jejím boku, ač se stane cokoli.

*******************************************************************
„Opravdu se mne na to ptáš?“ zeptal se Gin.
Stáli na jednom z paneláku Karakury a kolem nich vál příjemný chladivý vítr.
„Mluvíš pořád o Kirovi. Říkáš, že jsem ho zradil navzdory jeho důvěře. Opravdu tu mluvíme o Izurovi? Ale proč jsi sem vlastně přišla?“
Gin přešel k Matsumoto a položil jí ruku na hruď.
„Víš, Rangiku, jsi na obtíž,“ pravil a mezi nimi se objevil Ginův zanpakuto. Matsumoto se chtěla bránit, ale už neměla šanci. Podlomily se jí kolena a ztratila vědomí. Spadla na tvrdou zem.
Ginova tvář však zvážněla. Posmutněl a shýbl se nad jejím bezvládným tělem, něžně ji pohladil po hlavě.
„Nastal ten okamžik, ta chvíle, Rangiku. Myslíš, že to byl pouhý sen. Výplod tvé zmučené duše, ale nebyl. Promiň, promiň mi to už podruhé,“ špitl Gin a poté zmizel.

Dodatek autora:: 

Gin a Matsumoto dávní přátelé nebo něco víc? Gin opustil Soul Society a zdánlivě nic a nikoho po sobě nenechal, ale zdání klame. Opuštění, ač se sebelepším záměrem, je někdy hřích. Matsumoto vzpomíná a její umučená duše si vysní, nebo vynoří vzpomínku, kterou v sobě zapudí, jenže co když to byla pravda? Povídka kterou jsem napsala již hodně dávno, přesto si myslím, že je stále dost působivá. Snad se i vám bude líbit. Smile

5
Průměr: 5 (6 hlasů)