Heaven Remix I - První střet, čokoládová tyčinka a zapomenutý zapalovač.

Smíchej nebe a peklo, dobro a zlo, lásku a nenávist, oheň a vodu. Získáš..

Chvíli mlčky zíral na stránku a pak vyprsknul smíchy tak, že se po něm blonďák v jiné uličce překvapeně otočil a tiše syknul. „ Ty v*le kroť se! Jsme tu na zapřenou, sakra!“
„Sorry,“ lapal po dechu černovlásek a nepřestával se smát. „Jen jsem objevil takovou totální pí*ovinu, že.. Ty jo.. To si musíš přečíst..!“
Blonďák obešel komínek knih a naklonil se černovlasému přes rameno. „Kde to máš?“ přimhouřil oči, které měly zvláštní světle béžový odstín. Černovlasý, stále škytajíc smíchy, mu ukázal řádek v tlusté, lehce ohořelé a myšmi okousané bichli.
Chvíli bylo ticho, když blonďák luštil zašlé vybledlé písmo. Potom se doslova zhroutil na černovlasého a smál se způsobem, který hodně připomínal oslí hýkání.
„Četls to, jo?“ sípal smíchy.
„Jo.. Jo!“
„Ty v*le to je.. To je..!!“
„Já vim!!“
„Jak jedna z těch příšernejch klišoidních povídek, co píše Raven!“
„Přesně!“
Chvíli se po sobě ještě váleli, dokud z vedlejší uličky houpavým okoukaným krokem modelek, který ovšem při její štíhlé tyčkovité postavě působil poněkud komicky nevkráčela hnědovláska s dlouhými, způsobně učesanými loknami. Na řetízku kolem krku se jí houpalo velké masivní R, oblečená byla do černých podkolenek, šortek a bílého tílka. Nebýt poněkud vyzáblého obličeje, jaký obvykle vídáme u anorektiček, rtů našpulených na způsob dilin a přehnaných teatrálních gest, byla by to celkem pěkná dívka.
„Mluvili jste o mě?“ otázala se afektovaným hláskem a poněkud vyvalila oči, což jí ale na kráse nijak nepřidalo.
„Né,“ brouknul černovlásek a zatvářil se roztomile. Blonďák nezůstával pozadu a vzhledem k jejich pozici připomínali naprosto kýčovitě párek hrajících si kotať. Což bylo přesně to, o co jim šlo.
„Já vás slyšela,“ odtušila chladně.
„Tak proč se pak ptáš?“ ujelo černovláskovi a zlomyslně se ušklíbl. „Nechtěla jsi jen okukovat dva krásné mladé hochy, že ne?“
Raven lehce zrudla a chystala se něco odpovědět, ovšem černovlasý vyskočil na nohy, oprášil se a s povýšeným výrazem anglického snoba pokračoval.
„A nebo jsi – jako obvykle – měla pocit, že si užíváme legraci bez tebe! Ó hrůza! A nebo jsi – jako obvykle – dumala, jak na sebe strhnout pozornost!“ zamával v divadelním gestu rukama a nadšeně se rozesmál.
„Kaele, tobě bych především doporučila zaměřit svojí pozornost na runy, nebo propadneš!“ zasyčela naštvaně, založila si ruce a probodla černovlasého tak znechuceným pohledem, jakého jsou jen schopny náctileté puberťačky.

Kael měl černé vlasy, vyčesané zajímavým, dá se říci až frajírkovským způsobem. Nastranu sestříhanou ofinu měl obarvenou červeno žluto bíle tak, že tvořila jeden velký plamen. Oči měl hnědé, jako rozpuštěná mléčná čokoláda. Byl pěkný, byl mladý a byl si toho zatraceně dobře vědom.
Nepoužíval příjmení, pokud vůbec nějaké měl a Verneal uštěpačně tvrdil, že si ho nejspíš nepamatuje.
Verneal byl plavovlasý mladíček světlých béžových očí a romantického vzezření anděla, který se náhodou dostal na zem a někde zapomněl křídla. Působil křehce, nežně a pateticky, nicméně tento dojem mohl setrvávat jen do okamžiku, než promluvil. Stejně jako Kael hovořil pouze vznešeným vybraným slovníkem mladých angličanů, za který by se nemusel stydět ani profesionální středověký hospodský povaleč. Měl rád výšky, koruny stromů, věže, rozhledny a vzduch obecně, protože to byl zároveň živel, který ovládal.

Kaelovi bylo dopřáno ohně a také toho jak se patří využíval. V jejich trojce platil za hlavního pyrotechnika, kuchaře, odvážného řešitele především teritorijních problémů a realistického optimistu.

Raven byla čarodějkou země a celou svou podstatou dávala jasně najevo, jak je z toho znechucená. Zemi považovala za něco nepodstatného, nedůležitého a rozhodně ne tak cool jako je třeba oheň. Oba její společníci se jí často pokoušeli naznačit, že právě země se dá skvěle využít, ovšem ona to okázale ignorovala. Nikdo vlastně pořádně nevěděl, jak dobrá je v magii, protože jí její živel nikdy neviděli použít. Mnohem radši se zabývala pročítáním módních magazínů, plánováním diet a psaním shonen-ai povídek. Kael s Vernealem se často sázeli, kdo se jejím, podle autorky nejzdařilejším dílem, pročte nejdál. Kael vyhrával za cenu migrény, silně zkaženého žaludku a doživotní alergie na několik slovních spojení – nikdy tě neopustím, pro tebe cokoliv a pokud někdo použil frázi miluji tě víc než vlastní život, nabírala jeho tvář zvláštně dramatického výrazu, který se obvykle vídá u lidí s úpornou zácpou.

Příslušníci nějaké značně prořídlé skupiny spolu vždy drží více než obvykle a proto i oni tři byli prakticky nerozluční. Jednak proto, že si před sebou navzájem nemuseli hlídat a kontrolovat i sebemenší projev jejich schopností – například po rozrušeném Kaelovi sem tam přeběhl plamínek – a jednak ze zvláštní nostalgie, protože oni tři spolu s jedním dalším měli tvořit tým, který nikdy nevznikl.

Čarodějové se toulali po světě od pradávna. Každý z nich byl schopen ovládat jeden ze čtyř základních živlů nebo jeden speciální – čistou energii, které dnes zpravidla říkáme elektrická. Čarodějové přírodních živlů byli častí a dobře se uživili, zato vládcům energie se příliš nedařilo. Pro jejich schopnost na zemi dlouho nebylo využití, lidé ji neznali a protože ji narozdíl od ostatních neviděli kolem sebe, předpokládali, že neexistuje a její náhodné vstupy do jejich života považovali za temné čáry nebo zásahy od Boha.

Jak šel čas, kouzelníci byli z lidské společnosti vytlačeni, jejich schopnosti byly označeny za pohádkové a přežívaly jen v báchorkách a legendách. V tom lepším případě. V tom horším byli prohlášeni za kacíře a upáleni nebo umučeni. Tenkrát pochopitelně počet přeživších čarodějů rapidně klesl a přeživší pomalu vymírali v ústraní.

Moderní doba ovšem přinesla jeden zlomový zvrat. Objev elektřiny. Začínáte jistě chápat, že za tím vším stál jeden prohnaný mág, který projevy svých schopností prohlásil za výdobytek moderní vědy. A od tohoto zlomového okamžiku se začali čarodějové energie množit jako krysy. Žárovky, pece, elektrické ploty, zásuvky, toustovače, stroje, vytápění.. Počítače, radary.. Všechno a všechno je ovládáno magií. Pokud se běžného člověka zeptáte na elektřinu, možná vám vysvětlí něco s elektrárnami a atomovou energií. Jenže nikdo nikdy vám přesně nepoví, odkud se to bere. A pokud poví, tak je to pečlivě zkontrolovaná a schválená verze prověřená samotnými čaroději. Pochopitelně, do specializovaných oborů se nabírají jen nadaní mladí kouzelníci. Ostatnímu minimu uchazečů je řečeno, že jejich znalosti bohužel nejsou pro studium dostačující.

Zatímco se tedy mágové energie mají jako prasata v žitě, ostatní živly ostrouhaly. Jejich následovníků zbylo zatraceně málo. Na celém světě čítají jen několik málo tisíc. Jeden živel na tom zůstal ještě hůře než ostatní, a to voda. Nikdo si nepamatoval, proč zrovna ona, ale už celé roky se nenarodil ani jeden vodní mág.
Zemním, ohnivým a vzdušným kouzelníkům se ovšem také nežilo nejlíp. Pokud jste se narodili se značkou na pravém zápěstí, měly jste jen dvě možnosti. Buď žít dál v normální společnosti, potlačovat a nerozvíjet svoje schopnosti a vést nudný lidský život, nebo se odstřihnout od svojí rodiny, stáhnout se do ústraní s trochou štěstí k sobě podobným, trénovat, rozvíjet se, studovat a vylepšovat svoje nadání.
Mladí čarodějové čtyř přírodních živlů se kdysi dávno rozčleňovali do týmů, aby pochopili svoje schopnosti a dokázali je správně rozvíjet s ohledem na ostatní a harmonii v přírodě.

Když se Kael, Raven a Verneal našli v jednom z londýnských kanálů, naprosto přirozeně se spojili a založili tým, který po dlouhé a únavné hádce pojmenovali prostě Tým. Kael totiž žádné nápady neměl, Verneal taky ne, ale rozhodně nehodlali dopustit, aby se iniciativy chopila Raven a oni pak nesli nějaký hrdý název ve stylu Společenstva statečných srdcí, Vyvolených nebo Spojenců vznešenosti.

Dnešní podzimní večer trávili v podzemní knihovně. Byla kdysi shromážděna nějakým obětavým čarodějem, který jí nechal otevřenou pro potřeby všech, tedy všech, kteří věděli, kde se nachází. Kael tu kdysi z rozhořčení nechtěně spálil celý jeden regál vzácných knih na uhel, proto se tu radši moc neukazovali. Dříve trénovali skoro celý den, obětavě si pomáhali a žili spolu jako sourozenci. Teď se většinu času hádali, často o sobě nevěděli několik dní v kuse a všeobecně si prožívali problémy své odlišnosti a specifického věku na vlastní pěst. Kaelovi bylo nedávno dvacet. Svoje narozeniny oslavil neznámo kde, vrátil se po čtyřech dnech zlitý do němoty, vesele podpálil jejich kuchyni, vrazil rozechvělé Raven obrovského hubana jen to mlasklo a pokoušel se přemluvit Verneala, aby si na noc lehl k němu, jinak že se bude bát. Po několika dnech se vzpamatoval a jeho okolí mu prokazovalo tu neocenitelnou službu, že o jeho nehodě příliš nemluvilo. Jen Raven ho pohledy hltala nadšeněji než obvykle a často z nepochopitelných důvodů rudla.
Teď se Kael zvedl z Verneala, s omluvným „Promiň, kámo,“ ho poplácal po zádech a oprášil se. Pak se klidně otočil na Raven a do jejího rozhořčeně se tvářícího obličeje připomínajícího veverku opáčil: „Promiň, ale není hezké poukazovat na cizí nedostatky, když ztrácíš argumenty.“
„Ale já..“ odsekla naštvaně a pokoušela se něco dodat. „Já jen chtěla..“
Koneckonců, bylo jí vlastně jen šestnáct. Jenže to ji neomlouvá, stejně se často chová jako kráva, blesklo Kaelovi hlavou.
„Jistě, tys mi jen chtěla pomoct,“ přitakal něžně, popadl jí za ramena, otočil a vystrkal pryč z jejich uličky. Pak se otočil k Vernealovi a protočil oči v sloup. „Bóže, chovala se vždycky tak hrozně?“
„Nemám páru,“ pokrčil blonďák znuděně rameny a zakousl se do čokoládové tyčinky.
„Heeej, dej mi kousnout!“
„Ani náhodou! Moje tyčinka!“
„v**e no tak.. Jedno kousnutí..“
„Táhni a v***ň si ho,“ usmál se Verneal s andělským výrazem, který jsme zvyklí vídat v srdceryvné filmové scénce plné miluji tě navždy.
Kael opáčil něco tak sprostého, že se to ani nedá přepsat. Chvíli se dohadovali, dokud se z vedlejší uličky opět nevynořila Raven a s nekompromisním výrazem nezavelela, že je čas jít. Vyjímečně jí poslechli a vydali se spletitou sítí kanálů k jejich domovu.
Teoreticky by mohli jít i po ulici, ale tady mohl Kael vysílat z rukou velké ohnivé koule, ve kterých byl vážně dobrý. Byl vlastně dobrý všeobecně. Co se týkalo praktických znalostí, byl zdaleka nejlepší z jejich týmu a zbylí dva členové nepochybovali o tom, že i v celé zemi by se mu těžko hledal konkurent. Nedávno zvládl zcela bez problémů vyvolat svého fénixe, což způsobilo znuděné pokrčení ramen u Verneala a vlnu závisti u Raven. Každý živel měl totiž svého specifického pomocníka a pokročilejším čarodějům se povedlo toho svého nejen vyvolat, ale i ovládat a trénovat – k ohni patřil fénix, k zemi sněžný leopard, ke vzduchu harpyje a k vodě mýtická kreatura kelpie, vodní kůň.
Chvíli šli mlčky, každý se zaobíral vlastními problémy. Po nějaké době se ovšem zarazili a ztuhli. Za dalším ohybem jejich kanálové stezky plápolala bílá ohnivá pochodeň.
„Tos byl ty?“ šeptl Verneal ke Kaelovi.
„Ne, d******e! Právě že ne!“
„Zdrháme,“ zazpívala Raven a vrhla se do boční uličky. Oba mladíci jí následovali, proplétali se hromadami harampádí a nánosy hlíny, než se dostali do slepé uličky, kde byla absolutní tma. Tiše se sesunuli ke zdi a oddechovali.
„Kdo myslíte, že to tam nechal?“
„Nemám páru... Jisté je, že nám dost znepříjemnil cestu domů.“
„To jo. Co nám večer uvaříš?“
„Nic, chci jít ven.“
„Ale no taaaaak...“
„Máte tam špagety.“
„You’re not like the others, futuristic lovers~“
„Katy Perry? Vážně, Raven?“
„Mě se líbí!“
„Zpívá jako vykastrovanej Ital...“
„Neurážej Katy!“
„Neurážej Italy!“
Kael s Vernealem vyprskli smíchy a zkroutili se v rohu tunelu. Chvíli ještě lapali po dechu, potom naráz zmlkli a zatvářili se nesmírně vážně. Byla to jejich speciální hra.
Za chvíli se podle očekávání ozvala Raven. „Kluci? Co se stalo?“
„Zamilovali jsme se.“
„Ano.“
„Do koho?!!“
„Do sebe.“
„Jo.“
„Cože?!!“
„Máš s tím snad problém?!“
„Ne to ne..“
„To je dobře, protože my jo,“ rozchechtal se Verneal a žďuchnul do Kaela, který se vedle dusil smíchy. „Prdel u zdi, Kaele, prdel u zdi!“
„Hej proč bych jako měl bejt ten dole?!“
„Protože mi tak připadáš,“ ušklíbl se Verneal a vzápětí bez problému uhnul velké ohnivé kouli, která prosvištěla tunelem a rozprskla se v rudém květu na kolmo přiléhající stěně. Bylo slyšet, jak si Raven tiše povzdechla. Ovšem Kael nevypadal, že by si něco dělal ze svého útoku a Verneal se s ním zase v pohodě bavil. Takhle to s nimi bylo vždycky, a popravdě řečeno jí to trochu znervózňovalo. Ale měla dost práce sama ze sebou, chovat se jako k***a je docela namáhavé.
Po chvíli usoudili, že se útočníci rozhodli, že radši než je honit v kanálech půjdou na pizzu, takže se zvedli a vylezli po železném žebříku, ze kterého odkapávala vlhkost a vynořili se v jednom z průchodů. Raven se otřásla zimou a obemkla si tělo studenými bílými pažemi, které se začaly blížit barvě jejího tílka. Verneal ze sebe vzápětí stáhnul světle béžový plášť a podal jí ho. Kael měl na sobě jako obvykle vysoké černé martensky, plátěné černé kalhoty se spoustou kapes a černé tílko. Co si jeho společníci pamatovali, nikdy mu nebyla zima, což bylo celkem pochopitelné vzhledem k jeho schopnostem. Byl ověšený několika vlastnoručně vyrobenými řetězy, protože měl duši umělce a ve volném čase rád vyráběl sochy, které formoval ohněm nebo si právě hrál se železem.
„Dneska půjdu spát k sobě,“ řekl Kael po chvíli. Krom jejich společného domu měl ještě vlastní byt, kde moc často nezůstával.
„Okay, přijdeš zítra?“ pokrčil rameny Verneal.
„Možná,“ opáčil a zadíval se na Raven. Ta sevřela rty do úzké čárky a trhla hlavou, aby se na něj nemusela podívat. Sám pro sebe se pousmál a na další křižovatce zahnul doprava, přičemž současně oběma společníkům zamával.
Měl rád tyhle podzimní večery, kdy foukal vítr a on se s rukama v kapsách toulal potemnělým Londýnem. Vracely se mu vzpomínky, které většinou nahlas a neesteticky poslal do pr**le, ale dnes zůstal zticha. Na téhle lavičce jsem se poprvé líbal s holkou.. To byla taková čůza..
Obešel několik bloků a ocitl se vedle velkých počmáraných továrních vrat. Nasucho polknul a trochu ucouvl. Pak nesouhlasně pohodil hlavou a vší silou do nich praštil, až se plech promáčknul. U těchto vrat se poprvé líbal s klukem. S klukem, kterého měl teď chuť zabít. Vztekle zasyčel, prudce se otočil a vydal se jinou ulicí.

„Williame! Williame!“
Nepříjemný ženský hlas pročísl příjemné večerní ticho v luxusním londýnském domě a mladík, jemuž bylo zvolání určeno, znechuceně přivřel ledově modré oči.
„Už jdu, mami.“
Odkopl napolo nazuté černé conversky zpátky do kouta předsíně a prošel ztichlými místnostmi do obývacího pokoje. „Co se děje, mami?“
„Kam jdeš?“
„Ven,“ pokrčil rameny.
„Cvičil jsi na klavír?“
„Cvičil mami, a ty to víš. Slyšela jsi mě. Můžu už jít?“
Nesouhlasným pohledem přejela jeho pravé zápěstí.
„Promiň, zapomněl jsem,“ opáčil unaveně. „Vezmu si je.“
„Hlídej se. Pozor na emoce. Dávej na sebe pozor.“
„Mami, je mi dvacet dva,“ opáčil znuděně.
„Ale já na tebe budu dávat pozor, dokud tě tvých problémů.. Nezbavíme.“
Zadíval se na ní. Někde v těch tmavých očích, které nenáviděl, podvědomě cítil, že ho miluje. Jako každá matka svoje dítě. Proto ho chtěla chránit. A proto jí on nemohl vystát, stejně jako zbytek jeho podařené rodinky.
„Jistě, matko,“ řekl tiše a vydal se nazpět do předsíně. Cestou zabočil do koupelny, sebral z poličky několik černých náramků a nasadil si je na pravé zápěstí, aby překryly malou značku tří černých vlnek. Pak se na sebe zadíval do zrcadla. Měl dlouhé rezavé vlasy, které spolu s jeho modrýma očima nabízely velmi příjemný kontrast. Na nedostatek dívčí ani chlapecké pozornosti si nemohl stěžovat. S několika kluky dokonce chodil, ale příliš ho unavovali. Chovali se jako holky, každej z nich. Nesnášel jsem to. Znovu sáhl před zrcadlo, vzal černou gumičku a vlasy si na temeni hlavy stáhnul do culíku. Pak si upravil bílou košili, ujistil se, že má v kapse černých kalhot stále balíček cigaret, popadl dlouhý černý kabát, nazul boty a vyšel ze dveří.
Zastavil se na nábřeží, opřel se o zábradlí a zíral na Temži. Voda ho uklidňovala. Na první pohled působil flegmaticky a nezaujatě, ale málokdo věděl, že za touhle maskou mu v hlavě bouří hotové mořské vlny.
William byl z velmi bohaté rodiny. Zabývala se prodejem počítačů a všichni jeho příbuzní byli velmi nadaní kouzelníci ovládající energii. O to větší bylo jejich překvapení, když se mu brzy po narození na zápěstí objevila značka vlnobití. Věděl, že svojí matku zklamal. Chtěla následovníka, který by po otci vedl jejich rodinu a ne čaroděje vody... Živlu, který v moderním světě nemá místo a využití. Dávno vymizelého pozůstatku z minulosti... Když ve čtyřech letech na jednom nejmenovaném anglickém pobřeží dokázal ovládnout příliv a odliv tak, že se moře doslova zbláznilo, jeho matka pochopila, že ho musí hlídat víc, než předpokládala.
Od té doby ho začala cíleně trápit a všemožně se snažila jeho schopnosti potlačit, protože bylo jisté, že je její syn nejen čarodějem vody, ale dokonce jeden z nejsilnějších, kterým bylo kdy dopřáno kdy chodit po zemi.
Jenže William byl velmi cílevědomý a hrdý. Od mala se potajnu vylepšoval a teď dokázal svoje schopnosti plně využívat, alespoň mu to tak připadalo. Svého pomocníka vyvolaného neměl, protože ani nevěděl, že něco takového existuje. Nikdy se k němu nedostaly potřebné knihy, takže byl čaroděj samouk.

Podvědomě cítil, že se blízko něho někdo taktéž opřel o zábradlí. Pootočil hlavu a s nezaujatým výrazem si prohlédl černovlasého kluka s barevnou ofinou. Byl oblečen v černém a navzdory sychravému počasí měl jen tílko, bez kabátu. Nevypadal, že by mu byla zima. William se otočil zpátky na řeku a láskyplně si prohlížel temné vlny. Ne že by mu černovlásek nepřipadal zajímavý, dokonce se mu i líbil, pokud by ho rovnou měl hodnotit takhle. Jednoduše ho ale víc bavilo zaobírat se vodou.
Co se Kaela týkalo, ten ani nepostřehl, že si vedle někoho stoupnul. Díval se na nebe a mlčel.
Po chvíli William zalovil v kapse a vytáhl tenkou cigaretu. Všiml si, že doma nechal zapalovač. Jemně si povzdechl a dalších pět minut zíral do vody. Pak se otočil na Kaela a prohodil jednu zlomovou větu, která se stala spouštěcím mechanismem spousty pozdějších událostí.
„Máš oheň?“
Chvíli bylo ticho.
„Mám,“ odpověděl Kael nepřítomně, luskl a napřáhl k Williamovi dva zapálené prsty. Ten si zapálil a nábožně vydechl oblak kouře.
Přesně za dvě minuty dvacet sekund se zarazil a nevěřícně se na Kaela zadíval. „Hej.. Ty sis právě zapálil prsty?“
„A dop*dele,“ ulevil si Kael. Pak bleskově mávl rukou a poslal na Williama ohnivý proud. Zrzek zareagoval naprosto automaticky, zvedl vodní stěnu a oheň uhasil. Chvíli namáhavě oddechovali a vzájemně se měřili nevraživými pohledy.
„Moment,“ zarazil se Kael a proti své vůli se zatvářil celkem roztomile. „Ty ovládáš vodu?“
„Ano, jak sis mohl všimnout. Jinak bys mě spálil na uhel,“ pozvedl Will obočí a prohlížel si ho.
„V tom případě musíš k nám do týmu! Boží, byli by jsme kompletní! Hodil by se nám dobrý čtenář run, protože to je naše slabá stránka, ale nebude vadit, pokud se orientuješ na heliomancii nebo akryptiku, to je v pohodě. A nebo jsi spíš přes neogarilii?“ zadíval se na něj zvědavě.
„No, víš..“ prohlásil Will rozpačitě a prohrábl si vlasy. „Absolutně nemám páru, o čem to dop*dele mluvíš. A navíc, když ses mě před chvílí pokusil zabít.“
„Ale prosím tě,“ mávl rukou Kael a nadšeně se na něj zazubil. „Normální likvidace svědků. To přece děláš taky, ne?“
„No.. Ne,“ opáčil Will zaraženě.
„Kde jsi to žil? Ve skleněný kouli?“
„Víš.. Skoro.“
„Hele, víš ty vůbec, že jsi čaroděj?“ otázal se ho Kael skepticky.
„No to jo.“
„A že čarodějů ovládajících přírodní živly zbylo k***a málo to víš taky, doufám. A že ovládáš ten nejvzácnějším živel.“
„Abych pravdu řekl, ne.“
Kael si ho nevěřícně prohlédl a rozchechtal se. „No tak to je fór.. Doma se z tebe zblázní..Doufám teda že jdeš se mnou.“
„Asi jo. Sice nevím, co budu dělat u vás, ale rozhodně to bude zajímavější než tady.“
„Tvojí holku to mrzet nebude?“
„Nemám holku.“
„Kluka?“
„Toho taky ne.“
„Neboj, najdeš si někoho,“ poplácal ho Kael dobromyslně po rameni. William se na něj zadíval a na chvíli oba ztuhli. Měl zvláštní pocit, když si ho prohlížely ty chladné modré oči. Ochable z něj spustil ruku a rozpačitě si prohrábl vlasy. „Nekoukej se na mě tak, sakra!“ rozesmál se nervózně a položil mu ruku přes oči.
William si všimnul, že zvláštně voní. Současně si uvědomil, že se mu vážně líbí. Vzápětí z toho vyvodil, že ho chce.
Kael si ho prohlížel s výrazem extrémně naštvaného tygra, protože ho tenhle čaroděj znervózňoval. A to mu nehodlal strpět. Žádný lásky nebudou, na takový romantický sr***y nemám čas a náladu. Neokouzlíš mě hajzle, už ne.
„Tak jdeme!“ zavelel rozhodně, spustil mu ruku z očí, rukou naznačil směr a vykročil. Pořád si se zrzkem hlídal oční kontakt. Plkali o životě a tak trochu o svojí minulosti, a on mu celou dobu zíral do očí, aby mu jasně sdělil, že si s ním nic nezačne. Čarodějové byli v kontaktu beze slov velmi dobří. V jednom pohledu se dalo vyjádřit mnoho.
William se spokojeně usmál. Snaží se dobře, to se musí nechat. Ale moc se na to hlídání soustředí.
Kael opravdu nepostřehl, že ho William už dlouho drží za ruku.