Home-cože to? II. (4.kap.) ReTouch

Vyautovat ho šlo nakonec jednodušeji, než jsem si myslela. Za mě tedy střední osmička. Desítka byl jenom můj táta, jen tak mimochodem. Wagner na můj úsměv jen nespokojeně plivnul vedle svého kopečka a posunul si kšiltovku víc do očí. Dostala jsem ho i s jeho nablýskanýma koulema. Bylo mi fajn a moje vášeň stoupala, víš a víš. Už jsem se nemohla dočkat dalšího praváckého nadhazovače.
A s tímhle pocitem proběhlo celé moje odpoledne.

Doufám, že jste nezapomněli na to, že celou dobu bojuju s hendikepem a stejně je hustě ztrapňuju. A tím nemyslím svou teď dost zpocenou buchtu. Moje špatně vyladěné modré oči jsou prostě lepší než ty jejich normální plus péro.

Ach další proud pýchy mi vjel do krevního oběhu.

Čmouhy ale stále byly čmouhy a tak jsem raději dávala pozor na případné potíže. Ne, že by to nějak ovlivnilo výsledek zkoušky, ale chtěla jsem jednoduše působit profesionálně a na výši.
.
.

****
.

Na konci všeho jsem stejně musela trenéru Cooperovi sdělit svůj pravdivý názor na budoucí hráče. Nechtěla jsem lhát, protože jsem si toho muže vážila, ale pravda mi šla taky těžce přes pysky. Skoro se rozesmál, což bylo divný, když mě viděl prát se se slovy Slušný a Dobrý. Slovo nadhazovač jsem k tomu nedokázala dodat a tak to za mě, po trapné chvilce ticha, řekl Lio. Ten byl jako vždy v klidném a negativním režimu poukazujícím na mé nedostatky. Což mi dával sežrat celou dobu našeho zkoušení prváků. Naštěstí jsem ho moc nevnímala a spíš si užívala tuhle malou hru s nováčky.
Hlasitá píšťalka oznámila konec a zároveň vyhlašování jmen lidí, kteří budou, na rozdíl ode mě, součástí týmu Blue Ravens.
A v tu chvíli jsem zase dostala malou depresi. Vrátilo se to hořké uvědomění, že tohle celé, tenhle ráj, byl jenom na moment. Svěsila jsem trochu ramena a vypadala tak vedle Lia ještě menší, než ve skutečnosti jsem. Taky můj výraz mírně posmutněl, čehož si nemohl nikdo, kromě lidí co mě znali, všimnout. Proto jsem nečekala žádná gesta a už vůbec ne utěšující manýry.

Přesto jsem pocítila náhlé teplo na rameni a podívala se tím směrem. Frenk mi položil přátelsky ruku na jediné místo, které mohlo znamenat jen útěchu a naději. Pousmála jsem se, i když jsem netušila, co mi tím chce jako říct, a vrátila svůj pohled k nováčkům.

Závist mnou projížděla v krátkých intervalech a pokaždé trochu nalomila moje odhodlání. Vzdychla jsem a narovnala se. Vypni prsa, ty blbko! Nesmím dovolit, aby mě takhle ty debilové viděli. Přešlápla jsem z nohy na nohu a do očí vlila malou dávku arogance a spokojenosti. Lio se vedle mě pošklíbnul ale nic na můj Inner-fight neřekl. Měl nadání dobře odhadnout situaci, za což jsem byla právě teď moc vděčná. Dneska jsem neměla náladu na pěstní souboj.
.

.

V šatně jsem ze sebe shodila všechno a vrhla se rovnou do sprchy, pod kterou jsem stála fakt hrozně dlouho. Kapky teplé vody očišťujou a já se sakra musela zbavit toho všeho, těch pocitů, ale hlavně toho potu a zaschlého bláta. Můj stres postupně mizel v odtokové díře společně s kousky písku.
Pak když jsem se obalila ručníkem a přešla ke skříňce, se do šaten vřítili přijatí prváci. V čele s Barry Wagnerem!

„Ale, ale… omlouváme se. Mysleli jsme, že už jste hotová,“ oznámil zvesela Wagner a vůbec se nesnažil zakrývat, že to udělal naschvál. Hned od příchodu mě skenoval pohledem od hlavy k patě.
„Taky že jsem. Sprchy jsou vaše,“ poznamenala jsem a začala se bez zájmu přehrabovat ve skříňce. Sakra, kde mám ty kalhotky?! Teď tady byly ne?
„Velkorysé. Pánové, svlékat,“ zavelel nedbale, ale tričko si sundal jako jediný. Ostatní mnou byli stále trochu otřeseni… a nervózně přešlapovali za tím polonahým debilem. Mě to ale vůbec nezajímalo. Rozčesala jsem si pomalu mokré vlasy a chystala se jít na záchody oblíknout. Ten idiot, co si hrál na velitele naháčů, mě zastavil… a zase způsobem pevného chycení mého zápěstí. Propálila jsem ho pohledem, ale nic násilného neudělala. Zatím.
„Co chceš?!“
„Možná tvůj ručník.“
„O tom si nech zdát.“
„Určitě budu, to se neboj.“
„A teď vážně, na co si tu hraješ, Wagnere?!“
„Na někoho, kdo tě překoná, River Parkerová.“
„Dneska těch nemožnejch snů budeš mít asi víc.“
„Nejsi v pozici, aby mohla provokovat.“
„Právě, že jsem! A tys tím ho**o uděláš!“

„Můžu udělat tohle,“ a chmátnul mi po ručníku tak silně, že ho ze mě málem strhnul!
„Ty debile…!“
„Možná bych ti mě připomenout, kde je tvoje místo.“
„Pusť! Ty… neopovažuj se…!“ Zrudla jsem, když mi došlo, kam se snaží dostat svoje ruce.
„Bude se ti to stoprocentně líbit, neboj… Já tě…“
.
.

Aniž bych něco udělala, ruka ze mě zmizela a moje tělo si k sobě přitáhnul někdo jiný! Jemnější a známější. Musela jsem rychleji zamrkat.
„To by stačilo!“
„Ale, ale… ty si ještě tady, Pane velký chytači?“
„Vždycky odcházím poslední,“ řekl s klidem Lio a nepřestával mě držet okolo pasu. Byla jsem víc než jen překvapená. Možná i trošičku otřesená situací, ale i tak jsem se zachovala dospěle. S fakt málem červeně v obličeji, jsem se přitiskla víc na Lia a v jedné ruce sevřela lem jeho trička.
„Moje chyba. Příště tento fakt nezapomenu.“
„To bys neměl.“
„Přeháníš. Jen jsem se snažil River popohnat. Přeci jen nás netouží vidět na hoře bez.“
„Očividně.“
„Pak se rozloučíme.“
„Zítra na hřišti, Wagnere,“ poznamenal Lio, popadl moje věci, chytil mě za ruku a vyvedl mě ven.
.
.

O asi padesát sedm sekund později si to se mnou namířil na holčičí záchody a počkal před kabinou, až se obleču. Netrvalo mi to tak dlouho, jako vymyslet první větu, co mu řeknu, až vylezu.
„Děkuju,“ vypadlo ze mě potichu a dělala jsem, že mě spíš zajímá vysušení mých vlasů.
„Nemám tyhle typy rád,“ stále klidný se opíral kousek ode mě o stěnu a hleděl na vchodové dveře. Pobavilo mě to. Ještě aby jo. Vždyť si stejnej, Šmoulodiote.
„Takže to nebylo kvůli mně.“
„Jo i ne.“ Z jeho hnědého zadumaného pohledu se nedalo nic vyčíst. Vlastně jsem ani moc nechtěla vědět na co zrovna tenhle ledový princ myslí.
„Přesto, díky.“ To jsem mu dlužila říct.
„Bylo mi potěšením,“ poznamenal a trochu se pousmál. „I když jsem trochu zklamaný.“
„Z čeho jako?“ Podíval se na mě s mírným pobavením.
„Neviděl jsem legendární pravej hák.“
„Sakra, co s tím všichni máte?! To jsem nějakej agresivní bitkař?!“
„Jen s pálkou.“
„To je tak na hlavu, že to nemůžu ani vyvrátit, sakra!“ Vzdychla jsem poraženě. Lio si užíval chvíle na koni a dál se mírně pousmíval. Nesnášela jsem ho za to.
„Ono ani není čím.“
.
.

****
.

.
„Nabízím ti něco, co jsem ještě nikomu nenabídl. Ale ty za to stojíš. Takže?“ Prohlásil silným hlasem trenér Cooper další odpoledne, kdy si mě k sobě zavolal na kobereček. Já se jen dál nespokojeně vrtěla na nepohodlné vyslýchací židli, kterou tu měl naschvál pro své naučné proslovy.

„T-takže…?“
.

Nadechl se dlouze a pak vyslovil ty magická slova s grácií panovníka Francie.

„Chceš zpátky do týmu, River Parkerová?“

.