Hurikán 13

13. Strach z poznání vlastního srdce

Annie posledních několik dní cítila podivnou prázdnotu, která ji nedávala spát. I několik let po úspěšné terapii, ji děsily sny týkající se prvního půlroku pobytu v léčebně. Dnes se to sice zdálo jen jako sen, ale v té době... to byla děsivá noční můra ze které se nelze probudit.
Usínala jen s rozsvíceným světlem a musela mít po boku někoho komu věřila... v koho věřila.
Elis se pro ní stala přímým stělesněním anděla strážného, i přesto co všechno za svůj ne moc krátký život prožila, byla o dost silnější, sebevědomější a hlavně trpělivá.
Zamrvila se v jejím obětí, Elis si ji přitáhla těsněji k sobě a pak otevřela oči aby se na ni vřele usmála. „Jsi jako malé dítě.“
„Já vím,“ roztomile zrudla a skryla svoji tvář na hrudi mladší z nich. „ale s tebou je mi tak...dobře.“
„Ty ťunťo,“ špitla a cvrkla ji do čela, hned jak k ní starší zvedla pohled znovu.
„Auu,“ ňufla jako štěně a chytla se za bolestivé místo, „to bolí!“
„Tak s tím něco uděláme.“ sklonila se k ní a něžně ji na poraněné místo líbla. Což mělo za následek že druhá dívka zrudla ještě víc než před tím. „Jsi tak roztomilá, když se zlobíš.“ Políbila ji znovu tentokrát však na rty. Chvíli se nic nedělo, ale pak drobná blondýnka pootevřela rtíky a vpustila dovnitř černovlásčin pátravý jazýček. Obě dvě vzdechly a pak se nechaly unášet ve víru vášně.

„Holky!“ ozvalo se zaťukání a bez vyzvání se do pokoje vrhnul drobný blondým v koutku úst mající svoji typickou cigaretu. „Zase?!“ znechuceně protočil oči a skočil mezi ně do postele.
„Dominik by ti vyškrábal oči, kdyby věděl cos měl šanci uvidět ty.“ ozvala se jakoby na obranu Annie a mladší černovlásku něžně pohladila po boku, aby jí do vlasů vtiskla něžný polibek.
„Já vím, je to úchyl.“ podotkl, ale hned na to se rozesmál. „Naopak Edvard by se rozbrečel.“
„Seš vůl!“ odvětila jen druhá z dívek a vstala z postele, aby si na sebe hodila župan. „Ty vždycky víš jak něco říct, abys druhýho ranil.“
„Héééj, to odvoláš!“ vykřikl a vrhl se na černovlásku, aby ji mohl začít lechtat. Dívka před sebe natáhla ruce, pokoušejíc se zavolat si na pomoc svoji přítelkyni, ale ta se jen pousmála a zmizela za dveřmi, které potichu zavřela. „Ty zrádkyně,“ vykřikla, ale byla v tom možné zaslechnout skrytý smích.
„Zase jsou v sobě?“ pronesl bez zájmu mladík, který stál v koupelně u zrcadla a asi půl hodiny se pokoušel udělat ze sebe člověka. „Vyrušil vás...“ zbytek otázky nechal vyznít do ztracena.
„Jo, už zase.“ jemně se pousmála, nebyla v tom žádná výtka jen tichý zklamaný povzdech.
„Ty víš, že bych...“
„Vím, ale nech to plavat.“
„Mi-... tak...“ začal, ale dívka jej opět přerušila jen bezhlesným pohledem ve kterém bylo možné zahlédnout slzy. „promiň, nechtěl jsem...“ zašeptal a tiše ji objal.
„Co zase děláte?“ ozvalo se ode dveří dalším chlapeckým hlasem.
„Edvarde!“
„Niku!“
„Vy dva se nikdy nezměníte,“ zašeptala a vymanila se z objetí nejvyššího ze svých přátel. „Co je dneska za plán?“ začala z jiné strany aby odvedla řeč jinam.
„Jdeme na večírek jedné právnické firmy, naše klientka by chtěla ověřit věrnost svého manžela a tak...“
„Zase Elis.“
„Ne, tentokrát jsem to já!“
„Cože?“ vyhrkla nevěřícně Annie. „ty Niku?“
„Hmm,“ odvětil nejstarší ne moc příliš nadšeně. „a to jsem se snažil, aby to dostal Robin, ale že prý se na to nehodí – řekla El!“
„A to jsem myslela,...“ chtěla pokračovat, ale úšklebek, který unikl Edvardovi ji v tom zastavil. „Co je zase, Ede?“
„Raději nemysli, ubližuje to tvý rozkošný tvářičce.“
„Já nejsem...“
„Ale prosím tě,“ zastal se svého kamaráda Dominik. „všichni ví, že jsi naše roztomilá květinka. Jsi tváří naší firmy!“ dodal s úsměvem a objal ji.
„Jo a taky přímo ukázkovým typem pro úchylný staříky!“
„Jasně, ty naše lolitko!“
Oba dva se rozesmáli a chvíli na to se k nim přidala i dívka. „Ede, jak jsi na tom s tím obrazem?“
„Už finišuju, ale... necítím se na výstavu. Ty obrazy jsou moc depresivní na to, aby je někdo koupil. Nezdá se mi to.“
„Právě proto děláš ten poslední. Jsi jediný z nás kdo má nějaké umělecké sklony. S tebou ten další případ stojí a padá.“
„Nesnáším ten tlak,“ nervózně se poškrabal v okolí své nedávno zahojené jizvy. „i když vím, že je na tom založená má terapie. Nechci to už nikdy udělat a právě proto... neměl bych se vyhýbat takovým situacím, které přímo vybízejí k tomu, abych si ublížil?!“
„A budeš to tak dělat celý život?“
„Já vím... je to nemožný!“
„Musíš se postavit té nutkavé touze to udělat.“
„Vím, ale ono je to tak... těžký!“ zamumlal téměř poraženě. „Pokusím se...“

„Jasně Jessi, já vím, ale...“ odsunula telefonní sluchátko dále od svého ucha, aby snad nehrozilo, že v blízké době ohluchne.
….
„Je to jen práce!“
….
„Budu se snažit, aby se nic nestalo... nikomu!“
….
„Dobře, vyhnu se tomu!“
….
„Nebudu provokovat, jasně!“
….
„Co myslíš tím... nevinná?? Nenech se vysmát.... cože?!“ chvíli tiše poslouchala a pak třískla sluchátkem zpět do telefonního přístroje. „Co si o sobě myslí!“ zavrčela nevraživě a opřela se zády o stěnu.
„Má o tebe strach,“ ozvalo se těsně u jejího ucha smyslným hlasem. Po stranách dívčina obličeje na zdi přistály dvě dlaně a přímo do jejího obličeje se zadíval pár světle modrých očí. „Stejně jako já!“
„Všichni o tebe mají strach.“ dodal chlapec, který kolem nich prošel míříc do kuchyně.
„El,“ zašeptala tiše, klopíc zrak k zemi, „myslíš, že na to nemám? Myslíš si že jsem moc naivní na to, abych tohle dokázala?“
„Jsi skvělá herečka, ale nevím jestli to k tomu stačí. Musíš mít v sobě alespoň nepatrnou stránku temnoty, abys je dokázala obelhat. Pokud si ale v tom nevěříš, tak... nemusíš to dělat.“ zašeptala tiše a něžně ji pohladila po tváři. „Ty víš, že tě miluju a tak...“
„Vím,“ zašeptala také. „Nechci jim lhát, ale zároveň vím, že tohle musíme dělat. Já chci ochránit pravdu a udělám všechno proto, aby se už nikdo z vás nezranil. Slibuji!“
„Jsi náš HERO.“ opět ji líbla na rtíky, „všichni tě milujeme, to si pamatuj!“

„Jde mu to dobře, co říkáš?“ s úsměvem se otočila na svého nynějšího průvodce, kterým byl Robin. Chlapec bez zájmu přikývl a opět se zadíval na o něco mladšího chlapce s popáleným obličejem, který jej upřeně sledoval. „Děje se něco, Robine?“
„Ne, jen...“ zavrtěl hlavou. „...jen se mi zdálo že jsem zahlédl někoho známého, ale je to nemožný. On už...“ polkl, „nežije!“
„Robine!“ stihla jen vykřiknout, když se mladík zhroutil k zemi.

„Jsi v pohodě?“ začala hned jakmile přišel k sobě.
Mladík se zděšeně rozhlédl kolem sebe a když si uvědomil, že je v pokoji ve kterém kromě něj a jeho přítelkyně nikdo jiný není oddychl si. „Zdálo se mi že vidím... nepamatuji si, že bych ti to někdy řekl, ale myslím, že je nejvyšší čas aby ses dozvěděla proč jsem vlastně byl v té léčebně.“
„Jen jsem něco zaslechla,“ odvětila na hranici slyšitelnosti. „Nemusíš mi nic z toho říkat. Já... všichni ti věříme a...“
„Neměli byste... jsem vrah!“ Nechápavě mu pohlédla do očí. Chlapec ten upřený pohled nevydržel a zavřel oči. „Stvůra, která si nezaslouží, aby měla tak úžasný přátele jako jste vy všichni.“
„Každý z nás má nějakýho kostlivce ve skříni!“
„Ale ne takovýho jako já, to mi věř!“ pronesl a začal se zpovědí.

Nevím, kdy to začalo, ale nenáviděl jsem ho. Přímo mě to stravovalo. Ta nenávist, která ti kolikrát nedá ani spát. Byl jsem pořád podrážděný a nevrlý a hlavně na ty které jsem oproti němu miloval.
Já věděl že to není jeho vina, byl ještě dítě, nemohl za to že se narodil, ale vzal mi jejich lásku. To bylo to jediné co jsem viděl.
Moje všechny myšlenky mířily k tomu jak se jej zbavit a pak mě to napadlo. Stačila jen náhoda a já mohl uskutečnit ten plán, který jsem v mysli spřádal dva roky.
Měl jsem se o něj postarat, když odešli na večírek. Věřili tomu, že se mu se mnou nic nestane. Bylo mi deset a jejich důvěra bylo to jediné co sem měl. A já je zklamal, to je to jediné čeho doteď lituji.
Spal, v té postýlce vypadal tak nevinně i přesto jsem jej stále nenáviděl. Vzal mi úplně všechno!
Stačilo nechat u okna svíčku, chvíli na to od ní chytily závěsy a pak všechno dokonal puštěný plyn. Na poslední chvíli jsem vyběhl z domu a pak měl šanci vidět ty očišťující plameny a pak jsem začal křičet a brečet.
Plán proběhl přesně podle mých představ až na jeden podstatný detail. Pár minut na to přiběhli rodiče. Slyšel jsem jejich hlasy, ptali se na něj a pak vběhli dovnitř. Ani jednoho z nich nezajímalo jak jsem na tom já, jediné co chtěli bylo vidět že je ten malý bastard v pořádku.
V jejich srdci pro mě už nebylo místo a já... najednou jsem si začal přát aby v tom domě zůstali s ním a pak se to stalo... všechno se zhroutilo – zůstal jsem sám.

Chvíli po dokončení jeho příběhu bylo ticho, které narušila Annie: „Je dobře, že víš... přiznáváš svoji chybu a to je cesta k nápravě.“
„Ty to nechápeš Annie. Jsem zvíře, já totiž ničeho z toho nelituju. Jsem spokojený, že můj plán vyšel. Ten pocit, který jsem měl po tom, když mi řekli že je... konec. Zaplavila mě čistá euforie z dobře vykonané práce.“
„Přiznal sis, že jsi stvůra. I když jsi byl spokojený, víš někde tam v hloubce,“ přiskla si pěst na srdce, „že to bylo něco špatného! Proto jsi uvnitř pořád člověk.“
„Ale...“ pokusil se něco říct, ale pak se odmlčel a kousl se do rtu. „...možná máš pravdu.“
„Co bys udělal, kdybys právě teď zjistil že nezemřel. Jak by ses zachoval? Co bys cítil?“
„Asi, záleželo by na tom jestli si to pamatuje!“
„Mohla bych mít na tebe prosbu?“
„Jistě,“ přikývl.
„Zkus chvíli přemýšlet o svých pocitech a pak mi řekni, že určitě ničeho z toho nelituješ.“

Eliška pevněji stiskla Edvardovu ruku, sice to byla jen hra, ale za žádnou cenu nechtěla, aby někam zalezl a zase se někde pořezal. Annie by jí to neodpustila, stejně tak jako by to neodpustila sama sobě. „Nedívej se na něj!“ zasyčela a přitáhla jej ještě blíže k sobě. „Nestojí to za tu bolest a pak chvilkové uspokojení, chceš aby vyhráli?!“
Chlapec němě zavrtěl hlavou a sklopil hlavu na prsa. „Nechci ji zklamat, ona mi věří.“
„Dobře,“ přikývla a trochu uvolnila ten jistě bolestivý stisk. „Zhluboka se nadechni a mysli na něco pěknýho, třeba na to jak půjdete s Annie na procházku, ano.“
Mladík přikývl a zhluboka se nadechl. „Díky. Rád bych si to tady prošel a pak...“ zmateně se rozhlédl kolem sebe jako kdyby někoho hledal. „Kde je Nik?“
„Sakra, d******e práce!“ vykřikla Elis naštvaně doprovázejíc to zlostným dupnutím nohou. „Kde ten zasranej idiot zase je!“
„Tam, podívej!“ kývl hlavou černovlásek ke krbu. Na pohovce, která stála před krbem seděl Dominik ve společnosti postaršího muže a vypadali, že se skvělě baví. „Podle fotky by to měl být ten záletnej manžel a jak se tak dívám manželka nejspíš měla pravdu. Doslova mu visí na rtech. Všimni si toho jakoby nervózního posedávání a ta ruka. Ten je úplně jasnej!“ pousmál se na svoji vrozenou osobnost až moc lehce.
„Mohl by si tím vydělávat!“
„Myslíš Dominika? Jo, to je náš gigolo!“ uchechtla se dívka a opřela se zády o zeď. „Jen aby do toho zase nespadl.“ dodala o poznání tišeji.
Tohle začalo Edvarda zajímat a tak se k ní přisunul o trochu blíž. „Nespadl? Zase?“
Dívka jen odmítavě mávla rukou. Dál se tomu nevěnovala, tohle pro ni bylo již dávno vyřízené a pokud se s tím Nik nikomu jinému nesvěřil... za žádnou cenu by to nešířila dál. „Je to jeho věc.“

Mladík na pohovce si poposedl. Před nikým by to nepřiznal, ale cítil se fakt divně. Ten úlisnej chlápek se na něj přímo lepil a hlavně mu příšerně páchlo z huby. Nechápal co na něm jeho maželka pořád vidí. Podle něj by zrovna takovou ukázkovou kost s nikým nepodváděl a navíc... s chlapem. Nejraději by si oplivl, odkopl od sebe toho odpornýho tlusťocha a...
Opatrně se rozhlédl kolem sebe a pohled mu upoutala Annie. Zdálo se mu to, anebo právě dneska vypadala strašně sexi? Rozhlídl se kolem sebe znovu a pak si toho všiml. Všichni na ní vyseli pohledem.
Proč si sakra toho nikdy nevšiml a to ji měl skoro pořád kolem sebe!
Povzdechl si a vstal.
Starší muž za ním chvíli nechápavě hleděl, ale když se Dominik ve dveřích otočil a věnoval mu sexi úsměv s mrknutím. Kalhoty mu začaly být těsné. Tak, aby si toho nevšimli ostatní hosté vstal a následoval jej ven.
Těžce vydechl, když jej starší muž přirazil ke zdi a kolenem se vměstnal mezi jeho nohy, aby jím přitlačil na mladíkův klín. „Jsi tak krásně mladý,“ šeptal a líbal jej na krku.
Dominik se otřásl hnusem, ale stále se ovládal. Musel stisknout pevně rty aby se nepozvracel a zavřít oči, jak ten pocit evokoval dávno ztracené vzpomínky na svojí minulost. Vzlykl, ale skryl to za sten, který mu unikl ze rtů, když se dotkl jeho citlivého místa za uchem. Mrkal, nechtěl a ani nesměl plakat pokud to chtěl dotáhnout do zdárného konce. Kde je sakra ta zatracené klientka! Chtěl už vykřiknout a toho úlisnýho chlapa od sebe odhodit a kopat do něj dokud..., když se konečně ozval hlas klamané manželky: „Ty odpornej úchyláku!“ třískla jej po hlavě kabelkou. „Podvádět mě a navíc... s klukem!“
Naštěstí kolem nebylo moc lidí takže měl Dominik šanci co nejrychleji zmizet a venku před klubem se konečně mohl vyzvracet. Jen ten pocit, že měl v krku jazyk toho dědka!
„V pohodě?“ ozval se dívčí starostivý hlas a na ramenou mu přistála jeho bunda, kterou si vevnitř zapomněl, aby nenachladl. „Vypadáš strašně!“
„Díky. Ty zase vypadáš skvěle.“
„Já vím!“
Rozesmál se a zvrátil hlavu vzad. „Nikdy by mě nenapadlo, že zase někdy tohle budu dělat. Kdyby mi někdo řekl, že se nechám zase osahávat za prachy, tak se mu vysměju!“
„Tohle je ale jiný!“
„Myslíš? Možná trochu, ale základ je stejnej. Jsme jen prodejný děvky akorát že za to nechtějí sex, ale usvědčující materiál. Je to směšný, aspoň ale neberu ty zasraný drogy. Tentokrát bych se z toho už určitě nedostal.“
„Ale jo, ty máš sílu. Na rozdíl ode mě!“
„Annie.“ otočil se k ní v očích slzy. „Máš, jen sobě víc věř. Ty jsi z nás ta nejsilnější, kdybys tady nebyla tak bych do toho už dávno zase spadnul! Dáváš nám sílu s tím světem kolem nás bojovat a všichni jsme ti vděční za to, že tady pro nás jsi! Ty přeci moc dobře víš co jsem byl zač a i tak...“ omlčel se, tak dlouho jí to chtěl říct a teď k tomu měl jedinečnou příležitost. „Nezlomilas nade mnou hůl ani po tom co se stalo v léčebně.“
„To je dávno, moc dávno.“ zašeptala a objala jej. „Jdeme do auta a počkáme na ty tři.“

Vzal z poličky pověšené klíče od schránky a seběhl těch několik schodů, aby vytáhl bílou dopisní obálku na které se červeně vyjímalo jeho jméno. Jen TO jméno – Edvard Evens. Několikrát ji v ruce obrátil a pak znovu schody vyběhl a obálku hodil na stůl bez toho aby ji otevřel. Neměl na to sílu, protože to písmo moc dobře znal.
„Edvarde, zapni rychle televizi na třetí program.“
„Cože?“ vykřikl nechápavě.
Třískly dveře a opět se jen ozvalo: „Zapni to sakra!“

...tímhle bychom chtěli varovat všechny, kdo se v blízké době chystali do baru U Samoty že bude až do odvolání uzavřena. Každý, kdo by měl nějaké informace týkající se vraždy, která se tam včera ve večerních hodinách udála ať podá informace na nejbližší policejní stanici!

„Co to mělo být?“
„Brácha vyšetřuje vraždy, který se toho baru nějak týkají a tak jsem myslela...“
Černovlásek se podrbal ve vlasech a zamračeně se na Annie otočil, doopravdy nechápal proč chtěla aby to slyšel. On by do gay baru ani nepáchl. „A?“
„Chi, promiň nemyslela jsem to tak že bys tam... ne, to ne!“ vykřikla a zrudla, „tak nééé. Sakra, tohle jsem asi nepromyslela. Jde o toho umělce jak vraždí podle malířských a sochařských děl.“
„Hmmm,“ odvětil beze zájmu. „jedná se o chlapy, kteří jsou ode mě na hony vzdálený a hlavně. Pořád sme jen doma, nic nám nehrozí!“
„Co ten dopis?“ začala, aby konečně odvedla řeč jinam, ale Edvard zase nechtěl, aby se hovor stočil na tohle téma a tak pokračoval v předchozím hovoru. „Annie? A jak to vlastně s tím vyšetřování vypadá?“
„Mám to otevřít?“
„Klidně. Už mají nějaký stopy?“
„To je od tvé babičky... bude pohřeb tvého otce!“ vykřikla zděšeně a přikryla si ústa rukou. „To je mi moc líto, nechtěla jsem...“
„Mě ale ne, konečně zhebnul!“ zavrčel nenávistně. „A doufám, že nebude jedinej.“
„Ede? Já myslela že to máš dávno za sebou.“
„To já taky!“
„Promiň.“
„Neomlouvej se pořád, ty nemůžeš za to, že mě týrali.“
„Já vím, to není kvůli tomu. Nijak jsem ti nepomohla a ještě jitřím tvoje rány.“
Křečovitě se pousmál a zavrtěl hlavou. Vstal z židle, klekl si před dívku a stiskl její ruce ve svých dlaních. „Ty pomáháš pořád, a hlavně tím že jsi, tak se za nic neomlouvej.“
Crrr.
Crrr.
Chlapec vyskočil a zvedl telefon. „Ano?“
…
„Cože?“
….
„Za kolik?“
….
„Jak se jmenuje.... Polák?....“
….
Edvard zavěsil a s euforickým úsměvem se otočil na Annie. „Nějakej Polák koupil můj obraz za padesát tisíc, chápeš to?“
„Který?“
„Ten s tím pokrouceným stromem, jak je v pozadí stín člověka.“
„Hmmm? To je fakt zajímavý. Udal důvod proč právě ten?“
Mladík přikývl. „Pocity!“ zamumlal a promnul si oči.
„Co?“
„Žeprý se tak v poslední době cítí. Nezdá se ti to divný?“
Dívka zavrtěla hlavou. Vzala dopis ze země, strčila jej zpátky do obálky a hodila do koše. Chtěla to tímhle uzavřít, ale k jejímu překvapení Edvard obálku z koše vytáhl a s křivým úsměvem pronesl: „Půjdu se tomu postavit. Oni už nade mnou nemají žádnou moc!“
„To je fajn.“ pronesla jen tiše.
Oba dva věděli, že v sobě našel dost odvahy už tím, že ten dopis vytáhl a tak se k tomu před nikým už nevrátili. Bylo to jejich společné tajemství.