SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Hvězda 2

Když už jsem si byl jistý, že je semnou konec, dveře se zase otevřely a vykoukl z nich usměvavý matikářův obličej.
„Mohl bys jít prosím semnou do kabinetu, Katsu?“ Zašveholil zvesela a zase se stáhl na chodbu.
Ty zklamané a pobouřené obličeje by mě rozhodně pěkně nahlas rozesmály, kdybych ovšem neměl divný pocit z toho, že si mě hned první den zve nějaký učitel do kabinetu.
Ku**a. Chce mi vynadat za ten pozdní příchod, nebo sem vymňouk něco úplně jinýho?
Nasucho jsem polknul a šouravým krokem se vyloudal na chodbu za ním. Čekal hned za dveřmi a stále se usmíval. Ten jeho neustálý povzbudivý úsměv mě rozhodil ještě víc.
„Tak pojď,“ prohodil a vydal se svižným krokem chodbou.
Já klopýtal za ním a děsil se toho, co přijde.
Zastavil u jedněch z mnoha dveří a odemkl je. Ještě než je otevřel, stihl jsem si přečíst alespoň jeho jméno. Jmenoval se Yoshiro.
Vešli jsme oba dovnitř a on dveře opět zavřel.
„Posaď se. Nechceš kafe nebo čaj?“
Já na něj koukal jak papoušek Kakadu na první sníh, ale zavrtěl jsem hlavou, že ne.
„Jen jsem s tebou potřeboval probrat, kam ses dostal ve výuce z matematiky a fyziky. Popřípadě abychom se domluvili, jak se látku doučíš.“
Chvilku bylo ticho a potom ještě dodal: „Kam jsi vlastně doteď chodil na školu?“
Nervózně jsem se ošil a zhluboka se nadechl.
„Na základku jsem nechodil. Měl jsem domácí učitele. No a teď jsem chodil na soukromou školu.“
Viděl jsem, jak povytáhl obočí, ale nic na to neřekl. Tak jsem mu začal vcelku dopodrobna vykládat, co všechno už mám probraný.
„No, tak s učivem bys pro tenhle ročník mít problémy neměl. Spíš budeš dost napřed, ale snad ti nebude vadit poslechnout si to všechno ještě jednou.“
Jen jsem zase rozhodně zavrtěl hlavou, že ne. Stejně mi to moc nejde.
„Jo a ještě se chci zeptat, jaké jsi měl z těch předmětů známky?!“
V tom jsem zrudnul a uhnul pohledem ke kolenům. Pak jsem sotva slyšitelně zamumlal: „Z matiky trojky. Fyziku zvládám dobře.“
Byla to naprosto automatická reakce, protože oba mí rodiče to nemohli, nebo spíš nechtěli, přenést přes srdce. V ostatních předmětech jsem problémy neměl, ani jsem se na ně nemusel učit, ale matika........škoda mluvit.
Když jsem uslyšel pobavený smích, opět jsem k němu vzhlédl a nasadil nechápavý výraz, jako že opravdu nevím, co je tu k smíchu. Trojka přece není zas až tak špatná, no ne?!
Když uviděl ten výraz v mé tváři, začal se chechtat ještě víc a nechtěl vůbec přestat.
To už mě začalo dost dopalovat a pořádně jsem se nadechl, abych ho mohl pěkně od plic usadit nějakou jedovatou poznámkou.
V tu chvíli ale přestal a vysvětli mi to: „Víš, myslím, že konečně někdo téhle třídě zvýší známkový průměr.“ Prohodil a potom ještě jednou dodal: „Konečně.“
Můj nechápavý výraz se proměnil na super nechápavý výraz, ale on se začal zase pochechtávat a rukou mi naznačil, že mám jít do třídy a to aniž by mi to vysvětlil nějak pořádně.
---
Do třídy jsem tentokrát dorazil úplně přesně se zvoněním a všechny pohledy patřily zase jenom mě.
Naštěstí jen co jsem dosedl, dveře se otevřely a vešla zase ta učitelka z rána. Začala další nudná a všemi ignorovaná hodina. Snažil jsem se nevnímat spalující pohledy a šeptané spekulace o mě, ale nikdo se ani nesnažil, aby byl nenápadný. Spíš naopak.
Pak skončila i tahle hodina a já věděl, že tentokrát už není úniku. Snažil jsem se sice rychle zmizet, stejně jako napoprvé, ale mí spolužáci byli opravdu zákeřní. Doslova zablokovali dveře a pak se ke mně vrhli. Věděl jsem, že tentokrát už nemám žádnou šanci a tak jsem se zase rezignovaně svezl zpátky na místo.

Všechny hlasy mi splývaly v jedno neuvěřitelně nepříjemné hučení. Připitoměle jsem se uculoval a občas přikývl nebo zavrtěl hlavou.
Ke slovu bych se nedostal, i kdybych snad chtěl. A to jsem opravdu nechtěl.
Jejich štěbetání bylo sice zlo, ale rozhodně menší zlo než kdybych jim o sobě musel něco vykládat.

Na další hodinu se všichni zase rozešli na svá místa a vypadali už podstatně spokojeněji. I já se trošku uvolnil, protože jsem měl to nejhorší za sebou. No, to jsem si alespoň myslel.
Zase to byla jedna z hodin s učitelkou ‚Dělejte si co chcete‘, jak jsem si ji osobně pojmenoval.
Čáral jsem si na papír nějaké nákresy postaviček, když v tom mi na lavici přistál úhledně složený papírek s nakreslenými květy sakur a mým jménem na vrchní straně.
Podmračeně jsem si ho prohlížel. Nakonec mi to nedalo a rozložil jsem ho a pak ještě uhladil.
Byl to velice pečlivě napsaný dopis. Odhadoval jsem, že nejspíš od nějaké dívky. V dopise stálo.

Ahoj Katsuo!
Nechtěla jsem tě obtěžovat během přestávky, protože jsi byl očividně dost zaneprázdněný, ale chtěla jsem ti nabídnout případnou pomoc. Když budeš cokoli potřebovat, můžeš se na mě bez obav obrátit.
Nechci aby to vypadalo že se vnucuji, ale také jsem loňský rok přestoupila a tak vím, že to pro tebe může být dost chaotické.
Pokud budeš chtít, můžeme jít dnes společně na oběd.
Doufám, že jsem tě nijak neodradila. =)
Aiko

Hm……Aiko, to jméno jsem už dnes od někoho slyšel. No jistě, hned první hodinu to jméno zmínila ‚Dělejte si co chcete‘, když mi říkala kam si mám sednout.
Otočil jsem se k vedlejší lavici a pohledem se střetl s mile vypadající dívkou. Mírně zrudla a pohled stočila zpět k lavici, ale její úsměv se o něco rozšířil. Vyhlížela dost rozpačitě. To jsme tu asi dva.
Ona jediná se o přestávce nepřihnala k mé lavici. Všiml jsem si toho, ale přikládal jsem to spíš tomu, že z té blízkosti musí stejně všechno slyšet.
Teď jsem o tom zapochyboval. Třeba to opravdu udělala z ohleduplnosti.
Koutkem oka, přes clonu mých delších vlasů, jsem si ji nenápadně prohlédl.
Měla tmavé, na mikádo ostříhané vlasy a dost štíhlou postavu. Rozhodně to nebyla žádná ‚modelka‘, ale očividně byla velmi milá.
Dál už jsem se nerozmýšlel a na papírek v rychlosti naškrábal krátkou odpověď.

Ahoj Aiko, moc děkuju. Půjdu rád.
Katsu

---
Jen co zazvonilo na polední přestávku, už u mé lavice stála trojice načančaných dívek.
„Hojda Katsuo. Nechceš jít s náma na oběd? Ukážeme ti, kde je jídelna a potom si můžeme společně povídat.“ Vychrlila ze sebe ta nejzmalovanější a stále se při tom různě nakrucovala a uculovala. Jo, to určitě!
Nasadil jsem nacvičený milý úsměv a lítostivým hlasem jim oznámil, že jsem se domluvil na společném obědě s Aiko.
Úsměvy jim na chvilku zamrzly na tvářích, ale celkem rychle se vzpamatovaly.
„No, tak co třeba zítra?“ Nechtěli se nechat odbýt.
Nasadil jsem ještě širší úsměv, ale nijak jsem to nahlas nekomentoval. V hlavě mi ale dunělo. Jen to ne. Prosíííííím.
Rychle jsem se zvedl a přesunul se k vedlejší lavici. Aiko už na mě čekala a nervózně sledovala ty tři dívky, které ji propalovaly nenávistnými pohledy.

Dodatek autora:: 

Jak jsem slíbila....další dílek =)
Zatím se toho moc neděje, ale to časem příjde =)

4.84
Průměr: 4.8 (25 hlasů)