SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Hvězda 6

Katsu
„Katsuo!!! Snííídaaaněéé!“
Ve dveřích do mého pokoje stál Takahiro a nesl tác s jídlem. Na tváři mu hrál úsměv od ucha k uchu.
„Ty už jsi vzhůru? No, tak to je přesně na čas. Poď sem ke stolu, v posteli bychom to mohli převrhnout.“
V tu chvíli jsem opět a zase zrudnul od uší až po paty a pohled jsem zavrtal do peřin.
„Je ti špatně? Bolí tě něco? Asi budeš mít pořád horečku, máš úplně rudý tváře. Počkej chvilku, donesu ti teploměr.“ Starostlivě se na mě podíval a vyběhl z pokoje.
Osobně jsem věděl, že to určitě není horečkou, ale ani za všechno zlato světa bych nepřiznal z čeho tomu tak je.
Po chviličce se Takahiro vrátil s teploměrem a já tentokrát ani moc neprotestoval, když mi ho podával.
Po celou dobu, co jsem se nutil naládovat do sebe alespoň jeden suchý rohlík, mě Takahiro propaloval chtivým a zasněným pohledem. Byl jsem z toho opravdu nesvůj, a když už to trvalo na můj vkus až příliš dlouho, nevydržel jsem to a zeptal jsem se: „C-co…..co se….včera….co?“
Nejprve na mě absolutně nechápavě zíral, ale potom asi přeci jen vše zapadlo tam, kam mělo a Takahiro se začal škodolibě pochechtávat.
„Ty si na to nevzpomínáš?“ zeptal se s úšklebkem. Pak ale polekaně dodal: „Vůbec?“
Zase jsem zrudnul a zahuhňal, spíš jen tak pro sebe, že něco si pamatuju.
Bylo na něm vidět, že se mu ulevilo. Tak trochu jsem ho chápal. Kdybych si ze včerejška nic nepamatoval, asi by to znamenalo, že to nestálo za zapamatování a navíc bych mohl jeho polibky tentokrát odmítnout.
Ale já si stejně nepamatoval co se dělo potom!?
Teď už s odlehčeným úsměvem mě provrtal pohledem a začal: „Nóóó,“ strašně dlouho to protahoval a tvářil se u toho jako blbeček. „Nejdřív si nějak moc nereagoval, ale potom…..“ jeho škleb se ještě rozšířil.
Ježkovy voči, co jsem to vyváděl???
„Jednu chvilku si mě sice odstrčil, ale potom si zůstal tak pěkně spokojeně ležet. Po chvilce jsem zjistil, že si usnul, tak jsem tě zase zabalil do toho prostěradla a nechal tě spát. To je celý.“ Pořád se u toho šťastně potlemoval, ale bylo na něm vidět i zklamání.
Zkoumavě jsem si ho přeměřil pohledem: „Nic jinýho se teda nestalo?“
Trochu zklamaně, ale stále s úsměvem na rtech zavrtěl hlavou, že ne.
„No, já se jdu osprchovat.“ Prohodil jsem a začal se zvedat.
To ale asi nebyla zrovna věta, kterou chtěl slyšet. Taki se zatvářil dost zmateně a zklamaně.
Nemohl jsem se na něj dívat. Nechtěl jsem, aby naše přátelství skončilo takhle.
Rychle jsem se postavil, ale zatočila se mi hlava a začal jsem padat.
Takahiro mě v poslední chvilce chytil za ruku, ale taky neudržel rovnováhu, takže jsme nakonec leželi na zemi oba. Teda přesně řečeno on ležel na zemi a já jsem ležel na něm.
Okamžitě jsem zrudnul a rychle se z něho sbíral.
Taki vypadal taky dost rozpačitě. Postavil se a prohodil, že mi jde napustit vanu: „Ve sprše by to pro tebe nemuselo být bezpečný.“ Dodal a rychle zmizel v mojí koupelně.
Když se vrátil, vypadalo to, že se část jeho dobrý nálady zase vrátila. Vykouzlil na tváři širokánský úsměv a s úklonou mi pokynul směrem ke koupelně.
„Vaše lázeň je připravena, pane. Přejete si, abych vám umyl záda?“
Teď už mi došlo, proč se tak šklebí. Zase jsem zrudnul, zmizel v koupelně a pečlivě, asi čtyřikrát, zkontroloval, že je opravdu zamčeno.
Dost jsem se děsil, aby náhodou ve vaně neplavala gumová kachnička, kterou tam mamka nechává jako vzpomínku na ‚jejího maličkého kulíška, který tak rychle roste před očima‘, ale to se nepotvrdilo.
Místo toho to vypadalo, že Takahiro do vody nasypal celou sklenici soli do koupele a celou láhev koupelový pěny s jahodovou vůní.
Voda nebyla pod pěnou vůbec vidět, a když jsem ji odhrnul, bylo vidět sytě tyrkysovou tekutinu. Rozhodně to nešlo pojmenovat vodou na koupání.
Vanu jsem okamžitě vypustil a šel si dát sprchu. Kdybych do té kontaminované vody vlezl, už nikdy bych se toho smradu nezbavil.
Když jsem vylezl ze sprchy, zaslechl jsem, že mi zvoní mobil.
Ve spěchu jsem okolo sebe omotal osušku, odemkl dveře a málem se ve spěchu přizabil o práh dveří.
Volala mi mamka. Nahlas jsem si povzdechl a zvednul jí to.
„Tak jak se ti vede, zlatíčko? Všechno v pořádku?“
„Jo, jo jasně mami.“
„Nechceš něco přivést? Zrovna jsem na nákupu, takže pokud bys něco potřeboval, nebo měl na něco chuť…..“zněl z telefonu mámin starostlivý hlas.
„Mami, všechno je v pohodě. Buď v klidu, zvládám to tady dobře i bez tebe. No, a když už se teda ptáš, přivezeš mi nějakou čokoládu? Třeba s oříškama, vždyť víš, že ji miluju a zásoby už mám vyjedený.“ Snažil jsem se ji uklidnit a o teplotě jsem se rozhodně ani slovem nezmiňoval.
„Dobře drahoušku. Tak já jsem asi okolo druhé hodiny doma. Dnes jsme končili dřív, takže na večeři už budu u tebe. Můžeme si na ni někam zajít, co říkáš? Alespoň ti tak vynahradím ten víkend.“
Jen jsem na sucho polknul, protož při představě jídla se mi už zase udělalo špatně, ale do telefonu jsem co nejveseleji zašveholil: „Jasně mami, budu se těšit.“ Pak jsem to položil.
Unaveně jsem se sesul na židli a promnul si koutky očí. Po chvilce jsem si uvědomil, že mě někdo pozoruje.
Takahiro seděl na pohovce a doslova mě hltal pohledem.
Očima jsem sjel dolů a teprve teď jsem si uvědomil, že mám kolem pasu jen osušku, která navíc odhalovala trochu víc, než by mi bylo milé.
Ten den mi asi po tisící tváře zrudnuly odstínem zapadajícího slunce a já v mžiku zmizel za dveřmi do koupelny.
O chvilku později se ozvalo slabé zaklepání a Takahirův pobavený hlas: „Pojď ven, ještě si musíš změřit teplotu. Nezapomněl jsi doufám, co jsi mi včera slíbil?!“

* * * * *

Když přijela mamka domů, teplotu jsem ještě měl, ale nakonec se mi ji s velkým přispěním Takahira podařilo přesvědčit, že ještě neumírám a že k doktoru si zajdu hned ráno.
„Moc ti děkuji, Taki, že ses mi o něj postaral. Nevím, co se mohlo stát, kdyby tu byl sám.“ Šveholila máma, slzy na krajíčku, a přitom mě mačkala v medvědím objetí.
„Ale to nic, byl jsem tu moc rád. Pěkně jsme si to tu užili.“¨
V tu chvíli jsem myslel, že Takahira zabiju!
Co myslel tím, užili?!!! Já si teda rozhodně nic neužíval!

* * * * *

Nakonec jsem zůstal doma celý týden. Ne že bych měl ještě teplotu nebo tak, ale mamka si stála za svým.
Aiko i Takahiro mě chodili ob den navštěvovat. Naštěstí jsem nikdy nezůstal s Takahirem o samotě a tak neměl příležitost o něco se pokoušet.
Volný čas jsem využil k přemýšlení o tom, co se za tu dobu co jsem se přestěhoval, všechno stalo.
Hlavně o Takahirovi a Yoshirim.

* * * * *

V pátek se za mnou přišel podívat i sám Yoshiro. Přinesl mi nějaké domácí úkoly a dokonce i čokoládu a….kytku?!
Chvilku jsem na to nechápavě zíral, ale dál jsem to nijak neřešil. Byl jsem rád, že zase vidím jeho usměvavou tvář.
Mamka mu hned udělala kafe a dala se s ním do řeči. Yoshiro se stále usmíval a bez rozpaků se dobrovolně podrobil jejímu křížovému výslechu.
Seděl jsem s nimi v obýváku a poslouchal vše s nastraženýma ušima. Díky tomu jsem se dozvěděl spoustu zajímavých věcí.
Například to, že je svobodný a nemá zrovna ani žádnou přítelkyni. Na škole učí prvním rokem a moc ho to baví. Rodiče nikdy nepoznal a vyrůstal v dětském domově, a proto chtěl vždy pomáhat ostatním, hlavně dětem a tak se stal učitelem.
Když mámě došlo střelivo v podobě otázek, stočil se jejich rozhovor k mému prospěchu ve škole. Yoshiro mamku ujistil, že jsem značně v předstihu před ostatními a že mi týdenní absence rozhodně nijak neublíží.
„Samozřejmě pokud by cokoli nechápal a potřeboval vysvětlit, může se za mnou kdykoliv stavit v kabinetu.“ Prohodil s úsměvem a propálil mě zvláštním pohledem, při kterém se mi srdce rozbušilo jako splašené.
„To jste velice laskavý, víte Katsu měl s matematikou vždycky trochu potíže a akorát mu to kazilo vysvědčení.“ Zašveholila máma a já měl pocit, jako bych se měl ve vteřině propadnou až někam do středu země. Mami, tohle mi nedělej!
„No, já bych si teď potřebovala na chviličku odskočit na poštu, ale nechce se mi ještě nechávat Katsua doma samotného. Stále si také myslím, že by ještě neměl chodit do školy, ale doktor mě ujistil, že je v pořádku. Tak bych vás chtěla poprosit, jestli byste tu s ním chvilku nezůstal a nepostaral se mi o něj.“
Mami, jak mi něco takového můžeš vůbec udělat?! Nejsem přece malé dítě!!!
Křičel jsem na ni v duchu, ale na hlas jsem si netroufal cokoli říct. Na to jsem svoji drahou maminku znal až příliš dobře.
Yoshirův úsměv se ještě rozšířil: „Ale samozřejmě, to nebude žádný problém. Můžeme se mezitím podívat na ty jeho domácí úkoly.“
„Ááá, vy jste zlatíčko. Moc vám děkuji. Myslím, že asi do půl hodinky budu zpátky doma.“

Dodatek autora:: 

Tak....konečně jsem si našla chvilku času na další kapitolku =)
Dokonce už mám tak nějak vymyšlené, jak by to mohlo skončit....ale...no ještě se uvidí, jak moc zlá na ně bud =)
Opět všem moc děkuju za povzbudivé komentáře.....prostě vás miluju =)=)=)
Navíc teď přemýšlím nad novou povídkou - fantasy....takže mě to úplně Hvězdu vytlačuje někam mimo, tak doufám, že to dopíšu. Na tohle jsem totiž děsná...až moc často nechávám něco rozepsaný a nedodělám to....ale slibuju, že se budu VÁŽNĚ snažit - slibuju, slibuju, slibuju =)

4.82353
Průměr: 4.8 (17 hlasů)