Jak bych si to přál! (15.část-poslední)

Pronásledování neprobíhalo zrovna ve veselém duchu. Generál Cho měl pořádný náskok a naši dva hrdinové vypadali proti němu jako zelenáči. Aby mohli provést akci v rychlejším tempu, museli by se zbavit té všudypřítomné vody. Což pro ohnivce a zemědělce byl nelehký úkol.
....
Ed se prodíral masou prudké vody a na rozcestí chodeb se zastavil. Roy ho napodobil.
„A kudy teď?!“ řekl a rozhlížel se dál. Roy zaklel a vydal se rychlejším krokem do levé chodby. Tam otevřel okno a rozhlédl se. No a co nevidí? Našel prchajícího generála, odvolal svou vodní spršku a teď se ráznými kroky přesouvá k jednomu automobilu.
„Edwarde?“
„Co?“
„Nemáme čas na schody.“ řekl a kývl směrem k oknu. Ed vykoukl a pochopil. Tlesknul dlaněmi o sebe a dotkl se kraje budovy! Z ní vystoupil asi metrový cihlový hranol! Ed na něj skočil a pokračoval ve vytváření dalších takovýchto hranolů. Směr dolů! Roy ho následoval, i když téhle jeho variaci moc nevěřil.
„Copak, pane? Máte strach z výšek?“ neodpustil si Ed, když se jedenkrát ohlédl.
„Jestli se zastavíš, začneš mít strach ty, vojáku.“ odbyl ho Roy a dál za ním skákal po pochybných schůdcích. Generál Cho mezitím hledal pojízdný otevřený vůz, když ho nenašel a všiml si svých pronásledovatelů, rozbil u jednoho z fakt pěkných kousků sklo a otevřel dveře. Rychle nasedl a snažil se nastartovat!
To už se ale Ed a Roy dostali na zem a mohli tak využít své schopnosti. Ed tlesknul, a dotknul se země pod sebou. Kolem rozjíždějícího auta se zvedla hlína a zatarasila mu jakoukoliv únikovou cestu! Generál Cho naštvaný a naprosto nesoustředěný, řval a nadával.
„Vy zmetci, vážně si myslíte, že mě tohle zastaví?!“
„Ani ne.“ řekl Roy a napřáhl jednu ruku před sebe. Ed jednu část své hradby snížil. Generál tak viděl přesně, co se chystá. Zaklel a snažil se dostat z auta. Roy se povýšenecky pousmál a luskl prsty!
Přední část auta vzplála a bouchla!
A najednou...
Objevil se kruh a pár zbylých barelů vody se zvedlo a uhasilo místo požáru! Generál se vysoukal z auta a postavil se před své dva protivníky. Protáhl své mohutné paže a oklepal ze sebe kousky popela a kapek vody. Roy se připravil a obě své ruce dal před sebe! Ed tlesk na znamení, že je též připraven. Generál se ušklíbl a použil své kruhy na rukou.
„Kuráž máte, to se musí nechat.“ řekl a poslal po nich spršku vody! Ed zvedl zem a při Royově útoku jí opět vrátil do normálu! Jejich bitka se dost natáhla a probíhala pořád ve stejném duchu. Nebylo jasné, kdo vítězí a kdo prohrává! Vodu, střídal oheň a oheň země! Tvrdé a nelítostné podmínky panovaly na bojišti! Na obou stranách, což je zřejmé!
....
„Vzdejte se, neutečete nám!“ řekl Ed, když už na sobě a nepříteli byla znát únava.
„Vzdát se?! Vám dvěma nikdy!“ řekl a dál po nich střílel své vodní bomby! Roy se schoval za Edovu stěnu a sedl si vedle něj. Voda narážela do jejich štítu velkou silou!
„Toho nepřesvědčíš. Musíme ho dostat jinak.“
„Jo a jak, pane chytrej?!“ řekl Ed a dost nabručeně se přitom zatvářil. Roy si to nemohl odpustit a tak stočil Edův obličej na sebe a vyhledal jeho rty. Ve chvíli, kdy se spojily, se jim zastavil čas. Než se vrátili společně do reality, uběhlo pár minut. Ed zůstal překvapeně sedět a hleděl Royovi do očí. Cítil, že jeho vlastní obličej ho zrazoval. Proto pouze polkl.
„Něco mě napadlo.“ řekl Roy a dál mu hleděl láskyplně do očí. Ed nafoukl své růžové tváře.
„Dokonce i v takový chvíli, tě napadáj prasárny?!" "Tak to si...!“
„To jsem nemyslel, ale upřímně mě překvapuje, že zrovna ty mi tykáš a zavádíš řeč do těchto míst.“
„Ehmm, no já...nemyslel jsem...to je jedno!" "Máš plán?“ vykoktal ze sebe rozpačitě Ed a odvrátil svou hlavu radši na jinou světovou stranu.
„Jeden bych měl.“ řekl Roy. Ed se otočil.
„A prozradíš mi ho?“
„Teď dávej pozor, Edwarde.“

V soudní síni bylo po útěku hlavního usvědčeného dosti husto. Soudce neklidně poklepával prstem o stůl a sledoval všechny přítomné. Winry jen nervózně seděla u stolku pro advokáty a sledovala ho. Něco jí napadlo.
„Pane, mohla bych mít otázku?“
„Jistě, slečno.“
„Podezříval jste Generála Cho dlouho, pane?“ soudce se na mladou dívku podíval s nepředstíraným překvapením.
„Podezříval, samozřejmě. Ale jako vrchní soudce musím zachovat jistou nestrannost a zachovat si nadhled, chápete.“ řekl a dal najevo, že dál nic říkat nehodlá.
„Jistě, pane.“ řekla Winry a v duchu se modlila, aby ti dva idioti přivedli toho pravého viníka.

Dva vojáci se dohodli a nemínili ustoupit. Byl to prostý plán, ale právě proto si mysleli, že jim na to ostřílený hráč skočí. Ed dostal jasné instrukce a dal se do díla.
Tleskl a vytvořil kolem viníka další hliněnou hradbu! Generál Cho se pousmál a připravil se na svou specialitu a tím i jejich útok.
Mustang mezitím vyskočil na jednu stranu hradby a luskl prsty! Ozval se výbuch! Oheň a kouř!
Ale kam zmizel Generál?
Tam, kde ještě předchýlí stál, byla teď jen velká louže, která se pod náporem tepla začala vypařovat! Ed zaklel a rozhlížel se kolem do kola.
„Zdrhnul pod zem!“ vykřikl Ed a jednal! Tleskl a dotkl se země. Ta se rozestoupila a odhalila jim neměnnou pravdu!
„Je pryč.“
„To není přeci možné!“ Roy vzdychl. A oklepal si kabát a seskočil z vytvořených hradeb k Edovi.
„Jeho hlavní specialitou je únik, přesněji řečeno prosáknutí do nejspodnějších vrstev zemského povrchu. Proto je přezdíván Armádní Krtek.“ Ed nad tou informací jen těžce polkl. Svěsil ruce i ramena na znamení porážky.
„Věděl si to, že jo?“ zeptal se spíš pro pořádek, než že by to nevěděl. Roy se pousmál.
„Jo.“
„Co teď?“
„Vrátíme se. Pro dnešek je konec.“ řekl Roy a kývl směrem na rozbombardovanou ulici. Ed pochopil a dvěma tlesknutími dal vše do původního stavu. Zlatá alchymie.

*****
Vlak zapískal na znamení odjezdu. Naši tři hrdinové seděli společně v jednom kupé. Děkovaly jim davy lidí a oslavovaly je. Winry a Ed se nakláněli z okna a mávali jim na rozloučenou. Když se vlak rozjel a lidé se jim začali ztrácet z dohledu, zavřeli okno a posadili se vedle sebe. Mustang, který seděl naproti nim, se pousmál a roztáhl si noviny. Winry se na něj zamračila.
„Taky jste jim mohl zamávat. Patřilo to hlavně vám.“
„Mávání mi moc nejde, slečno Winry. Proto jsem to nechal na vás.“ odpověděl Mustang, ale neráčil se na ní podívat. Dál si něco četl v novinách. Winry nafoukla své tváře a stočila svůj pohled ven z okna na ubíhající krajinu.
„Jste si jistý, že v tom jeli jen oni tři?“
„Naprosto, slečno.“ řekl Mustang a podíval se na ní přes okraj novin. Winry věděla, že tomuhle pohledu má věřit. Vzdychla a smířeně kývla hlavou.
„Dobrá. Když to říkáte.“ podívala se na Eda, který si vedle ní něco zadumaně prohlížel. Naklonila se a podívala se mu přes rameno. Ed si toho nevšiml, a proto trochu nadskočil, když promluvila těsně u jeho ucha. „Co to čteš?“
„Jen si pročítám výpovědi. Proč?“
„Jen tak. Našel si něco zajímavého?“
„Ne. Všechno je v pořádku.“ řekl a zaklapl desky. Vzdychl. „Jen se moc netěším na sepisování hlášení.“ Winry se ušklíbla a posadila se normálně.
„Dobře ti tak! Zasloužíš si to!“
„Hahaha! Už si skončila?“ Winry se pousmála.
„A víš, že ne! Já...!“
„Blablablabla!“ začal si broukat Ed.
Vagón sebou trochu škubnul. Mustang něco zaslechl a odložil noviny. Pousmál se, když se zadíval na tu dvojici před sebou.
„Nechte toho, vy dva!“ řekl a oba ho poslechli. Nastalo ticho a pak přišlo zaklepání na dveře.
„Dále.“ řekla Winry a posadila se jako slušně vychovaná dáma. Poslíček otevřel dveře a uklonil se.
„Byl tady takový hluk, že jsem si myslel, no že...“
„Omlouváme se. Nesete něco?“
„Ano. Zřejmě je to pro vás, slečno Win...Win...?“ řekl poslíček a koktavě přečítal jméno. Ed si rychle zakryl ústa, aby nevyprskl smíchy. Dívka do něj šťouchla loktem.
„Winry. Ano to jsem já.“ zachránila ho a převzala od něj dopis. Až teď si ona a Ed všimli, že vlak stojí. Rychle se proto podepsala a poslíček s pozdravem odešel.
Za nedlouho se vlak opět rozjel. Ed začal vyzvídat.
„Od koho je?“
„Od babičky. Počkej, přečtu to.“

„Drahá Winry.
Upřímně jsem doufala, že mi napíšeš pravdu, ale nestalo se. Dá se to ovšem pochopit, takže si nedělej starosti s výmluvou. Pozdravuj ty dva, co pořád někde tropí problémy a vyřiď jim také to, že nebudu mít slitování s někým, kdo tahá mou milovanou vnučku do záhad a tajemství armádních pitomostí! Přesto všechno tě musím pochválit, že jsi mi napsala. Jsi zkrátka dobře vychované děvče. Jo, a abych nezapomněla, pozdravuje vás Alphonse.
Zatím na viděnou, vaše milovaná bábi.“

Ed těžce polkl a snažil se uklidnit.
„Co si jí prosím tě napsala?“ otázal se neklidně. Winry si všimla jeho nervozity a pousmála se.
„Ale copak, voják dostal strach z babičky?“
„Oba víme, že to není obyčejná babička!“ ohradil se Ed a raději se zaměřil na stěnu před sebou. Winry pokrčila rameny a pohlédla zpět na dopis. Moc dobře věděla, že je v ní ještě PS: Post Skriptum. To ale bylo určené jen jí a tak otočila nenápadně přehnutou část a dočetla si zbytek.

PS: Pojedete určitě přes městečko Barney. Stav se mi tam pro těch jejich pár švýcarských šroubů, prosím. Přijedeš později, než ty dva pitomci, ale za to s lepším dárkem pro mě.
Díky, babička.“

Winry nespokojeně vzdychla a zabalila dopis do své tašky. Pak pohlédla krátce z okna, než svůj pohled stočila na Mustanga. Ten si jejího pohledu všiml.
„Děje se něco?“
„Za jak dlouho je stanice Barney?“
„Hned ta před námi. Proč?“
„Vystoupím dřív. Babička odtamtud potřebuje jednu věc.“
„Jak je libo, slečno.“
„Doufám, že se zase necháš unést?!“ řekl hraným naštvaným pohledem. Winry se na něj podívala tak, aby poznal, že toto téma není pro srandu. Ed to z jejího pohledu pochopil a zatvářil se normálně.
„Budu opatrná, a kdyby něco, řeknu, že znám někoho, kdo si pro mě přijde.“ prohlásila a usmála se.
„Stačí jen zavolat a princ na bílém koni přijede!“ řekl Ed, stoupl si, hluboce se uklonil a oplatil její úsměv. V tom začal vlak nečekaně zpomalovat a Ed neustál svojí klanící pózu prince. Rozplácl se jak dlouhý tak široký na podlaze a nad sebou slyšel tlumený smích.
Když se o chvíli později zvedal, stála už Winry s kufrem mezi dveřmi a loučila se s Royem. Podali si ruce.
„Těšilo mě, slečno Winry. Doufám, že se brzy uvidíme.“
„Bylo mi ctí s vámi cestovat, Pane. A něco mi říká, že se budeme vídat často.“ a ne nápadně koukla krátce na Eda. Mustang pochopil a kývl. Pak se Winry otočila na Eda a bez sebemenších rozpaků ho objala.
„Dávej na sebe pozor, ano.“ řekla mu do ucha. Pak, když se od něj odlepila, se mu zadívala do očí.
„Jako vždycky, vždyť mě znáš.“
„No, právě.“ řekla, naklonila se k němu blíž. Políbila ho na tvář a usmála se. „Mějte se.“ řekla a odešla. Ed se přesunul k oknu a otevřel ho. Pozoroval Winry, jak vystupuje a přemítal si, jak hloupě se zachoval, aby zjistil své pravé city. Když se vlak rozjel a ona mu mávala, cítím se ještě hůř. Přesto jí zamával také a usmál se na ní přesně tak jako ona na něj.
....
Za nějakou dobu zmizela z jeho dohledu a Ed se nezmohl na nic víc, než hlasité vzdychnutí. Zavřel okno a posadil se zpět na své místo. Roy pozoroval jeho rozdílné grimasy a došlo mu, že asi udělal, co neměl.
„Když se zeptám, odpovíš mi?“
„To záleží na tom, na co se chcete zeptat.“ řekl Ed a stočil svůj smutný obličej na Roye.
„Ona byla tvůj testovací králík?“ řekl prostě, což Eda popudilo natolik, že se zvedl, chytl ho za lem modré uniformy a s naštvaným pohledem se ho rozhodl seřvat!
„Do toho ti vůbec nic není! A jak si to vůbec můžeš dovolit vypustit z pusy!“ to, co říkal, se po chvíli přestalo líbit Royovi. V návalu vzteku ho stáhl na sebe a pak ho natlačil na sedačku tak, že to vypadalo jako pokus o znásilnění.
„Ona si to nezasloužila! Kdybys nebyl takovej srab, mohla toho být ušetřena!“
„Pan Jdu-jen-za-kariérou se nám nějak rozjel?!“
„Myslíš, že je to sranda?!“
„Vypadám SNAD NA TO?! CO?!“ zařval Ed zoufaleji, než chtěl. „Tak….vypadám...?“ dodal šeptem. Pustil Royovu uniformu, kterou celou dobu tak pevně svíral a zakryl si rukama obličej. V tuhle chvíli nechtěl, aby ho někdo viděl. Slzy jedna za druhou mu stékaly po tvářích a samotný obličej chytal jemně růžovou barvu. Ležel tam pod Royem a tiše vzlykal jako malé dítko.
To, co muž nad ním udělal, nečekal.
Roy odtáhl Edovi obě ruce z obličeje a s tou největší něžností ho políbil. Chtěl, aby z něho cítil jeho obavy o něj. Chtěl, aby věděl, že je tu jen pro něj. Chtěl mnohem víc...
Ed to poznal a tak se nechal unášet svou touhou, chtíčem a láskou. Roy svými motýlími polibky přecházel od Edových úst na tváře, na růžový nos, na nechráněné čelo až skončil u jednoho ucha.
„Až přijedeme, bude to jen samé papírování.“ pošeptal mu a čekal, jak na to zareaguje. Ed zčervenal a přivřel oči. Pochopil moc dobře, kam tím jeho nadřízený směřuje.
„Ty běžně lidi svádíš mluvením o práci?“ zašeptal Ed a Roy se odlepil od jeho ucha jen na takovou vzdálenost, aby mu viděl do očí. Pustil mu jednu ruku, aby ho mohl pohladit po tváři.
„Víš, jak dlouho ještě pojedeme?“ Ed věděl, že tak tři hodiny, přesto nic neřekl, jen se pořád díval do těch černých dospělých očí. Pak se v něm zlomila poslední smysluplná typická věta.
„Mrháš časem na něco, co není třeba...ne teď.“ pak se k němu naklonil a ukradl si jeden dva, mnoho polibků, než přebrala iniciativu druhá strana.
....
Jediné co Roy stihl za celou tu dobu sundat, byla modrá uniforma. Košile a kalhoty na půl žerdi mu zůstali. Ed naproti tomu měl jen košili. Překvapení bylo, že si nestěžoval. Jeho protějšek ho totiž líbal, kde se mu zachtělo, a to ho vhánělo do úplně jiného vesmíru. Dokonce zapomněl, že leží v jednom z vagonových kupé. Roy sjížděl jazykem po Edově odhaleném hrudníku až do zakázaných míst. Když se svým jazykem dorazil až k citlivému otvůrku a dostal se do něj, jeho uši zaslechly to, co chtěly. Edovy vzdechy byly něco naprosto úžasného. Přesunul svá ústa tedy na jeho úd a začal ho laskat. Touto změnou chtěl zamaskovat své hlavní úmysly. Ed najednou ucítil slabí tlak, dva Royovi prsty si v něm dělaly místo a opatrně ho roztahovaly. Ed chvíli jen tak vzdychal a sám se přirážel na ty příjemné prsty. To strašně vzrušilo jeho protějšek a ten se přesunul k jeho ústům. Ukradl si je a pak přešel na krk. Ed poznal, že se něco mění, prsty pomalu zmizely z toho příjemného místa a on sám zaznamenal, že se mu to nelíbí, že není úplný. Nezoufal však moc dlouho.
Roy mu roztáhl nohy a opatrně do něj pronikl. Ed vykřikl slastí a nečekanou bolestí. Zavřel oči a čekal, když se nic nedělo, otevřel je a nestačil se divit. Roy se díval přesně na něj. Jednou rukou držel u svého těla jednu Edovu nohu a druhou rukou ho hladil ve vlasech.
Vypadalo to, jakoby čekal na souhlas, ale Ed měl za to, že už mu ho dal. Přesto se pousmál, uvolnil se a semkl svoje ústa. Pak kývl. Na to muž nad ním čekal. Oplatil mu úsměv a dlouze ho políbil. Pak jemně přirazil a udělal si tak místo ve svém milovaném objektu. Ed ze sebe vyloudil po každém přírazu tichý vzdech a dal tak jasně najevo, jak moc se mu to líbí.
....
Když už oba dosáhli svého vrcholu, vlak z čista jasna zabrzdil a dostal tak náš milostný par na podlahu. Ed to nevydržel a začal se šíleně smát. Roy se musel nad touto situací také pousmát. To prostě jinak nešlo. Jak je smích přešel, Roy se přesunul do sedu a donutil Eda, aby si mu sedl do klína. Opět ho začal líbat, kde se mu zachtělo, až skončil u krku, kde zůstal delší dobu...až moc dlouho.
„Melbourne!" "Vystupovat!“ hlas průvodčího je dostal do reality. Tak rychle se ještě neoblíkali.

Komíny papírů! Kancelář zaplněná komíny papírů. Jak to Ed zahlédl, chtěl se vypařit, ale Roy ho naposlední chvíli chytl za límec a strčil ho dovnitř. Pak za sebou zavřel dveře.
„Čím dřív to uděláme, tím dřív...no?“ řekl Roy a zamyslel se. Ed moc dobře věděl, jakým směrem se jeho myšlenky zaobírají.
„Tím dřív půjdu domů, že?“ řekl Ed a pousmál se, když bral první štos papírů. Roy mu úšklebek vrátil.
„Ano, přesně to jsem měl na jazyku.“

Konec