Jak bych si to přál! (1.část)

Jako každý den vstal voják, oddaný armádě, z postele. Ne, že by se mu dvakrát chtělo, ale něco ho prostě probudilo. Pohlédl ven z okna. Zahleděl se do probouzejícího města a vzdychl. Oči zůstaly zavřené. Pootevřel je. Spánek na něm pořád visel. Neměl ale na výběr. Oblékl se do modré uniformy, svázal dlouhé blond vlasy do culíku a navlékl bílé rukavice. Pohled do zrcadla mu náladu jen zhoršilo.
Seběhl dolů po schodech a minul při tom kuchyň...
„Ty nebudeš zase jíst?“ otázal se jeho mladší bratr. Voják se usmál a pokračoval k hlavním dveřím.
„Nemám hlad.“ řekl a dveře se za ním zavřely. Starostlivý výraz jeho bratra už nespatřil. Kráčel ulicí a hleděl zamyšleně před sebe.

Vojáci. Armádní psi! Tak se jim říkalo. Byli to lidé, kteří měli bránit vlast a přitom bránili jen své cíle.
Spravedlnost? Loajalita? Ta slova znali jen ze slovníku. Přesto mladík, voják kráčel k centrále. Byl jedním z nejmladších státních alchymistů. Zkoušky složil už ve svých 12 letech. Sám veliký vůdce si ho vážil. Také si ho hlídal muž, Brigádní Generál Roy Mustang, jeho nadřízený, pod kterým pracoval. On a Mustang se neměli moc v lásce. Přesto byl jedním z mála, kterému se v okruzích armády dalo na 100% věřit. Mladík to věděl. V jistém ohledu na něj v mnoha věcech spoléhal. Toto přesvědčení bylo oboustranné.

Mladík vystoupal po schodech. Přišel do veliké haly, kde na něj čekala žena. Jak ho spatřila, přiběhla k němu.
„Pane, v kanceláři máte návštěvu. Říká, že to spěchá!“
„Děkuji.“ Mladík se na ní usmál a odešel. Vystoupal do druhého poschodí. Barva koberce - rudá. Na stěnách chodby byly různé obrazy s motivy míru a klidu. Jaká ironie!
Mladík přistoupil ke dveřím. Nadechl se a vstoupil! Věděl, kdo ho čeká a co z toho plyne.
„Jdeš pozdě!“ řekla dívka. Její dlouhé blond vlasy sahaly až k jejímu pasu a z jejích modrých očí šlehaly blesky.
„Taky tě rád vidím, Winry!“ Posadil se a začal procházet dnešní hlášení.
„Neignoruj mě!“
„Já tě neignoruju, jen čekám!“
„A na co?!?“
„Sekretářka mi říkala, že to spěchá! Tak co se děje?“
„No víš, jde... o něco, prostě o něco nepodstatného.“ Dívka odbíhala od tématu, to se posluchači nelíbilo.
„Vyklop to sakra!“
„Neřvi na mě! Myslíš, že jen proto, že si trochu vyrostl, si můžeš dovolovat!“
„Cože!?!“ Naštvanost zřejmě byla v atmosféře.
„Ne-nerada ruším, Pane, ale máte zprávu.“ řekla koktavě sekretářka.
„Děkuji, můžete jít.“
„Od koho je?“ Winry se naklonila, když uviděla známé jméno.
„Od koho asi?!“ řekl mladík a v duchu si přečetl své jméno na obálce. „Pan Edward Elric!“

Když se Ed zbavil Winry, vydal se do druhého patra vedlejší budovy. Chodby tu vypadaly stejně až na to, že tu stál ještě nábytek. No jo, přišli jste do drahocenného chléva, které patřilo brigádnímu generálovi. To se pozná!
Ed neskrýval své znechucení, když vstoupil do tzv. čekárny, posadil se a čekal, až ho ohlásí. Stalo se! Líně se postavil a pohlédl skrz otevřené dveře na svého nadřízeného.
„Pane, přišel... “
„Já vím!“ přerušil jí Mustang.
„Omluvte mě.“ řekla sekretářka a odešla.
„Posaď se, Edwarde.“ Oslovený se posadil.
„Co se děje, generále? Vypadáte nevyspale?“ Vražedným pohledům se nikdy nevyhnuli.
„Řekni mi, kolik ti je?“
„Víte to moc dobře! Má s tím něco společného to, proč jsem tady?“
„18. Je ti 18 let.“ Generál Mustang zavřel oči. Ed ho pozoroval. Znal všechny jeho únikové manévry, ale tohle bylo něco jiného. Vážného!
„Generále?“ Něco se dělo! Byl si jistý! Teď jenom jak to z něj dostat? „Generále, nechcete mi už říct o co se... !“
„Jedná se o něco, na co jsem tě původně poslat nechtěl, ale nemám na výběr!“ Ed začal být zmatený. Jak Mustang, tak Winry, s ním mluvili tak neurčitě a tajemně až ho to štvalo. Proč mu to nikdo neřekne na rovinu?!
„Jak je sakra těžký mi říct pravdu?“ Generál vydechl.
„Nezapomeň, s kým mluvíš!“
„Tohle vůbec nevytahujte! A radši mi odpovězte!“
„Fajn! Jak chceš!“ Ed napjatě čekal. Jeho nervy by mohly hrát nějakou strašně složitou operu, kdyby ovšem vydávaly zvuk. Minutu od minuty ztrácel víc a víc soudnosti a vychování. Opět se v něm ozval malý, sprostý chlapec.
„Takže?“
„Takže, poslouchej!“

Mustang ho vyslal na misi, ve které měl zkontrolovat západní centrálu. Edovi to přišlo strašně divné. Proč kolem toho dělal takové cavyky? Když seděl v odpoledním vlaku směr západ, pochopil proč! Mustang se totiž ani slovem nezmínil, že pojede s ním. Ed to zjistil až, když se vlak rozjel a jeho nadřízený se posadil s úsměvem na rtech proti němu. A to nebylo všechno, čím byl dnes překvapen.
„Zdravím, pánové. Taky jedete na západ?“
„Winry? Co tu děláš?“ Ed byl čím dál tím víc překvapenější. Bylo mu jako by se na něj celej svět domluvil. Dívka poznala, že jí nerad vidí a tak nafoukla růžové tváře a posadila se vedle generála.
„Taky by si mohl alespoň předstírat, že mě rád vidíš!“
„A proč bych to dělal?“ Ač seděli ve vlaku, spustily se třesky blesky.
....
Jak vlak přejížděl spoje kolejí, vždy trochu nadskočil. Zvuk přejetí byl dosti slyšitelný, někdy až ohlušující. Pořád to ale nemělo na vřískání brzd při zastavení na nádraží.
Otevření dveří Edovi chvíli trvalo. Už, už chtěl někdo z jeho společníků říct nějakou narážku, když se dveře samy otevřely, a Ed vypadnul jak dlouhý tak široký na betonovou podlahu.
Ještě dlouho potom se mu Mustang a Winry smáli, kvůli jeho obrovské bouli, která měla každou minutu jinou barvu.
Prošli městem, až našli centrálu. Byla malá, ale v pěkném stavu. Každý měl dostat svůj pokoj, jenže se objevil problém.
„Máme jenom dva, pane.“ řekl jim zaměstnanec místních kasáren.
„COŽE?!!?“ rozeřval se Ed a začal nejrůznějšími poznámkami popisovat zařízení armády. Jeho dva společníci si ho nevšímali. Mustang se usmál a vzal oba klíče. Jeden bez námitek podal Winry a potom vzal svůj a její kufr a společně odešli. Ed si později všiml, že je v hale sám. Šílel ještě víc. Přiběhl do horních pater, kde našel dvoje dveře. Rozmyslel se a pak zaklepal na dveře číslo dvě. Otevřela mu blonďatá dívka. Ani se neobtěžovala s mluvením, rovnou zabouchla Edovi před nosem.
„Winry! Takhle se chováš ke kamarádovi, co?!“ začal silně bouchat na dveře. Pak se ale zamyslel. Ušklíbl se. „Co takhle využít alchymii?“ tleskl dlaněmi o sebe a už už chtěl něco provést...
Najednou se otevřely dveře naproti!
„Chceš to použít na holku?“ řekl Mustang a šklebil se u svého prahu. Nápadně Edovi dával najevo, že jestli se o něco pokusí, luskne prsty a usmaží ho. Ed zaváhal.
„Máte snad lepší nápad, Ge-ne-rá-le?“ protáhl naschvál své znechucení. Mustang přivřel oči.
„Asi toho budu litovat, ale je to lepší, než celý večer poslouchat tvoje výbuchy vzteku a násilí.“
„Prosím?“ Ed tuhle poznámku nechápal. Mustang vzdychl a poodstoupil ode dveří tak, aby mohl Ed projít. Teď už mu bliklo. „Vy mě necháte spát ve svém pokoji?“ zeptal se podezřele. Mustang si ho prohlédl a schválně se podíval ke stropu.
„A proč ne, stejnak to měl být tvůj pokoj. Nemohl jsem přeci tak hezkou dámu nechat spát v tomhle... “ Eda už se zmocňoval jeho starý vztek. Jak to sakra mluvil o Winry? Dáma?
„Vy si ze mě děláte srandu, že jo?!“
„Ne... Všechno je tu po dvou, včetně postelí.“ při tom slově postelí zněl jeho hlas tak nějak divně. Posledních pár měsíců, při určitých slovech zněl Mustangův hlas vždycky takhle divně. Ed to nechápal a zatím si říkal, že ani chápat nechce. Zatím...
„Dobře, jestli vám to nevadí, tak mě taky ne.“ řekl už trochu klidnějším hlasem a vešel do pokoje. Mustang zavřel dveře a vrátil se k psacímu stolu. Přitom nenápadně pozoroval Eda, jak si vybaluje. Jak se začal převlékat, odvrátil se. Prostě musel, už tak to bylo nebezpečné, že bydleli v jednom pokoji. Jeho profesionalita mu pomohla uklidnit jeho mysl. Ed ležel na posteli a protahoval se.
„Konečně postel. Ten vlak mě rozlámal.“
„Radši si to užij. Zítra nás čeká práce.“ řekl Mustang a pousmál se. Ed mu ten úsměv oplatil a zhasl velký světlo. Svítila jen lampička na psacím stole.
„Roz-kaz, pané!“ řekl Ed vysokým hlasem. Mustang to přešel a pozoroval, jak se jeho podřízený zabaluje do peřin a polštářů. „Dobrou noc, generále.“ řekl Ed skoro už šeptem a vzápětí usnul. Mustang se pousmál a otočil se zpět ke svým papírům.
„Dobrou noc, Edwarde.“