SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Jak se zaplést do historie, jen náhodou Kapitola 2.

LAURA

Je až neuvěřitelné jaké měl můj otec štěstí, že potkal Miliana. Kterýmu, zdá se, zachránil život. Kdybych neměla pud sebezáchovy, hned bych Miliana za to co udělal obejmula bez ohledu kolik lidí by kolem nás bylo. Docela bych Miliana ráda líp poznala vypadá docela jako slušný muž i přes kápy bych ho typovala na 25 let, ale je na něm něco zvláštního něco velmi zvláštního. Mluví jako muž, ale ty ruce. Muži je mívají drsné, ale on je má jemné jako ženy. Což je blbost, ale přesto. Proč si Milian nechtěl tu kápy sundat? Co pod ní tak důležitého tají, že si jí nesundal ani při večeři? Je toho na mě asi už moc, dneska se toho tolik událo.
Jdu do koupelny. Jako vždy tam bývám poslední, ale čemu by se člověk divil, než po všech uklidím tak to taky chvilku trvá. Ale... Tak moment kdo je to v té koupelně? Pokud si dobře pamatuji tak všichni už dávno spí.
Přijdu blíž ke dveřím do koupelny. Pomalu je otevírám, když se v nich nečekaně mihne postava. Rychle otočím hlavu tím směrem. Něčí ruka chytá za rameno. S ucuknutím hlasitě vykřiknu a jdu až ke zdi. Pára pomalu mizí a já si až ted všímám člověka s kápý. Milian! S úlevou klesám na kolena a on jako správný gentleman mi hned pomáhá na nohy. Jen kráyce potom, sem vpadnou i otec s Adrianem a hned se ptají co se stalo.
„Promiňte, že jsem vás všechny tak vylekal, ale jsem zvyklí mýt se až hodně pozdě večer. Když sem přišla Laura rychle jsem se oblékl a pokusil se jí nevyplašit. Což se mi bohužel nepovedlo a tím probudila i vás dva," mluvil jako by mu to všechno přišlo tak trochu trapné až bych řekla nepříjemné.
„Nic se nestalo, takže se nemáte zaco omlouvat. Laura není na návštěvy zvyká, ale myslím že je načase jít konečně spát. Nemyslíte?" Otec domluvil a všichni se tím řídili teda až na mě. Docela bych se ráda už umyla.
Po koupeli jsem šla do pokoje, ale než jsem otevřela dveře, uslyšela jsem jak se Adrian snaží přemluvit Miliana, aby ho vzal sebou. Zdá se, že se mu to povedlo, protože slyším jen tiché povzdechnutí naznačující, že to Milian vzdal. Potichu jdu do své postele kde za malou chvíli usínám.

Ráno ještě nezačalo a já už se pomalu soukám z postele, abych nachystala snídani pro všechny, ale když přijdu do kuchyně vše už je připravené. Vyvalím na to oči a rychle pospíchám úzkou chodbou do kuchyně kde spatřuji Miliana. Otočí se mím směrem. Zase má tu kápý, za kterou skrývá svou tvář.
„Dobrý jitro," zdraví mě. „Ty si, ale raní ptáče běž si ještě lehnout na chvíli. Projednou si udělej trochu volna," říká to tak klidně, jako by to bylo pro něj normální... Ach, já zapomněla on vždycky žil sám.
„Díky za pomoc, ale to si nemusel," trochu se mi dere krev do tváře. „Měl by si spíš jít ty, ještě na chvilku spát aby si měl dost energie na zařizování všeho okolo tvé výpravy. O mě se nestarej dodělám to tady'' asi jsem ho nepřesvědčila. Bere do ruky utěrku a pouští se do utírání nožů. Nevím co mám dělat tohle se mi ještě nestalo. Nikdy nestalo. Netrvá to dlouho a má vše utřené a jde z kuchyně, přes obývák rovnou ven. Jdu za ním a u dveřích se zastavuji.
„Kam jdeš?" ptám se trochu rozpačitě. Přecejenom všude byla ještě tma.
„Jen si jdu dozabalit věci na výpravu," odpověděl trochu suše.
Jenže to mě asi neodhad tak dobře jak si možná myslel. Za minutu jsem měla na sobě už boty a ochotně se nabízela, že mu s tím pomůže. Upřímě, čekala jsem i trochu odpor, ale žádný nepřišel, asi mu to nevadilo nebo byl rád za každou pomoc.
Cesta to nebyla dlouhá a za chvíli jsme stáli před jakým si stromovým domkem. Vytáhl žebřík a nechal mě jít nahoru jako první. V domku bylo příjemně. Ze skříňky vytáhl Milian velký batoch a pak došel ještě pro několik věcí do vedlejší místnosti. Otevřela jsem tašku už v ní něco bylo. Ale co to je? Malý kroužek asi náramek. Zvenku stříbrný a ve vnitř modrý stejně jako jezero Minamo, na stříbrné části se přesně ve střehu mezi dvěma stranami, vlnila jemně vrytá úzká čára, která neměla konce.
Slyším dveře Milian je v místnosti a kouká co jsem našla urychleně to uklízím spět do tašky a pomáhám Milianovi položit věci na zem. Je tam snad všechno na co si dokážu zpomenout, jídlo, dva křesací kameny, nůžky, nitě, jehly a mnoho dalších nezbytných věcí.
„Chtěl bych tě o něco pořádat," ozvalo se nečekaně od Miliana. Otočila jsem k němu hlavu. Určitě se na mě díval i přes tu kapucu.
„Potřebuji aby si Adriana přemluvila, aby se mnou nešel na tu výpravu," mluvil tiše a přitom tak vážně a zároveň naléhavě
„Ta výprava by se mu mohla stát i osudná. Vy jste za hradbami skrytí před vším co je za nimi, ale jakmile je opustíte tak každý kdo se nikdy nedotkl zbraně, velmi rychle zemře. Pokud se nemýlím tak tvůj otec by mohl vyprávět sám. Jaká nebezpečí se tam venku skrývají," smutně sklopil hlavu a pokračoval v balení věcích na cestu.
Za necelou hodinu bylo vše složené a uklizené v báglu. Slunce už pomalu vycházelo když jsme přišli k mému domu. Všichni ještě spali a já se s Milianem k nim přidala.

5
Průměr: 5 (3 hlasy)