Je to, to, co chci 01

1. Přijímací pohovor

Postávala před hnědými dveřmi, občas si podupávala nohou a nervózně se rozhlížela. Za chvíli se posadila, ale ani to, ji však dlouho nevydrželo. Znovu vyskočila na nohy, opakující předchozí činnost.
Byla už poslední.
Před ní, vyšlo ze dveří alespoň dvacet osob. Nikdo nevypadal šťastně a spokojen, až na jednoho.
Ten, během pár okamžiků, vyběhl ze dveří. Usmíval se na všechny strany a vykřikoval. "Mám to, super!"
Chtěla se ho na něco zeptat, ale on ji předběhl. "Neboj! To zvládneš. Já se jmenuju Tony Smith a ty?" Natáhl k ní ruku.
„Já – já… sakra.“ zamumlala, zbytek slov se vytratil do neznáma. Tohle se mi ještě nestalo. Sakra. Vzpamatuj se, Nymfadoro!… „Tonksová. Jmenuji se Tonksová."
Ušklíbl se a stiskl jí ruku: "Tak ahoj,… Hmmm,… Tonksová. Třeba se ještě uvidíme, když jsem to zvládl já! Hmmm,… Ty určitě taky!"
„Díky. Víš, tohle se mi ještě nestalo. Já nejsem,…“
Dál však pokračovat nemohla, protože se otevřely dveře a někdo zavolal její jméno. "Tonksová! Slečna Nymfadora Tonksová?"
Zaksichtila se a podívala se na Tonyho a z povzdechem odvětila: „Hmmm. To budu asi já. Tak se měj.“
„Drž se," zavolal na ni povzbudivě a ještě se usmál.
Má krásnej úsměv. Zasnila se na chvíli.

„Tak. Posaďte se, slečno,… Tonksová, Nymf…“
„Jen, Tonksová, prosím.“
„Hmmm.“
Posadila se na nabízenou židličku. Byla tvrdá a nepohodlná.
To udělali naschvál.
„Tak, abych začal. Mé jméno je, Alastor Moody a jsem, jak nečekané, bystrozor. Jestli se dostanete do našeho výcviku. Budu váš,… něco jako, profesor.
Zeptal bych se na pár otázek. A pak, uvidíme. Ano a ještě,… Zopakoval bych to, co o vás vím."
Když ti, vám, to udělá dobře.
Mírně se usmál, jako kdyby, četl její myšlenky.
Na chvíli, se odmlčel. Rovnal si papíry a občas mrkl na Tonksovou. Co ona, na to. Jen se lehce usmívala a sedla si pohodlněji.
„Ano. Váš otec je Ted Tonks, matka Andromeda Tonksová, za svobodna Blacková. Vaše teta je známá smrtijedka Bellatrix Black-Lestrange, nyní v Azkabanu. Stejně jako Sirius Black, taktéž bratranec…“ Chtěl pokračovat, byl však přerušen.
„Ano. Já jsem já a oni jsou oni. Nesouhlasím a nikdy jsem nesouhlasila s tím, co udělali. Nikdo z nich,… Ale…“
„Chápu. Myslíte, že jsme se zmýlili?“
 Přikývla a její vlasy dostaly tmavší nádech. „Možné to je, nemyslíte?"
„Ano. On se však přiznal a vše nasvědčuje tomu, že,… Myslím, že bychom toho měli nechat.“
„Jak víte,…“
Neodpověděl, ale pokračoval ve svém výkladu. „Jste metamorfomág. Oba víme, co to znamená. Bude to prospěšné pro vaši práci, krytí, skrývání se, atd.,… Myslím,… Dám vám šanci. Možná se chcete zeptat, proč to dělám. No. Ani sám nevím. Věřím tomu, že nedáte na první dojem a chcete vědět vše, než někoho odsoudíte.“
„Mo-mohu jít?“ Zakoktala se a zrudla, stejně jako její vlasy.
Přikývl. „Jen, tady se ještě podepište. Potom zajděte do pátého patra, je tam jedna - čarodějka. Ta vám poví vše, co je potřeba.“
„Pane, Moody?“
„Ano?“
„Kolik jste vzali uchazečů?“
„Dnes?“
Přikývla a zabodla svůj pohled do podlahy.
„Dva. Vás a pana Smitha. No, co se dá dělat. Nemůžeme brát všechny, jen ty nejlepší.“ Podíval se jí do očí a pokračoval. „Doufám, že jsem se ve vás nemýlil, ani v jednom.“
Znovu přikývla  a zašeptala. „Děkuji.“
Otevřela dveře a ty se za ní, za chvíli, zavřely. Když se tak stalo, vykřikla a vyskočila do vzduchu. „Mám to! Jupíííí!“
Začala tančit vítězný taneček, ale to by nebyla ona, aby zase něco neprovedla. Při první otočce narazila do věšáku a ten se zhroutil. A aby to nebylo všechno, někdo otevřel dveře a,…
Otevřely se dveře a v nich stála nějaká žena. Vypadala dost naštvaně. „Co to má znamenat!“ vykřikla a dívala se na Tonksovou jako kdyby měla nějakou nakažlivou nemoc.
„Já - já,…“
„Ano, vy! Jděte, ať vás už tady nevidím. Ihned.“ Dodala, když viděla, jak se Nymf nadechuje,
k odpovědi.
Zase se otevřely jiné dveře a tam stál Moody. „Vidím, Adriano, že ses poznala s naší novou posilou.“
„Tohle,“ ukázala prstem na Toksovou. „Tohle, má být bystrozor? Ach,…“
Moody nereagoval a pobídl Nymfadoru, aby odešla. „Zajděte si tam a pak se vraťte. Představím vám paní, Adrianu Mancini. Měla jste tu čest, ale,… Běžte.“
Přikývla a tentokrát opatrně odešla.

Stála na chodbě a čekala na výtah. Zdálo se jí, že čeká strašně dlouho. Najednou se otevřel výtah
a z něj vystoupil, Smith.
Usmál se na ni. „Tak co?“
Zdvihla palec na znamení vítězství a oplatila mu jeho úsměv.
„U té,… čarodějky je to v pohodě, dá ti nějakej test a to je všechno. No a taky podepíšeš nějaký papíry. Tak se zatím měj, já musím za Pošukem.“
„Cože?“ vykřikla, ale on ji neslyšel. Už byl někde v trapu.
Co tím myslel? Pošuk? Kdo to má být?
Dál přemýšlet nemohla, protože se výtah zavřel a rozjel se, neuvěřitelnou rychlostí, do určeného patra.
Doopravdy to byl fofr. Během deseti minut byla hotová a mohla se vrátit za Moodym. Nyní už, profesorem Moodym.
Opět vyjela výtahem do svého patra.