Jenefeřina zkouška

Kdysi před dávnými časy, daleko odtud, v zemi nadpřirozených bytostí a magie, žil rytíř jménem Alvin. Muž velmi krásný s dobrým srdcem, urozených mravů, citlivý a pevně oddaný svému pánovi princi Dariusovi, a to i navzdory, že Alvin a Darius byli jako voda a oheň.
Darius nebyl nijak zlý, byl to jen rozmazlený syn krále, který si myslel, že může, vše, co si zamane, a ještě k tomu byl zoufale slepý ke svému okolí. Věřili spíše lžím a podlézavosti, než skutečné oddanosti a přátelství. Štědrost, urozenost mravů, milosrdenství, upřímnost, citlivost a dobrotu srdce nebyly hodnoty, které by Darius nějak zvlášť uznával. Považoval je za zbytečné a zženštilé. Uznával jen takové chování, které jasně vedlo ke hmatatelnému zisku. Rád si z ostatních, které považoval za slabochy, dělal srandu a různě je ponižoval a jelikož Alvin, se vyznačoval přesně hodnotami, které jeho pán neuznával, a také byl jeden z jeho rytířů takže dost mu po ruce, často právě on byl princova oběť. Přesto Alvin viděl v princi mnohem více, než jen toto. Alvin věřil, že dobro, které v něm viděl a které mu ukázal, když se poprvé potkaly, v princi nakonec zvítězí a on se stane skvělým králem a dobrým mužem.
Někdy však to vše bylo na mladého rytíře moc, byly dny, kdy ho jeho víra opouštěla a on měl chuť utéci někam daleko. V takových dnech Alvin se šel ukrýt do lesa poblíž hradu k malému krásnému jezírku s vodopádem. Bylo to krásné místo. Ze skály dolů padal potok do drobného jezírka a jako by pak voda mizela. Jezírko totiž nikdy nebylo větší nebo menší ač nebylo vidět, kam voda dál spěchá. Bylo obklopené skalami a stromy s malou kamenitou plážičkou, tvořenou bílými oblázky. Alvin se domníval, že je jediný, kromě zvěře, kdo o tomto skrytém útočišti ví. Jak moc se pletl?!
Toho osudného dne Alvin stejně jako jindy utekl od ostatních rytířů a prince k onomu jezírku a posadil se na plážičku. Kdyby byl děvče, nebo obyčejný vesnický balík, jistě by se rozplakal, jenže on byl muž, rytíř a měl svoji hrdost, i když si to jeho pán nemyslel. Toho dne byl Alvin skutečně na dně. Princ společně s několika dalšími rytíři ho ponížil přede všemi. Vyválel ho v blátě a hnoji, nazval ho zbabělcem, ubožákem, zženštilou třasořitkou, neschopným hlupákem a zpochybnil jeho šlechtický titul. Uhodil ho svléknutou rukavicí do obličeje a donutil ho říci na to: „děkuji, pane.“ Alvin seděl a zíral do zčeřené vodní hladiny. Vyprávěl jezeru, co se mu ten den stalo a jak moc ho přitom bolí u srdce.
„Já… já myslel, že… že i přesto všechno je nakonec princ do… dobrý. Věřil jsem v dobro v něm… že jednoho, jednoho dne bude, bude skvělý král a, a, a dobrý muž… Že, že muž, jenž zachránil moji sestru a mě zachránil před bandity a poskytl mi přístřeší, přístřeší již skomírajícímu šlechtickému rodu, nemůže… nemůže… Ale asi jsem se spletl, asi to udělal jen proto, aby přijal na dvůr šaška,“ dokončil hořce svůj monolog a nepřestával se dívat do jezírka a v tom náhle se z vodní hladiny vynořila mladá žena.
Měla dlouhé bílé vlasy jako pěna, která se tvořila pod vodopádem a stejně tak bledou kůži. Rudé plné rty a pronikavé oči, barvy jako ono jezero. Na sobě měla tmavě modré šaty vyšívané stříbrnou nití a ozdobeny říčními perlami. Byla nepředstavitelně nádherná a Alvin na ní hleděl s naprostým úžasem, neschopen slova.
„Mé jméno je Jenefer a jsem vílou tohoto jezera, již dlouho sem chodíš a modlíš se za lepší zítřky,“ pravila a její hlas byl jako hučení vod.
„Krásná paní, moc se omlouvám,“ začal opětně drmolit Alvin, ale Jenefer ho zastavila.
„Nevěš hlavu můj drahý příteli, jednoho dne skutečně Darius se stane skvělým králem a dobrým mužem a ty budeš stát po jeho boku jako jeho nejlepší přítel. Bude ti dlužit mnohé a ze všeho nejvíce to kým se stane. Nejdříve však bude muset překonat tvrdou zkoušku, která mu otevře oči. Bez ní bude princ ztracen v nekonečné slepotě a s ním celé království, nicméně vůbec nebude tato zkouška lehká, jseš si jist, že chceš sebe a mladého prince vystavit takovému nebezpečí?“ zeptala se jezerní víla a Alvin zaváhal, pak však pokýval hlavou na souhlas.
„Pokud říkáš, že jinak by bylo ztraceno celé království, pak není na výběr,“ rozhodl se Alvin.
Na tváři Jenefer se objevil krátký úsměv. „Budíž tedy,“ pravila a pak v oblaku mlhy zmizela.
Když se tak stalo, Alvin si nejdříve nebyl jist, jestli Jenefer jen tak nezmizela a nenechala ho ve štychu, protože svět vypadal stále stejně, ale nakonec si řekl, že to nezjistí, dokavad se nepodívá do města.
Když znovu přišel do města pod hradem, vše pořád vypadalo naprosto stejně jako dříve a Alvin smutně pokýval hlavou.
Jasně, jak jinak, jak bych si vůbec mohl pomyslet, že by mi někdo pomohl, že by pomohl království, Dariusovi! Chtěl křiknout, ale najednou nemohl, byl němý. Stejně jako všichni kolem. Bylo ticho, zoufalé tísnivé ticho.
Alvin často přemýšlel o lidech, o jejich lžích, přetvářce a nedorozumění, někdy si říkal, že kdyby lidé nemohli mluvit, nemohly by lhát, nemohli by se přetvářet, byli by upřímní, svět by byl krásnější a lehčí. Jak strašně se mýlil! Beze slov lidí k sobě lidé nemohli najít cestu, jako by žili spolu a přitom každý sám. Úzkost a temnota v srdcích, nemoci se svěřit s trápeními, neschopnost se vyjádřit. Lidé byli zmatení a vystrašení a nic nefungovalo, tak jak má.
Darius byl zodpovědný za svůj lid a za to co se dělo. Jeho otec totiž byl tuze nemocen a tak měl povinnost jako následník trůnu, řešit onu situaci. Napsal několik výnosů, které taky situaci zlepšily, jinak však věděl, že to je to to jediné, co může udělat, a což je zoufale málo na to, aby zastavil utrpení, které se čím dál více prohlubovalo. Nechtěl pozorovat svoje království, jak se řítí do záhuby a on s tím nemůže nic dělat. Najednou si připadal tak sám a ztracený. Bylo tolik lidí, které považoval za své přátelé a se kterými předtím sdílel tolik slov a zábavy, ale teď když všichni ztratili řeč, jako kdyby ztratili i sami sebe a co hůř, v jejich očích viděl obvinění, že nic s onou situací nedělá a příležitost ho shodit. Viděl v duchu jejich hněv a chtíč ho z toho všech obvinit a zmocnit se sami trůnu, jako by ono prokletí mlčení odhalilo jejich pravé záměry a cíle.
Alvin viděl, co se děje a byl tuze smuten. Připadal si vinen za veškeré utrpení Dariuse i ostatních lidí. Chtěl jen pomoci a to nejlepší pro všechny, ale místo toho přivedl na ně takové strašlivé prokletí. Byl zrazen bytostí z jezera. Uplynuly tři dny a on to nemohl dál snést a tak se vydal k zpátky k jezírku.
Netušil co má dělat, jak Jenefer přivolat, když nemohl promluvit, ale stejně se tam vydal. Sedl si na plážičku a myslel na vše špatné, co se kolem něj dělo, a jakou vinu na tom nese. Jezerní paní se však neobjevila a ani to nevypadalo, že jeho jednání k něčemu vede, a tak Alvin vstal a došel až k jezírku, vstoupil do něho, až měl vodu po pás a vodopád masíroval jeho záda. Nabral všechen vzduch do plic, co mohl, a byl odhodlán se potopit a hledat netušivých kouzelných v hlubinách jezírka Jenefer. Byl schopen ji vytáhnout za její bílé vlasy a přimět ji jakýmkoli způsobem vše urovnat do starých kolejí.
Alvin se tedy ponořil do vody a v zoufalství začal jezerní paní hledat pod vodou a přitom v duchu myslel na svůj hřích, jak byl chamtivý a sobecký, že by teď dal i svůj život jako vykoupení z kletby. Jenefer se mu však nehodlala znovu zjevit a on si až příliš pozdě uvědomil, že plaval příliš hluboko, příliš dlouho a na cestu zpět na hladinu mu už nezbývá dechu. Když to zjistil, pud sebezáchovy ho nutil se alespoň pokusit zachránit svůj život a plavat zpět pro vzduch, ale bylo příliš pozdě a Alvin pomalu ztrácel vědomí.
Ale nebojte se mé milé děti, co by to bylo za pohádku, kdybych nechala našeho hlavního hrdinu umřít? Ne, ne, Alvin neumřel. Když přišel znovu k sobě, ležel znovu na kamenité plážičce u jezírka a nad ním se nakláněla jakási mladá žena, kterou nikdy předtím neviděl.
Upírala na něho své zelenohnědé oči plné, co to jen bylo? Překvapení, štěstí, radost, naděje? Duše, kterou za oním párem očí viděl, byla nejobyčejnější a zároveň nejzáhadnější se kterou se kdy potkal. Stejně jako byla ona sama. Vzhled měla obyčejné vesnické dívky, ale oblečená byla jako muž s krátkými hnědými vlasy volně rozčepýřenými, jako by nikdy neviděla hřeben, přesto krásná a Alvin si uvědomil, že pokud si kdy představoval čarodějku, nevypadala by jako stará ošklivá stařena, nebo jako zlá královna, ale právě takto.
Bez ohledu jak však ta žena na něho působila, Alvin si byl jistý, že to ona mu zachránila jeho zoufalý a zbytečný život a i když to s ním šlo od desíti k pěti, byl jí za to vděčný. Chtěl jí poděkovat, ale uvědomil si, že nemůže. A tak aby alespoň nějak dal najevo svou vděčnost, vyškrábal se na nohy, uklonil se jí a políbil jí ruku, jako by to byla nějaká šlechtična. Žena se na to zasmála a poklepala mu přátelsky na rameno. Pak se však zamračila a zaklepala zimou. Alvin si uvědomil, že jsou oba mokří a zmrzlí, a tak udělal jedinou věc, která mu připadala rozumná. Zavedl svou zachránkyni do města, kde ji na trhu koupil vhodné šaty na převlečení a poté se stavili v hostinci, kde za jen malý poplatek jí dohodl ubytování, protože mezitím zjistil, že nemá, kde žít, že je daleko od domova. Také skočil domů, kde se převlékl.
Za skoro ne hodinu oba převlečení v suchu a teple seděli v hostinci a popíjeli teplý nápoj na zahřátí, jako staří přátelé. Bylo až alarmující, jak Alvin všeho dosáhl a skvěle se dokázal dorozumět i bez možnosti mluvit a zvláště pak s onou ženou, která ho zachránila, jako by to bylo přirozené a znali se už dlouho roky. Byl za to hrozně rád, ale stále ho tížila vina za to, co provedl a že nenašel zatím řešení, jak by mohl zvrátit to strašlivé kouzlo. Celé království i s ním touto ženou a Dariuszem se řítilo do beznaděje a zániku, jeho vinou a on nemá jak to napravit. Při té myšlence mu bylo mírně nevolno a myslel, že se z toho za chvíli složí.
Jeho nová kamarádka si zřejmě povšimla smutku a dokonce si odvodila, co ho způsobuje. Vzala ho jemně za ruku a vlídně se na něho usmála a poté kývla směrem ke hradu. Alvin smutně zavrtěl hlavou a frustrovaně vydechl. Přál si, aby vše bylo tak jednoduché, ale nebylo. Nemohl jen tak jít za Dariusem. Ne po tom, co povedl a co on provedl jemu před pár dny. Zdálo se však, že jeho nově spřízněná duše měla naprosto odlišný názor a nenechalas si to vymluvit, a tak Avin nakonec podlehl jejím naléháním a vydal se za Dariusem.
Když Alvin přišel za Dariusem, Darius zrovna byl na dvoře hradu a cvičil svoji dovednost s mečem, což spíše spočívalo v tom, že naštvaně třískal do bývalého strašáka z pole, navlečeného do kroužkové zbroje. Alvin na chvíli zaváhal a přemýšlel, jestli je skutečně rozumné chodit k princi, když je v takovém rozpoložení, ale nakonec si řekl, že snad hůř než normálně se k němu chovat nemůže, a že tentokrát si možná i to trochu zaslouží. Došel až k princi a zastavil jeden z úderů mířených na panáka svým mečem. To byl velmi opovážlivý čin, ale také nejjednodušší způsob jak ho vybídnout k souboji a Darius jeho výzvu s nadšením přijal.
Princ byl velmi dobrý a talentovaný šermíř, vítěz mnoha turnajů, ale ani Alvin ač se nezdál, byl v boji s mečem velmi dobrý a měl spoustu zkušeností. Trvalo dlouho, než se nakonec oba svalili do trávy úplně vyčerpaní a jejich souboj dopadl nerozhodně. Darius mladého rytíře poklepal uznale po rameni v gestu chvály a uznání a Alvin se na něho usmál. Darius se také pokusil o úsměv a na malý okamžik se mu povedlo zapomenout na jejich zoufalou situaci, ale poté smutně pokýval hlavou, vstal a zamířil na cimbuří, odkud měl skvělý výhled. Postavil se tam a hleděl do dáli na své království, které se řítilo do záhuby.
Mladý rytíř ho následoval a postavil se svorně vedle něj. Darius na něho pohlédl a se zamračením ho uchopil za ruku, zkoumaje zranění, jenž omylem před chvíli během boje jeho rytíř utrpěl. Zahleděl se Alvinovi do očí a otevřel pusu, aby se za to omluvil, ale nemohl vydat ze sebe pořád ani hlásku. Alvin zavrtěl hlavou a mávl nad tím druhou rukou. Tentokrát to pojednou nebyla princova vina a i sám Darius nevyšel ze zápasu nedotčen. Darius tedy pustil ruku svého rytíře a vrátil se zpět k hledění do krajiny, očekávaje že Alvin odejde, ale to náš hrdina neudělal. Tak tam stáli mlčky, a najednou ani, a i kdyby mohli, neměli potřebu nic říkat. Právě v tento okamžik se obloha zatáhla a začalo pršet.
Darius a Alvin se na sebe znovu zahleděli a kývli na rozloučenou, poté se každý z nich ubral někam do přístřeší. Darius do svých komnat a Alvin, no, kam jinam než do hostince za svou záhadnou zachránkyní, netuše, že vylíčit jí, co se právě stalo, bude daleko jednoduší, než si představoval. Déšť totiž nebyl jen obyčejný deštík, ale byl to kouzelný déšť, který značil, že zkoušku Darius a Alvin mají spěšně za sebou.
„Blahopřeji,“ uvítala Alvina okamžitě jeho zachránkyně, když dorazil do hostince a náš hrdina na ní překvapeně vykulil své velké hnědé, hřejivé oči. „Nekoukej se na mě tak. Je čas k oslavě! Myslím to upřímně, nebylo to jistě jednoduché. Mladý princ musel ukázat, že si zaslouží oddanost a uznání a že je schopen uznat i někoho jiného než sebe. Odhalit v mlčení pravdu a zjistit, že s každým můžeš mluvit, ale jen s někým je příjemné i jen pouze mlčet. A ty, ty jsi dokázal překročit svůj strach a postavit se osudu. Ukázal si, že si zasloužíš víc než být dvorním rytířským šaškem a zasloužíš si princovu úctu i přátelství. Začlo pršet a déšť vše očistí, aby pak zas mohlo slunce vyjít v zlaté záři. Princ mluvil, mluvil spoustu špatného a zraňoval lidi kolem sebe. Princ neviděl, neviděl pravé přátelství a oddanost. Princ neslyšel, neslyšel volání o pomoc a své svědomí. V mlčení poznal pravého přítele a vinu. V dalších letech budete vystaveni velké beznaději a temnotám, v kterých budete bloudit a budete se muset spolehnout pouze jeden na druhého, abyste pak se slávou mohli vyjít a zářit jako ty nejjasnější hvězdy na obloze.“
„Jak to všechno můžeš vědět? Co víš o budoucnosti? Kdo vlastně jsi, považoval jsem tě za kamarádku, ale…“ Alvinovi selhal hlas a znovu si připadal zrazen a ztracen. Důvěřoval paní z jezera a ta místo, aby pomohla, tak ho podvedla a přivodila tak děsivé utrpení a teď začal i pochybovat o jeho zachránkyni, která až podezřele moc věděla o oné Jenefeřině, zkoušce, kterou na prince a rytíře jezerní paní uvalila. Jak vlastně mohl vědět, že není špatná, že ho nechtěla jen okouzlit, aby dosáhla svých špatných cílů? Jak mohl vědět, že není nějak s Jenefer spojená, nebo že není samotná Jenefer v nějakém kouzelném přestrojení?
„Mé jméno je Mabel a jsem tvá cesta, jíž se musíš vydat,“ odpověděla jeho zachránkyně bez zaváhání, ale Alvin se stále rozhořčeně a zmateně na ni mračil.
„Tomu nerozumím, kdo že?“
„Nikdo,“ pokrčila Mabel prostě rameny. „Nikdo, jen tvůj přítel. Jsem tvá průvodkyně a tvá rádkyně. Vím vše, co je a bude zapotřebí,“ dodala záhadně.
„Jsi čarodějnice!“
„Ne, kouzla a čáry neovládám, jsem prostý člověk, který se ztratil a byl znovu nalezen. Pocházím z dalekých krajin a přitom tak blízkých, ale dost o mně. V tomto příběhu o mně neběží a ani běžet nebude. Zvládli jste to. Zvládli jste Jenefeřinin úkol a dokázali, že jste hodni vaší cesty. Jste předurčeni k velikosti. Neříkám, že to bude jednoduché. To žádná cesta není, ale to ještě neznamená, že vás nečeká to dobré, že vás nečeká – a žili šťastně až do smrti.-“
Jak Mabel pravila, tak se stalo. Darius se stal dobrým, laskavým a velkým králem, kterého všichni milovali a pod jeho rukou království, které se táhlo, kam oko dohlédlo, vzkvétalo a rozšiřovalo se. Alvin se stal jeho pravou rukou, oddaným rytířem a nejlepším přítelem. A Mabel? Mabel stála v jejich stínu a když byli ztraceni, měla radu, která je znovu přivedla zpět na správnou cestu. Společně čelili mnoha nebezpečím a tvrdým situacím, ale vždy je nakonec překonali, a nakonec mohli skutečně říci, že „žili šťastně až do smrti“.