SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Ještě jednou...

Znám všechny podoby tvé tváře. Viděl jsem tě, jak se směješ, jak se trápíš, jak lituješ, proklínáš, jak jsi šťastná a jako jediný jsem tě viděl brečet. Kdysi dávno mezi námi nestála žádná lež. Vždycky jsme si navzájem pomohli. Slíbili jsme si spoustu věcí a ty ses všechny snažila dodržet, jenže... Nechtěla jsi pochopit, že je to nemožné.
„Nic není nemožné... A navíc je lepší to alespoň zkusit, než to rovnou vzdát. Poruším slib jedině tehdy, když už budu vědět, že víc jsem nemohla udělat. Až když nebude jiná šance..." Tohle jsi říkala vždy s tak smutným úsměvem. Trápilo mě to, ale vždycky jsem byl sobec, a ty to víš, takže jsem se tím moc nezaobíral.
Slíbil jsem ti, že ti nikdy neublížím. Přitom tu největší bolest jsem ti vždy způsobil já... Zneužíval jsem tvojí laskavosti, důvěřivosti, slabosti a já nevím čeho všeho. A ty jsi mi dala vždy další šanci.
Chtěl jsem tě zkazit, aby sis uvědomila, že člověk se nemůže zlepšit. Chtěl jsem, abys nebyla ke všem tak důvěřivá. A to hlavně ke mně. Štvalo mě, že jsi nikdy neprozradila žádné tajemství, a že tě to spalovalo. Nejvíc nesnáším, když děláš, že je vše v pohodě a na mojí otázku: „proč to děláš? Proč se přetvařuješ?" Jsi vždy odpověděla „nechci, aby se jiní kvůli mně trápili. Všichni mají svých problémů dost..."
Znám tě skrz na skrz, viděl jsem všechny tvé tváře a jejich podoby. Vždy tedy poznám, co se ti honí hlavou. Občas mě to štve, ale je to to, co na tobě mám rád, ba přímo miluju. Docela ironie. Nevím proč, ale už na tohle všechno nemám nervy...

„Dej mi pokoj!" Řeknu na tebe naštvaným hlasem.
„Co tohle znamená?" Ptáš se mě se svým zmateným pohledem.
„Prostě mi lezeš na nervy! Nechápu, proč za mnou pořád dolejzáš! Už nejsme děti!"
„Slíbila jsem ti, že budu po tvém boku, ať už řekneš cokoliv..." Dala sis své hedvábné vlasy za ucho, jak to děláš vždy, když jsi nervózní.
„Zase ty tvoje sliby! Táhni s tím do háje!!"
„Naše sliby..." Opravíš mě potichu a skloníš hlavu. „Hádám, že tohle je už konec. Udělala jsem vše, co bylo v mých silách. Ale... To asi pořád nestačí..." Znovu se na mě podíváš.
„Doufala jsem, že se změním, abych už nebyla taková přítěž. Jenže jsem to nezvládla... Dala jsem už tolik slibů, které mě svazují, a držím spoustu tajemství, které mě užírají. A asi vážně existují věci, které jsou nemožné, i když tomu stále nechci věřit... Takže... Promiň..." Otočila ses a vydala ke svému domovu.

Proč se mi omlouváš? To mě chceš zničit? Copak nevíš, že to dělám vlastně pro tebe? A co to bylo za pohled? Ta bolest v tvých očích byla už na pohled nesnesitelná! A co ten další cit, který se v nich skrýval? Jak to, že ho neznám? Vždyť o tobě vím všechno! Nebo se pletu?
Doufal jsem, že tohle bude naposledy, co ti ublížím. Že ti ublížím stejně jako vždy, jen prostě naposledy. Netušil jsem, že ti mohu ublížit ještě víc, že sobě můžu ublížit až tak moc... Mělo to být přece vysvobození, pro nás oba. Jenže to ty nevíš...

Co to? Nějaký papír leží na zemi... Pro Micka... To je pro mě??

Věděla jsem, že tenhle den přijde. Přece jen jsem jediná, která tě zná. Znám tě líp než ty sám. A stejně mě to prvně zaskočilo.
Vím všechna tvá trápení, aniž bys mi je řekl. Tedy... Tys mi je řekl. Víš o tom, že mluvíš ze spaní? Už tisíckrát jsem slyšela, že mě máš rád, dokonce že mě miluješ. Párkrát ses i na chvíli probudil a řekls například: „Nedůvěřuj mi, bolí to." Je asi štěstí, že si nic z těch probuzení nepamatuješ. Nebo jednou jsi řekl: „Když nechceš, aby se jiní kvůli tobě trápili, tak jim říkej pravdu." - Jenže to nemůžu...
„Nemusíš mi nic tajit, já o tobě vím všechno, neboj." Ale právě to mě děsí.
„Proč mě nemůžeš mít aspoň ráda? - Nikdy jsem neřekla, že to tak není.
„Teď to bude naposledy, co ti ublížím." - Tohle mě tehdy dost zaskočilo. Nakonec jsem se s tím ale smířila. Věděla jsem, že to jednou přijde. Zajímalo by mě, jak se zachovám, až mi to řekneš. Asi to bude jako moje úplně první reakce. Ani nevím, proč píšu tenhle dopis, stejně ti ho pravděpodobně nebudu schopna dát.
Asi je dobře, že je mezi námi konec. Nikdy nám nebylo souzeno zůstat spolu. Navíc umíme jen jeden druhého zraňovat a nemůžeme, nedokážeme to změnit. - Je to prostě nemožné...
Promiň a sbohem,
Amy.
P.S.: Vždycky jsem tě milovala a navždy budu. A není to jen kvůli tomu, že jsem ti to jako malá slíbila. A neměj výčitky svědomí, jednou to muselo skončit. Udělal jsi správné rozhodnutí, i když to mohlo být vlastně všechno jinak. Doufám, že teď už budeš šťastný...

Ona... Ona to věděla... Celou tu dobu... Chtěl bych to vzít zpátky... Kdybych se aspoň nestěhoval do města daleko odtud. Chci začít od znova. Prostě ještě jednou...

Dodatek autora:: 

Hehe... Po hodně dlouhé době jsem zase něco sepsala, a opět je to krátké. Vím, mohla jsem to více rozepsat, ale nějak mi to nešlo... Za to se omlouvám ^^
Je to tak trochu hloupá povídka, no hodně hloupá povídka, ale i přes to, jsem se o ní s vámi chtěla podělit. Laughing out loud No já doufám, že se někomu bude aspoň trošku líbit, a těším se na vaše názory a komentáře Laughing out loud

5
Průměr: 5 (8 hlasů)