Just another vampire story - prolog

Psal se rok 1730, když to začalo. Byl to pondělní večer, který stále proklínám a nemohu přijít na to, proč se to stalo. A to už od toho uplynulo několik dlouhých let.

„Slečno? Spadl Vám Váš kapesníček.“ Poví mi mladý muž, který zrovna prošel kolem nás a v ruce drží bílý kapesníček, který jsem si sama vyšívala. Tudíž jsou na něm i mé iniciály.
„Ah, děkuji Vám, pane.“ Natáhnu ruku, abych si kapesníček vzala zpátky. Jsem k tomuto muži natočena pouze bokem a přední část těla mám u své služebné Carol. Není to zrovna nejzdvořilejší postoj, když Vám někdo vrací, co jste ztratili, ale suknice mých šatů je tak široká, že bych se v ní dokázala zamotat, kdybych se otočila úplně.
„Měla byste si dávat větší pozor na své věci, abyste je jednou neztratila na dobro.“ Ušklíbne se, díky čemuž si uvědomím, že v jeho případě se asi nemusím zabývat zdvořilostí.
„Asi bych Vám měla poděkovat ještě jednou, tentokrát ale za Vaše varování.“
„Slečno-“
„Počkej prosím chvilku, Carol.“ Zvednu ruku na zaražení jejích slov a nespouštím z něj oči. „Mohl byste mi prozradit své jméno?“
„Obávám se, že to bude muset zůstat tajemstvím, krásná slečno.“ Usměje se a jeho oříškové oči se zalesknou, až se zdá, že se v nich objevilo trochu modře.
„Slečno, ale my musíme jít, abychom stihli večeři.“ Nedá se služebná odbýt, tudíž se na ní podívám.
„Já vím, máš pravdu. Ale vždyť už skoro jdeme. Tak řeknete mi Vaše-“ otočím se zpět, ale už tam nikdo není. „Jméno…“ Dokončím svojí větu.
„Měly bychom-“
„Už jdu. Teď ani nevím, kdo to je.“ Zamračím se na ní.
„Na tom ale nezáleží. Musíme jít na večeři a tam se setkáte se svým budoucím chotěm.“ Dá mi Carol ruku na záda na znamení, ať se už konečně hnu. Jakoby se mi na tu maškarádu vůbec chtělo. Tudíž mi nezbývá nic jiného, než si srdceryvně oddechnout a vyrazit, byť neochotně, vstříc osudu.

„Tady jsi!“ Postěžuje si můj otec, když s Carol vejdeme hlavními dveřmi sídla. „Běž se převléknout, ať již můžeme usednout ke stolu. Nenech svého budoucího manžela dlouho čekat, dcero má.“ Přimhouří při poslední větě oči, aby zdůraznil svá slova, která zajímají stejně pouze jeho. Pokud budu opravdu ochotna si toho neznámého muže vzít, to, že na mě čekal, bude ten nejmenší problém.
„Ovšem, otče. Za chvilku budu u stolu.“ Povím poslušně a vydám se po schodech nahoru do mého pokoje.
„Jak já nesnáším tyto garderoby,“ syknu téměř bez dechu, když mi Carol zavazuje korzet. I když podle mého mínění se opravdu jen snaží vyhnat všechen vzduch z mých plic.
„Ale slečno,“ začne Carol milým hlasem, „tyto šaty jsou ty nejlepší z nejlepších. A tento druh šatů se k Vám hodí nejvíce. Jen se podívejte, jak v nich krásně vynikne Váš útlý pas.“
„To ano, ale díky té široké suknici se pořádně nevejdu do dveří. A možná mi to zdůrazňuje pas, ale kdokoli si může myslet, že mám pozadí jako slonice.“ Zamračím se, když se podívám do zrcadla.
„Takhle byste mluvit neměla, slečno. Podívejte se pořádně. Ty šaty jsou tak dokonalé.“ No, ano. V tom měla Carol pravdu. Světle modré, sametové šaty, které měly stejnou barvu, jako mé oči. A také jako jeho oči, když se zaleskly smíchem, vzpomenu si. „Pojďme.“

„Konečně!“ Vzdychne otec podrážděně, když začnu sestupovat dolů po schodech. Vedle něho, přímo naproti hlavnímu vchodu, uvidím tmavovlasého muže, který asi bude můj nastávající. Ale nemohu spatřit jeho tvář, protože se právě baví s mojí matkou, takže vidím pouze jeho záda. Když jsem sešla úplně dolů, přišel ke mně otec a nabídl mi rámě. Přijala jsem, on mě dovedl k muži a pověděl: „Dovolte mi, abych Vám představil svou milovanou dceru, Elizabeth.“
Ani jsem se nestihla zašklebit na otcův vypracovaný výraz dokonalého otce a on se otočil. Mám pocit, že jsem na sekundu přestala dýchat a že i mé srdce šokem vynechalo jeden úder. „Těší mě, má milá Elizabeth.“ Usměje se a jeho hnědé oči zajiskří modrou barvou.
„Vždyť Vy jste-“ vykulím na něj své oči, ale větu nedořeknu, protože mi do ní skočí.
„Mé jméno je Tommas, slečno.“ Usměje se a jeho oči jako by říkaly, že dnešní setkání je tajemství, které by se mí rodiče neměli dozvědět.
„Když už jsme takto pěkně pohromadě, pojďme zasednout ke stolu a něco pojíst.“ Poví matka s obrovským, nefalšovaným, úsměvem na tváři. A všichni jsme jí také poslechli.
„Tak povězte nám, pane Tommasi, copak děláte?“ Zeptám se ho, když po večeři služebná přinesla čaj a bábovku.
„Myslíte povolání, nebo volný čas? A žádám Vás, neříkejte mi pane, slečno Elizabeth.“
„Možná jsem až moc zvídavá, ale ráda bych věděla obojí.“ Ušklíbnu se a snažím se to zakrýt šálkem čaje, z kterého si usrknu. Vždyť je moc hořký! Chtělo by to tak dvě, možná i tři kostky cukru a já si je nemůžu dát. Bylo by to nezdvořilé, jak by mě pak poučila matka.
„Práci zatím nemám, ale brzy budu pracovat jako obchodník po boku mého otce.“ Poví a jeho oči jsou najednou mnohem tmavší. „A co se týče volného času… bohužel jsem zatím nepřišel na nic, co by mě opravdu zajímalo, ale miluji zvířata.“ Když dopoví poslední část věty, jeho oči se zazelenají.
„To chápu, zvířata jsou i pro mě velmi fascinující.“ Přikývnu na souhlas. Periferním viděním si všimnu nespokojenosti mého otce. Ještě aby ne, když veškerá zvířata nesnáší, pokud je ovšem nemá na talíři, či pověšená na zdi jakožto trofeje.
„Moc se Vám omlouvám, ale mohl bych vzít slečnu Elizabeth na procházku? Dnes je opravdu krásný večer, dokonale ozářen měsícem v úplňku.“ Vstal od stolu dřív, než rodiče stihli cokoli odpovědět. Natočil se doprava, směrem k otci, přiložil si ruku na hruď a mírně se uklonil. „Co nejdříve Vám Vaší drahou dceru vrátím, pane.“ Pověděl stále se ukláněje.
„Ale ovšem že. Předtím ještě ale malá otázka. Mezitím, co se budete procházet, mám Vám nechat připravit pokoj, nebo budete chtít připravit kočár na cestu domů?“ Zeptal se otec a stejně jako pan Tommas vstal od stolu, stále držíc šálek čaje.
„Nejraději bych se rozhodl až po procházce,“ podíval se na mě a pousmál se, „ale myslím, že bude lepší, když půjdu domů. Nechci Vás obtěžovat více, než je nutno, pane.“ Pouklonil se opět mému otci.
„Vy nás nikdy nemůžete obtěžovat, pane Tommasi. Nemám pravdu, má drahá?“ Přešel otec k matce, která seděla na protější straně stolu, a položil ruku na opěradlo její židle.
„Můj drahý manžel má pravdu, budete tu vždy vítán.“ Položila ruku na tu otcovu a láskyplně se usmála na Tommase.
„Děkuji Vám. Nyní, pokud Vám to nevadí Elizabeth, bych Vás rád doprovodil na této krátké procházce, kterou jsem zorganizoval.“ Přešel ke mně, což nebylo moc daleko, když jsem seděla kousek od něho, a nabídl mi ruku, aby mi pomohl vstát.
„Mile ráda, ale nemyslím si, že zorganizoval je správné slovo, pokud jste to ovšem neměl už od začátku v plánu.“ Podala jsem mu svojí ruku a postavila se vedle něj.
Jen se usmál, rozloučil se s mými rodiči a vyšli jsme hlavním vchodem do hřejivé noci. Sešli jsme z pozemku mé rodiny a vydali se ke kraji města, kde je úžasný lesopark, kam ráda chodívám.
„Řekněte mi, pane Tommasi, byla jen náhoda, že jsme se už dneska potkali?“ Zeptala jsem se, když jsme vešli do lesa štěrkovou cestičkou.
„Obávám se, že ne, krásná Elizabeth. Chtěl jsem Vás vidět ještě před tou plánovanou večeří. Jednoduše jsem nemohl odolat a musel vědět, kdo by měla být moje nastávající dříve, než bych potkal Vaše rodiče. A už jsem Vám říkal, ať mi neříkáte pane, Elizabeth. Nemám rád to oslovení.“ Zastavil se u lavičky a pokynul, abych se posadila.
„Vy nemáte rád oslovení „pane“, ale je toho mnohem více, co se nelíbí mne.“ Povzdychnu si. „Když jsme u toho, jaký jsem na Vás zanechala první dojem?“
„Jste opravdu velmi krásná, slečno. V těch předchozích i v těchto šatech vypadáte naprosto úžasně. Obzvláště tyto šaty mají dokonalou barvu, stejně jako Vaše oči. Máte jemné rysy, vypadáte strašně mlaďoučká na vdávání. A nejen, že vypadáte, ale i jste.“ Dopoví a oči mu opět ještě více zhnědnou.
„Mladá na vdávání? Prosím Vás, vždyť už mám ten správný věk. V této době se všechny vdávají příliš brzy.“ Ušklíbnu se sarkasticky.
„Hádám, že jste touto dobou a jejími způsoby stejně nadšená, jako já, slečno Elizabeth.“ Usměje se a do jeho očí pronikne tentokrát barva modrá.
„To se tedy pletete, Vy nemusíte nosit korzety, v kterých nemůžete dýchat a suknice, v kterých nejde chodit, natož pak běhat!“ Zasměji se uvolněně díky tomu, že si jsme opravdu trošku podobní.
„Ne, to naštěstí nemusím!“ Zasměje se se mnou. „Promiňte mi, že se na to ptám, ale Váš otec asi nemá moc rád zvířata, že?“
„Jak se to vezme, ale ne.“ Zavrtím hlavou a smutně se usměji. „Má rád jen jídlo a trofeje z nich. Nemá úctu k ničemu, co je živé a ani k ničemu jinému. Jediné, co má rád je majetek a moc, kterou si myslí, že oplývá.“ Povzdechnu si a podívám se nahoru na noční nebe.
„Proto chce, abychom se my dva vzali. Chce jen další pozemky a bohatství. I když se tváří jako starostlivý otec, já a moje štěstí ho absolutně nezajímají.“
„V tom Vám mohu alespoň trochu pomoci.“ Poví a já se na něj zvědavě podívám. „I když musím přiznat, že jste mě okouzlila, a že si dokonce umím představit, jak bychom spolu žili, mohu říct Vašemu otci pravý opak a Vy si mě nebudete muset vzít.“ Usměje se, ale jeho oči ztmavnou.
„Tak jsem to ale nemyslela!“ Zasměji se. „I já si dokážu představit náš společný život. Navíc pochybuji, že bych někdy potkala někoho, jako jste Vy. Máte podobné názory jako já a naprosto mě uchvacují Vaše oči.“ Usměji se a nechávám se dál zhypnotizovat jeho pohledem.
„Mé oči?“ Zeptá se překvapeně a ony se zazelenají.
„Ano,“ povím s přikývnutím. „Víte vůbec o tom, že mění barvu? Občas ztmavnou, což Vašemu obličeji dodává zamyšlený a smutný výraz. A když jste mluvil o zvířatech, tak Vám zezelenaly. A co jsem zatím viděla nejčastěji, když se usmějete, myslím od srdce a ne falšovaně, tak Vám zmodrají.“ Řeknu mu veškeré mé postřehy a připadám si trochu hloupě, že jsem opravdu vše řekla.
„Děkuji,“ usměje se tak sladce s těmi narůžovělými tvářemi od rozpaků.
Chvilku jen mlčky sedíme a pozorujeme oblohu, na které se neustále objevují nové hvězdy, dokud Tommas neřekl: „Asi bychom měli jít.“ Načež mi pomohl vstát a pomalu mě vedl zpátky k našemu sídlu.
„Takže… Hádám, že oba souhlasíme se sňatkem?“ Zeptám se před dveřmi, kde už nějakou dobu čeká kočár.
„Já rozhodně ano. Dobrou noc, má sladká Elizabeth.“ Políbí mě s úsměvem na ruku a nastoupí do kočáru, který se ihned vydá na cestu.
„Dobrou noc, Tommasi.“ Povím dívajíc se na cestu, kde už kočár zmizel ve stínu noci, a zajdu do domu.
„Tak?“ Zeptá se otec, který zřejmě celou dobu stepoval před vchodem, aby jako první slyšel naše rozhodnutí.
„Tvůj obchod vyšel, otče. Oba souhlasíme.“ Odpovím poněkud otráveně a vyjdu schody do svého pokoje.

„Vstávejte, slečno! Musíte se připravit!“ Vlítne do mého pokoje brzy ráno Carol s novými šaty, které mi otec koupil speciálně pro tento den.
„Ale no tak, Carol. Vždyť ještě ani nesvítí slunce!“ Povím podrážděně a přetáhnu si peřinu přes hlavu, doufajíc, že odejde. Marně.
„Ale slečno.“ Začne stejným tónem, jako já předtím, „Dneska je Váš zásnubní večírek!“
„No právě!“ Vylítnu do sedu a shodím ze sebe deku. „Večírek, který začíná v pět večer! A teď je tak…“ Mávnu rukou, protože ve skutečnosti nemám nejmenší ponětí, abych nabrala nějaký čas na svůj odhad. „Pět ráno! A to znamená, že do večírku zbývá ještě dalších dvanáct hodin, nemám pravdu?“
„To sice máte, slečno, ale paní to tak chtěla.“ Pokrčí nezaujatě rameny.
„Ale když mě se chce ještě spát.“ Hodím na ní smutný pohled a zalezu zpátky pod deku.
„Nechovejte se jako malá, slečno!“ Poví káravě a strhne ze mě deku, načež velmi neochotně vstanu. Carol mě začne hned cpát do šatů a vysvětluje, co všechno se musí dnes udělat, přestože já v tom nejsem nijak zahrnuta, kromě pár rad, které mi dá matka, abych byla správnou manželkou. Což stejně poslouchat nechci. Poté začne česat moje dlouhé světlé vlasy kartáčem, což mě konečně trochu uklidní a já mohu opět přemýšlet.

Je to teprve třetí den, co jsme souhlasili se sňatkem. Přijde mi, že oznámení našeho zasnoubení je poměrně brzy. Najednou si i já připadám příliš mladá a nezkušená a… Nevím, co vlastně čekám. Třeba bude nakonec stejný jako můj otec. Vždyť o něm vůbec nic nevím!
Ano shodli jsme se na tom, že tato doba se pro nás nehodí, i když nevíme, jaká ano, také máme oba rádi zvířata a přírodu, ale co dalšího? Vždyť to je vše, co o něm vím! Sice jsme se ještě jednou sešli a šli na procházku, ale nemluvili jsme o sobě, ale o tom, co jsme zrovna viděli a cítili. Ani nevím, jestli má nějaké sourozence, kolik mu vlastně je let…
„Slečno? Jste v pořádku?“ Zeptá se Carol starostlivě a já pouze přikývnu na souhlas. Když takhle vyšiluji teď, co potom v náš svatební den? A není nejdůležitější to, že ho mám ráda?

„Ah, vypadáš nádherně, Elizabeth!“ Usměje se moje matka, když s Carol vejdeme do jídelny, kde se zrovna začala podávat snídaně.
„Děkuji.“ Usměji se na ní i já. „Ale za to poděkujte otci, že mi koupil tak nádherné šaty.“ Otočím se na otce a periferním viděním si všimnu matčina spokojeného úsměvu, jak skvělé mám vychování. Otec si jen odfrkne a usrkne si z šálku čaje, který mu právě nalila služebná jménem Sandy.
„Až dosnídáš, zlatíčko moje, přijď prosím za mnou na zahradu. O něčem si popovídáme.“ Zvážní a já naopak znervózním.
„Jistě,“ přikývnu a nervozitou mi ujede pravý koutek do strany, jako by chtěl utéct z mého obličeje co nejdál od rozhovoru, který nás čeká.
„Měla bys jíst něco jiného k snídani, než jen jam. Za chvíli ztloustneš a nikdo nemá rád tlusté ženy.“ Zamračí se otec, když si jako vždy dávám svou oblíbenou snídani. Nechci být neslušná, ale nevím jak to přesně říct. Můj otec má rád obtloustlé ženy a nikdy si na ně nenechá ujít pohled, vzhledem k tomu, že tyto ženy mají poněkud… větší vnady.
„Pokusím se to napravit, otče.“ Povím, ale s obrovskou chutí se zakousnu.
Po lahodné snídani se neochotně vydám do našich zahrad, kde už na mě čeká matka u keře těch nejkrásnějších růží. „Matko…“ začnu poněkud nejistě. „Nejsem si příliš jistá, jestli chci tento rozhovor podstoupit. Přece jen, to co mi chceš povědět, je o lidské přirozenosti, takže myslím, že to nějak zvládnu tak jako tak.“ Povím a přisednu si k ní na lavici z bílého mramoru.
„Ach, dítě moje. Naprosto chápu tvé rozpaky. Sama jsem na tom byla stejně, jenže mě to nepověděla moje matka, ale žena, kterou pro to najali. Říkala si Rádkyně. I tenkrát mi to přišlo směšné.“ Usměje se při té vzpomínce. Je to snad poprvé, co jí takto vidím. Obličej se jí celý rozzářil a zlatavé vlasy se zavlnily v poryvu větru.
„Proto jsem myslela, že pokud ti o tom má někdo povědět a případně i poradit, měla bych to být já. Ale jsem tak nervózní a v rozpacích, že stejně nebudu schopna něco říct.“ Začervená se. „Navíc dost dobře vím, že by ses nerozhodla pro svatbu, kdybys ho neměla ráda a on tebe. A pokud je to pravda, nějaké nedostatky si vzájemně určitě odpustíte.“ Mávne rukou.
„Děkuji.“ Povím s oddechnutím, které vychází z mých nejhlubších míst. „Abych řekla pravdu, začínám být poněkud nejistá. Je sice pravda, že si rozumíme, ale téměř nic o něm nevím.“
„A potřebuješ o něm něco jiného vědět? Porozumění je základ, dcero má. Stejně jako láska. S postupem času o tom druhém zjistíte naprosto všechno, a to je na tom to krásné. Neustále zjišťovat něco jiného a nového. Já o tvém otci vím už skoro všechno.“ Poví a ukáže ten nejláskyplnější úsměv, který umí snad jen ona.
„A to ho pořád miluješ? I když znáš jeho chyby a jeho pravou povahu?“ Zeptám se zvědavě, možná až nechápavě.
„Ano, i tak.“ Pokrčí matka nepatrně rameny a zadívá se na prsten na své ruce.

Již patnáct minut před pátou byl náš dům přeplněný, téměř k prasknutí, lidmi, kteří se nestarají o nás, a my jim to laskavě oplácíme. Našlo by se ale i několik příbuzných, vyhlížejících porcelán a stříbro, které by mohli snadno a nenápadně vzít. Všichni jsme sesedli ve velké jídelně u krásně naaranžovaného stolu, na němž byla spousta jídla pro každého a v jehož čele jsem seděla spolu s Tommasem.
Když hodiny odbyly pátou hodinu a již utichl jejich zvuk, Tommas vstal, pozvedl svou číši a hosté do jednoho utichli. „Dobrý večer,“ zazněl jeho hlas po celé té velké místnosti, přestože mluvil normálně, možná až šeptem „Těší mě, že jsme se tu dnes takto sešli a ještě více mě těší, že vám mohu oznámit zasnoubení mezi mnou a Elizabeth.“ Natočil se ke mne a ukázal mi ten krásný úsměv s modrýma očima.
Po této jeho krátké řeči nám lidé začali gratulovat a říkat jaké to máme štěstí. Přestože to nikoho nezajímá a tudíž ani přání štěstí nemyslí vážně.
Když začala večeře, služebné, najaté právě pro tuto událost, začaly do jídelny přinášet tácy a postupně podávaly každému z hostů jeho talíř. Každý z nich se začal ládovat a povídat si mezi sebou a zbylé jídlo, co se jim nevešlo do jejich přeplněných břich, si dávali do ubrousků a kožených váčků a dávali si při tom velký pozor, aby je někdo nepřistihl.
Po skončení této zbytečné frašky se postupně každý z hostů rozloučil a odešel hlavním vchodem ke kočárům, protože i ti, co bydlí nejblíže k nám, šetří své nohy na úkor těch koňských. A tak jediní kdo zbyli v našem domě, byli mí rodiče, Tommas a jeho otec a pochopitelně i já.
S Tommasem jsme se rozhodli jít ještě projít, protože naše rodiny chtěli prodiskutovat detaily ohledně svatby, která se má konat již za týden.

„Popravdě jsem poněkud nervózní.“ Svěří se mi v půli cesty.
„To nejste sám. S těmi všemi formalitami a zdvořilostmi je dosti obtížné nebýt nervózní. K tomu můžeme přičíst i to, že toho o sobě moc nevíme a stále si jsme trochu cizí.“ Pokrčím rameny.
Náhle mě chytil za ruku, přitáhl si mě k sobě a políbil mě. „Teď už bychom si nemuseli být cizí.“ Pověděl celý červený od rozpaků.
„V tom máte pravdu.“ Usměji se nad tím a polibek mu oplatím. „Teď už bychom nemuseli.“

...

Jak už bylo řečeno, přesně týden na to proběhla svatba, na které bylo snad ještě více lidí, než na zásnubách. Po obřadu jsme s Tommasem nastoupili do kočáru, který nás odvezl k nově postavenému sídlu, téměř uprostřed lesa. Za naším kočárem jeli naši rodiče, kteří nám jako dárek tento dům věnovali. Celá cesta byla obklopena stromy, dodávalo to dojem samoty a pro ty, co by touto cestou přijížděli možná i překvapení, že na konci této krásy se vyskytuje tento nádherný dům. A nejen ten dům, za ním je obrovská zahrada s květy a stromy, o které se někdo velmi pečlivě staral.
„Přejeme vám štěstí, děti naše. A jako důkaz naší lásky vám dáváme tento dům, v kterém můžete vychovat své děti a třeba i svá vnoučata, pokud budete chtít.“ Usměje se matka vlídně.
„Opravdu mockrát děkujeme. Je to skutečně nádherný dárek.“ Usměji se na matku a nemohu odolat pokušení ji obejmout.
„Vzhledem k tomu, že už jste manželé,“ promluvil náhle Tommasův otec, „od pozítří začneš pracovat po mém boku. Dřív, než začnete opravdu zakládat rodinu, bys měl zajistit peníze pro klidný život bez starostí.“ Poklepal holí do půdy, vedle své levé nohy, aby zdůraznil důležitost jak svou, tak těchto slov.
„Jistě otče, velmi rád.“ Usmál se smutně.
„Brzy nashle, dcero. Přijďte nás brzy navštívit.“ Zamávala mi matka a spolu s otcem nastoupila do kočáru. Tommasův otec odjel kočárem, kterým jsme před chvílí přijeli my. Když už ani jeden z vozů nebyl na dohled, začala jsem se smát a točit se dokola radostí, jak malé dítě.
„Copak se děje, má krásná Elizabeth?“ Natáhne ke mně ruku s úsměvem a já jí s radostí přijmu a přivinu se k němu.
„Divíš se mi? Že takto blázním, když budeme žít na takovém krásném místě, daleko od rodičů a otcových úchylek? Nebo se divíš tomu, že jsem teď šťastná, když mám muže, o jakém si ostatní mohou nechat jen zdát?“ Natáhnu se k němu a políbím ho. „Dnes jsem opravdu velmi šťastná, Tommasi. Protože mohu být s tím, koho miluji.“
„Ne, nedivím se.“ Zakroutí pobaveně hlavou. „I já jsem šťastný a také tě velmi miluji, Elizabeth. A budu tě milovat navždy.“ Pohladí mě po tváři hřbetem pravé ruky.
„Opravdu navždy?“ Znejistím a sklopím oči.
„Klidně Ti to mohu slíbit, pokud budeš chtít.“
„Ne, nechci jen plané sliby. Na ty já nevěřím.“ Podívám se opět do jeho tváře.
„Přísahám Ti na život můj a také na životy všech, na kterých mi kdy záleželo, záleží a také záležet bude. Přísahám, že Tě už navždy budu milovat, Elizabeth. A na tom se nikdy nic nezmění.“ Poví s rukou na srdci.
„Dobře, tohle už mi asi stačí.“ Usměji se na něj. „Půjdeme si prohlédnout dům?“
„Nenecháme prohlídku až na zítra?“ Zeptá se se zářivě modrýma očima a pomalu jdeme ke dveřím. Po schodech nahoru jsme vystoupali mlčky a ani jeden z nás nespustil oči z toho druhého, přesto jsme našli ložnici na první pokus a bez hledání.
S rukama stále spojenýma propletením prstů jsme ulehli na postel. Nerozpojili jsme je ani na okamžik, stejně jako nepřestávali vášnivé polibky, na které nám už nestačil dech. „Navždy,“ zašeptala jsem, snad na ujištění té přísahy, těsně před započetím aktu.
„Navždy.“

...

„Už odcházíš?“ Otážu se Tommase, když vstane od stolu dříve, než je zvykem.
„Ano, dnes je toho hodně.“
„To už říkáš dva roky, ale nikdy jsi neodcházel takto brzy.“ Povím poněkud mrzutě.
„Já vím, omlouvám se, ale na tuhle zakázku čekáme dlouho, nemůžeme si dovolit ji pokazit.“ Odpoví a vezme si od služebné teplý kabát.
„Já vím,“ povzdychnu si. „Vrať se prosím brzy. Poslední dobou byla spousta lidí oloupena, když se večer procházela po ulici.“ Řeknu se starostmi a dojdu k němu, abych mu zapnula knoflíky.
„Neměj strach, Lizy. Mě se nic nestane, to ty mi slib, že se nebudeš někde zbytečně toulat.“ Pohladí mě po vlasech.
„O mě se neboj, na oběd půjdu k matce a doma budu dříve, než se setmí.“
„Už zase k matce?“ Podiví se. „Ona bez tebe opravdu nevydrží, ne že bych se divil. I já chci být stále s tebou.“ Políbí mě.
„Dnes tam jdu dobrovolně, chci se o něčem ujistit.“ Pokrčím rameny.
„Tak já jdu, pokusím se přijít brzy, Lizy, abys o mě nemusela mít tolik strach.“ Usměje se a vyjde z jídelny.
„Mohla bys mi zase přinést ten nápoj, co včera, prosím?“ Podívám se na Mariu, mojí nejoblíbenější služebnou, jakmile se zaklapnou dveře hlavního vchodu a zároveň se jdu posadit ke své snídani, které jsem se ještě ani nedotkla.
„Už zase je Vám špatně, paní moje? Neměla bych poslat pro doktora?“ Stará se Maria.
„To je v pořádku, nemusíš se strachovat. Je to jen… malá nevolnost.“ Usměji se.

„Tommas nebude rád, že přijíždím teprve teď. Na druhou stranu nemohu za to, že mě matka tak zdržela.“ Brumlám si, když vystupuji pozdě večer z kočáru. Hned jak sejdu schůdky, uvidím Tommase spolu s dalším mužem. „Omlouvám se, že jedu takhle pozdě. Obzvlášť když nám vedeš hosta.“ Usměji se a pomalu jdu k nim.
„Tommasi?“ Zeptám se nejistě, když si všimnu, že jsou k sobě tak blízko a i z této vzdálenosti je vidět jak ho muž objímá kolem ramen.
„Takže to Vy jste jeho milá?“ Otočí se na mě onen muž a spustí ruku z Tommasových ramen. Jakmile se Tommase přestanou dotýkat jeho ruce, padne k zemi.
„Tommasi!“ Přiběhnu k němu s výkřikem. „Panebože.“ Povím bez dechu, když na jeho krku uvidím spoustu krve a odpornou hlubokou ránu.
„Co jste mu to udělal?!“ Otočím se na muže, po kterém najednou není ani stopy. „Tommasi, prosím neumírej. Pomozte mi někdo! Prosím, kdokoliv! Neumírej, ne… To nesmíš!“ Začnu s ním třást, jako by to mohlo pomoct, když se začal ztrácet jeho dech. „Budeme mít dítě! Konečně se to povedlo, tak prosím…“ V tu chvíli vydechl naposledy.
S rukama od krve jsem odhrnovala ty jeho krásné husté vlasy, a zanechávala mu na obličeji rudé šmouhy. Někdo se mě od něho pokoušel odsunout, ale já bojovala a hystericky křičela, jak tohle mohl někdo udělat mému milovanému. Ale nezůstala jsem u křiku. Propadla jsem takovému pláči, že mi připadalo, že nikdy nebudu schopna s ním přestat. Musela jsem si zakrývat ústa, jenže vždy když jsem se jich dotkla, ucítila jsem mnohem zřetelněji pach krve. Jeho chladnoucí krve.

...

„Dnes večer tam půjdu.“ Oznámím při obědě rodičům. A velmi se snažím, aby se mi netřásl hlas, ale hádám, že je to poněkud marné.
„Ach dítě.“ Špitne smutně matka. „Bylo by mnohem jednoduší ten dům prodat, než aby ses musela trápit těmi vzpomínkami, které přináší.“
„Trápit se budu tak jako tak. A nejsou tam jen ty špatné vzpomínky, ale i ty krásné, na které nikdy nechci zapomenout. K tomu je to dnes už rok. Musím tam jít.“ Povím rázněji, než je třeba a odejdu z pokoje, aniž bych dojedla své jídlo.
„Proč se nám tohle muselo stát, Tommasi? Proč zrovna nám?“ Povím s pláčem, když navštívím jeho hrob. Odsunu pár suchých listů, které stihly za poslední týden napadat, a položím tam kytici svých nejoblíbenějších bílých růží. Po návštěvě hrobu se vydám na místo, které mi připadá mnohem blíž němu, než je jeho hrob. Stále v černých smutečních šatech se posadím na to samé místo, na které jsem si klekla ten den. Rukou přejíždějíc po cestě, na které před rokem umíral, přestože po tom incidentu nezbyly žádné památky, kromě bolesti a dalšího těla v rodinném hrobu.
„Hlavně, že jsem neměla mít strach.“ Povím ironicky a opět se mi začnou kutálet slzy po tvářích.
Náhle uslyším šustění listí nedaleko mě, okamžitě se zvednu na nohy a ze záhybů šatů vyndám ostrý a dlouhý nůž, který od té doby nosím u sebe každý den. „Neměla by ses starat o to, o co už jsi přišla, děvenko.“ Poví starší paní, která stojí jen pár metrů ode mě.
„Kdo jste?“ Zeptám se poněkud nezdvořile a nůž mám stále zdvižený směrem k ní. Najednou mám velmi nepříjemný pocit, a není to kvůli tomuto místu, ani kvůli té ženě, ale spíše kvůli tomu, co řekla.
„Na tom nezáleží, děvenko.“ Usměje se a její vrásčitá tvář se náhle promění. Náhle vypadá, jako správná babička bylinkářka, s něžnýma přivřenýma očima a ústy do přívětivého úsměvu, který má jen málokdo. Teprve kvůli tomu sklopím nůž. „Nemáš teď náhodou něco mnohem cennějšího, než ztraceného manžela?“
„Mám.“ Odpovím s většími obavami.
„A neměla by ses bát spíše o to?“ Zeptá se a v obličeji nemá žádné známky po úsměvu, ale po smutku.
To mě donutí se rozběhnout, abych mohla za svou zbylou rodinou. Nezáleží, jak daleko od sebe ty domy jsou, nedovolím, abych zase o někoho přišla. Rozrazím dveře a vlítnu do společenské místnosti.
„On byl tady! Byl tady!“ Křičí matka hystericky a rozběhne se ke mně. „On sem přišel, dítě moje! Přišel sem a vzal jí! Vzal jí pryč!“ Podívám se na otce a všimnu si jeho bledé tváře, francouzského okna, které vede do zahrady a je otevřené dokořán a jako posledního, houpající se ručně vyrobené kolébky. A v ní není kromě dečky nic.

Povídka ke stažení: 

Celý příběh Just another vampire story