Každého jde zabít

„Děvče!“ oslovil Lord Tywin svojí novou sloužící. „Odkud jsi?“ chtěl náhle vědět. Z jeho tváře se dalo těžko soudit proč, jestli ho ti hlupáci z rady tak nudili, nebo jestli děvče z něčeho podezíral.
„Z Panenského jezírka,“ odpověděla.
„A kdo jsou páni z Panenského jezírka, připomeň mi?“ dotazoval se dál Tywin stále pohledem upřeným na ni.
„Rod Mootonů, můj pane,“ odpověděla, ale neznělo to moc jistě, a tak Lord Tywin naléhal dál.
„A co mají ve znaku?!“ probodával jí dál pohledem.
Dívka neodpověděla, místo toho začala očima bloudit po místnosti v tvářích rady, jako by hledala odpověď. Teď už jsi byl Tywin jistý, že mu lhala, ale proč? Proč by obyčejná dívka lhala svému novému pánovi o svém původu? Na to byla jen jediná odpověď.
„Červeného lososa,“ odpověděl za ní. „Dívka z Panenského jezírka by to věděla,“ poukázal na její lež. V tom okamžiku by se asi nikdo v Tywinové nové sloužící krve nedořezal. Její Lord ji přistihl při lži, teď bude přemýšlet, proč lhala a pak mu nebude trvat dlouho přijít na to, kdo vlastně je.
„Ty jsi seveřanka, je to tak?“ pravil Tywin, v domnění, že to je ten celý důvod, této hrádky na kočku a myš.
Dívka odpověděla tichým přikývnutím.
„Dobře,“ také pokýval hlavou. „Tak ještě jednou, odkud jsi?“
„Z Mohylova, můj Lorde,“ opět odpověděla, tentokrát však jistě. „Rod Dustinů, dvě zkřížené sekery pod černou korunou,“ dodala podle vzorce otázek, jenž se jí ptal předtím, tak aby její lež byla teď skutečně uvěřitelná.
„A co říkají na severu o Robbu Starkovi?“
Dívka se mírně zamračila, jako by nechápala, proč se jí na tohle její nový pán ptá, ale pak celkem ochotně odpověděla. „Říkají mu mladý vlk.“
„A dál?“ vyzvídal o svém nepříteli.
„Jezdí do bitvy na hřbetě velkého zlovlka,“ pokračovala. Tywin se pousmál, babské povídačky. „Prý se v něj z vlastní vůle může přeměnit a není možné ho zabít,“ řekla nakonec s mírným úšklebkem na rtech, jako by tomu snad věřila, to bylo zvláštní vzhledem k tomu, co o té dívce Tywin věděl.
„A ty tomu věříš?“ zeptal se tedy.
„Ne, můj pane,“ pravila.
Ten souhlasně přikývl a už se chtěl vrátit spět k poradě, ale dívka se ozvala ještě jednou.
„Každého jde zabít,“ řekla klidně s překvapivým chladem, dívaje se Lordu Tywinovi přímo do očí. Byla to výhružka, byl to slib. Byla to posvátná slova k jedinému pravému Bohu jménem „Smrt“.
Kdyby tak Tywin věděl, že před tím právě stojí Arya Stark a tímhle mu slibuje, že sice dnes ne, ale že její Bůh přídě pro něho i celou jeho proradnou rodinu… kdyby věděl, že se má začít bát…