SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Kazuki Café 1.díl

Akira
"Akiro, Akiro. Horká čokoláda na stůl č. 5."ozval z kuchyně muž středního věku.
"Už letím!"zvolal jsem na něj a šel rychlým krokem k onomu stolu. "Tady je váš nápoj madam. Budete si ještě něco přát?"otázal jsem se jí se vší úctou.
"Zatím ne, děkuju."odpověděla mi. Mírně jsem se poklonil a odešel obsluhovat další stůl.

Tuto brigádu dělám už jeden měsíc a zatím si nestěžuji. V mé práci jsem si docela rychle zvykl. No možná je to jen díky mému bratrovi Takashimu, který zde pracuje společně se mnou. Právě on mi jí nabídl.
Moje práce spočívá v obsluze kavárny Kazuki Café. Kazuki Café je malebná kavárna s velkými okny, kterými můžete vidět na celou ulici. Tyto okna jsou orámovány černými rámy s vyřezávanými růžovými květy sakur. Dřevěné stoly nesou na sobě krásně uspořádané dečky taktéž se vzory sakur. Tento interiér vytváří skvělou kompozici s exteriérem Kazuki Café.
Naši otevírací dobu zná snad skoro každý. Otevíráme v 7:00 a zavíráme v 19:30. To nám umožňuje získat co nejvíce zákazníků.

"2x Lesní víla!"zařval jsem do kuchyně a čekal až mi pan Saburo přinese objednaný zmrzlinový pohár. Když mi ho předával, pokýval hlavou k východu. Ve dveřích stál vysoký muž s černým dlouhým kabátem. Oči měl schované pod dlouhými, svázanými černými vlasy. Rychle jsem přenesl pohár k jednomu ze stolů a přešel k onomu chlápku.
"Vítejte v Kazuki Café. Budete si něco přát?"otázal jsem se ho jednou z formálních frází. Muž však dělal jako by mě neviděl a přišel k mému bratru.
"Už je vše dohodnuto. Zítra začínáš pracovat v Yoshiaki Group."oznámil mu a odešel ven z krámu.
"Kdo to byl?"zeptal jsem Takashiho.
"Bratr Mizuki."odpověděl mi.
"Proč mluvil ty nesmysly?"
"To nebyly nesmysly."oznámil mi.
"Cože?!"vyjekl jsem nevěřícně. Rychle jsem čapl Takashiho za ruku a odvedl ho do sklepa.
"To si snad děláš srandu!" Zařval jsem na něj sotva jsem zavřel dveře.
"A co mám podle tebe dělat?!"oplatil mi stejnou intonací.
"No já…."nevěděl jsem co na to říct.
"Vidíš! Já Mizuki miluju a chci si jí vzít! To kvůli jejímu bratrovi a otci musím nastoupit do jejich rodinné firmy!"zařval na mě znovu.
"Ale proč, proč kvůli jejímu otci a bratrovi?"nechápavě jsem se otázal. Takashi se zarazil, když mě viděl pokrčeného strachy z očekávané rány. Poté si povzdechl a pokračoval klidným hlasem.
"Kdybych tam nenastoupil, nemohl bych si Mizuki vzít."oznámil mi.
"Ale to je vydírání."řekl jsem mu starostlivě.
"Akiro, kvůli Mizuki to stojí za to."řekl mi zamilovaným tónem a položil mi ruku na rameno.
"Půjdeme už nahoru? Máme ještě práci."dodal a otevřel dveře od sklepa. "A o náhradu za mě se neboj. Saburovi jsem to říkal už před týdnem."
"Už před týdnem?!"řekl jsem mírně naštvaný. "A já se zase musím dozvědět všechno jako poslední." Hraně jsem zanaříkal.
"No nechtěl jsem, abys dělal scény."řekl mi klidným hlasem.
"Já dělám scény!"zařval jsem naštvaně a začal házet rukama kolem sebe v nesouhlasném gestu.
"A je to tu zase."zasmál se mým reakcím Takashi a vyšel ze sklepa do kuchyně.
"Ne ne!"zaprotestoval jsem.
"A klidně si ještě dupni."řekl mi znovu posměšně. Než jsem však stačil zareagovat, vylítnul za panem Saburem a převzal od něho další objednávku. Ve dveřích z kuchyně se na mě podíval a přiblble se usmíval. Na oplátku jeho úsměvu jsem vyplázl jazyk a šel obsluhovat nedočkavé zákazníky.
Den utekl jako voda a už se chýlilo k večeru.
"Nashledanou. Přijďte zas."rozloučil jsem se za posledním zákazníkem a zamkl za ním dveře. Poté jsem se šel převlíknout do šatny a hned na to se složil na židli.
"Uf. Ani jsem si nestačil všimnout, že už je tolik hodin."oddechl jsem si.
"To víš, když si jednou v zápalu práce….."řekl mi pan Saburo a následně si sed ke stejnému stolu. Nastala chvilka ticha………..
"Ehm. Takže ohledně zítřka……"ozval se znenadání pan Saburo.
"Akiro, zítra přijď o 10 minut dřív než obvykle. Budeš muset zasvětit nového pracovníka."
"Doooooooooooooobře."řekl jsem unaveným hlasem a čekal, zda nemá ještě něco na srdci. Když se však neměl k žádným dalším instrukcím, vstal jsem a začal utírat stoly. Jedno mi však stále vrtalo hlavou.
"Pane Saburo? Můžu se vás na něco zeptat?"otázal jsem se ho, když jsem sklízel z jednoho ze stolů hrnky od kávy. Pan Saburo mi odpověděl mírným pokýváním hlavy a tak jsem se zeptal na věc, nad kterou jsem přemýšlel od té doby, co jsem se dozvěděl, že brácha končí.
"Kdo tu bude pracovat místo Takashiho?"
"Můj syn."
"Váš syn?"otázal jsem se nechápavě.
"No co se divíš. Copak nemůžu mít syna?"zeptal se mě se smíchem na rtech.
"No to…."
"Ha ha ha Akira je v rozpacích."smál se mi Takashi. Někdy si nejsem jistý jeho věkem.
"Nene!"zaprotestoval jsem a zvedl se naštvaně ze židle.
"Ale jo i rajčata by s tebou mohli soupeřit na mistrovství světa o nejčervenější barvu."
"Takashi!"zařval jsem a začal ho honit po celé místnosti. Pan Saburo to celou dobu pozoroval a výsostně se bavil.
"Pane Saburo nesmějte se!"zvýšil jsem na něj vyčítavě hlas. On jen vztáhl ruce v obraném gestu a smál se dál. Takashi to se zájmem pozoroval a smál se na celé kolo.
"Ha ha moc vtipný."jeho smích však nepřestával. "Jé to už je tolik hodin, už budu muset jít."zahrál jsem a rychle se vypařil ke dveřím.
"A Takashi, prosím zameť za mě ano."řekl jsem spěšně mezi dveřmi a utekl ven.
"Cože! Akiro!"uslyšel jsem ještě z povzdálí Takashiho řev a Saburův smích. Když už jsem byl docela dobrou dálku, zpomalil jsem krok a šel dlouhou ulicí domů.
Doma mě přivítala moje mamka s uvařenou večeří a můj otec.
"Ahoj Akiro. Jak bylo v práci?"otázal se mě můj otec, když otáčel na další stránku novin.
"V Kazuki? No stejně jako každý den. Proč se ptáš?"
"To se tě nemůžu jenom tak zeptat?"zeptal se mě vyčítavě. Já na to jen sklopil zrak a radši nadhodil jiný téma.
"Ty mami, ty si se nechala dneska ostříhat?"otázal jsem se jí.
"ÁÁÁ ty sis všimnul."vykulila na mě zářivý oči. Já jen pokýval hlavou a usmál se na ní.
"Vypadáš tak o 10 let mladší."mile jsem se na ni usmál.
"Ale ty lichotníku."zasmála se na oplátku. "Jsi ale jediný, kdo si toho všimnul!"zatvářila se naštvaně a pohlédla na tátu. Už od doby co jsem přišel, seděl táta tak zachmuřený.
"Tatiiii, co se stalo?"otázal jsem se ho co nejnevinněji.
"Zase jsme prohráli!"řekl naštvaně a zavřel sportovní noviny. "Ah…říkali jste něco?"zeptal se nás nechápavě.
"Ale honey. Proč se mračíš? Mračení ti nesluší……"zabrblal táta a stáhl si mamku do náručí. Když jsem je viděl, rychle jsem dojedl a odešel do svého pokoje. Poté vzal ručník a šel se vykoupat.
Při mé hřejivé koupeli jsem přemýšlel nad zítřejším dnem.
´Jaký asi bude syn pan Sabura´utkvěla mi otázka v mé hlavě.
"No doufám, že to nebude žádnej povaleč nebo tatínkův mazánek." Stále se mi míhali, před očima moje návrhy na podobiznu onoho syna.
´Když je to syn pana Sabura, tak by si měli být nejspíš podobní. Laskavé srdce, milý úsměv, mírumilovná povaha, starostlivý a hodný na své okolí. Hmm asi takovej by mohl být…. No snad bude takovej jakého si ho představuju.´přestal jsem přemýšlet a potopil jsem se pod horkou hladinu hody. Takhle jsem chtěl zůstat celou věčnost. Nemohl jsem, protože mi to nedovoloval fakt potřeby vzduchu. Prudce jsem se vynořil nad hladinu a hlasitě oddychoval.
´Myslím, že přemýšlením nad tím, co bude, nic neovlivním.´Zatřepal jsem hlavou v gestu ´´všechny myšlenky jděte pryč´´ a rychle se namydlil, opláchl a usušil. Své pyžamo jsem měl na sobě v cuku letu a už jsem si to mířil do postele.
Do postele jsem skočil takříkajíc šipku a přitáhl si k sobě velkého plyšáka, kterého jsem dostal, když jsem byl malý. Od té doby leží vždy po mém boku a já se tak cítím méně osamělí.
"Oyasumi……"řekl jsem do ticha a pomálu se potápěl do černočerné tmy.
……………………..
Druhý den ráno jsem se probudil o něco dříve, oblékl se a šel se nasnídat. V kuchyni už seděl táta s mamkou a jedli svoji snídani.
"Brý rááááááno."řekl jsem společně se zívnutím.
"Ahoj jak, pak ses vyspal?"přiskočila ke mně mamka a vyptávala se mě.
"Dobře."odpověděl jsem ji a posadil se ke stolu.
"Kde je Takashi?"otázal jsem se, když jsem ho nikde neviděl. Na mou otázku mi odpověděl můj táta
"V práci."
"Hmmm" řekl jsem a zapřemýšlel. "…… už se ví datum svatby?"zeptal jsem rodičů a čekal, až mi to někdo z nich odpoví. Tohoto oznámení se chopila mamka.
"Za týden." Řekla mi stručně.
"Dneska nemáte ukecanou?"řekl jsem trochu přidrzle.
"Akiro!"ozvala se hned na to mamka.
"Už mlčím, už mlčím."……………………nastala chvilka ticha.
Po hodné chvíli mi to stejně nedalo a musel jsem se zeptat. "Proč tak narychlo? Vždyť snad ani nemá zabalený věci."
"Mizukin otec spěchá. Prý můžou líbánky spojit společně se služební cestou či co…….., a Takashi má zabalený věci. Dneska si pro ně přijde a odstěhuje se do jejich nového, společného bytu. No spíš vilky…….."odtušila se máma.
"Hmm aha"řekl jsem a zakousl se do své snídaně.
"Ummmmmm tvůj ramen a gyouza je výtečnej."pochválil jsem mamce její jídlo a mlsně si olizoval koutky svých úst.
"To jsem ráda, že ti chutná."uculila se mamka a zadívala se do svého jídla.
"Chceš ještě?"optala se mě a už mi chtěla přidat.
"Promiň mami, ale dneska docela spěchám."řekl jsem jí omluvným hlasem a zvedl se od stolu.
"Už? Vždyť máš ještě půl hodiny času?"
"Dneska tam musím být dřív."řekl jsem pouze. Mamka i otec na to uznale přikývli hlavou a popřáli mi hezký den.

Do kavárny jsem dorazil čtvrt hodiny před otevíráním. Ještě předtím než jsem začal připravovat stoly na dnešní den, tak jsem se šel převléknout. V mém převlíkání mě zarazil fakt dobývajícího se člověka do kavárny. Rychle jsem se upravil a přesunul se z šatny k vchodovým dveřím.
"Promiňte, pane, ale máme zavřeno."řekl jsem jednu z otřepaných frází a čekal, až ten chlápek odejde. On se však k odchodu neměl.
"Otevři mi!"řekl mi rázně.
"Copak jste neslyšel?!"zeptal jsem se ho mírně vytočeným hlasem. ´Co mi má co rozkazovat!´
"Nejsem hluchej a už otevírej!"znovu ten panovačný tón.
"Ne. Musíte si počkat jako ostatní!"řekl jsem mu nesmlouvavě a pootočil v důrazu hlavou.
"Hele skrčku, otevři ty zatracený dveře nebo je rozmlátím!"
"Kdo si myslíte, že jste?!"zařval jsem na něj přes sklo.
"No, určitě někdo důležitější než ty, škvrně."řekl mi posměšně.
"Jaký škvrně!!!!!!!!!!!"zařval jsem a nalepil se naštvaně na skleněné dveře.
"Co se tady děje?"otázala se nově příchozí osoba.

Dodatek autora:: 

takže....je tu slibovaná má druhá povídka....teda slibovaná těm co si četli Neříkej mi Yuu-chan.
Samozřejmě je to znovu Yaoi...mě nic jinýho nebaví psát víte. Jak už jsem řekla je druhá...tudíš musí být stylisticky lepší než ta první...ehm taky sem si to říkala ale nevim nevim XD. No to posoudíte sami. Zatím vám můžu říct že se to bude odehávat v kavárně jménem Kazuki Café....hihi toť vše XD. Jinak nevím kolik bude mít příběh částí...., rotože ho ještě nemám dokončený....zatím mám náskok....a to přesně 11 kapitol...to jste rádi že jo. No tak jo doufám že se vám bude aspoň trochu líbyt.

PS:u týhle kapitoly mi kámoška vytka pohár lesní vílu a později i desert Míšu....ehm no a já jo ten den co jsem ji psla měla a chutnal mi (jenom byla smula že na něm nebyli jahody...ty já miluju Smile...no jo ale pozdeji už si vymýšlim názvy znějící japonsky XD.

4.84
Průměr: 4.8 (25 hlasů)