Klučíci - 1. kapitola

„Nazdár!“ vítala Sophie svoji dlouholetou kamarádku Anitte.
„A- hoj.“ Skákala kolem ní Anitte jak koza po žhavých uhlících.
„Co tak zvesela?“
„Ty nevíš?“ zarazila se Anitte.
“Co bych měla vědět?“
„Přijede král a korunní princ se svojí družinou!“
„Se ztratili ne?! I lišky, který tu dávaly v poledne dobrou noc, zhebly nudou.“
„Vtipná zas jednou.“ Odfrkla si Anitte.
„Dyk je to pravda! Řekni tady slovo mýdlo a všichni na tebe vejral jak na vola.“
„Ty se nemeješ?“ zděsila se Anitte.
„Meju. Jenom jsem to demonstrovala!“zařvala Sophie.
„Fajn, tak dělej! Já je CHCI vidět!“ popadla ji Anitte za ruku a táhla jí na hlavní příjezdovou cestu. Už tam, stála celá seřazená vesnice čítající necelých dvě stě padesát lidí a čekala v pozoru na úkaz roku. Protože přišly mezi posledníma, tak ani dlouho nečekaly a v dálce už viděly přijíždět konvoj koní, jezdců a pěšáků. Celý konvoj se musel seřadit jak husy za sebou, protože tu nebylo místo. První jel král. To se dalo poznat. Měl na hlavě tak velkou korunu, že by byla vidět až z vesmíru. Za ním jel princ. Byl vysoký, mírně opálený, měl hnědé vlasy rozcuchané do všech možných i nemožných stran. Byl oblečený… no jako princ. Košile s krajkou, kalhoty z materiálu, na který byste si šetřili celej život a pak byste si mohli koupit jednu centimetrovou nitku. Kyděl si to na černym koni s hlavou hrdě vztečnou a dívajíc se před sebe, jako by byl znuděný z cesty a scenérie kolem.
„Ten je krásnej.“ Rozplývala se Sophie.
„Opravdu krásnej.“ Pronesla ironicky Anitte.
„A viděla´s jeho oči?“
„Ty je na tu dálku zaregistruješ?“ poukázala na to, že stojej dobrých padesát metrů deset metrů daleko. „Navíc vejrá jenom před sebe!“
„Prosim tě!“ okřikla ji Sophie a dál, na jeho již vzdalující se záda, „slinila.“
„Hele!“ Plácla ji do zad Anitte v domnění, že jí věnuje 0,00000001% své pozornosti.
„Co je?“ otočila se na ní.
„Ty ses do něj normálně…“ Anitte nedokončila větu, protože zrovna projížděl jeden z šesti nejsilnějších velitelů. Uhlově černý vlasy, dost hrdě a sebejistě sedící na svém udatném oři, rozhlížejíc se kolem a hledajíc nebezpečí.
„Vidíš ho?“ „slintla“ si Anitte.
„Jasně, rozhlíží se kolem a hledá, kdo chce naše „milovaný“ princátku zabít. Ale asi si neuvědomuje, že jediný. Čeho jsme tady všichni schopní je, že mu ležíme u nohou. A rebelové, tudíž my dvě, že? Se zmůžem akorát tak na hození bahna jako onehdy, když přijel výběrčí daní.“
„Jo, dodneška si to všichni pamatujou, tak nám raději dali zákaz se ke konvoji přiblížit. Ne, že bysme si z toho něco dělaly, že? Navíc nepršelo a suchou hlínu neuplácáš do kuličky.“ Poznamenala Anitte.
„Hm, ale kousek od nás je hnůj.“ Stačilo natáhnout ruku a začít, a že paliva bylo dost.
„Sophie neblbni. Nás nechaj popravit!“ zasyčela Anitte.
„Neboj, bude rychlý“ poplácala ji Sophie po ruce.
„He?“ nechápavě se na ní Anitte podívala. Sophie už brala munici, jednu „kuličku“ podala Anitte a druhou zamířila sama.“Tři… dva… jedna… teď!“ startovala potichu. Obě se napřáhly a hodily. Samozřejmě, že začaly hned zdrhat. Ale slyšely ty výkřiky zděšení, když se trefily. Žel bohu nevěděly koho. Slyšely, jak za nima někdo běží a tak se schovaly v nejbližším seníku v seně. Divily se, že nikoho nenapadlo to prohledat. Hledali je asi hodinu, než to vzdali. Celou dobu, obě zahrabaný v onom seníku, přemáhaly smích. Věděly, že místní budou vědět, kdo za tim stojí, ale spoléhaly na to, že je neprásknou.
„Holky!“ ozval se výkřik Gazice. Tak říkaly ženský z místní hospody. Byla na ně… no, ne přímo vysazená, ale v lásce je taky neměla.
„No?!“ vykoukly obě ze sena.
„Jak ste mohly trefit a … a generály koňskejma bobkama?!“
„Jednoduše. Napřáhneš, hodíš a zdrháš.“ Pokrčila Sophie rameny.
„Sophie, tohle chování si vyprošuju!“ zbrunátněla.
„Se divim, že se nenafoukne a neodfrnkne jako balón. Nemáš náhodou jehlu?“ řekla Anitte polohlasně a se zájmem se podívala na svojí spoluúčastnici. Ta jenom záporně zavrtěla hlavou.
„Škoda.“
„Já vás slyšela!“
„Opravdu?! A co budete dělat?“ ušklíbla se Sophie.
„Uvidíte! Já znám někoho, kdo vás dvě zkrotí dřív, než řeknete švec!“
„Švec!“ řekly obě nastejno a začaly se smát, ale smích jim dlouho nevydržel, protože za Gazicí se objevila jedna „rozkošná“ paní. O té paní kolovaly dost hnusný věci. A některý asi byly i pravdivý, protože ti, co se od ní vrátili, poslouchali na písknutí. Jo a funguje i jako dohazovačka. Což ty dvě děsilo mnohonásobně víc.
„On vás ten smích přejde!“ řekla Gazice rázně.
„Už přešel.“ Konstatovala Anitte suše. Gazice se na ni vítězně usmála a pokynula ženský, aby přišla blíž.
„Takže tohle jsou moje nová dítka?“ zeptala se sladce.
„Jo.“
„NIKDY!“ zařvaly obě.
„Do řeči dospělých se neskáče!“ okřikla je.
„Oni tu nějací jsou?“ provokovala dál Sophie. Ale Anitte do ní drcla a se slovy, nedělej to ještě horší, se otočila zpět na „neznámou“.
„Vy jste mi ale drzá dítka.“ Usmála se tak, že obě by nejradši skočily z mostu a pak pokračovala: „Teď půjdete se mnou a budete mě oslovovat madam Richi.“
„Nikdy s váma nikam nepudem!“ řekla Anitte z ostra.
„Být váma, už problémy nedělám. Buďto vás zkrotim já anebo bratři Lestelovi.“ Obě holky nabíraly zdravou barvu sádry. Lestelovi, ti už měli aspoň každej deset manželek a každá za záhadných okolností do dvou let zemřela. A oběma je teď kolem šedesáti let. Holky se otřásly hnusem.
„To je vtip ne?“ vyjekla Sophie.
„Není, už se na vás těší.“ „mile“ se usmála a pokračovala. „Zítra u mě na zámku.“ Rozkázala a i s Gazicí odešla.
„Hele, sme v loji, hodně velkym loji.“ Strojově otočila Anitte hlavu na Sophii.
„Jo… to mi povídej.“ Řekla zděšeně.
„Co… co budem dělat? Já na ten zámek nechci a ani si ty dva hnusy vzít nechci!“
„Zdrhnem.“ Řekla Sophie, jako by to znamenalo, že pudou na procházku.
„Jo? A jak prosim tě? Na čem? A kam pudem? S tím naším minimem peněz!“ uvažovala, nebo spíš se snažila, Anitte logicky.
„No… do hlavního města. Tam se práce najde dycky.“
„Super, ale pro někoho, kdo pracuje a kdo má vejce v rozkroku!“ prskala Anitte – slušňačka.
„Wow, kde ses tohle naučila?“ kulila oči Sophie.
„Odposlouchávala jsem zdejší dámy rozkoše.“ Pokrčila Anitte nevinně rameny.
„Vidíš, takže dneska v noci pudem.“ Rozhodla Sophie.
„Ještě jsme nedořešily jednu věc.“ Poznamenala Anitte.
„Jakou?“
„Jako CO chceš pracovat, když jakmile vaříme, shoří celej dům, když něco vyrábíme, nikdy se nám to nepovede, chvíli jsme zkoušely i bejt služky a vyrazili nás po dvou dnech. Co tam sakra chce dělat?!“
„Všechno…“ nakousla to Sophie a kolem šly zrovna dámy rozkoše a vypadaly strašně. „Skoro všechno je lepší než to, co nás čeká.“ Poupravila se.
„Možná, ale ti chlapi jsou už starý, třeba dlouho nevydržej.“
„Jo, nejdřív nás pokryjou nějakym slizem, na kterej později cípnem a pak nás a dalších sto nebohejch holek přežijou!“ otřásla se Sophie hrůzou.
„Hm. Taky pravda.“ Odmlčela se Anitte. „Takže dneska vyrážíme.“ Dodala.
„Jo, v noci. Až ráno přijdou a zjistí, že nejsme doma, bude už pozdě a my budem v králově městě.“
„A nebo nás chytnou hned na začátku a nebo budem bloudit dokola kolem vesnice, anebo zdrhnem a oni po nás vyhlásej pátrání a než tam dojedem, všichni už na nás budou čekat.“
„Kušuj, spíš budou rádi, že tu nejsme a nebudou se namáhat někoho informovat o našem útěku.“
„No… v to plně doufám.“ Povzdechla si Anitte.
V ASI 2 HODINY RÁNO
„Čau. Jak se ti povedlo zdrhnout?“ zeptala se Sophie Anitte.
„Normálně. Dveřma. Proč?“ dost nechápavě se na ní Anitte podívala.
„Já musela skákat po střeše.“ Krapet se Sophie zamračila.
„Proč? To´s nemohla jít dveřma?“
„Ne, byly hlídaný.“
„Co?! Ty myslíš, že o tom někdo ví?“ zděsila se Anitte.
„Možná. Proto bysme sebou měly mrsknout. Přeci jenom si musíme „vypůjčit“ dopravní prostředek.“
„Co? Kočár?“ vejrala na ní Anitte jak sůva z nudlí.
„Haha. Kočár? Jasně, i s čtyřspřežím. Ne koně!“
„Bože. A ty na něm umíš, no… jezdit?“
„To se zmákne.“
„A osedlat?“
„Hele, jedeš, nebo ne?“
„Jasně… už du.“ Táhla se za Sophií jak smrad.
Ukázalo se, že sedlání bude dost velký oříšek pro obě anitte při tom málem zbourala celou stáj a zabila koně. Sophie to zvládala do chvíle, než měla sedlo „připoutat“. Bylo tam tolik popruhů a přesek, že nebylo možný je od sebe rozeznat. Nakonec to obě zvládly. Sice jim to trvalo hodinu a pár drobných, ale obě si na koně pyšně vylezly. Vylezly, jako vylezly, protože po normálnim jim to prostě nešlo.
„Tak, jedem!“ zašeptala Sophie a rozjela se. Anitte jela kousek za ní. Obě se snažily jet po měkké půdě, aby nedělaly moc hluku, ale bylo jim jasný, že takhle je rychle najdou. Proto se rozhodly, že pojedou menší říčkou, aby ztratily jak psy, tak stopy.
„Nemyslíš, že je napadne, že jsme to vzaly potůčkem?“ ozvala se Anitte. Sophie se dál věnovala koordinování koně v říčce. Břeh byl strašně kluzký.
„Ovšem, že napadne. Zas tak blbý nejsou, k naší škodě, i když… no, ale chci říct, že celou dobu nepojedeme ve vodě. Někde vyjedeme.“
„No to je mi jasný, takhle by sme se do města nedostaly.“ Vyfuněla Anitte, která se po Sophiinym vzoru snažila dostat do vody. A koni se tam ale vůbec nechtělo. Ale Anitte se nevzdala a do tý vody ho dostala.
„Wow, jestli je naše slavná armáda stejně dobrá jako ty, tak se bojim o existenci naší země.“ Neopomněla si Sophie rejpnout.
„Pomlč a jeď!“ okřikla ji Anitte. A tak započala jejich další pouť vodou. Dle světla odhadly, že můžou bejt tak čtyři ráno. Což už je polovina vesnice na nohou a ony ještě nejsou dost daleko. Takže, ač nerady, musely koně pobídnout k většímu výkonu.
„Hele, tady sjedem, řekla bych, že už jsme dost daleko.“ Ozvala se Sophie.
„Klidně, ale mám strach, že nás najdou.“
„To já taky, ale co víc můžem dělat? Dneska pojedem celej den a pak si až odpočinem. Chci nabrat větší rezervu.“ Řekla Sophie svůj záměr.
„Jasně generále.“ Jela Anitte poslušně za ní. Normálně by protestovala, ale bylo jí taky jasný, že bez Sophie se ztratí. Její orientační smysl byl… no, víc než nulový. Ale ani Sophie si moc nevěřila, i když se tak snažila působit. Divila se, že je nechytili, přitom při sedlání nadělaly takovej randál, že by to vzbudilo i mrtvýho. Asi se měly nejdřív poučit o tom, jak se sedlá, pomyslela si Sophie, ty sedla nějak zauzlovaly, takže na koni ve výsledku držely.
„Hele, máme nějakej plán?“ ozvala se Anitte zezadu.
„Jasně. Jedem do královskýho města.“
„To vim taky, ale víš kudy?“
„Se zeptáme.“ Mávla nad tim Sophie rukou.
„Jsme si měly obstarat mapu.“
„Když seš tak chytrá, tak proč si ji nevzala? Navíc, myslíš, že tady něco takovýho znaj? Dyk ani neumíme nikdo číst!“
„Ne nemyslim. Ale zeptat jsme se mohly.“ Povzdechla si Anitte a pobídla koně.
„Akorát by poznali, co chytáme.“
„Taky pravda.“ Dál už jely mlčky, protože chtěly zavčasu slyšet případné psy anebo lidi. K jejich štěstí bylo dopoledne poměrně klidné. Jenom je parádně prohnal divočák.
„Sakra!“ zaklela Sophie, když míjela strom, který, podle jejího mínění, už míjely, ale zase v tomhle lese si všechno bylo tak podobný.
„Asi se motáme v kruhu, co?“ skoro se rozbrečela její společnice.
„Ale prosim tě, nesejčkuj!“ okřikla ji. „Nejedem, tenhle strom vidim poprvý!“ poukázala Sophie na strom, který bel prapodivně pokroucen.
„Hele, Sophie, teď mě tak napadá… čí to sou koně?“
„Prosim tě, ještě si to vyčítej!“ odfrkla si Sophie.
„O tohle mi nejde, ale naše vesnice má dobytek, ale nikdy jsme neměli koně.“
„Když o tom tak mluvíš… nebudou našich „snoubenců“?“ Sophie se nad tou představou usmála. Líbil se jí fakt, že čmajzly koně zrovna jim.
„A ti maj u sebe dýky s korunou?“
„Cože?“ zastavila Sophie koně a otočila se na Anitte. Ty v ruce držela dýku, na jejímž ostří byl vyrytý znak koruny.
„Kde´s ji našla?“ Sophie nasucho polkla.
„V sedle…“ Sophie to svoje taky prošátrala a našla svitek s královskou pečetí.
„Soph, nejsou to koně toho, koho si myslim, že ne?“ skoro se Anitte rozbrečela.
„Bojim se, že jo.“ Zašeptala Sophie. Bylo jim jasný, že mají zaděláno na pěknej malér.
„Takže teď nás NEJMĚJ chytit!“ zašeptaly obě nastejno.
„Jó, tak to se mi líbí.“ Zasmála se Sophie a pobídla koně.
„Mě zas tak moc ne.“ Houkla Anitte.
„Tak´s neměla jezdit. Teď si mohla bejt se svym manželem v pelechu.“
„Dík, to zas ne. Tohle je mnohem lepší.“ Pípla Anitte.
„Tak mlč a jeď, nebo nás chytnou a to už by byl dost velkej problém, ze kterýho bysme se už asi nedostaly!“ a dál hnala koně.
Až k večeru se promotaly dostatečně daleko lesem, aby byly víceméně v pohodě a narazily tam na osamocenou chaloupku. Připomnělo jim to pohádku o Jeníčkovi a Mařence.
„Tak co, deš jíst střechu?“ zasmála se Anitte.
„Jasně. Celej život nečekám na nic jinýho, než na to, abych mohla ožírat střechu!“ prskla Sophie.
„Hele, myslíš, že nás tam nechaj přes noc?“ zvážněla Anitte.
„To nevim, ale na cestu se zeptat můžem ne?“
„To jo.“ Usmála se Anitte. A tak se rozjely k oné záhadné chaloupce. Sophie, jako ta odvážná, šla „rozmlátit dveře“ alias dívkovsky zaklepat.
„Ale ale, snad nehoří!“ ozvalo se zevnitř.
„Ale celkem i jo!“ zašeptala Sophie.
Otevřely se dveře a v nich stála zhruba padesátiletá paní. Zůstaly na ní civět jak na svatej obrázek. Oběma se jim před očima promítla babka z Jeníčka a Mařky.
„Přejete si?“ zeptala se, když si všimla, že se ty dvě k ničemu nemaj.
„No…“ začala Anitte a Sophie to radši dokončila, nebo by tam strávily mládí.
„Necháte nás tady přespat anebo nám aspoň řekněte, kudy do královského města…“ baly milá jak vosa v …
„Sophie, sakra buď milejší! Nebo se na nás zvysoka vypadne!“ sykla na ní Anitte. Se Sophií to ani nehlo.
„Kdyby´s byla milejší, mohla bych obojí.“
„Pardon.“ Omluvila se. Protože se jí pod širákem s krásnou přítomností komárů, spát nechtělo.
„Tak poďte dál, poďte!“pobízela je.
„A koně?“ zeptala se Anitte, radši.
„Ty si snad ustájíte samy, ne?“usmála se na ně. Holky to teda se sebezapřením šly udělat. A jak poznaly, odsedlání, vykartáčování a vyhřebelcování není o nic lehčí, než sedlání, zvlášť když koně jsou tak „ochotný“ spolupracovat. Po tak hodině se konečně dovalily k paní domu. Obě byly splavený, špinavý a smradlavý.
„Tak, tady máte něco k jídlu, když vás to stálo takovou námahu si odsedlat vlastního koně.“ Tak „trošku“ se jim vysmívala. Bylo poznat, že ví, že ty koně nejsou jejich. Což bylo mínus pro holky, protože pokud je po nich vyhlášený pátrání, tak jí to dojde, jestli se tak už nestalo.