Kuroshitsuji - Zpátky na scénu II.

Když se k Sebastianovi dostal rozkaz od Ciela, stál na blízké skále. Ruce v kapsách a rozhlížel se po okolí. Nic nenašel. To bylo poprvé, co nenašel žádnou stopu. V duchu byl rozčílený, ale navenek vypadal naprosto klidně a vyrovnaně.
"Sebastiane, přijď!" ozvalo se mu v hlavě a on najednou věděl přesně, kam má jít. Už se chystal rozběhnout, ale za sebou uslyšel něčí kroky. Obezřetně se otočil.
"Á! Sebbíku! Jsem tak rád, že tě zase vidím!" vykřikla červená smrtka "Co ty tady děláš?" Myslel jsem, že je... mrtvý."
Sebastian si prohrábl vlasy na zátylku a nevinně se usmál.
"Ne! Nic neříkej! Jen takhle zůstaň!" Grell najednou v ruce držel foťák. Už chtěl začít fotit, ale Sebastian se pohnul, tedy spíše vyběhnul, k němu a foťák mu vytrhl z ruky. Smrtka už chtěla něco namítat, Sebastian se však naplno usmál, takže se Grellovi podlomily kolena.
"Na." Démon mu vrátil foťák "Já už musím jít, sbohem." A rozběhl se k Londýnu.
"No ták! Sebbíku!" Smrtka ihned běžela za ním. Nebyla tak rychlá, přesto se Sebastiana držela jako klíště. Běželi spolu asi půl kilometru. Grell stále křičel ať na něj počká, nebo taky, že je tak úžasný a krásný.
Sebastian to už psychicky nevydržel, zastavil a prudce se otočil. Grell do něj málem narazil, takže se začervenal.
"Ale, copak Sebbíku?" zeptal se ho laškovně.
"Grelle..." začal démon, ale smrtka mu skočila do řeči.
"Miluji, když říkáš mé jméno!"
"Grelle," zkusil to Sebastian znovu "Věř, že tohle dělám nerad, ale nemůžu dopustit... To je jedno. Grelle, když ti dám pusu, necháš mě už navždy na pokoji?"
Grell chvíli váhal. Určitě moc chtěl, aby ho Sebby políbil, ale aby ho už nikdy neviděl...
"A... jazykem?" zeptal se ho nakonec.
"Dobře." Sebastian kývnul hlavou a Grell vyskočil do vzduchu. Démon k němu udělal krok. Z Grella čišila neviditelná energie. Témeř vypadal, že brzy vybouchne.
"Zavři oči," zašeptal mu nyní ještě víc krásný a okouzlující Sebastian do ucha. Chytil ho za ruku a palcem ji pohladil. Náhle to vypadalo, že Grell roztaje.
Sebastian si jeho ruku přiblížil k ústům. Lehce ji políbil na konečky prstů a pak jazykem přejel po dlani. Upustil Grellovu ruku, opět se usmál a rozběhl se k Londýnu.
Když Grell otevřel oči, stál uprostřed lesa sám. Stále ukazoval své špičaté zuby a na ruce cítil příjemné šimrání.
"Sbohem, Sebastiane," řekl do temného stínu, který tvořily stromy.
Démon se vytrvale vyhýbal stromům. Běžel jak nejrychleji uměl a za patami se mu prášilo. Zajímalo ho, co se tak hrozného děje, protože Cielův rozkaz byl přísnější a naléhavější než ty předešlé. Konečně doběhl na konec lesa. Slunce se mu opřelo do očí, ale pokračoval dál. Skočil přes řeku, chvíli běžel po trávě a jakmile se dostal ke kamenné cestě, svůj běh o něco zpomalil, aby nebyl tolik nápadný. Utíkal do středu města, tam, kde bydlí... bývalá snoubenka jeho pána.
"Žeby přece jen šlo o Elizabeth?" pomyslel si.
Došlo mu, že asi těžko budou tam, odkud se pán ozval a tak se na Ciela zaměřil. Přivřel oči a napojil se na známou mysl. Už věděl, kde jsou.
Doběhl na místo. Byla to další postranní a temná ulička, přesto byla jiná. Tentokrát se tam neválely odpadky a byla širší.
To co viděl, ho docela překvapilo. Ciel držel Lizzy v náručí, která se svíjela v křečích a z ruky ji stříkala krev. Mladý pán se s ní vyhýbal o něco staršímu blonďákovi, který byl zaměřený jen na Lizzy.
"Jdeš pozdě, Sebastiane!" zavrčel Ciel mezitím co skákal ze strany na stranu. Sebastian ho viděl poprvé, co využívá své démoní schopnosti a byl na Ciela celkem hrdý.
"Omlouvám se, ale někdo mě zdržel," odpověděl mu v klidu starší démon, ale na slovo "někdo" dal zvláštní důraz.
"To je jedno. Pomoz mi a zbrzdi toho upíra, ale nezabíjej ho!" rozkázal a ještě si dodal pro sebe "Stejně neví jak."
"Jistě, můj pane." Ihned vyskočil za bledým chlapcem. Už po něm chmatnul, ale upír šikovně uskočil. Sebastian se tvářil opět klidně, i když v jeho mysli to moc klidné nebylo. Stále po upírovi vyskakoval, pokoušel se ho chytit, ale vždy minul.
"Můj pane, myslím, že budu potřebovat vaší pomoc," zabručel Sebastian. Štvalo ho, že to nezvládne sám. Ciel přikývl, položil Lizzy na tvrdou zem a pohladil ji po vlasech. Pak vyskočil za honící se dvojicí. Hodil po Sebastianovi významný pohled a oba přikývli.
Stalo se to tak rychle, že ani blonďák nestihl zareagovat. Oba démoni se po něm vrhli naráz z jedné strany. Menší ho jen tak tak chytl za nohy a vyšší za ruce. Když ho pevně drželi srazili ho k zemi a vší silou ho k ní tlačili, aby neunikl. Upír neměl proti dvou démonům šanci.
"Tak zaprvé," vykřikl Ciel "Jak zvrátit proces přeměny na upíra?"
"Musí... musí." Upír se snažil vymanit z jejich seření, ale když zjistil, že to nemá cenu uvolnil se. "Musíte jí vysát jed z těla," zachechtal se. Věděl, že ani jednomu se do toho chtít nebude, a taky že ne.
"Sebastiane, udržíš ho?" Ciel se rozhodl.
"Teď už to bude hračka," zvedl koutky.
Ciel přešel k Lizzy. I když se mu to opravdu hnusilo, měl tušení, že démoni si tu duši berou přece jen jinak, chtěl to udělat. Pro ni. Vzal ji za nakouslou ruku, ze které stále tekla krev a přicucnul se k ní. Do pusy mu začínala natékat nasládlá krev, ve které bylo ještě něco přimíchaného.
"Jed," došlo mu. Chuť jedu nedokázal popsat a ani o tom moc nechtěl přemýšlet. Když už měl pusu plnou Lizziiny krve, bál se ji spolknout, vyplivl ji vedle sebe na zem. Opět se k vysávání vrátil, protože se mu zdálo, že to nebylo všechno a jed tam ještě zůstal.
Sebastian to se zájmem sledoval, protože už asi nikdy nebude mít možnost něco takového vidět. Upír se pod ním ještě vrtěl, ale ne tak silně.
Ciel opět vyplivl krev vedle sebe a rukávem si otřel pusu, bylo to jedno, stále měl na sobě levné oblečení v barvě slámy. Lizzy už ležela klidně, oči měla ale pořád zavřené. Opět ji pohladil. Vrátil se ke svému "komornímu" a upíru.
"Za druhé," přiblížil svůj obličej k blonďáku "Jak tě můžeme zabít?"
"Proč bych vám to říkal?" Zlomyslně se zasmál a podíval se Cielovi do obličeje.
"Dobře. Sebastiene, ty víš co máš dělat."
Sebastian přikývnul. Promnul si prsty a chytl upíra za hlavu a otočil ji obličejem směrem k němu, tekže se upírovi v krku zlomilo pár kostí, ale stále žil. Vytřeštěně se díval na Sebastiana, který se na něj naopak nebezpěčně usmíval. Démon na něj upíral své červené oči.
"Oheň," vyslovil nepřítomně zhypnotizovaný upír.
"Takže zapálit," usmál se Ciel.
"Čirou náhodou mám v kapse zápalky," podával mu krabičku od sirek starší démon. Ciel jednu vytáhl a škrtl o hnědý proužek na straně. Okamžitě se rozhořela. Sebastian vyskočil a Ciel hodil ohnivý kousek dřeva po upírovi. Ten vmžiku vzplál. Sebastian dopadl hned vedle něj.
"Pojďme vrátit Lizzy domů." Chytl černovlasý démon Ciela za rameno a pak společně přešli k blonďaté dívce co stále ležela na zemi. Sebastian ji už chtěl vzít do náruče, ale Ciel ho rukou zastavil. Vzal Lizzy sám.
Pak se rozběhli k jejímu domu. Přeskočili plot a vyskočili do rozbitého okna. Naštěstí tam nikdo nebyl, asi ji už hledali venku.
Ciel ji položil do růžově natřené postele s nebesy a hromadou polštářů. V tom otevřela oči. Zadívala se na něj a on zadržel dech.
"Ciele," zašeptala a usmála se. Sebastian zatím přinesl kus čistého hadru a obvázal jí poraněnou ruku. Ciel mlčel, jen sledoval její zelené oči. A opět vzpomínal. Když si to uvědomil, řekl si:
"Dneska je vzpomínací den, nebo co?" Lizzy se na něj opět usmála, jakoby mu četla myšlenky. Nakonec jí úsměv opětoval.
"Je čas," řekl netrpělivě Sebastian, čímž jim zkazil romantickou chvilku. Ciel přikývnul, políbil Lizzy na čelo a vyskočil oknem, Sebastian za ním.

Opět se procházeli po zelené louce. Sluníčko již ovšem zapadalo za hory a navíc, Ciel šel po svých.
"Sebastiane," přerušil mladý pán ticho "Je možné, že ji i přesto miluju?"
"Asi ano. Přece jen, vy nejste normální démon."
"Jak to myslíš?"
"Vznikl jste jinak než my ostatní."
"A jak jsi ty vznikl?"
"To vám řeknu někdy jindy, pane," řekl rozhodně Sebastian a Ciel si uvědomil, že ho to až tak moc nezajímá, chtěl vědět něco jiného.
"Sebastiane, i když už nemám duši, máš mě rád?" zakřenil se, když viděl, jak staršího démona otázka překvapila.
"Myslím, že ano. Teď vás beru jako svého bratra, nebo syna o kterého se musím postarat, než pána, kterému, až mu splním přání, sním duši," oplatil mu úsměv. Uvědomil si, že to, co řekl, je vlastně pravda.
"Jak lidské," zavrtěl hlavou Ciel, ale dál se usmíval.
"Možná," přikývnul Sebastian (teda, ty se toho nakývají) "Ale s lidmi komunikuji už celkem dlouho. Asi jsem to od nich chytil."
"Jo, možná," zamyslel se Ciel "Já tě už vlastně taky beru jako rodinu, Sebastiane."
"To je od vás milé," usmál se upřímně starší démon a odkráčeli spolu za společným démoním životem.