Láska mění každého 2: Nepřítel a Kekkei Genkai

Yoko
Probudila mě vůně vajíček. Otevřela jsem oči. Ležela jsem ve stanu. Chvíly mi trvalo než jsem zjistila, kde je nahoře a kde dole. Sedla jsem si...zamotala se mi hlava.
Na levé noze jsem měla obvaz.
-Zdá se mi to, nebo je jinak zavázaný než včera?- řekla jsem si...
Rozvázala jsem ho, abych zjistila, jak se rána zahojila. Vypadala už mnohem lépe. Na pravé ruce to vypadalo podobně.
Vylezla jsem ze stanu. U ohniště seděl Naruto a....dělal míchaná vajíčka.
,,Ty už jsi vzhůru? Chtěl jsem tě vzbudit až za chvilku" řekl při pohledu na mě s menším úsměvem na tváři.
,,Jo, probudila mě ta vůně..." odpověděla jsem.
,,Mimochodem...ty jsi mi převazoval nohu?" zeptala jsem se ho přímo.
,,Eh...jo. Ten starý obvaz byl od krve a zdálo se mi, že je nějak moc utáhlej, tak jsem ti ho vyměnil." řekl bez ostychu.
,,Tos nemusel, přežila bych i bez toho" odsekla jsem.
Sedla jsem si naproti němu a čekala, až dodělá vajíčka.
,,Proč musí bejt pořád taková? Dattebayo!" řekl naštvaným tónem.
,,Jaká?"
,,Taková...vážná, zlá, nepřítomná. To ti záleží jen na tý pitomý misi? Co kdybys tam zemřela. To je ti to jedno?" ptal se mě trochu vyčítavým hlasem.
,,Popravdě...Tak trochu ano. Mým úkolem je splnit misi a to za jakýkoliv okolností." řekla jsem bez zájmu
,,To jako vážně?...myslíš to vážně?... Přemýšlela si nad tím, jak se bude cítit tvá rodina, až zemřeš?"
,,Mým úkolem je splnit misi, nic víc, nic míň!" odsekla jsem zuřivým tónem a zadívala se na zem.
Chvíly mlčky seděl a zíral na mě nevěřícným pohledem. Pak nandal hotová vajíčka do dvou misek a jednu mi podal. Stále nic neřekl. Po jídle jsem došla, i když s bolestí v noze, k řece a umyla misky. Když jsem se vrátila od řeky, byl stan složený v batohu, oheň uhašený a mé věci leželi na zemi vedle jednoho kamene. Dala jsem misky do batohu a Naruto si ho vzal na záda. Stále mlčel. Přišlo mi to už podezřelé. Slyšela jsem, že pořád mluví, stále si na něco stěžuje, stále něco řeší a teď mlčel jako hrob.
,,Proč nemluvíš?" zeptala jsem se, když mi došla trpělivost.
,,O čem mám mluvit?" řekl vyčítavým hlasem, dívajíc se do země.
,,O čemkoli, nejsi snad nejhlučnější ninja v celé vesnici?" snažila jsem se ho trochu povzbudit, neměla jsem ráda ticho.
,,To jsem, ale i nejhlučnějšímu ninjovi z vesnice, někdy dojdou slova."
,,Navíc...jdeme splnit veledůležitou misi..." dodal.
Pochopila jsem, že jsem řekla něco špatně. Nezajímalo mě to.
,,Mimochodem už vím, že až dokončíme misi, máme poslat toho ptáka co za náma pořád lítá, se zprávou aby poslali tým na zničení té zbraně." dodal.
,,Koukl ses do toho svitku?" řekla jsem nabrušeným a udiveným tónem.
,,Ano...jsme teď tým a i JÁ musím vědět, co za informace nám Kakashi- sensei dal."
Nic jsem mu na to neřekla, měl pravdu. Ani jsem vlastně nevěděla, proč jsem mu to neukázala už dávno.
,,Měli by jsme vyrazit." řekla jsem.
Jen kývl hlavou a vyrazili jsme. Běželi jsme směrem na západ, byla to sice trochu delší cesta, ale k Madarově úkrytu se nemuselo přes skály, ale přes velké jezero.
,,Mimochodem..." řekla jsem asi po dvou hodinách naprostého ticha.
Naruto jen odlepil zrak od větví stromů a podíval se na mě tázavým pohledem.
,,Nemám rodinu." dořekla jsem.
Jeho výraz se změnil na udivený a soucitný zároveň. Myslím, že chtěl něco říct, ale zřejmě nenašel ta správná slova tak jen otevřel pusu a po chvilce ji opět zavřel.
-Zřejmě mě chce přivést na jiné myšlenky- řekla jsem si, když začal Naruto vyprávět o svém dětství.
Vyprávěl mi dost dlouho. Něco zbytečně protahoval, někdy se spíše vychloubal a někdy neřekl úplně všechno. Bavilo mě to poslouchat, přišla jsem na jiné myšlenky a cesta nám rychleji ubíhala. Udivovalo mě, že dokáže mluvit takovou dobu bez přestání, uběhly určitě už takové tři hodiny. Zastavili jsme se u řeky, aby jsme doplnili vodu a trošku si odpočinuli. Jelikož jsme se ale potřebovali dostat do Madarova úkrytu co nejdřív, vyrazili jsme dál asi po patnácti minutách. Běželi jsme až do západu Slunce. Utábořili jsme se vedle řeky na travnatém plácku. Kolem nás byli jen stromy a kameny. Byli jsme docela dobře kryti před nepřítelem.
V řece byli ryby. Naruto jich pár chytil a já je udělala k večeři.
,,Zítra odpoledne by jsme měli dorazit do úkrytu." řekla jsem když jsme dojedli.
,,Už zítra? Myslel jsem že cesta bude trvat čtyři dny." zeptal se udiveně.
,,To ano, ale běželi jsme dost rychle, takže jsme uběhli větší kus než jsem si myslela. Pokud si udržíme tohle tempo i zítra a vyrazíme brzy ráno, budeme tam už odpoledne." odpověděla jsem mu.
,,Aha."
,,To by jsme si měli připravit nějaký plán, ne?" dodal.
,,Ano, o tom dnes budeme mluvit." kývla jsem.
,,Je to na tobě. Musíš ho zabavit, dokud nebudu připravená na Tsugui. Pak se stáhneš, až ti řeknu a já všechno ostatní zařídím. Musíš se ale bránit, může se normálně pohybovat, není to jako technika Yamanaky Ino.."
,,Ale on bude silný, co když ho nezvládnu?"
,,Zvládneš. Musíš. Je to jedinečná příležitost. Další taková už nebude. Musíš do toho dát všechno."
,,Dobře." odpověděl rozhodně.
Vzala jsem si první hlídku. Byl nádherný Měsíc. Lehla jsem si na zem a dívala se na něj. Vybavily se mi všechny vzpomínky. Na mou rodinu, Kazua, můj první den jako člena ANBU, misi, na které jsem stratila svou jedinou přítelkyni, útok na Konohu, první den, kdy jsem viděla Naruta a chvíly, kdy jsem TO zjistila. Všechno to utrpení, ale i všechno to krásné v mém životě mi připomínal kulatý Měsíc nad mou hlavou. Dívala jsem se na něj až do doby, kdy mě měl vystřídat Naruto. Nemohla jsem spát. Pořád jsem přemýšlela, jestli bych měla, nebo neměla......
-Udělám to- rozhodla jsem se v duchu, zavřela jsem oči a pomalu usínala.
Vzbudil mě Naruto, když jsem byla na řadě s hlídkou. Měsíc jsm už neviděla, tak jsem si sedla k řece. Napadlo mě, že jsem dlouho nevyvolala Naa. Udělala jsem potřebné pečetě, koncentrovala Chakru a řekla ,,Kuchyose no Jutsu,, a ruku dala nad hlavu do vzduchu. Oběvil se kouř, ze kterého vyletěl nádherný veliký orel. Nao je větší než normální orlové. Je to vyšlechtěný druh. Má asi tak dva metry do výšky a rozpětí křídel ani nedokážu spočítat. Bude to něco kolem dvaceti metrů. Přistál kousíček odemne. Nebylo tam na něj moc místa.
,,Ahoj Nao" řekla jsem veselím hlasem a šla k němu.
,,Yoko, pročpak jsi mě vyvolala?" zeptal se hlubokým, ale přátelským hlasem.
,,Dlouho jsem se neviděli, proto."
,,Aha."
,,Jsi na nějaké misi?" zeptal se, když viděl, že tohle není okolí Konohy.
,,Ano, ještě s jedním klukem. Jdeme zabít Madaru." řekla jsem a sklopila oči.
,,Madaru?" polekal se a roztáhl křídla.
,,To snad nemyslíš vžně. A to jdeš jenom s nějakým klukem? Co je vůbec zač?" začal se uklidňovat.
,,Je to Kyuubiho Jinchuuriki."
Jsem si jistá, že kdyby byl člověk, tvářil by se, jako kdyby viděl ducha. To on ale nemohl, proto vypadal, jakoby to s ním nic neudělalo. Tohle jsem mu záviděla.
,,Aha...Takže bude asi dost silný..." řekl, teď už klidným hlasem.
,,A zbrklý" doplnila jsem ho.
,,Kde je?"
,,Spí ve stanu."
,,Rád bych ho poznal."
,,Mohl by jsi nám zítra pomoci. Myslím, že Madara bude dost silný i na něj a já potřebuju dostatek času, abych mohla použít Tsugui. Je to zřejmě jediná možnost, jak ho zabít."
,,Zbláznila jsi se? Použít Tsugui? Nepamatuješ si, co to s tebou minule udělalo? Tvá slabina je až příliš viditelná."
,,Já vím, proto jsem si vzala TY pilulky. Vezmu si je, když se něco stane." uklidňovala jsem ho.
Nechtěla jsem, aby vzbudil Naruta, protože to by znamenalo, že by ho viděl dřív, než jsem chtěla. Začalo už svítat.
,,Měl by jsi už jít. Chci vyrazit co nejdřív, aby sme dorazili do Madarova úkrytu ještě odpoledne." řekla jsem mu.
Jen sklonil hlavu, jak to u něj bylo zvykem, znamenalo to něco jako poklona a pak zmizel v kouři. Šla jsem vzbudit Naruta.
,,Naruto" řekla jsem, než začal balit stan.
Otočil se s tázavým pohledem.
,,Chci ti dát můj přívěšek."
,,Cože?" řekl s vykulenýma očima a trochu otevřenou pusou.
,,Je to speciální přívěšek, ale jeho sílu poznáš jen, jestli jsi toho hoden a až v ten správný čas." řekla jsem a šla k němu.
Přívěšek jsem mu dala na krk. Zablýskl se v barvách duhy.
,,A co když toho nejsem hoden?" řekl a podíval se na zátěž na svém krku.
,,Věřím, že jsi."
,,Ale..."
,,Brzy to pochopíš." skočila jsem mu do řeči a začala balit.
Sbalili jsme všechny věci a vyrazili.
,,Přijde ti někdo na pomoc, Naruto" řekla jsem asi v polovině cesty.
,,Kdo?"
,,Je to jeden můj přítel, jmenuje se Nao. Je to orel. Přivolám ho."
,,Aha...Dobře, to by šlo."
Cesta teď vůbec neubíhala rychle. Oba jsme mlčeli, šetřili jsme síly. Pokud to vyjde, bude to dnes pro Naruta těžký boj a i pro mne to bude velice vyčerpávající. Doběhli jsme k jezeru.
,,Tohle jezero je slané, to znamená, že je to kus oceánu. Takové moře." řekla jsem.
,,To znamená, že jeho úkryt je na ostrově?" zeptal se
,,Ne tak docela. Je to kus pevniny, s velikou skálou. V té skále je TA zbraň. Pevnina ale není dost veliká na to, aby se na ni dalo bojovat. Zřejmě budete bojovat na skále, nebo na vodě." dodala jsem mu poslední potřebné informace.
,,Aha. To znamená, že budu potřebovat Chakru, abych se udržel na vodě nebo na skále. To znamená, že..." začínal si něco mumlat.
Také začal počítat na prstech. Zřejmě si připravoval strategii. Voda v jezeře tmavla, to znamenalo, že jsme se blížili k oceánu. Už to byl jen kousek k našemu cíly.