Láska ze školky, část 1.

Ahoj," pozdravil slabý, dětský hlásek.
"Ahoj," odpověděl druhý, stejně dětský hlásek, prvního.
"Takže... my teď spolu budeme sedět?" zeptal se plavovlasý prvňáček.
"Asi jo... to budeme muset být kamarádi!" odpověděl tvrdohlavě ten tmavovlasý.
"Já jsem Bryan," představil se plavovlasý.
"Já Tim," usmál se druhý.

o 11 let později

Plavovlasý, sedmnáctiletý chlapec právě teď mířil ke své rodině. Byly prázdniny, tak jel ze školy domů.
Seděl ve vlaku a poslouchal svou oblíbenou muziku. Nevnímal. Nevnímal nic víc, než hrající melodii a rychle ubíhající krajinu.
"Můžu si přisednout?!" uslyšel něčí hlas. Nevěděl, jak dlouho na něj volal a věděl, že to bylo neslušné ale co měl dělat. Nuda je nuda.
Otočil hlavu a spatřil tmavovlasého kluka, přibližně v jeho věku.
Vytáhl si jedno sluchátko z ucha, "jasně, sedni si."
Tmavovlásek zaujal místo naproti němu.
Světlovlasý se na něj chvíli díval. Ten hlas, ty pohyby, ty vlasy, ten obličej... někoho mu připomínal ale nevěděl koho.
Tmavovlasý se na něj podíval, "děje se něco?"
"Um... ne jen... myslím, že mi někoho připomínáš..."
Tmavovlásek na něj vytřeštil oči, "jak se jmenuješ?"
"Bryan," odpověděl světlovlasý.
"Já jsem Tim," řekl a nepřestával Bryana sledovat.
"Co je?" zeptal se Bryan, když z něj Tim ani po dvou minutách nespustil oči.
"To nic. Dal bys mi telefoní číslo nebo nějakej kontakt na tebe?" zeptal se.
"Proč?"
"Uvidíš," zasmál se.
"Tak fajn, dej mi nějakej papír a tužku."
"Ty sebou nic nenosíš?"
Bryan ukázal na sluchátko, které měl v uchu, "žiju jen pro hudbu."
"Jo aha," Tim začal z tašky vyhrabávat něco na psaní. Jeho batoh ale nepatřil mezi nejčistější a neupravenější, takže to skončilo tak, že všechny jeho papíry se rozletěly po podlaze kabinky.
Bryan jeden popadl. Bylo na něm něco nakreslené ale dřív, než stačil zjistit co, Tim mu papír sebral.
"Nekoukej se!" vykřikl. Podíval se na obrázek a zase si ho ochranitelsky přitiskl na hruď.
"Co na něm je?"
"Nic co by tě mělo zajímat," řekl, "tady máš ten papír a tužku."
Bryan je popadl a v rychlosti napsal své telefonní číslo. Lístek mu poté vrátil zpátky.
"Díky," poděkoval Tim, který stačil schovat veškeré papíry a nákresy, které se ještě před chvilkou válely po zemi.
"Není za co," odsekl Bryan a zase ze podíval z okna do té, míhající se krajinky.
Tim se ale nenechal tak lehce odbýt, "kam jedeš?"
"Jedu domů ze školy, vystupuju na další zastávce," řekl, mírně podrážděně a nad myšlenkou, že bude mít za malou chvilku od Tima pokoj, se zasmál.
"Vážně? já taky!"
Bryanovi hned zmizel veselý výraz se rtů.
"A to tady budeš celý prázdniny?"
"Jo."
"Proč?"
"No, kdysi jsem tu bydlel, ale museli jsme se přestěhovat. Chtěl bych tu po dlouhé době zase prožít léto," usmál se.
"A kdy jsi odešel?"
"To už je dávno," povzdechl si a podíval se na strop kabinky.
"Změnilo se to tam..."
"Myslíš, že najdu svůj dům?" zavtipkoval.
"Nic se nebouralo, takže asi jo."
"To je fajn," začal Tim, "víš co? něco ti řeknu."
"Když jsme byli malí, hráli jsme si spolu ve školce a chodili do stejné třídy," usmál se.
"Do stejné třídy? promiň já... měl jsem v osmičce krátkodobou amnésii takže si ještě moc nepamatuju."
"To nevadí," zasmál se, "pomůžu ti, vzpomenout si."
Bryan na to neříkal nic, pouze si dal obě sluchátka do uší a pozoroval krajinu, jenž se mu míhala před očima.
Klidná hudba a hypnotizující krajina za sklem, ho přiměly pomalu zavřít oči a tak se ocitl ve falešné říši snů.

Probudilo ho až ťukání na jeho rameno a zastřené volání jeho jména. Pomalu otevřel oči a ihned uviděl další, pronikavě zelené.
"Ježiši! co to děláš?!" vykřikl.
Tim mu něžně z jednoho ucha vytáhl sluchátko, usmál se a řekl: "Vystupujeme."
Bryan, který hned zapomněl, že na Tima zakřičel, si promnul oči a protáhl se. Schoval si sluchátka i mobil do batohu, který si poté přehodil přes záda. Ze zavazadlového prostoru nad jejich hlavami si vzal svá zavazadla a vyšel z kabinky. Na chodbě ho už čekal Tim a společně vyšli ven.
"Dlouho jsem tu nebyl," nadechl se Tim.
Bryan ho však jen odsekl, "hmm."
"Mohl bych se někdy stavit k vám?" zeptal se.
"Hmm."
"Mm... no, tak nic. Uvidíme se," zamával a vydal se jinou cestou.
Bryan jen znuděně pozvedl ruku a šel ke svému domu.

"Nemůžu uvěřit, že ty, takovej lajdák, je nejlepší z celé třídy," obdivovala Bryana jaho matka.
"No jo, no jo. Už nejsem malej," řekl znuděně a zamířil do svého pokoje.
Tam si položil zavazadla na křeslo nebo na zem, a batoh hodil ke stolu. Poté si lehl na svou postel. Zavřel oči a poprvé se ze srdce usmál.
"Můj pokoj. Moje postel. Konečně budu mít klid," řekl si. Ihned si však vzpomněl na Tima. Říkal, že se staví. Takže ten klid mít nebude.
Vstal z postele a začal vytahovat, pro něj, nejpotřebnější věci. Mobil, sluchátka, pár CD, sešity, do kterých si z nudy psal písně, pouzdra a pár knih.
Jeho však zajímal pouze mobil se sluchátky. Nechtěl ho vidět ale svým způsobem ano. Říkal přece, že spolu chvilku chodili do třídy a on si nic nepamatuje, díky té amnésií.
Stačilo stisknout jediné tlačítko a už mu hlavou konečně začaly projíždět jiné myšlenky a obrázky, než jen Tim. Zavřel oči a chvilku jen tak ležel.
Za malou chvilku ale oči zase otevřel a zadíval se do bílého stropu, který měl před sebou. Znovu, i když nechtěl, se mu Timova tvář vybavila. Písnička, kterou teď poslouchal, mu až moc připomínala Timovu ztřeštěnou povahu. Chvilku jen zmateně ležel ale v momentu sekundy vstal a mobil se sluchátky hodil vedle na polštář.
Proč o něm pořád přemýšlí? Proč se mu jeho tvář a povaha kradou do hlavy, když on nechce?
Seběhl schody a začal se obouvat: "Jdu nachvilku ven se projít. Věci si vybalím potom."
Vyběhl ven a nadechl se čerstvého vzduchu. Ulevilo se mu, protože od té doby co Tima viděl, cítil, jako mu něco jakoby tlačí na hruď. Nevěděl, co to způsobilo a proč to tak je ale chtěl mít od toho pocitu pokoj. Vložil ruce do kapes černé mikiny a pomalou chůzí odcházel z pozemku.
Zastavil se až u jezera. Byla zima. Na to, že byl začátek léta, byla zima. Stoupl si na okraj a koukl dolů. Nic se nezměnilo. Voda byla stejně čirá, jak minulý rok a proplouvaly tam různé ryby.
Sedl si na hebkou trávu a zadíval se na celou rozlohu jezera. Byla tak klidná... Přál si, aby jeho mysl byla zase tak klidná, jak hladina toho jezera.
"Ahoj."
Bryan se lekl. Bylo to zčista jasna a protože, i když si to nechtěl přiznat, myslel na zase Tima a nevnímal okolí.
Prudce se otočil a zase se mu vrátil ten pocit stažené hrudi. Byl to ten černovlasý kluk, na kterého nemohl přestat myslet.
"Příště mě tak nestraš," odsekl a otočil se zpátky.
"Tak promiň," zasmál se, "mohl si mě slyšet, ne?"
"Přemýšlel jsem."
"O čem?" přisedl si k němu a usmál se. Bryan se na něj zaraženě koukl a mírně sebou škubl.
"To je jedno," povzdechl si, "tebe se to netýká."
"Hroznej povzdych. Problémy s láskou?" zeptal se.
Bryan strnul. Cože to říkal? s...láskou?