Láska ze školky, část 5. (THE END)

"Můžu tě krmit?"
"No to bych si dal! schválně bys mě zašpinil," zasmál se.
"Chtělo by to trochu důvěry, víš?" usmál se šibalsky.
Tim se zářivě zazubil a tím mu úsměv oplatil, "však já ti důvěřuju ale nechcu kvůli tobě vypadat jak prase."
Bryan se začal smát jen co to řekl. Když ucítil Timův nechápavej pohled dal mu odpověď svého počínání: "Jenže ty už jak prase jsi a JE to kvůli mě."
Tim se nachvilku zastavil a podíval se na své, modré tričko, na kterém se pohodlně neslo pár flíčků. Znovu se podíval na Bryana a nevinně se usmál, "tak dobře, můžeš mě krmit ale já tě budu krmit taky!!"
"Tak jo," zaradoval se a společně si sedli na deku, která tam jen čekala až si na ní sednou. Ruce si ještě nepouštěli. Svírali se tak pevně, jako by si jeden hlídal toho druhého, aby mu někam neutekl.
"Rodiče jsou děsní," spustil, "dokonce mi zakázali vzít si jídlo z domu. Musel jsem si ho koupit sám..."
"Já bych se s tebou rozdělil... ale taky toho dnes nemám moc," odmlčel se a podíval se stranou na jejich ruce.
"No vidíš, ještě tě budu okrádat o to jídlo, co tu máš," usmál se.
"Máme piknik. Museli by jsme se nějak najíst... a stejnak by se to všechno snědlo," řekl a poté si vložil do úst kousek jídla.
Bryan si mezitím vzal toustový chleba a začal si do něj vkládat všechno, co si koupil. Což byly například salámy, salát a sýr. Dokonce si propašoval z domu nůž aby si chleba mohl namazat máslem a neměl to tak suché.
"Já vím," řekl a opřel se o Tima, "ale nechci, aby jsi byl hladový kvůli mě."
"To je tak milý..." zasmál se Tim.
"Nedělej si srandu!" okřikl ho, "snažím se být milej!"
"Vím."
Chvilku bylo ticho, než ho Bryan prolomil.
"Můžu se tě na něco zeptat?"
"No?"
"Jak ses cítil, když jsi odjel?"
"Bylo mi tak strašně... Dokonce jsem i brečel... ty první dny. Je to děsný nebýt s milovanou osobou. Nevíc, tys to ještě tak udělal, že jsem se do tebe taky zamiloval a o to to pro mě bylo horší, protože jsem to kdesi v sobě cítil taky... a ty ses musel tak přemáhat," povzdychl si a přitiskl ho víc k sobě, "co ty?"
"Podobně... akorát mě šíleně žralo svědomí z toho, že jsem to zavinil já. Kdybych nebyl tak netrpělivej, nemuseli jste se odstěhovat a mohli jsme být spolu... ty bys mi i pomáhal dostat se z té amnésie hned zezačátku. Však víš, s tebou jsem si vzpomněl za dva dny na všechno a když jsem byl sám, tak jsem si nevzpomněl ani za tři roky... nebo jak dlouho to bylo. Možná to bylo tím, že jsem s tebou strávil cely dětství... ale to je jedno. Měl jsem počkat... alespoň dokud nebudeme sami a-"
Tim mu rychle skočil do řeči a zamezil tak, aby řekl sám o sobě něco ošklivého, "jsem rád, že jsi to udělal."
"Proč?"
"Sice jsme se museli odstěhovat, ale alespoň se nemusíme schovávat a rodiče o nás vědí. Ty už budeš mít zachvíli osmnáct a už klidně můžeme bydlet spolu. Rodiče vídat nemusíme, pokud o nás nechcou ani slyšet..."
"Ty už osmnáct máš?"
"Neříkej, že jsi zapomněl na moje narozeniny...?" zasmál se.
"Nooo..."
"Už mám osmnáct."
"A... vážně bych s tebou mohl bydlet?" pípl a nesměle se na něj podíval.
"Vážně. Teď už si tě vzít nenechám," políbil ho do vlasů.
"Tak fajn," zazářil, "kdy bych mohl přijít?"
"No, napřed musíme nějakej byt splašit. Když mi pomůžeš a budem mít štěstí, mohli by jsme odsud odjet už příští měsíc."
"Přiští měsíc? už příští měsíc?" řekl nadšeně a usmál se.
"Nebude ti to vadit?"
"Blázníš? víš jaká to bude paráda, až tě budu vídat každej den v kuse? Budeme si každý ráno vařit navzájem snídani a večeři. O víkendu můžeme i oběd ale na ten si můžeme klidně někam zajít... No a u nás je stejně nuda a rodiče mě nesnáší jen kvůli tomu, že jsem si vzpomněl... Takže tvou nabídku asi příjmu," usmál se.
Tim strnul. Za těhdle pár slov byl neskutečně rád.
"Co?"
Jeho odpovědí bylo jen prudké objetí.
"Hej! počky!" vykřikl a jen tak, tak stačil uhnout s rukou, ve které svíral svůj oběd.
"Nechceš, abych tě objímal?"
"Ne, to ne ale sám jsi říkal, že nechceš být jak prase. Můj oběd se ti málem přilepil na tričko."
"To nevadí, potěšilo mě to, strašně moc."
Bryan pomalu položil chleba, který jedl a jeho obětí opětoval, "přece jsi o tom nepochyboval, když víš, že tě mám rád."
"Pochyboval," usmál se, "popravdě jsem se bál ti to říct."
"Podívej. Moje rodina je celá zkažená... možná kromě Jamese, to je ten můj bratranec, kterej vypadá, že mě chápe i když neví, o co se jedná. Tady bych zachvilku zcvoknul. Určitě by mi chtěli najít nějakou ženu a donutili by mě, si ji vzít. Myslím, že byli rádi i za tu amnésii. Že jsem na tebe zapomněl. Ale já chci být s tebou! Já si lepší život ani nedokážu představit, víš?"
Ticho.
Nikdo neřekl ani slovo. Jen se k sobě tiskli, jak pravý, zamilovaný pár a vnímali tu horkost svých těl.
"Time?" Bryan začal být nervózní, že Tim tak dlouho nic neříká, "řekl jsem něco blbě?"
"Ne, to ne. Jen jsem se trochu zapřemýšlel," usmál se a trochu ho od sebe odtáhl, "díky žes mi to řekl. Šíleně mě to potěšilo..." Poté ho dlouze políbil.
"To jsi až tak rád?"
"By ses divil," zasmál se.
"Time?"
"No?"
"Nechcu tě nějak honit ale až se najíme, mohli bychom už shánět to bydlení?" zeptal se opatrně.
Tim se zasmál, "pán je nějak netrpělivej..."
"Kdybys měl tak děsný rodiče, taky bys spěchal, víš?"
"No jo, no jo."
"Tak jo, teď si tě nakrmím," zasmál se a vesele mu vytrhl z ruky jídlo, které Tim právě jedl.
"Brzdi!" zasmál se, když mu Bryan strkal jídlo až do krku a on neměl snzené ani to první sousto. Bryan se nachvíli zastavil.
'Co? já jsem byl rychlej?' tohle jeho pohled říkal.
Od té chvíle se krmili střídavě navzájem. Zároveň si povídali, sem tam se políbili nebo objali a smáli se společným historkám.
Po obědě, který trval zhruba dvě hodiny, vyrazili do města. Chtěli si, na Bryanovo přání, koupit nějaké časopisy, kde by našli nějaké vhodné bydlení, jednokde.
Sedli si na lavičku a společně vybírali z jednoho časopisu, který dokonale kryl jejich spojené ruce.
"Toto vypadá dobře, ne?" ukázal Tim na jeden byt.
"No, to vypadá ale víš jak je to drahý?"
"Neřekl jsem ti o tom?" podivil se.
"O čem?"
"No, já už pracuju a... moje práce je dělat model. Takže si můžeme dovolit i něco dažšího."
"Ty jsi... MODEL?" vykřikl. Když se na něj podíval, musel uznat, že to mohlo být možné. Měl skvělou postavu, měl krásný obličej... opravdu se tím modelem mohl stát."
"Podívej!" vykřikl, "tenhle je dokonce blízko mé práce!"
Bryan mu nakoukl přes rameno, "ale zase je to daleko od mé školy."
Tim se na něj smutně koukl, poté vykřikl: "Mám nápad! jsi teprve první rok na výšce, že?"
Bryan přikývl.
"Tak můžeš odejít a dělat mi manažera. Nikdo u mě nechce zůstat a já žádnýho manažera nemám ale nutně ho potřebuju."
"A-ale... já mám opustit školu a dělat ti manažera?"
"No? proč ne? je to práce na celej život. Já se u tebe přimluvím a oni určitě budou souhlasit, protože už si taky neví rady. Nevíc můžeme být pořád spolu."
"To zní lákavě," zasmál se, "výška stejně stojí majlant. I když mě rodiče štvou, nechci jim přidělávat nějaký zbytečný starosti. Asi to přijmu..."
"Nemusíš se bát, jako můj manažer nebute tvůj plat o moc menší než můj."
"Já a manažer... dovedl by sis mě představit? Nosil bych společenský oblečení, chodil na všechny tvý přehlídky, domlouval focení a-"
"A šmíroval by si mě, až bych se převlíkal."
"Já ani nebudu myslet na to, co bys mi udělal, až bych se převlíkal..."
Ale..." začal, "nechal by ses, viď?" natáhl se k němu a políbil ho.
Bryan se škodolibě usmál, "to se ještě uvidí."
"Takže příjmáš?"
Přikývl.
Tim už ho chtěl znovu políbit ale zabránil mu v tom něčí veselý hlas volající Bryanovo jméno.
"Jamesi..." zabručel naštvaně Bryan, pustil Timovu ruku a snažil se od něj odtáhnout, aby to vypadalo, že jsou jen kamarádi.
"Ahoj vy dva!" pozdravil je vesele a usmál se, "ty budeš Tim, že?"
"Jo, ahoj Jamesi."
"Takže Bryan už ti o mě něco říkal?"
"Jo... měli jsme takovej," usmál se na Bryana, "malej konflikt."
"Aha," přisedl si k nim.
"Jamesi, nechtěl bys jít? máme důležitou konverzaci, víš?"
"O tomhle?" vytrhl mu časopis z ruky, "to pomáháš Bryanovi sehnat bydlení, nebo chcete bydlet spolu...?"
Oba dva, Tim i Bryan se začali červenat a ani jeden nebyl schopen slova.
"Mě to nevadí," vykřikl, když viděl, jak jsou ti dva zmatení, "ale měl by sis promluvit s tetou a strýčkem."
"To radši zdrhnu z domova!" zakýval nesouhlasně hlavou. Tim se ne něj smutně podíval. Teď by ho nejradši políbil, objal nebo alespoň chytl za ruku. Věděl, že tohle téma zrovna nepatřilo do jeho nejoblíbenějších.
"Takže kvůli tomuhle se s rodiči furt hádáš a oni ti zakazují se s Timem stýkat?"
Přikývl.
"Víš co?" řekl vesele, až se na něj oba vyděšeně podívali, "Tim půjde k tobě a společně si všichni promluvíte. A já se za vás přimluvím. Není to tak těžký a navíc, lásce se poručit nedá, žejo takže-"
"Počkej, počkej, počkej," zastavil ho Bryan, "tys řekl lásce?"
"No? chcete spolu bydlet, protože se máte rádi, ne? Taky to jde poznat podle toho, jak se k sobě chováte. Proč by ti jinak taky rodiče zakazovali se s ním stýkat? všechno dává smysl!"
"Jamesi..."
"Jak jsem říkal, nevadí mi to. Dokonce mi to příjde pěkný. Je vzácný najít si někoho se stejnýma pocitama, ne?"
"Jamesi...!"
"Vždycky-"
"Jamesi!"
"No?" otočil se na svého bratrance.
"Nemusíš to tady rozebírat nebo křičet na celou ulici."
"J-jo... to je fakt..." Bryan se praštil rukou do čela a povzdechl si.
"Opravdu nám pomůžeš?" ozval se Tim.
"No jasně! nejsem přece malý děcko, žejo?" zasmál se.
"Ale chováš se tak," odsekl ho Bryan.
"Hej!"
"Fajn, ale mám pro tebe dvě upozornění. První, nediv se, když před tebou budem dělat něco, co se ti nemusí zamlouvat. Druhá věc, pokud někomu jen cekneš, jsi předem mrtvej, chápeš?"
"Jo, jasně," zasmál se, "tak půjdem, ať to máte z krku. Pokud budou mít řeči, nebo vás nepřijmou, prostě odejdete a pro tvoje věci si přijedete později. Pokud si je udobříte a dostanete na svou stranu, můžete si dělat co chcete," vstal a počkal, než vstanou oni, "máte dvě možnosti. Obě skončí tak, že budete spolu. Proč to alespoň nezkusit?"
Jako první vstal Tim. Taky už to chtěl s Bryanovými rodiči vyřešit. Ať se stane cokoliv, oni dva spolu budou.
Bryanovi to chvilku trvalo. Neměl náladu na nějaký rozhovor s rodiči, který stejně nikam nepovede. Vlastně s nimi nechtěl mluvit vůbec, opravdu na to neměl náladu a ani nervy. Když však viděl, jak se na něj Tim a James dívali, neochotně vstal a loudal se za nimi.

Dveře zaklaply. James, jako obvykle, vesele pozdravil, Bryan svůj pozdrav zabručel a Tim neříkal radši nic.
Bryanovi rodiče je jako obvykle přišli přivítat. Tentokrát však strnuli, když uviděli Tima.
"Dobrý den," pozdravil, "dlouho jsme se neviděli."
"Bryane!" zakřičela na svého syna, "co to má znamenat?!"
"Potřebujem si o něčem společně promluvit."
Byl tu Tim a tak už museli tušit, o čem jejich konverzace bude.
"Jamesi, ty jdi nahoru."
"Ne, on zůstane tady!" Jako na povel si James sedl na jednu židli a nevypadalo to, že by se chtěl zvednout.
Všichni mlčeli. Nikdo se neměl k tomu, říct alespoň jedno slovo.
"Ježiš!" ozval se po chvilce James, "tak už začněte něco říkat!"
"No... já... my... my chceme bydlet spolu!" vykřikl, "a je mi jedno co budete říkat, jestli mě budete nenávidět nebo to akceptujete, je mi to fuk!"
"Ty chceš bydlet s ním?" ukázala na Tima.
"Jo, jestli sis nevšimla, vzpomněl jsem si. A odejdu i když mi to nedovolíte. Nic mi v tom nebrání!"
"Nedovolím ti s ním odejít! On je-"
"On je co? 'zkaženej', nebo že zkazil mě, například? Něco ti řeknu. To já bych měl být podle tebe zkaženej, protože jsem ze vším začal já."
"Ty?"
"Jo, já. Ten den, jak jsi nás našla, jsem ho políbil já. Ne on mě. Tak jo, buď se smíříte s tím, že máte, podle vás, zkaženýho syna, nebo to prostě a jednoduše akceptujete."
Nastalo ticho... další nepříjemné ticho.
"Stejně odejdu tak i tak."
"T... táhněte odsud!" vykřikla.
"To bylo rychlý," zasmál se, "tak mi dejte chvilku než se sbalím. Klíče si ještě nechám a postupně si budu chodit pro ostatní věci. Pak vám je tady nechám."
Bryan vstal, popadl Tima za ruku a táhl ho do pokoje.
"Pomůžeš mi sbalit? moc jsem si ty věci ještě nevybaloval."
"Není ti to líto?" zeptal se a něžně ho objal.
"Je mi to líto," povzdechl si, "ale co mám dělat?"
Tim mu na to nic neřekl.
"Mohl bych chvilku bydlet s tebou?"
"Na tohle se ani nemusíš ptát. Beru to jako samozdřejmost."
"Díky moc..."
"Stejnak spolu budeme bydlet. Takže to bude taková menší zkouška," zasmál se.
Bryan ho moc dobře nepochopil ale i tak se usmál jeho pokusu o rozveselení.
Poté už jen balili. Bryan, jakoby věděl, že se tohle stane, si moc věcí nevytahoval. Jen trochu oblečení. Sešity a učebnice si vzít nechtěl, žeprej už to nebude potřebovat. Dále si sbalil nějaké své oblíbené věci.
Za půl hodiny byl Bryan zbalený a oba dva připravení jít.
"Ahoj, Jamesi," zavolal naposledy a zaklapl za sebou dveře.

"Pamatuju si to tu ale věci jsou jiné," řekl zamyšleně Bryan, když si prohlížel Timův dům.
"No jasně," zasmál se, "přece už není můj."
"Jak to, že tu teda bydlíš?"
"Pronajal jsem si to."
"Jo aha. Tak pronajmul," usmál se, "kde bude můj pokoj?"
"Nahoře hned první. Můžeš si jít vybalit."
"Dobře, díky moc," usmál se a šel nahoru.
"Není vůbec zač," úsměv mu oplatil, "až bude večeře, zavolám tě."
Bryan jen kývl a šel do svého nového pokoje.
Od toho okamžiku všechno utíkalo strašně rychle. Tentokrát si Bryan vybalil úplně všechno, od oblečení po své věci. Chvilku trvalo, než si všechno vybalil a poskládal pečlivě na místo. Proto to utíkalo tak rychle.
Když byl se vším hotový, konečně se cítil jako doma. Sedl si na postel, jak byl zvyklý, a zapřemýšlel se. Konečně bydlel s Timem. Ta scénka s rodiči ho sice mrzela ale stejně nedoufal, že by ho mohli akceptovat. Tak nějak tušil, jak to dopadne. Byl ale strašně rád, že s Timem konečně může být. Tak dlouho čekal a teď jsou spolu...
"Bryane? už je večeře!" zazněl Timův hlas zezdola.
"Večeře? už je tak pozdě?" řekl si pro sebe a vstal. Rychle seběhl schody a sedl si ke stolu, kde na něj čekal jak Tim, tak večeře.
"Vybaloval jsi pěkně dlouho..." usmál se Tim, Bryan však jen přikývl.
"Co se děje? jsi... nějak moc potichu."
"Jsem? promiň," zasmál se, "jen pořád nemůžu uvěřit tomu, že s tebou bydlím. Jsem šíleně rád."
"Až tak moc?"
"Jo! co sis myslel?" zasmál se.
"Já nevím. Myslel jsem, že to na tebe bylo moc rychle, nebo tak... něco."
"Ne, to ne. Vlastně jsem se ani nemohl dočkat, až budeme spolu."
"Kdybysme nejedli, dal bych ti pusu," zasmál se.
"Však... po večeři..." odmlčel se a podíval se jinam.
"Po večeři co?"
"No... ty... víš..."
"Vím, ale chci to slyšet od tebe."
Bryan zrudl jak rajče.
"To... říká se mi to blbě!" vykřikl, "po večeři mi tu pusu klidně dej, já si pak vlazu do sprchy."
"Ale to není to, co jsi mi chtěl říct."
"O čem to mluvíš?" řekl, jakoby nevěděl o co se jedná, vstal a prázdný talíř šel dát do dřezu.
"Kdyby to bylo to, o čem jsi chtěl mluvit, neřekl bys to tak rychle."
"Nepovídej," zasmál se, přešel k němu a políbil ho.
"Tak já jdu do té sprchy," zašeptal.
"Počky!" vykřikl, "jdu s tebou."
Tim rychle dojedl zbytky jídla, talíř nechal na stole a spěchal k Bryanovi.
"Proč?"
"Umyju ti záda," zasmál se.
Oba dva šli do koupelny, spolu. Bryanovi se promítalo v hlavě, co všechno se může stát a to ho dostávalo do rozpaků. To samé bylo s Timem. Takže i když byli v koupelně, nikdo z nich se neměl k tomu, vyslíct si alespoň ponožku.
"Emm... nechtěli jsme se osprchovat?" zeptal se Tim.
"No... jo..."
"Tak proč se nevyslečem... už jsme se viděli, takže..."
"V tom problém není..." řekl rozpačitě, "já... já se bojím že... že... no..."
"Jo, chápu. Máme stejnej problém," zasmál se ale hned se zarazil. Řekl mu to. I když nepřímo ale řekl mu, že ho chce a pokud takhle budou stát ještě chvilku, asi to už nevydrží a opravdu něco udělá.
"To je jedno!" vykřikl Tim a začal se sám vyslíkat. Na Bryana se ani nepodíval, jak moc se cítil v rozpacích. Zato Bryan sledoval každý jeho sebemenší pohyb. Poprvé uvidí jeho celé tělo a nesmírně se na to těšil.
Když už byl nahý, Bryan se nadechl a šel k němu. Zezadu ho objal a natiskl se mu na záda, "jsi opravdu šíleně krásnej..."
"Šíleně?"
"Jo, já z tebe šílím..." zašeptal.
"Cítím to..." zasmál se.
Bryan zčervenal, "pro... promiň."
"Mě to nevadí, jsme na tom stejně," otočil se a Bryanovi se naskytl úžasný pohled na Timův vzrušený klín. Potom se zase střetl s jeho uhrančivě zelenýma očima. Měl ten pohled rád. Tim se usmál a políbil ho. Tentokrát to ale bylo jiné, než ostatní polibky. Tentokrát přestali jen tehdy, když už neměli vzduch. Hned na to Tim zase jejich rty spojil.
Pomaličku si Bryana vysvlíkal ale zároveň ho pořád líbal. Zachvilku byl nahý i Bryan a ani nepostřehl, kdy ho stačil Tim vysvléct.
Ve společném objetí a spousty polibků pomalu směřovali do rožku sprchového kouta. Když Bryan narazil do zdi, automaticky, společně se svezli na zem a nepřestávali se líbat. Zachvilku se Tim od jeho rtů odlepil. Jazykem si udělal cestičku až ke krku a ten začal všemožně laskat. Přitom, pravou rukou, chytl Bryanův klín a začal si s ním hrát.
"Ahh Time!"
Tim se na něj jedním očkem podíval a usmál se. Ta jeho tvář byla tak roztomilá. Přímo ho zvala k sobě.
Sjel k jeho prsním svalům a jazykem po nich dráždivě přejížděl. Někdy také přejel po jedné z jeho ztvrdlých bradavek.
Bryan nad tím slastným pocitem vždycky vzdychl o něco víc.
"Timee... já už...ahh...!"
Tim poznal, co se mu snaží říct, proto jeho klín ihned pustil a zase se věnoval jeho ústům.
"Proč... mě nenecháš...?"
"Kdybych tě nechal, tak by to nebala žádná sranda," zašeptal a něžně mu skousl ucho.
Bryan mírně zavzdychal, "ahh... ty jsi... tak zlej!"
"Jo, já vím," zasmál se a začal se věnovat jeho údu.
Napřed byl něžný. Věděl, že je to Bryanovo poprvé, vlastně i jeho ale nechtěl mu nějak ublížit.
Zezačátku po něm jen něžně a pomalu přejížděl prsty. Párkrát se zastavil na žaludu, trochu ho polechtal a zase se věnoval celé jeho délce.
Dalším krokem už ho vzal pevně a začal trošičku lízat špičku žaludu. Tim si hrál jak malé, dvouleté dítě s plasotvou miniaturou traktoru a Bryan si to náramně užíval.
Ve své poslední akci si ho Tim strčil do pusy celý a pohyboval se nahoru a dolů. Pohyby nahoru byly rychlé, dolů pomalé a dlouhé tak, jak mu to jeho krk dovolil. Bryan přímo roztával slastí. Nedokázal by si představit, kdyby si svou orientaci uvědomil a neznal Tima. To by si našel někoho jiného... dál už radši nemyslel. Nedokázal si ani představit, aby byl s jiným mužem, než se svým Timem, kterého teď měl ve své hlavě. Tima, jen a jen Tima, nikoho jiného.
Jak ho Tim dráždil, vjel mu dvěma prsty do konečníku a začal kmitat.
"Time!!" vykřikl.
"Promiň Bryane... už se neudržím..."
"To je v pohodě... já... už bych to asi taky nevydržel."
"Asi to bude bolet. Pokud by se to nedalo snýst, řekni mi a já přestanu, dobře?"
Přikývl.
Tim si podebral jeho nohy a začal do něj pomalu, opravdu pomaličku vnikat.
"Ti-me... ry... rychleji!"
"Proč... rychleji?"
"Když to... děláš pomalu... tak to podle... mě bolí... víc!"
Tim se usmál a jedním přírazem byl uvnitř jěho těla. Konečně to cítil. Konečně zažívá ten pocit, který už tolikrát chtěl cítět. Tak dlouho na něj čekal.
"Uvnitř tebe... je to příjemný..." zasmál se.
"Ne-nedělej... si srandu!" vydechl.
Tim se zasmál a začal přirážet. Byl to pro něj tak krásný pocit. Držet takové krásné stvoření, jako je Bryan, který mu vzdychal v náruči jeho jméno. Dokonce sám od sebe začal pohybovat pánví aby s Timovými přírazy splynul... a oba tak vlastně splynuli v jedno.
Tim, i když se musel šíleně ovládat, byl na Bryana pořád něžný a svoje přírazy nezrychloval. Chtěl, aby si na ně Bryan napřed navykl... hlavně mu nechtěl nijak ublížit.
"Ti-me!" vykřikl a otevřel mírně oči.
"Chceš... abych přestal?"
"Kdo... říkal něco o... přestávání... Já... prosím tě... rychleji...! dělej to... rychleji!"
"K vašim... službám," zasmál se a napřed si ho vytáhl k sobě, "pokud... budeš chtít... můžeš mě drápat... tak moc jak... budeš chtít."
Bryan mu už nestačil odpovědět. Timovy přírazy, daleko silnější než ty první, mu ani nedovolily mluvit.
Opřel se mu o rameno a křečovitě mu svíral záda. Také nohy, které Tima věznily, se mu zařezávaly do boků.
Bryana však nic nebolelo. Ani tohle nestačilo, aby v sobě potlačil tu obrovskou touhu a chtíč. Zezačátku cítil bolest, jenže tu teď jakoby odsunul pryč a cítil pouze slast.
"Ti-Time... víc! prosím!" vykřikl.
"Víc... už to... ani nejde..." odpověděl mu a hned se zhluboka nadechl aby zaplnil prázdná místa v plicích. Ale i tak to zkusil ještě rychleji.
"Bryane! já... já už tak dlouho... nevydržím...!"
"Já... já už taky... budu!"
Stačilo ještě pouze pár přírazů a oba došli ke svému vytouženému vrcholu. Oba se přitom křečovitě objímali. Bryan se poté unaveně opřel o chladnou, kachličkovou zeď, která bývá v každé koupelně a Tim spočinul na něm. Oba měli zavřené oči, oba oddychovali.
"Bryane..." zašeptal Tim, doplazil se k jeho obličeji a políbil ho.
"Bylo to... úžasný..." vydechl a objal ho víc.
"Opravdu se ti to líbilo?"
Přikývl.
"Jsem za to tak rád... šíleně mě rozdráždilo, když si mě pobízel, abych přidal," zasmál se. Bryan se zase začervenal ale nic neříkal.
"Můžeš vstát? nebolí tě nic?" zeptal se tmavovlásek a vstal. Bryan se taky pokusil, zazačátku trochu zavrávoral a pomocí stěny se udržel na nohách.
"Počkej tady!"
Tim rychle vyběhl z koupelny. Za pár vteřin se vrátil s malou stoličkou a postavil ji pod Bryana, "sedni si."
"To je v pohodě, dokážu stát."
"Sedni si Bryane. Je to první takovej příznak že nemůžeš chodit. Umyju si tě," usmál se.
Bryan si poslušně sedl a Tim ho začal mýt. Umýval ho opatrně, jakoby umýval nějakou diamantovou sošku. Zároveň se vyhnul všem dráždivým místům, které za tu chvíli objevil. I on sám se přitom umýval ale svému těmu nevěnoval tolik pozornosti jako tělu Bryana.
"Time... jsem unavenej..." zívl si.
"Jo, já taky. Ještě z nás spláchnu to mýdlo a donesu si tě do postele."
Tim vzal sprchu a teplou vodou z něj smyl veškeré mýdlo, které se na něm nacházelo. Následně pak umyl sebe.
"Time?"
"No?"
"Zopakujeme si to někdy?"
"No to víš že jo," zasmál se. Zavěsil sprchu na háček a vzal si dvě osušky. Napřed usušil sebe, poté si Bryana zabalil do té druhé, suché osušky, vzal ho do náruče a mířil s ním do ložnice.
"Není ti zima?" zeptal se ho Bryan.
"Ne, neboj," usmál se, nachvíli se zastavil a políbil ho, "strašně moc tě miluju."
"Já---tebe taky," zívl si.
Tim ho ještě jednou políbil na čelo a vešel s ním do ližnice. Položil ho na postel a přikryl teplou peřinou. Potom obešel postel a lehl si za ním. Bryan se k němu ještě z posledních sil přetočil a oba si usnuli v náručích.

A co bylo dál po téhle vášnivé noci? Bryan s Timem si užívali své dva měsíce volna. Chodili na všechna svá oblíbená místa jak z minulosti, tak ze současnosti. Konečně byli spolu a byli šťastní.
Museli se narodit pro sebe. Osud je spojil už ve školce. Po nějaké době jim nadělil těžkou zkoušku, kterou úspěšně vyřešili a jejich odměna byla, že mohli být spolu.
Nakonec se nastěhovali do domu blízko jejich práce. Bryan začal pracovat společně s Timem... a dál už je to úplně jiný příběh...