SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Lepší nevidět

Lepší nevidět

Ten den jsem se v zrcadle neviděl. Ne, že bych nechtěl, ale nešlo to. Záhadným způsobem se mi rozpůlila kontaktní čočka. Zíral jsem na ní celkem vyjeveně, přeci jen byla v polovině životnosti. Chápu, že jsem na ní sice furt nadával, protože byla průhledná a prozrazovala mojí pravou barvu očí, tudíž vyblitě zelenou s odleskama žluté, hnědé a šedé, možná s trochou modré...
No, asi jste pochopili, že i když se moje oči zdají na první pohled zelené, je v nich vícero barviček. A já je všechny chtěl schovat. Pod souvislou modrou čočku. To, že se mi průhledná rozpůlila mě jen usvědčilo v tom, že si tentokrát objednám modré a holt jeden den budu muset přežít slepej, no super. Že já doma nemám rezervní brejle. No, nemám. Tak co, vrátil jsem se do postele. Jen co jsem se zachumlal a zavřel oči, zazvonil telefon. Ani jsem se neobtěžoval koukat na displej kdo volá, stejně bych to neviděl.
"Nóóóó!!" Zahučel jsem otráveně do telefonu.
Chvíli bylo ticho.
"Tak sakra – Nóóóó!!!" Zabrumlal sem znova.
"Teda Misaki, ty máš po ránu náladu, že bych možná radši budil polárního medvěda!" Odsekl mi spolužák Takeshi. Polárního medvěda jsem přešel, protože jsem ho nepochopil.
"A co já s tim, je ráno, co bys čekal, letní sluníčko?!" Snažil jsem se ho co nejrychleji zbavit.
"No, pokud chceš začít hřát, nebudu ti bránit, ale doteď si byl přeci na holky." Vesele zašveholil. No super, ten má zase nápady, ještě abych byl teplej jak kamínka, to tak, ještě toho trochu.
"Co potřebuješ.." Přesunul jsem se do té části hovoru, která slibovala brzký konec.
"Já nic, ale ty potřebueješ jít do školy." Ah, škola, no...smolík, slepej to dneska nedávám.
"No, kámo, sorry, ale dneska si nevidim ani na špičku nosu, takže nejdu." Oznámil jsem mu.
"Na špičku nosu si ani vidět nepotřebuješ, ale zameškanejch hodin mám nepočítaně." Zase mě dostal. No tak mám trochu absence, to ještě nikoho nezabilo, néé?
"Takeshi, ale já nevidim nic, přišel sem o čočku, musim si dojít na oční." Bože, občas se mu opravdu musí věci vysvětlovat polopaticky, jasně a věcně.
"Jo tááák, tos měl říct rovnou, slepeckýho čokla ti dělat nebudu, to si zůstaň doma, zdar." No, opravdu kamarád až za hrob. Taky tě mám rád, Takeshi..
Hodil jsem si ještě dvouhodinovou chrupku, než jsem se pokusil dostat do oční ordinace. Opravdu, neobjednávám si čočky v lékárně, ale v ordinaci, protože mám nějaké super speciální. Vlastně vždycky netušim, co to ten doktor mele, ale dokud vidim, nestarám se.
"Ále, Misaki, ty ses na nás taky přišel podívat, jóóó??" Trhlej doktor, ale celkem milej. Lepší než ta čůza doktorka, co tu byla před ním. Ta odmítala dávat čočky. Chodit s brejlema bylo nejhorší období mýho života.
Nahodil jsem podobně laškovnej tón jako doktor. Věděl jsem, že má tuhle hru rád.
"Ale tak chtěl jsem se na Vás podívat, pane doktore, ale čočka mi dezertovala a opustila me po kouskách. Doslova. Ráno se mi rozpůlila v ruce."
"Teda, musim uznat, že ty musíš mít šikovný ručičky, rozpůlit čočku." Trochu dvojsmysl, ale šikovný ručičky mám, každá holka se pode mnou svíjí v rozkoši.
Doktor se podíval do karty a začal ve skříňce hledat moje čočky.
"Ehm, nebyly by barevný?" Zkusil jsem.
"Byly. Jakou barvu?" Zeptal se doktor, aniž by vytáhnul nos ze skříňky.
"Modrý?" Zkusil jsem štěstí.
"Modrý by byly." Hledal dál.
"A mohl bych tedy modré dostat?" Připadal jsem si jak u blbečků, ale čočky jsem chtěl.
"Mohl." Inteligentní odpověď. To mě to bude zase stát pohlazení po zadku, jako minule, když jsem si čočku omylem spláchl do umyvadla?
Nekoukejte tak divně, je to myslim dost jasné. Můj oční doktor hřeje jako letní sluníčko v tropech.
Stál jsem v rohu místnosti, co nejblíž dveří a čekal, až ty moje poklady vyloví.
Po hodně dlouhé chvíli se odlepil od obsahu skříňky s malou krabičkou a podal mi ji.
"Cena?" Zvedl jsem k němu oči.
"Trochu vyšší, dneska to máš za 900,- a dřív jak za 90 dní tě vidět nechci." Rentgenoval mě pohledem. Povzdechl jsem si, vysázel na stůl škváru a otočil se k němu zády, aby mě mohl pohladit. Během sekundy jsem ucítil ruce na svém pozadí. Ale tentokrát to bylo trochu jiné, na mojí tváři mě škrábalo jeho strniště.
"Ty, Misaki, co vidíš na těch tučnejch kozatejch bárbínách?" Zeptal se mě.
"Tak v první řadě – já si nevybírám tučný, nerad bych se k díře prohrabával jako krtek a jednak prostě maj tu správnou díru na správném místě. Tak to prostě je." Vysvětlil jsem mu to pokud možno co nejjasněji.
Asi ne dost jasně, protože omotal svoje ruce kolem mýho pasu.
"Ehm, doktore, myslim, že tohle ne-e." Zakoktal sem se.
"Co ne-e. Nemůžu snad?"
Neměl jsem na to nervy.
"Nechápu, co zase vy vidíte na chlapech." Zkusil jsem zaujmout jeho pozornost jinak.
"Jednoduché. Nejsou tak marniví, uštěpační, nároční a spousta dalších předností." Zasnil se. To byla moje šance, ale než jsem se stihl vykroutit, pokračoval.
"Navíc, v posteli je to jedno, pokud jsi nadhazovač. Akorát si představíš, že to má kozy a jedeš. Díru to má taky, tak co. Jen potřebuješ gel." To už mi běhal mráz po zádech a chtěl sem zdrhnout. Ale doktor se mnou škubnul tak, že mě přehodil přes půl místnosti až do křesla. Sakra.
"Myslím, že ty bys malou ukázku zasloužil." Klečel u mě.
Zmohl jsem se jen na zrychlené dýchání. Jak tohle dopadne..
Rozepnul mi kalhoty. Moje ruce okamžitě vyrazily na obranu, ale byly odraženy. Doktor odněkud vytáhl kousky provázků a přivázal mi ruce k opěradlu.
"Neužil by sis to, kdybys mi před nosem pořád šermoval rukama, víš." Culil se. Já mezitím hledal jakoukoli unikovou cestu. Nebyla a moje zoufalost nabírala na obrátkách.
Už jsem měl rozepnutý knoflíček u kalhot. Pomalu, až mučivě začal rozepínat zubama zip. Zavřel jsem oči. Nechci to vidět.
Cítil jsem, jak mě nadzvedl, aby mi mohl kalhoty kus stáhnout. Nespolupracoval jsem, proto musel pracovat s celou mojí váhou. Překvapivě mu to nedělalo problémy. Když už byl u toho stahování kalhot, vzal to i s trenkama.
Tak se stalo, že jsem před svym doktorem seděl na křesle s přivázanejma rukama a kalhotama u kolen.
Chytil mě za úd a dýchl na něj teplý vzduch. Trochu jsem se otřásl a zaklonil hlavu. Fakt jsem to nechtěl vidět. Jelikož jsem si to ten den ještě neudělal, tak celodenní nálož byla ještě v pytlíku.
Olízl mi ho. I když jsem se nekoukal, moje fantazie pracovala. Představil jsem si jednu holku ze školy. Hned to šlo líp a kolík se mi postavil takovou rychlostí, že málem vyštouchnul doktorovi oko.
"Teda, ty jsi nadržený, Misaki." Rozplýval se. Taky aby ne, byl jsem pyšný na miniMisakiho.
Vzal ho do pusy a předvedl ukázkovou kuřbu. Takovou jsem nikdy nezažil. Dokonce mi u toho masíroval varlata. Stříkal jsem dřív, než jsem měl v úmyslu a dokonce ani dívčina v mé mysli nestihla nic. Vlastně byla odsunuta úplně do pozadí.
Udělal jsem se tedy s hlasitým "áááách", ale miniMisaki nechtěl splasknout, přeci jen byl zvyklý na dvě dávky. Doktor chvíli nic nedělal a já seděl přivázaný ke křeslu a na miniMisakiho mi byla zima. Trochu sem se oklepal, ale pak jsem ucítil na špičce něco studenýho.
"Ne.." hnesnul sem.
"Ale jo. Neboj, nepřekročím hranice." Si dělá srandu? Ty překročil v okamžiku, kdy mi stáhnul kalhoty!
Pomalu mi to studený začal roztírat po miniMisakim a já cítil sladkou vůni. Asi to byl gel. Mnul mi ho v ruce a můj nejvěrnější společník znovu získával svou plnou sílu. Doktor se uchechtnul, slyšel jsem to. Pak mi olízl špičku od toho gelu. Bylo to víc než příjemný. Trochu, jen jemně mě kousnul do varlat. Celej sem se oklepal. To bylo moc.
"Misaki, můžu?" Nechápal sem. Co může? A proč ten gel? Pusou to bylo dokonalý.
Otevřel jsem jedno oko a podíval se na něj. Stál přede mnou, v očích trochu bolesti a v kalhotech nepřehlédnutelná boule.
"Ne, já si zadek píchat nenecham!" Začal jsem sebou házet.
"Ne ty. Já bych chtěl." Zarazil sem se. To on mě jako prosil o to, aby si mohl nasednout na miniMisakiho?! Zase sem zavřel oči a odvrátil hlavu.
Doktor to vzal podle svého jako ano a já slyšel zvuk látky, jak si sundaval kalhoty. Znovu mi rukou promnul miniMisakiho a pak jsem cítil, jak nade mnou klečí. Křečovitě jsem stiskl oči, aby se mi tam ani tou nejmenší skulinkou nedostal jakýkoli obraz.
Panic sem sice nebyl, ale tohle už nemělo daleko od znásilnění. Moment! Vlastně – neni tohle znásilnění?!
Zase sem cejtil něco na špičce, ale pusa ani ruka to nebyly. Cítil sem teplo, jako když vstupuju do holky. I mokrý to bylo. Pomalu to obklopovalo celýho miniMisakiho po celé délce. Doktor dosedl na můj klín a chvíli se nehýbal. Byl hrozně těsnej, od gelu mokrej a já jako správnej puberťák maximálně nadrženej. Zkusmo sem do něj přirazil. Zasténal, ale rozhodně ne slastí. Asi dosedl moc rychle a bolelo ho to. A dobře mu tak! Přirazil sem víc a cejtil sem, jak se prohnul. Chtěl sem ho chytit za boky a měl sem volné ruce. Kdy je odvázal? Nevadí, teď povedu já!
Chytil sem ho za boky, mírně nadzvedl a pak jsem ho rukama nasměroval proti miniMisakimu a pánví se zároveň vypnul proti němu. Bylo to tvrdé. Furt sem musel mít zavřený oči, tak však sem taky š*kal chlapa, nemusel sem se dívat. Doktor bolestě zasténal. Opravdu ho to bolelo. Drtil sem mu rukama boky a pěkně si ho nadskakoval a napíchával. On jen sténal a ani slovíčko neřekl.
Chtěl sem slyšet jak ho to bolí, dělalo mi to dobře. Měl, co chtěl. Tak sem mu toho taky chtěl dát maximum. Začal jsem do něj šíleně rychle přirážet, ale už si asi zvyknul na mojí velikost, prože začal vzdychat jinak. Oklepalo se mi celý tělo. Bylo to na mě moc. Chytil sem doktora a plácnul s nim o zem tak, že klečel, tvář měl na zemi a zadek ve vzduchu. Po hmatu sem našel tu správnou díru, koukat sem se opravdu nechtěl. Nejdřív sem si to ověřil prstem. Dovnitř mě vtahovalo teplo. Přidal sem druhej prst, pak třetí. Kolik se mu jich tam vejde? Zkusmo sem tam začal cpát čtvrtej. Skuhral, asi to bolelo. Bez upozornění sem vytrhl všechny prsty a vrazil mu tam miniMisakiho. Prohnul se. Mě jeho bolest vzrušovala. Nepředstavoval sem si žádnou holku, ale zároveň sem nechtěl vidět chlapa. Přirážel sem, až to bolelo i mě. Cejtil sem, že budu. Nezajímal sem se o něj, on pode mnou vzdychal. Stáhly se mi všechny svaly v těle a já mu vystříkal celej zadek. Byl to úžasnej pocit uvolnění. On se asi taky udělal, protože se mu stáhnul celej vnitřek a začal mě drtit. Tak to bylo něco. Vyklouznul sem z něj a otočil se. Pak až teprve otevřel oči a hledal svoje oblečení. Zády k němu jsem se začal oblékat. On jen ležel.
"Seber se, chci se otočit a odejít." Upozornil sem ho. Uslyšel sem pohyb. Pak mě chytil rukama kolem pasu, lekl sem se.
"Děkuju, splnil jsi mi sen." Pošeptal mi tiše do ucha.
Pootočil sem k němu hlavu.
"Cože?!"
"Už dlouho se mi o tobě zdálo, odpusť, chtěl jsem vědět jak chutnáš, ale pak už jsem se nedokázal ovládnout."
Jo tak takhle to bylo! Doufám, že sem mu teda chutnal.
Beze slova sem opustil ordinaci. Letěl sem na hajzlíky si co nejrychleji nandat ty čočky, abych alespoň viděl na cestu domů. Super modrý oči, dokonalý.
Doma jsem sedl na vanu, odmotal si ze zápěstí obvaz, kterej se nosil nonstop a odhalil spoustu souběžných jizev. Každá byla památka. Natáhl jsem se do skříňky a vzal mezi prsty žiletku. Udělal jsem tenký, ale hluboký zářez. Ta bolest byla slast. Uklidil sem žiletku, zastavil krvácení, namazal hovinou mastí a vrátil obvaz na místo. To by bylo, tak hurá do postele, byl sem utahanej jako kotě.
Zdály se mi dost divoký sny. A ve všech byl doktor. Vzbudil mě zvonek.
"Misaki, chyběls mi." Skočil mi kolem krku Takeshi.
"Jo, jo, ty mě taky."
"Jéé, ty máš modrý čočky, to je cool. Sedne ti to k těm kaštanovejm vlasům." No, alespoň si všimnul. Taky si všimnul, že mě vzbudil, tak radši rychle vycouval, jen mi tam nechal seznam úkolý, který si musim na zejtra do školy udělat, votrava!
Už už sem byl skoro v posteli, když zazvonil zvonek zas.
"Já ho snad vodpojim!" Frfňal sem si pod vousy, který samozřejmě nemam.
Za dveřma stál doktor.
"Co tu chcete." Okřikl jsem ho.
"Omluvit se. V práci jsem dal výpověď, je neodpustitelné, že jsem vztáhl ruku na pacienta. Je mi to líto. Sbohem." A otočil se k odchodu.
Stál sem jako osvícenej srnec na silnici před tím, než ho sestřelí auto. To teda podpásovka.
Aniž bych přemejšlel, zavolal sem do prázdný chodby.
"Jestli dáte výpověď, tak vám tu prdel voš*kám tak, že si nesednete měsíc!!!" A zabouchl sem dveře. Ten mě teda nakvasil! Stál jsem záda opřenej o dveře, tak sem slyšel kroky, dotyk na dveře a tiché "děkuju". Usmál sem se sám pro sebe.
Nakonec sem pro čočky začal chodit i rád..dokonce i oči už nezavírám, užívam si ty bolestný grimasy. Ovšem kdybych si měl za každou vyříznout jednu rejhu, nestačily by mi obě ruce.

Dodatek autora:: 

Tak sem si řekla, že se to v novinkách hemží všema barvama a zelená nikde, tak alespoň jednu malou jednorázovčičku Laughing out loud je mi uplne jasny, ze byste asi radsi korist, ale musim s litosti oznamit, ze sem nejaka zablokovana a asi jen tak neco nenadatluju, snad ve stredu. vim, že sem dílek slíbila na minulý pondelí, ale jelikoz sem zase travila cas v posteli misto v praci a spala a umirala a buhvi co vsechno, tak mi odpustte, snad dam priste nejakou delsi kapitolku jako kompenzaci. Smile kazdopadne, snad se vam tahle jednorazovka bude libit, je delana podle jediny vety, proneseny mym pritelem do nocniho ticha po tom, co se mi vecer v oku rozpulila cocka a ja nadavala a premejslela, ze se na to ... vy víte co Laughing out loud

5
Průměr: 5 (26 hlasů)