SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Lovec a jezerní víla


Když jsem byla malá, matka mi často vyprávěla krátké, ale neobyčejné příběhy.
Jeden z nich byl ale velmi zvláštní. Pamatuji si ho stále, jako by mi ho vyprávěla dnes.
Je to pověst, pocházející z velmi dávných časů, které již byly pomalu zapomenuty.




Příběh o jenom lovci, žijícím na kraji velkého města, které bylo velmi populární a prosperovalo obchodem.
Ten lovec byl nejlepším v dalekém okolí. Velmi se mu dařilo. Po finanční stránce nestrádal ani trochu. Měl tolika jmění, že by ho mohl rozdávat. Uchvacovali ho velké výzvy, které nedokázal nikdo splnit. Nikdo, kromě něj. Byl tak moc zaslepený svou vlastní pýchou a bohatstvím, že zapomněl na to, co je nejdůležitější. Přestože ho všichni obdivovali a každý se mu klaněl, připadal si stále bezvýznamným. Vždyť byl pořád jen lovec.
Co je to, oproti šlechtě, která se kolem mě pohybuje a pro kterou plním jejich rozmary?“ říkal si v duchu při chůzi lesem, když šel na lov.
Toho dne totiž dostal velmi zvláštní úkol. V jedné nedaleké vesnici kolovala zvěst o jezerní víle, která se ukrývá v hlubinách, na dně vody. Když se o tom doslechl radní, okamžitě si nechal zavolat lovce a nakázal mu, aby to stvoření chytil, a přinesl jej živé. Odměna, která mu za tento lov byla přislíbena, byla neobyčejně štědrá. Lovec mající před očima další snadno vydělané, a tentokrát obrovské jmění téměř neváhal ani vteřiny a kývl na dohodu. Navíc ho nesmírně lákalo, že se o to už mnoho lovců pokoušelo, ale i ti nejzdatnější byli pokaždé nakonec nalezeni utonutí.

Když už byl jen kousek od jezera, kde měla být jeho kořist, zamyslel se ještě nad tím, kolik nových přátel si tak získá. Celý jeho život se točil jen kolem peněz, krve a falešných přátel. A přestože to sám věděl, nechtěl si to sám sobě přiznat. Přeci jen byl u žen takhle oblíbený a velmi obdivovaný. Nebylo dívky, která by ho svým pohledem nesváděla. Se svou urostlou postavou a vzhledem by si navíc mohl vybírat i po slepu, a neměl by nouzi.
Přeci ho ale něco uvnitř tížilo. Vše co měl a mohl mít… I přes to množství přátel a žen, které by ho chtěli. Stále měl pocit, že mu něco chybí. Jen nedokázal přijít na to, co to je.
Se zamyšlenou chůzí došel až na místo, kde se před ním rozléhala přenádherná jezerní hladina. Nikdo mu neřekl, že to jezero bude tak velké. Hlasitě si povzdechl a začal klást pasti. Ale ani po několika hodinách trpělivého vyčkávání se mu nedařilo. Sítě byly stále prázdné a vše co nachystal, jakoby náhle selhalo. Uvnitř se na sebe velmi hněval, že by ho nějaké nelidské stvoření mohlo tak přechytračit. Vždyť on je přeci jedinečný. Nikdo ho ještě nepřekonal. Přesto tam stál o samotě, bez úlovku, se zapadajícím sluncem, které již dávalo znát svou únavu.
Už se otáčel k odchodu s myšlenkou, že to zkusí zas zítra. Když se náhle jedna z jeho pastí začala silně hýbat. Ihned se šel potichu podívat a spatřil tam skutečnou jezerní dívku.
Nechtěl, aby ho ihned viděla, ale na to bylo již pozdě.
Když ho zahlédla, promluvila na něj jemným hlasem.
„Prosím… Pomoz mi. Chytla jsem se tu do pasti.“
Lovec vystoupil ze zákrytu, postavil se před ni a promluvil: „To já jsem tě chytil. Ty pasti jsou mé. Proč bych tě měl tedy pouštět?“ Byl překvapený, že to stvoření dokonce i mluví, a díky tomu byl ještě o něco zvědavější. Jeho hamižnost neznala mezí. Myslel si totiž, že čím bohatší bude, o to hezčí bude jeho život.
„Já vím, lovče, že jsi to byl ty. A také jsi jediný, kdo mne může osvobodit. Proto tě žádám…“ Když domluvila, natáhla k němu pomalu svou dlaň a pohlédla na něj až magickým pohledem.
Lovec jako by byl náhle zhypnotizován, a aniž by si to uvědomil, natáhl svou paži a dotkl se jejích konečků prstů. Její pokožka byla na dotek tak nebesky hebká. Jemnější než samet. Nedalo se to slovy popsat.
Když se tak stalo, trvalo to jen kratičký okamžik, kdy se jejich dotek proměnil v naprosté spojení.
Lovec upadl do jakéhosi transu, během kterého měl pocit, že se vznáší někde na neznámém místě.
Ten pocit, který prožíval, mu začínal být příjemný. A zrovna v té chvíli se od něj jezerní víla odtáhla.
Hleděla na něj a prohlížela si ho velmi zkoumavě, ale v jejích očích byl vidět žalostný pohled. Lovec se namísto toho tvářil téměř až usměvavě, než si uvědomil, že je zpět v realitě. Když mu došlo, co se stalo, že cítil její pocity, zalekl se se zlostným pohledem na tváři.
„Cos mi to provedla?!“ Zeptal se jí tvrdým hlasem.
„Je mi tě líto, lovče,“ posmutněle mu odpověděla a pohlédla na něj.
„Nepotřebuji tvou lítost. A jestli si myslíš, že mě to nějak obměkčí, pleteš se. Přišel jsem tě chytit a odnést do vesnice, kde po tobě všichni touží. Nevím, co jsi jim provedla, ale touží tě vidět na pranýři.“
Všiml si, jak na jeho slova jezerní víla zareagovala. Pozoroval, jak jí po tváři ztéká malá kapka smutku.
„Já nic neprovedla… Jen jsem někoho zachránila, a na oplátku mne zradil a všem o mě řekl. Vy lidé jste tak zaslepení svými chtíči, že to hlavní přehlížíte. I ty lovče… Sám dobře nevíš, co chceš. Stále po něčem toužíš. A přestože máš vše, nač si vzpomeneš… Stále něco příliš postrádáš. Nemám pravdu?“
I když si to nechtěl připustit, musel lovec nakonec uznat, že i ona nahlédla do jeho nitra. Přesto se však řídil svým instinktem a nevnímaje proseb jezerní víly vytáhl ji na břeh vody a začal jí svazovat u nohou. Její nohy nevypadali příliš lidsky. Byly něco mezi rybí ploutví a lidskou nohou.
Když už se chystal svázat jí i ruce, Jezerní víla náhle vykřikla: „Počkej, lovče!“ poté se k němu náhle přitáhla blíž a tiše mu pošeptala: „Jsem jezerní paní, to ty víš. Pokud mě pustíš, splním ti jedno přání. Jakékoliv.“ Poté se od něj odtáhla a pohlédla s očekáváním do jeho očí.
„Vím, že jsi jezerní víla, ale co mi můžeš dát, co nemám? Nic mi nechybí.“
„Pleteš se, lovče. A sám to uvnitř dobře víš. Cítíš to. Tu prázdnotu.“
Lovec se nad jejími slovy pozastavil, přestal ji svazovat a zeptal se: „Když to víš, tak co to tedy je? Pověz, a možná tě pustím.“
Jezerní víla se na jeho odpověď jen mile pousmála.
„Sám dobře víš, že bys mne nepustil, kdybych ti to řekla. Ale pokud mi slíbíš, že mě teď pustíš, pomohu ti získat to, co tak moc postrádáš. Mohu ti slíbit, že nebudeš litovat a tvůj život bude šťastný. Ale musíš udělat přesně, co ti řeknu.“
Lovec na její nabídku skutečně uslyšel a pohlédl na ni nejprve podezíravě.
Po chvilce mlčení nakonec promluvil.
„Říkáš, že mi dáš to, po čem toužím. Dobrá. Pustím tě, slibuji ti to. A teď pověz, co mám udělat?“
Jezerní víla klidným pohybem otočila svou hlavu směrem k vodní hladině a zahleděla se tím směrem.
Pak lovci řekla: „Běž, a první nebohé duši, která bude v nouzi a bude potřebovat něčí pomoc… Té pomoz a dej jí své jmění. Nech si jen tolik, abys mohl v klidu a skromně vyžít, a nezbývalo ti zbytečně mnoho.“
Když lovec vyslechl její první nakázání, z úst mu vyšla rozhořčená slova.
„Proč bych to dělal? Zbavit se všeho, pro co jsem celý život pracoval, a jen pro nějakého chudáka, který si to ani nezaslouží?“
Jezerní víla mu ale s klidným hlasem odpověděla: „Kdo jsi, že můžeš říct, kdo si zaslouží šanci na lepší život a kdo ne? Ty snad víš, jaký osud předtím potkal tu nebohou osobu?“
Lovec ale okamžitě odpověděl zlým hlasem: „Jsem ten, kdo si zaslouží co má, a nechci se toho jen tak vzdát.“
Jezerní víla mu odpověděla: “V tom máš pravdu, lovče. Skutečně jsi tím, kdo si zaslouží co má. A právě proto ti stále něco moc chybí.“
Víla měla pravdu. Lovec měl sice všechno, ale jeho touha získat to, co tak postrádá, když ani neví co to vůbec je… Ta touha byla tak obrovská, že by pro splnění tohoto přání dokázal udělat cokoliv na světě, jen aby to získal, a měl konečně klid.
Lovec se hodně zamyslel, ale jezerní víla ho přerušila slovy: „Pokud po tom tak moc toužíš, musíš udělat, co ti říkám.“
„Tak mi to řekni teď hned. Proč mi to nemůžeš říct?! Mám ti snad pomoct?!“ řekl lovec výhružným hlasem a přiložil nůž k hrdlu jezerní víly.
Ta mu však jen s klidným hlasem odpověděla: „I kdybych chtěla, nemohu ti to říct. Musíš na to přijít sám, jinak to nikdy nezjistíš.“
Lovec jí ale rozhořčeně řekl: „Tys mi ale slíbila, že mi splníš jakékoliv přání! Chceš mě snad podvést!?“
„Slíbila, ale sám jsi řekl, že nic nepotřebuješ, proto jsem ti slíbila pomoc při získání toho, co se tak moc snažíš dychtivě najít, lovče.“
Lovec ji nakonec uvolnil ze svého smrtícího sevření a zeptal se jí: „A co potom? Co bude dál?“
Nelíbilo se mu, že by se měl o všechno své bohatství připravit, ale ta touha byla tak silná, že nakonec svolil.
Jezerní víla na něj chvíli hleděla a pak mu odvětila: „Až tak vykonáš, něco tím získáš, ale stále to nebude to, co hledáš. Jen část z toho.“
„A co to bude, co získám?“ zeptal se lovec překvapeně.
„Sám poznáš, lovče. Už velmi brzy.“ Dořekla a pousmála se na něj. Pak ale pokračovala dál.
„Nečekej, že to bude hned, ale stane se tak. Potom přijď za mnou, a já ti řeknu co dál. Teď je zas řada na tobě, lovče. Slíbils, že mě pustíš.“
„Ale když to udělám, co jim řeknu ve vesnici? Neuvěří mi, dokud tě nepřivedu.“
„Jsi přeci lovec. Řekni, že jsem se zmítala, a nakonec jsi mě musel zabít. Tady máš kus z mého těla, jako důkaz.“
Když to jezerní víla řekla, vzala svůj pramen vlasů a uřízla si jej jeho dýkou, kterou předtím držel v ruce. Když mu dýku vracela, vložila mu do dlaně i své vlasy. Lovec jen pohlédl do dlaně a místo jejích vlasů svíral v dlani kus její šupinaté nohy.
Jezerní víla se na něj jen usmála a řekla: „Je to jen kouzlo, lovče. Tak už mi věříš, že ti mohu pomoci?“
Lovec ji poté beze slova propustil. Přeťal provaz a sledoval, jak mizí do jezera.

Cestou domů si hodně přemítal, co se vlastně toho dne odehrálo a připadalo mu to, jako nějaký směšný sen. Vždyť on přeci na magická stvoření nikdy nevěřil a teď jedno pustil výměnou za obyčejný slib, namísto bohaté odměny. Připadal si v té chvíli jak naprostý hlupák.
Když došel do vesnice, ukázal jim jako důkaz část těla jezerní víly. Obával se, že to kouzlo prohlédnou, ale kupodivu mu to všichni uvěřili a ještě ho pochválili.
Dny plynuly jak voda a lovec už pomalu začínal zapomínat na událost s jezerní vílou. Jednoho večera se vracel mírně podnapilý domů, když procházel temnou uličkou, kde při stěnách posedávali opilci a lehké ženy.
Kus před ním však zahlédl něco jinak. U dveří jednoho domu stála mladá dívka, oděná v chudém šatu. Zrovna kolem ní procházel nějaký opilec a začínal se jí bez jejího přání dotýkat.
Za normálních okolností by si toho lovec nevšímal a šel by si dál svou cestou. Pak si ale vzpomněl na dohodu s jezerní vílou, a přišlo mu to jako vhodná příležitost. I když tomu sám už moc nevěřil, rozhodl se to zkusit.
Klidnou chůzí došel až k opilci, který tu nebohou dívku obtěžoval a silou ho z ní srazil k zemi se slovy: „To děvče ti snad dalo svolení, abys ji takhle osahával?!“
Opilec okamžitě poznal známou tvář lovce a jen se shrbeně zvedl ze země a pohlédl na něj s velkým překvapením.
Lovec už to civění dál nevydržel a křikl na něj: „Tak kliď už se odsud!“
Opilec se okamžitě odebral na útěk.
Poté se lovec otočil k té nebohé dívce, a chtěl jí něco říct. Ona se mu však vrhla kolem krku se slovy plnými díků. Chtěla se odklonit a něco mu ještě říct, ale stihla se na něj už jen podívat a poté se mu v mdlobách zhroutila do náručí.
Lovec vyděšen zachováním té dívky, rozpačitě vzal její bezvládné tělo a odnesl ho k sobě domů.
Hlavou si říkal, že tohle mu za to přeci snad ani nestojí… Nebo snad ano?
Ptal se sám sebe, ale stále nenacházel odpovědí.

Když s ní došel do domu, položil ji ke krbu na teplou kožešinu a přikryl dekou. Sedl si o kus dál do křesla a čekal, až se probudí. Mezitím ale neplánovaně usnul. Nechal si na sobě plášť s kápí, aby mu nebylo vidět do obličeje. Měl rád své soukromí i diskrétnost.
Probudila ho až ostrá sluneční záře. Když si to uvědomil, okamžitě se zvedl a pohlédl směrem, kde dívku oné noci položil. Ta tam ale nebyla. Kolem měl vše poklizené, tak moc, až si nepřipadal u sebe doma. Náhle se za jeho zády objevilo děvče se zlatavými vlasy, jemně plavými. Byla to ta dívka ze včera, ale teď vypadala mnohem lépe. Měla omytou tvář a místo slz se na něj usmívala. Lovec se postavil a chvíli se na ni jen zkoumavě díval. Připadalo mu na ní něco zvláštního. Ostatní dívky by po něm ihned svůdným pohledem vyjely, ona ale byla jiná. Dívala se na něj s jemným úsměvem a v dlaních držela teplý hrnek s čajem.
Náhle na ni promluvil: „Ty jsi z chudé rodiny, že ano?“
Dívka však jen posmutněle odpověděla: „Ano, můj pane. Ale má rodina je už… Nikdo z nich už tu není. Zůstala jsem sama.“
Lovec se však jen zvedl a odešel mlčky do své ložnice. Když se vrátil, ta dívka tam stále na něj čekala s šálkem čaje. Při pohledu na ni si připadal zvláštně, ale ten pohled u sebe neznal. Vzal ten hrnek a položil ho na stůl. Poté jí vzal za ruku a odvedl ji do ložnice, kde jí předal uzavřenou truhlu a řekl:
„Tohle je teď tvé. Vezmi si to a jdi.“
„Ale pane! Vždyť jste mi zachránil život. A teď mi ještě něco chcete dát. Nemohu to přijmout.“
„Musíš. Chci, aby sis to vzala. Snad budeš mít teď lepší život. Vezmi si mého koně, hodně toho unese. Odveze tě, kam budeš chtít. A teď už jdi.“

Dívka na něj ještě jednou nechápavě pohlédla a pak se vydala k odchodu.
A tak lovec splnil první úkol. Zachránil nebohou duši v nouzi, dal jí své jmění, a nechal si jen tolik, aby mohl v klidu a skromně vyžít.

Druhý den na to se odebral zpět k jezeru, aby vyhledal jezerní vílu.
Ta už na něj však čekala na břehu, schovaná mezi hustými porosty.
„Tak jsi nakonec přišel, lovče.“
Lovec šel za jejím hlasem, a když jí mohl pohlédnout do očí, řekl: „Udělal jsem, cos řekla.“
Jezerní víla se ho zeptala: „A co jsi tím získal… Víš, lovče?“
„Jistě že… Jsem teď chudý, jako ostatní.“
„A co porozumění a soucit s ostatními. To ti nic neříká?“
„Jak by mohlo, mám teď ještě větší pocit prázdnoty, než předtím. Teď už mi chybí i mé peníze.“

Víla na něj jen s posmutnělým hlasem pohlédla: „Vidím, že jsi stále stejný, lovče. Ještě pořád ti to nedochází.“
Lovec jen zaťal ruce v pěst a řekl: „Nepřišel jsem sem poslouchat, jak mě lituješ. Zatím jsi mě jen ožebračila! Chci vědět, co mám teď dál dělat!“
Víla mu ale vážným hlasem odpověděla „Neřekla jsem přeci, že to bude snadné, lovče. Jsi teprve na začátku. Tak mi pověz, lovče. Zachránil jsi nebohou duši a pomohl jí?“
Lovec na její otázku jen pokývl s krátkým souhlasem: „Ano. Udělal jsem, co jsi řekla.“
Víla se ho ptala dál: „A co jsi tedy získal a co ztratil? Stále v tom ten rozdíl nevidíš…“
Náhle skočila do vody a vynořila se s mincí v ruce.
„Co je to?“ zeptal se.
„Tohle je tvůj nynější život.“
„Mince?“ Odvětil nechápavě lovec.
Jezerní víla k němu připlula a natáhla k němu ruku s dlaní otevřenu, kde ležela ta mince a řekla mu: „Vezmi si jí. Bude ti připomínat, kým jsi byl a pro co jsi žil. Jednoho dne až získáš to, co postrádáš, ji už nebudeš potřebovat. Do té doby ji u sebe opatruj.“ Když to dořekla, předala mu ji a vzdálila se zpět k větším hlubinám. Ještě než zmizela, řekla mu: „Protože jsi dodržel své slovo a pustil jsi mě… Za záchranu svého života ti budu pomáhat dál, dokud nedojdeš cíle. Ale úkoly, které tě čekají, nebudou pro tebe snadné. Možná tě to bude stá víc, než si myslíš. Jsi na to připraven, lovče?“
Lovec se na chvíli zamyslel a pak pohlédl na jezerní vílu se slovy: „Udělám co je třeba, pokud ty splníš své slovo.“
Jezerní víla se na lovce vlídně usmála.
„Splním, ani nevíš jak ráda. Snad tak bude svět zas o něco málo lepší a zkaženost postupem času vymizí.“ Řekla a ukázala prstem na hladinu vody, kde se začínaly objevovat různé obrazy, připomínající úryvky z života lovce.
„Teď jdi, lovče, a vezmi na sebe podobu žebráka. Dojdi až na místo, kde jsi potkal tu nebohou duši, kterou jsi zachránil, a zaujmi její místo s oděvem chudého žebráka tak, aby tě nikdo nepoznal. Dnem i nocí budeš trávit na tom místě a žádat kolemjdoucí o almužnu. Nehneš se z toho místa. Budeš žít stejným životem, kterým doteď žila ta osoba. Zaujmeš její místo, stejně jako ona zaujala to tvé.“
Když lovec poslouchal, co po něm jako další úkol žádá, nedokázal mlčet a musel zasáhnout.
„Co po mě žádáš, je nepředstavitelné. Jsi jezerní víla. Sama jsi nikdy nepoznala hlad a bídu. Jak to teď po mě můžeš chtít?“
„Tvá mysl je stále slabá, lovče. Učiň, co říkám. A teprve až se u tebe zastaví dívka, která tě s úsměvem a štědře obdaruje… Až tehdy budeš opět volný a budeš moci z toho místa odejít. Ale ještě než to uděláš, musíš se jí na projev díku poklonit a políbit ruku.“
Oněmělý lovec byl stále více strnulý ze slov, která mu jezerní víla sdělovala.
Pak se k němu náhle přiblížila a řekla: „Když to uděláš, a ona se tě nezalekne, požádej jí, zda by si s tebou někam vyšla a pozveš ji za almužnu, kterou tě podaruje.“
Lovec na to odvětil: „To je nemožné. Kdo by chtěl jít s chudákem na veřejnost, na oči všem ostatním? Kdo? Každá se mi vysměje a uteče ještě dřív, než jí tu ruku políbím,“ řekl lovec opovrhovačně.
Jezerní víla ale jen odpověděla: „Pokud přijme tvou nabídku, je to ta správná osoba a ty na tom jen získáš. Pokud ne, pak musíš hledat dál a zůstat na místě, dokud se s ní nepotkáš.“
Lovec byl zlostí bez sebe.
„To tam zůstanu věčně. Chceš mě nejen ožebračit, ale i zničit? O to ti jde? Chytře se mi pomstít?!“
Víla se k lovci přitáhla ještě blíž a jemně ho políbila na rty se slovy: „Nenech se mást svou vlastní pýchou a hrdostí, lovče. Nemám ve zvyku se mstít. Navíc jsi mi zachránil život. Učiň, co říkám. Pokud tvou nabídku přijme, vezmi ji někam do společnosti, kde vás každý uvidí. Ale ty svůj převlek neměň. Buď stále za stejného žebráka.“
Lovec ji ale přerušil slovy: „To je směšné. Jakmile nás takhle někdo uvidí, bude dělat, že mě nezná, aby se nezostudila.“
Víla ale pokračovala dál.
„Pokud s tebou zůstane, strav s ní celé odpoledne a na konci dne ji pozvi na další schůzku. Pokud to přijme, vezmi ji tentokrát na nějaké místo, kde se spolu sejdete. Při vašem dalším setkání už přijď se svou pravou tváří.“
„Vždyť mě nepozná,“ odvětil lovec.
„Nakonec tě pozná. Řekni jí pravdu o všem, co jsi učinil. Až to uděláš, dáš jí zároveň najevo i své city. Pokud k ní budeš něco cítit, požádáš ji hned na to o ruku a získáš tak věrnou lásku. Pokud ti bude blízká jen jako přítel, zůstanete opravnými a věčnými přáteli.“
Lovec se zamyslel nad požadavkem jezerní víly a řekl: „Když jí řeknu pravdu, vysměje se mi. Určitě by si mě po tom už nechtěla vzít. Nevěřila by mi.“
Víla na to odpověděla: „Pokud s tebou ráda stráví volné chvíle, její srdce bude čisté a upřímné. Potom se nemusíš bát. Pochopí to, uvidíš.“
Lovec nakonec pokývl na souhlas, i když ne příliš nadšeně a ještě se zeptal: „A co potom? Co bude dál? Získám konečně to, co mi schází?“
„Získáš… A k tomu i něco jiného, také krásného. Sám pochopíš. Ale ještě než dojdeš svého cíle, musíš splnit poslední úkol.“
„Jaký? Řekni, udělám vše, co bude nutné.“ Horlivě jí lovec odpověděl.
Jezerní víla se smutným pohledem sklopila svůj zrak k jezerní hladině a řekla: “Za dva roky ode dne, kdy se s tou dívkou poznáš, půjdeš do lesa a najdeš tam liščí matku s mláďaty. Postupně si získáš její důvěru tak, aby ti plně věřila a nechala tě přiblížit se i k jejím mláďatům.“
Lovec se na to ohradil slovy: „To nebude žádný problém. Divokou zvěř lovím stále, ale nechápu, proč si mám získávat její důvěru?“
„Jsi přeci lovec. Až ti bude plně věřit, v té nejméně očekávané chvíli ji zabiješ, ale mláďata necháš žít. Stáhneš ji z kůže a její tělo necháš pohozené v lese na místě, kde ji skolíš. Tu kůži mi pak přineseš. Teprve tehdy dosáhneš toho, co tak moc chceš a poznáš, kým skutečně jsi. Až tak učiníš, přijď za mnou.“
Když to jezerní víla dořekla, jemně lovce pohladila po tváři na rozloučenou a s kapkou slzy, stékající po tváři jen tichým hlasem dodala: „Snad i ty mě nezklameš, lovče.“ S těmito posledními slovy se odebrala zpět do hlubin jezerní vody a ponechala tam lovce v hluboké noci.
Lovec se rozešel pomalým krokem domů a přemýšlel nad tím, jak moc dlouhá doba to může být, než ho potká taková dívka.
Při těchto myšlenkách mu postupně docházelo, že by se klidně nikdo takoví nemusel ani najít, a nejspíš tak i zemře.
Když mu to došlo, musel se při té myšlence pousmát sám nad sebou. Ale ta touha byla stále silná a proto učinil, jak mu jezerní víla řekla.

Převlékl se tedy do chudého oděvu a došel na místo, kde potkal onu dívku, které té noci pomohl. Usadil se na její místo, položil před sebe malý šátek a žádal kolem jdoucí o almužnu. Občas ho někdo o něco požádal za odměnu, a on práci vykonal za směšnou sumu. Lidé, kteří ho znali jako kdysi slavného a neohroženého lovce kolem něj procházeli a vysmívali se mu. Ti, které dřív nazýval svými přáteli, od něj stranili své ruce a raději se mu naprosto vyhýbali. Musel každým dnem sledovat jejich povýšené pohledy a poslouchat, jak si o něm povídají.
Bylo mu z toho úzko, a sám sebe se ptal, proč to vlastně dělá, když ani nemusí. Uplynulo mnoho dní a nocí, ale nikdo s tak čistým srdcem, kdo by se u něj s upřímným úsměvem zastavil, se stále neukazoval.
Až jednoho večera uslyšel kolem tiché, klapavé krůčky, nejspíš nějaké lehké osoby. Náhle ty kroky ustaly a místo nich se ozval jemný dívčí hlas, promlouvající k němu.
„Mohu vám pomoci, pane?“
Lovec celý zarostlý a ušpiněný, pomalým pohybem pozvedl svou hlavu a pohlédl nahoru.
Spatřil nádhernou dívku, která před ním stála s vlídným úsměvem na tváři. Jak na ni pohlížel, uvědomil si, že ji vlastně zná. Ty světlé, místy plavé vlasy, zelenavé oči a ty jemné, drobné prsty. Moc dobře ji poznával. Byla to ta dívka, které kdysi pomohl. To ona v něm ale stejnou tvář skrze změnu, kterou prodělal, najít nemohla.
Řekl si, jak je ten svět přeci malý. Byla tak pěkně oděná. I když to byla ta samá dívka, takhle jí to slušelo mnohem víc. Měla na sobě nádherné, sytě modré šaty, a vlasy zapletené s loknami. A však její milý úsměv se od té doby vůbec nezměnil.
Náhle ho ale vytrhla ze zasnění.
Sklonila se k němu, otevřela svou peněženku a položila mu na šátek opravdu mnoho peněz s velkým šperkem a promluvila: „Kdysi jsem na těchto schodech trávila také mnoho dní a nocí. Myslela jsem si, že tu i zemřu. Ale jednoho dne se objevil někdo, kdo mě zachránil. I kdybych mohla, nikdy bych mu nedokázala oplatit ten vděk, který k němu chovám. Teď u sebe víc nemám, ale doufám, že vám i tohle trochu pomůže.“ Dořekla a usmála se na něj. Krátce se ještě přátelsky dotkla jeho ruky a poté se zvedla k odchodu.
Při snaze odejít ji ale zastavil silný stisk. Pohlédla tím směrem a spatřila lovce, jak před ní klečí na kolenou a poté jí líbá její ruku na důkaz díků.
Dívka jen oněměle hleděla na lovce, mírně vyděšená. Lovec se ihned na to zvedl a požádal ji o schůzku, tak jak mu nakázala jezerní víla. Nemohl si být naprosto jistý, že ona je tou správnou dívku. Ale už jen osud, který opět spletl jejich cesty k sobě, mu napovídal o tom, že se té šance musí chytit.
S nadměrným očekáváním stál před dívkou, aby mohl vyslechnout její odpověď.
Ta se nakonec na lovce usmála a jemně přikývla s doprovodným úsměvem.
Lovec nevěřil vlastním očím. Uvnitř byl tak šťastný, že přijala jeho nabídku. Okamžitě jí tedy nabídl své rámě. Dívka s radostí bez ostychu přijala a nechala se lovcem vést.
Ten ji schválně dovedl na místo, kde je mohl vidět naprosto každý. Procházeli se po náměstí, přes různé uličky, pozval ji i na oběd, a to vše za almužnu, kterou mu ona sama darovala. Celý zbytek dne si povídali a k jeho překvapení ho dokázala i několikrát rozesmát.
Aniž by si to uvědomoval, něco se v něm postupně měnilo. Ale sám si toho zatím nebyl vědom.
Na konci dne se s ní rozloučil a ještě než se rozešli, pozval ji na další schůzku.
I teď si lovec myslel, že toho bude mít dívka za celý den s ním až po krk, ale opět ho svou odpovědí překvapila. S úsměvem přijala jeho nabídku a ještě mu zamávala, než odešla pryč.
Při jejich další schůzce lovec učinil, jak mu jezerní víla poradila, a jejich místo setkání stanovil tam, kde je každý spatří.
Cestou si v hlavě si stále promítal, jaké všechny situace mohou nastat. Nechtěl si to přiznat, ale byl velmi nervózní z myšlenky, zda tam na něj bude skutečně čekat, jak slíbila.
Když přišel na místo, byl překvapením bez sebe. Ta krásná dívka tam stála u jedné lampy a čekala jen na něj.
Pomalu k ní přišel a oslovil ji. Nyní už ale nebyl oděn jako žebrák. Byl slušně oblečen, oholen a učesán, s květinou v ruce.
Dívka jen beze slov vyslechla pravdu, kterou jí lovec sdělil. Nezalhal v ničem, ani v tom nejhorším očekávání, že ho ihned po jeho sdělení opustí. Ale nestalo se tak.
Stála tam, a jen na něj s úžasem hleděla, přesto nic neříkala. Lovec jí řekl, jak mu jezerní víla slíbila to, co mu tak chybělo. A protože to moc chtěl, udělal pro to vše, co mu řekla. Přesto u něj ale vznikly jisté city navíc, které směrovali jen a jen k ní.
Ani tady nezalhal, a poté co jí vše sdělil, požádal ji o ruku.
Očekával jen to nejhorší, ale dívka se mu vrhla kolem krku a s radostí jeho nabídku přijala.
I ona se mu přiznala, že milovala toho, kdo jí tehdy život zachránil už od prvního okamžiku, ale od té doby ho už víc nespatřila.
Když zjistila, že je to on, byla o to šťastnější.

Uplynuly dva roky ode dne, kdy pomohl té nebohé duši.
Lovec se toho dne mlčky odebral do lesa, aby našel liščí matku s mláďaty.
Postupně si získal její důvěru. Nosil jí jídlo a vodu. Vše, aby mu uvěřila, až se tak i stalo. Nakonec si ho k sobě i svým mláďatům připustila tak blízko, až by se jich mohl dotknout.
V té chvíli lovec vycítil svou příležitost. Ve chvíli své nepozornosti měla liška přijít o svůj život. Vytáhl si tiše své ostří a s nápřahem zacílil na její šíj. V posledním okamžiku ještě před vykonáním posledního úkolu pohlédl do očí těm nevinným mláďatům.
V té chvíli si uvědomil něco moc důležitého, a věděl, co musí udělat.
Když vše vykonal, odebral se k jezeru a zvolal do hlubin vody na jezerní vílu: „Kde jsi, jezerní paní! Jsem tu, přesně jak sis přála. Přicházím za tebou po dvou letech.“ Lovec čekal, a čekal. Už ho od únavy bolely nohy a tak si řekl, že ještě chvíli počká a sedl si.
Náhle se ozval z jezera hlas: „Tak jsi přece jen přišel, lovče. Už jsem tě nečekala. Pověz… Přinesl jsi mi tu kůži liščí matky?“
Byl to hlas té jezerní víly. Když se lovec chystal odpovědět, zahlédl na hladině vody odraz její postavy. Vypadalo to, jako by byla pod hladinou a pohlížela na něj skrze vodu.
Lovec ale ztratil slov. Nedokázal odpovědět.
Víla po chvíli vystoupila na povrch a řekla mu: „Proč nemluvíš. Vždy jsi slov měl plná ústa, a teď ze sebe děláš tichou vrbu. Co se stalo, lovče? Tak máš ji?“ Naléhala na něj jezerní víla.
Lovec sáhl po své kožené tašce, kterou měl kolem krku a vyndal z ní kůži a řekl pochmurným hlasem: „Tady ji máš.“
Víla si smutně prohlédla tu kůži. Lovec pozoroval její reakce a všiml si, jak se pohled v očích jezerní víly náhle změnil. Ta na lovce promluvila: „Snažíš se mě oklamat. Vím, že tohle není kůže té liščí matky. Snažíš se jí nahradit králičí kůží. Nakonec ji tedy nemáš.“
Lovec odvětil: „Nemám.“
Jezerní víla se na lovce zadívala a s mírným náklonem hlavy se ho zeptala: „Proč ne?“
„Nedokázal jsem to.“ Odpověděl lovec tiše.
„Jsi přeci lovec. Něco takového ti nemůže dělat potíž. Tvou prací je smrt sama. Tak proč jsi to nemohl udělat?“ Naléhala na něj jezerní víla.
Lovec ale odpověděl: „Nemohl jsem ji zabít právě proto, že mi věřila. Bylo by to zákeřné, aniž bych jí dal šanci na záchranu.“
Když ho jezerní víla vyslechla, připlavala k němu blíž a řekla: „Ty mi lžeš, lovče. Ještě něco skrýváš. Proč to děláš? Řekni mi pravdu.“
Lovec pozvedl svůj sklopený pohled na jezerní vílu a odpověděl s jistotou v hlase: „To ta mláďata… Nejen, že jsme se spřátelili, ale kdybych ji zabil, ta mláďata by nepřežila. Určitě by zahynula sama, bez matky, bez jejího tepla…“ dořekl lovec s utichajícím hlasem.
Jezerní víla se po těchto slovech mírně na lovce pousmála.
„Před dvěma lety jsi mluvil jinak. Tvé srdce bylo zkamenělé a chladné jak led. Tehdy jsi neznal žádný soucit. Tvé pocity tě netížily, jako nyní. Něco se změnilo, lovče?“ Optala se ho velmi zvídavě jezerní víla. Na rtech se jí tvořily stále větší ďolíčky od úsměvu, pak ale náhle zvážněla. Ještě krátce na lovce pohlédla a poté pokračovala.
„Nesplnil jsi svůj poslední úkol, to víš. Nevadí ti, že nedostaneš to, co ti tak schází? Moc jsi po tom toužil a podstoupil tak neskutečně náročné kroky.“
Lovec chvíli mlčky stál bez odpovědi a zahleděl se do vodní hladiny. Pak řekl: „Už to nepotřebuji. Mám víc, než jsem si kdy přál. Víc, než bych kdy dřív od života očekával. Jestli mi něco scházelo, teď už je ta prázdnota zaplněná. Vlastně ani nevím, proč jsem se tě snažil s tou kůží podvést. Snad už jen ze zvědavosti.“
Jezerní víla se na lovce podívala velmi zvláštně a optala se ho: „Něco jsi ale skutečně získal. Pořád to nevidíš?“
„Nevidím. Prozraď mi to, jezerní vílo, jestli můžeš,“ odpověděl lovec klidným hlasem.
Víla se zlehka dotkla lovcovi tváře a řekla mu: “Pověz mi, lovče… Co jsi získal tím, že jsi pomohl té nebohé duši?“
Lovec mlčel a čekal na odpověď víly.
„Osvobodil ses od svého bohatství, které tě tak sužovalo, a bránilo ti vidět věci takové, jaké skutečně jsou. Pomohl jsi někomu, kdo si krutý osud, jež jej potkal sám nevybral. Ale tys tomu člověku dal šanci začít znovu. I když sis to nechtěl zprvu přiznat, uvnitř ti byl velmi příjemný pocit, že jsi na světě potřebný i k něčemu dobrému, než jen k zabíjení. Získal jsi tak jako první sám sebe. Svou vlastní svobodu.“
Lovec stále mlčel a poslouchal, co mu jezerní víla říká.
„A když ses vzdal všeho cos měl, a zaujal místo té ubohé duše, kterou jsi zachránil, připadal sis zprvu hrozně. Ale získal jsi tím nohem víc, než sis uvědomil. Vlastní silou jsi srazil k zemi svou hrdost a pýchu, poklonil ses před dívkou, která ti věnovala upřímný úsměv a nejen to. Konečně se druzí neklaněli jen tobě, ale teď i ty jim. Poznal jsi, co je to skutečné přátelství a mohl jsi spatřit faleš, která tě obklopovala v zákrytu tvých ješitných přátel, jež se bezostyšně nazývaly tvými blízkými, ale ve skutečnosti byl každý z nich tvým vrahem.“
Pak jezerní víla na chvíli utichla. Lovec si toho všiml a zeptal se jí: „Co se děje, vílo?“
Víla si povzdychla a pak náhle pokračovala: „A co ta dívka… Byla ti jen blízkou přítelkyní, nebo i něčím víc?“
„Dnes máme spolu dvě nádherné děti. Shodou okolností ta dívka, které jsem tehdy pomohl, byla i tou, která mne obdarovala a věnovala mi svůj upřímný úsměv. Když jsem jí řekl pravdu a požádal ji o ruku, myslel jsem si, že odejde bez připomínky a už ji nikdy neuvidím. Ona mě ale k sobě tiskla ještě víc a s radostí si mě vzala. Nevěřil jsem tomu, ale dnes mi došlo, kolik věcí mi tehdy nedocházelo. Jak moc jsem si šlapal celá ta léta po štěstí já sám a ostatním si stěžoval.“
„V tom máš pravdu, lovče.“
„Už nejsem lovcem. Teď mám vlastní obchod s látkou. Daří se nám, i když to nejsou žádné zázraky, ale bohatě to stačí. Už vím, že jmění není to nejcennější.“
„A pověz… Stále nevíš, co jsi získal, i když jsi zklamal v posledním úkolu?“
Lovec na jezerní vílu pohlédl tázavě. Nejspíš už odpověď sám znal, ale chtěl ji slyšet i od ní.
„Je dobře, že jsi liščí matku nezabil. Byla to tvá poslední zkouška, kterou jsi nakonec obstál. Získal jsi to nejcennější. Získal jsi zpět své vlastní srdce, lovče. A nejen to. Máš i věrnou lásku, která tě v životě neopustí a během chladných nocí tě zahřeje. Co víc si může lidská bytost přát ke štěstí? Co víc si můžeš na tomto světě přát, než mít sám sebe, věčnou lásku a nikým nepohrdat?“
Když jezerní víla domluvila, lovec si sáhl do kapsy a vyndal z ní tu minci, kterou mu před léty darovala.
Krátce na ni ještě pohlédl, vhodil ji do vody a řekl: „Tady ti ji vracím, jezerní paní. Už ji nepotřebuji. Den co den jsem se na ni díval, a snažil se pochopit, co jsi tím tehdy myslela. Dnes už to chápu. Už nepotřebuji připomínat, čím jsem byl. Tím temným přízrakem, který nosil jen smrt a pláč.“
Jezerní víla si minci vytáhla ze dna a uchopila ji do ruky se slovy: „Jsem ráda, že jsem tě poznala, lovče. Jsi jedním z těch mála lidí, kdo i přes své hříchy stále dokážou naslouchat nitru svého srdce.“
Usmála se na něj a chystala se k odchodu.
Lovec se ještě naposledy otočil k jezerní hladině a tiše řekl: „Nestihl jsem ti ani poděkovat za záchranu života...“
Z dálky se naposled ozval hlas jezerní paní: „Není třeba, lovče. To tvé srdce, které ti tak chybělo, jež jsi získal nazpět je pro mne velkou vděčností. Sbohem lovče. Rozdávej dál své velké srdce všem, co si to zaslouží.“
Lovec se ještě jednou ohlédl, ale hladina vody byla již klidná a po jezerní víle ani slechu.

Když se vrátil do jejich skromného domu, s láskou uvítal své děti i ženu, která už na něj čekala s otevřenou náručí. Liščí matka i s mláďaty se s lovcem stali blízkými přáteli, a lovec se tak zas o něco víc přiblížil pochopení, jak vzácný je život nejen lidský.
Lovec tak za cenu ztráty svého minulého života získal šanci na nový, mnohem lepší a krásnější život, plný štěstí. Bez lhostejnosti a lží falešných přátel. Už sebou dál nepřinášel smrt, pouze život.

Od té doby už nikdo o jezerní víle neslyšel.
Někteří říkají, že nikdy žádná víla ani neexistovala, a lovec byl jen duševně chorý.
Prý ho už nebavil osamělý život, kterým žil. A tak si vytvořil vlastní představu v podobě jezerní paní, aby tak mohl zpytovat své svědomí.
Druzí zas tvrdí, že takové stvoření skutečně existovalo. Ale po setkání s lovcem zmizela víla z jezera a odešla do mořských hlubin, kde ji už nikdo víc nespatřil.

______________________________________________________________

Nerada sama sebe hodnotím, protože to co si o sobě často myslíme,
ne vždy bývá pravdou.

Dodatek autora:: 

Byl to sice jen krátký příběh v podání staré pověsti, ale snad se vám líbil. Smile

5
Průměr: 5 (7 hlasů)