

Hotch počítal a číslo, ke kterému pomalu spěl se mu ani za mák nelíbilo. První místo snídaně, druhé sotva o půl hodiny později, třetí na letišti, čtvrté v letadle, páté když dorazili na místo činu, šesté vypil seržantovi místní policie, sedmé si dal jako trofej, když vyluštil ten vzkaz od neznámého, osmé si dal až na cestě zpět, deváté měl nad soupisem zprávy a teď si dělal desáté. Hotch se zachmuřil. Připadal si provinile, když sledoval svého člena týmu, ale byl to, byl to přeci jenom Reid. Jeho Reid, nejmladší člen jeho týmu, statečný, stydlivý genius, který měl sklony k závislosti. Hotch už jednou mladíka vyléčil. Závislost na dilaudidu byla určitě nebezpečnější, ale závislost na kofejnu se u něho zdála daleko hlouběji zakořeněná, už celé roky, jen se to teď začalo přiostřovat. Jestli to tak půjde dál, chlapec bude mít určitě velké zdravotní problémy. To přeci jako jeho nadřízený, ne jako jeho přítel, nemůže dopustit!
Rychlovarná konvice se s cvaknutím vypnula a Reid si slil kafe, otevřel lednici a nalil si do něho mléko a poté přidal ještě čtyři vrchovaté lžičky cukru a trochu skořice. Svůj kalorický koktejl pečlivě zamíchal, a poté baculatý hrnek vzal do svých hubených dlouhých prstů. Obtočil je kolem a kolem dokola hrnku, jako by mu snad byla zima a snažil se od horkého nápoje zahřát. Přeložil hrneček k ústům a stočil je do písmene O. Rozčeřil hladinu kafe, aby ho malinko ochladil a poté v něm smočil své rty. Spokojeně se usmál a vypochodoval z kuchyňky i se svojí trofejí. Hotch se konečně definitivně rozhodl. Možná Reida nedokáže úplně zbavit závislosti, ale udělá, co bude moci. Slíbil si.
Nenápadně se vplížil do kuchyně a sebral skleněnou nádobku s hnědým práškem a cukr. Pečlivě je uložil do své černé tašky. Bylo mu jasné, že kdyby Ried na to okamžitě přišel, prostě by skleničku zase jen vyndal. Zítra ho za tento čin všichni budou nenávidět, ale jednoho dne mu Reid za to poděkuje.
Měl pravdu, druhého dne se na něj svalil hněv lidu. Garcia byla jako první, JJ si stěžovala, Emily byla nevrlá, Morgan ho probodával pohledem a i Rossi se ozval. Jediný kdo vypadal, že se ho celý problém zmizelého kafe nedotkl, byl, ach ano, tušíte správně, Reid. Lehce se pohupoval na židli, cucal lízátko a jeho rty byly teď stočené do škádlivého provokativního úsměvu. Hotch v duchu zabědoval. Něco mu říkalo, že ten chlapec vůbec není šťastný z toho, že kafe zmizelo, a že chápe proč je tomu tak dobře, ale že jeho úsměv nevěští nic dobrého. Měl neblahý pocit, že si hrají na kočku s myší a to v podobě Toma a Jarryho.
Jeho podezření se potvrdilo, když ani za necelou hodinu se nad svými kolegy mladý genius smiloval a uvařil jak pro sebe tak pro ně onen horký nápoj. Hotch skřípal zuby. Reid už několik let si ve své hnědé ošoupané brašně nosí svoji vlastní skleničku s kafem, aby ho mohl mít, kdy si zamane. Co teď? Hotch byl v koncích a nečekal, že Reida přesvědčí, aby onen svojí spotřebu omezil jen pouhými slovy, jakého feťáka také ano? „Feťák“ Hotch nenáviděl to slovo, zvláště ve spojení s nejmladším členem týmu. Co však mohl ještě udělat?
Hotch chtěl něco vymyslet, ale pak tu byl náhle další případ. Šlo o malé děti… Kriste, o malé dětí! Takové případy přímo nesnášel, vždy si představil jeho Jacka a bylo mu na nic. Šlo o malé městečko v New Jarzy a hotel neměl dostatek volných pokojů. Museli spát po dvou a vzhledem k tomu, že Rossi chrápal a Morgan odmítal spát na pokoji s Reidem, údajně kvůli Reidovým nočním můrám, byli na pokoji spolu. Hotch si myslel, že to od Morgana bylo k Riedovi kruté, nakonec ti dva byli nejlepší přátelé, a i když byl Morgan unavený, mělo mu dojít, jak tím svého kamaráda raní.
Bylo již večer, když Hotch vycítil svoji příležitost. Reid zmizel do koupelny a on měl tak prostor a čas dostat se k Reidové brašně. Po špičkách k ní docupital, což bylo směšné s jeho postavou. Pokradmu opatrně jí otevřel, jako by se bál, že z ní vyskočí nějaká příšera. Nic se však nestalo, a tak se v ní Hotch začal přehrabovat, skleničku s kafem však najít nemohl.
„Tu nenajdeš, Hotchi,“ ozval se najednou za jeho zády Reidův mírně nakřáplý hlas. Hotch se otočil a pohlédl na vychrtlého, vytáhlého mladíka, který teď už byl ve svém kostkovaném pyžamu, ale z pramenů kaštanových vlasů mu ještě kapala voda. Hotch na sucho polkl. Neměl co říct, právě byl přistižen, jak se hrabe v brašně jeho kolegy. Poprvé za dlouhou dobu si připadal jako malý kluk, který provedl nějakou neplechu a teď jen čeká, až to jeho rodiče zmerčí a bude trest, což byl skutečný paradox, vzhledem k tomu, že byl skoro víc jak deset let starší než Reid.
„Já… já,“ lapal Hotch po dechu. Bože, co si teď o něm asi tak Reid musí myslet!
„Tu skleničku s kafem tam nenajdeš,“ zopakoval ještě jednou mladý genius. „To je to, co jsi hledal, nebo se pletu?“ Hotch sklesle a zároveň ohromeně zavrtěl hlavou. „Po páteční šaškárně jsem ji nechal k dispozici všem na ústředí, místo té co jsi sebral. Nejsem jediný, kdo potřebuje kofejn, aby mohl fungovat, nehledě na to, že jsem věděl, že se pokusíš mě připravit i o tu moji.“
„Věděl, věděl jsi to…“ Hotch si připadal jako idiot.
„Ovšem, Hotchi, známe se již dlouho. Nemusíš nic vysvětlovat, jen mi řekni, co jsi s tou skleničkou chtěl dělat. Kdybys ji jen vzal, prostě bych si koupil novou. Chtěl jsi ji vysypat a dát tam kafe bez kofejnu?“
Hotch neodpověděl, jen dál na Reida mlčky hleděl a snažil se sebrat znovu zbytek své důstojnosti i rozumu. Reid mezi tím došel až k němu a začal uklízet své věci zpět do hnědé kabely. Hotch ucítil silnou vůni heřmánku, který pravděpodobně obsahoval Reidův šampon.
„Víš je docela hezké, jak se o mě snažíš starat, ale víš, nemusíš zacházet až tak daleko,“ pokračoval dál Reid a lehce se na Hotche usmál.
„Ta-takže se-se na mě nezlobíš?“ vysoukal ze sebe Hotch, což bylo vtipné. On, velký šéf a koktal! Reid vstřícně předstíral, že si toho nevšiml.
„Ne Hotchi, jen já nejsem malé dítě. Já nejsem Jack,“ poplácal Hotche po zádech a pak odkráčel do ložnice, kde nechal rozsvícenou stolní lampičku, kvůli svému strachu ze tmy, stočil se na posteli do klubíčka a za pár minut už spokojeně podřimoval.
Hotch potřásl hlavou, protože to byl Spencer Reid, malý, velký génius, který bez světla neusnul, ale který vše věděl, nezalekl se těch nejhorších psychopatů a žil z cukru a horkého nápoje jménem kafe, které mělo stejně krásně hnědou barvu, jako jeho vlasy.