SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Marionette - B-day Bonus

Nesnášela svoje jméno.
Bylo to ponižující, hrozně znějící slovo. Ani to NEBYLO skutečné jméno!
Kdyby se mohla pojmenovat sama, bylo by to něco jako Valkýra… nebo Noční královna… nebo… něco na ten způsob.
Ale v žádném případě, ani náhodou by to nebylo jméno Darmošlapka.


Jinak to ovšem nebyl špatný život. Rozhodně byl lepší, než jak si žila v době před Remyuem. Remyuu si ji k sobě vzal z ulice. Byla ještě kotě a jen se tak potulovala po ulicích. Pamatovala si to, jako kdyby se to stalo včera.
Ten den neměla zrovna štěstí. U restaurace, kam se obyčejně chodívala nažrat se potulovala smečka jiných koček a ona nechtěla riskovat zdraví kvůli zbytkům. A tak se prostě plahočila ulicemi Tamayori a doufala, že zítra bude líp.
Poprchávalo, foukal ostrý vítr a ve vzduchu se vznášel našedivělý opar nadcházejícího podzimu. Toulala se po Východním městě, co nejdál od řeky, od níž se valily lezavé chuchvalce mlhy, kterou neprotrhal ani studený vítr.
Klepala se zimou a přemýšlela, kde by mohla sehnat něco k jídlu.
Najednou se nad ní objevil stín.
Vzhlédla a zaostřila nad postavu, která se nad ním skláněla. Byl to člověk. Sotva odrostlé lidské kotě. Zvědavě si jí prohlížel bledě modrýma očima, jako kdyby zvažoval, co s ní má udělat.
Nervózně mrskla ocasem a přikrčila se.
S lidmi neměla zrovna dobré zkušenosti. Z nějakého důvodu se jí štítili. Jako kdyby mohla za to, že je hubená a většinou i dost špinavá. Kočka prostě nemohla být čisťounká jako nový špendlík, když se většinu dne brodila ve špíně a odpadcích.
Tenhle člověk ale nevypadal, že by byl znechucený. A ve tváři neměl ani druhý výraz, se kterým se setkávala. Ten výraz, který většinou měli právě ti nedospělí jedinci, kteří nevěděli coby a tak z nudy ubližovali toulavým zvířatům.
Tenhle člověk budil dojem, že… je mu jí líto.
Nestála o lítost, ale byl to nezvyk, nevidět ani odpor, ani škodolibou chuť po cizí bolesti.
Zničehonic si k ní přidřepl. Uskočila a výhružně zasyčela. Jako kdyby mu chtěla naznačit, aby se nepřibližoval.
Člověk ale nevypadal znepokojeně a stále na ní upíral znepokojený pohled. Po chvíli, kdy nehnul ani brvou, k ní pomalinku natáhl ruku. Znovu ucouvla a naježila se, ve snaze vypadat větší a hrůzostrašnější. Člověk ale neucukl, jak by si bývala přála. Jen prostě držel prsty natažené k jejímu čumáku a čekal, jak bude reagovat ona.
A ona z toho byla… zmatená. Proč se k ní choval takhle? Takhle se lidi nechovají!
Ani jeden se nehýbal, ale nakonec to byla právě ona, kdo udělal první krok. Opatrně přikročila k jeho ruce a ještě opatrněji k ní přiblížila čenich. Bylo z něj cítit spoustu matoucích vůní. Nejvíc ale převládala ta přirozená vůně lidského těla.
Zkoumavě se na něj zadívala a zkusmo se mu čumákem otřela o konečky prstů.
Člověk se usmál a natáhl k ní ruku, ona však ihned ucukla. Takhle se to opakovalo několik minut, než mu dovolila, aby se jí dotkl. Zlehka jí pohladil po hlavě.
Nechala ho, protože to nebylo nepříjemné. Cítila z něj mírné obavy, ale ne strach.
Po chvíli ji pohladil po délce celého hřbetu a podrbal ji pod bradou.
„Máš nějaké jméno, micino?“ zeptal se jí najednou a poškrábal jí mezi ušima. Přemýšlela, jak by mu odpověděla. Nakonec se rozhodla pro diplomatické mlčení.
Nakonec se zvedl a protáhl se. Nechápavě zamručela.
Znovu na ní pohlédl a chvíli se nehýbal, jako kdyby přemýšlel. Nato se ale sehnul a vzal jí do dlaní. Nervózně se zavrtěla, ale v příští chvíli ji zabalil do konce své šály a přivinul si ji na hruď.
Nechápala, co se děje, ale tušila, že to bude lepší, než dosavadní život.

To bylo před rokem a půl. Přinesl ji do svého domu, umyl ji, dal jí nažrat a po několika dnech prvotních rozpaků se u něj zabydlela. Zdálo se, že její přítomnost není úplně vítána. Velká člověčí žena se s jeho člověkem pohádala den na to, co ji přinesl. Jak tak hádala, nelíbilo se jí, že s nimi bude žít. Ale její člověk si trval na svém a tak směla zůstat.
Kromě ženy se občas objevil i jiný člověk, podobný jejímu člověku, jen byl starší a většinou se na ní mračil. A potom tam byli ti dva lidé, kteří podle všeho jejího člověka vychovali. Jeden z nich byl cítit průmyslovými vůněmi, které vždycky cítila, když se toulala v okolí továren a dílen. Byla to směsice oleje, benzinu a nakyslého pachu železa. Neměla ho příliš ráda, právě kvůli těm pachům, ale toho druhého člověka zbožňovala.
Vždycky jí nosil dobroty, mazlil se s ní a povídal si s ní, jako kdyby jí rozuměl. To jí došlo velmi brzo. Že lidé jí nerozumí. Mluví na ní, jako kdyby čekali odpověď, ale když se snažila jim něco říct, tvářili se nechápavě. Zdálo se jí to trochu nesmyslné. Proč by někdo mluvil na tvora o němž ví, že mu nemůže odpovědět? To byl prostě zářný příklad lidské logiky.
Ale i přes to si to místo oblíbila. Bylo tam teplo, spoustu jídla a hromada věcí, na nichž si mohla brousit drápky.
Pak se ale její člověk začal chovat… jinak. Začal si vodit domů divné lidi. Další odrostlá koťata, ale ženská. To, že si vodil domů dva své kamarády, to jí nevadilo. Ten vyšší, který voněl po mentolu, jí často nosil šunku a tak si ho chtě nechtě oblíbila. Za šunku by si oblíbila každého. Její člověk totiž masu příliš neholdoval. On sám vždycky jedl jen různé části rostlin a takové věci. Věděla to, protože mu pravidelně kontrolovala talíř, jestli nemá něco, co by jí náhodou chutnalo.
Ale co se týče těch ženských… neměla je ráda.
Prostě… on byl její člověk. Jistě, žárlila na ty ženské, ale měla důvod! On byl její. On si vybral jí a tak na něj měla výhradní právo. Ale jak se zdálo, ty ženské to nechápaly.
Pokoušela se jim to dávat najevo. Nejedna z nich odcházela z jejich bytu s podrápanýma nohama, nebo v lepším případě i obličejem. Ovšem čím byla ona protivnější na ně, tím byl protivnější její člověk na ni.
Vrchol všeho byla ta tmavovlasá ženská. Ta si jejího člověka přivlastňovala ze všech nejvíc. A když byla u nich v bytě, bylo to poprvé, co podrápala i svého člověka.
Od té doby už to s nimi šlo z kopce. Nedokázala mu dát najevo svou náklonnost. Už na něj byla jen zlá a i on si od ní začal držet větší odstup. Pokoušela se mu tak naznačit, že dělá chyby, jako například v případě té černovlasé ženské. Ale on to bral jako projev nepřátelství.
Samozřejmě, že ji to mrzelo. Koho by nemrzelo, kdyby přišel o nejlepšího přítele, ale stejně v duchu doufala, že se to jednoho dne zlepší.

A pak najednou… přišel den, kdy se všechno začalo měnit. Začalo to nocí, kdy se vrátil tak pozdě, až bylo vlastně brzo, načichlý alkoholem, cigaretovým kouřem a potem. Nesnášela, když se vrátil domů s tímhle odérem. Většinou měl následujícího dne o to horší náladu.
Ale od toho dne… to bylo jiné. Její člověk si najednou přestal vodit tu černovlasou ženskou. Vlastně u nich byla od té doby jen dvakrát. Vracel se sám, byl cítit prachem, starou barvou a únavou. Navíc byl během těch dní nabručenější než obvykle.
A jednoho dne se u nich objevil on. Byl to člověk, kterého neznala. Ale od prvního okamžiku si ho zamilovala. Byl jí povědomý, protože náznak jeho pachu její člověk několikrát přinesl domů. Byla to ta zvláštní směsice barvy a tmavé čokolády.
Ani nevěděla, proč se jí hned od začátku zalíbil. Možná to bylo kvůli tomu, jak se její člověk v jeho přítomnosti choval. Víc jako dřív. V přítomnosti zrzavého člověka z něj cítila nervozitu, ale zároveň se choval tak nějak příjemněji.
A hlavně, díval se na něj způsobem, kterým si prohlížel ji, když se poprvé potkali.
Pokoušela se mu naznačit, že tenhle zrzavý člověk se jí líbí mnohem víc než ostatní a tak na něj byla o to milejší a v jednom kuse se okolo něj ometala. Ale zdálo se, že to její člověk pořád nechápe. A jí se to přitom zdálo tak očividné. Jak se k sobě chovali a jak z nich čišely vzájemné sympatie a starost.
O to měla větší radost, když se u nich rezavý člověk začal objevovat stále častěji a nedlouho poté, co ho viděla poprvé, se k sobě začali chovat způsobem, jakým se její člověk obvykle choval k těm ženským. Ne, vlastně ne. Chovali se k sobě líp. A její člověk byl najednou zase ten hodný člověk, který si ji přinesl domů zamotanou ve vlastní šále.
Jen něco ji pořád mátlo. Ti dva se k sobě měli způsobem, který, jak jí už dávno došlo, naznačoval, že k sobě chovají jisté sympatie. Zahrnovalo to hodně blízkého fyzického kontaktu.
Když se k sobě takhle nachomýtli poprvé na gauči v obýváku, nechápala, co se to děje. Jistě, už svého člověka viděla dělat podobné věci s těmi ženskými, ale najednou se zdálo, že on je v té ženské roli. Zdálo se jí to zvláštní. Její člověk byl přece mužský.
Rozhodla se to sledovat, aby to pochopila, ale zdálo se, že její člověk je z její přítomnosti nějaký nesvůj. Proto se zrzavý člověk po chvíli zvedl, chytil ji pod břichem a navzdory jejím protestům jí odnesl do jiné místnosti, kde ji zavřel. Zdálo se jí to nefér. Přece nic neprovedla! Uraženě drásala dveře, jako kdyby si na nich chtěla vybít zlost.

Její člověk byl den ode dne hodnější a veselejší. Zase si s ní povídal o vlastním životě jako dřív a ona s chutí poslouchala jeho hlas. Milovala jeho hlas. Obzvlášť, když seděl u klavíru nebo nahrával vlastní zpěv do počítače. Byla jediná, s kým se podělil o svůj talent a byla na to hrdá.
Zrzavý člověk k nim chodil čím dál častěji a ona ho měla čím dál tím raději. Byl hodný na jejího člověka, byl hodný na ní a, což jí ohromilo nejvíc, nezdálo se, že by jí ho chtěl vzít. Nechoval se k ní jako soupeř, ale respektoval, že se o jejího člověka bude muset dělit. To byla po těch ženských příjemná změna.
Měla ráda ta rána, když u nich přespal. Její člověk měl vždycky podivně smířlivou náladu a nechával ji, aby se lísala víc než jindy.
Proto se rozhodla zrzavému člověku pomoct, když k nim jednoho dne přišla ta tmavovlasá ženská, kterou si její člověk dřív vodil. Chtěla ji vyhnat pryč, protože sotva vešla do dveří, její člověk byl okamžitě cítit hrozným strachem. Ale nedovolil jí to. Chytil ji do náruče a držel ji dokud z koupelny nepřišel i zrzavý člověk. Nechápala sice, co přesně udělal a proč to tu ženskou tak vytočilo, ale bylo jí to jedno. Hlavně, že byla pryč. Spokojeně se tulila zrzavému člověku k rameni a byla ráda, že to dopadlo, jak to dopadlo.

Bylo jí jasné, že je něco špatně sotva se vrátil domů.
Zvědavě nakoukla do chodby. Celá místnost byla plná zoufalství. Zoufalství neměla ráda. Jeho zápach. Škrábal ji na patře tlamičky a vůbec z něj měla pocit, že bude zvracet.
Vťapkala do chodby a nechápavě se zadívala na svého člověka, který seděl zády opřený o dveře, hlavu složenou v dlaních.
Netušila, co se mohlo stát. Pochybovala, že něco se zrzavým člověkem. Vždyť spolu vycházeli tak dobře!
Nejistě se mu otřela hlavou o kotník a tázavě na něj upřela oči, čekajíc na vysvětlení. Netrvalo to dlouho. Jeho zvyk se jí svěřovat se opět projevila a tak za chvíli vzlykavě spustil.
Stulila se mu u boku a poslouchala. Vyprávěl jí, jak si připadá zrazený. Zrzavý člověk mu kvůli něčemu nevěřil. Kvůli čemu, to netušila, ale jejího člověka to hodně ranilo. Nelíbilo se jí, vidět ho zlomeného. On byl vždycky ten, který ji ochraňoval. Zachránil ji před životem na ulici. Proto ona teď musela ochraňovat jeho.
Šťouchla ho čumákem do kolena, jako kdyby chtěla říct, že to bude všechno v pořádku.
Byla řada na ní. Ať se stane cokoliv, bude ho ochraňovat.

„Darmošlapko, co děláš?!“ Remyuu svíral svojí kočku pod předními tlapkami a pokoušel se jí zabránit, aby jeho už zase přítele roztrhala na nudličky. Bylo to pár dní, co se dali opět dohromady a nebylo to poprvé, co byl Shimeji u Remyua doma.
Ale zdálo se, že tentorkát je něco špatně. Darmošlapka byla miloučká a hodňoučká, ostatně jako vždy, když Shimeji přišel, ale sotva se chtěl dotknout Remyua, vystartovala a budila dojem, že by byla Shimejimu schopná ukousnout ruku.
„Vždyť tě měla ráda.“ Remyuu si zvedl kočku do úrovně očí a natočil si její tvář k té svojí. Velké, oduševnělé oči mu opětovali upřený pohled. „Nevím, co to do ní vjelo.“
Darmošlapka pohoršeně mňoukla a zamávala ocasem, jako kdyby mu chtěla říct, ať ji položí na stůl.
„Počkej, Remy, polož jí…“
„Ale…“
„Věř mi.“
Remyuu kočku opatrně odložil na kuchyňskou linku. Darmošlapka se ihned elegantně usadila, obtočila si ocas okolo tlapek a tvářila se, jakoby nic.
Shimeji se na ní zamyšleně zadíval a ukročil od Remyua. Darmošlapka pořád nejevila žádnou snahu ho zavraždit. Natáhl k ní ruku a bez jakýchkoliv problémů jí pohladil po hlavě.
„A přitom je poslední dobou taková hodná,“ zavrtěl hlavou Remyuu.
Shimeji se zničehonic otočil, chytil ho za zátylek a přitáhl si ho k sobě. Zarazil se až ve chvíli, kdy jejich tváře dělilo několik málo centimetrů. Remyuu překvapeně zamrkal a uvědomil si, že se od Darmošlapky ozývá ponuré vrčení, které by se hodilo spíš k tygrovi než k domácí kočce.
„Co-“ začal Remyuu nechápavě, ale Shimeji ho pohladil po tváři a usmál se.
„Asi mi nebudeš věřit, ale řekl bych, že tvoje kočka žárlí.“
Remyuu se zamračil. „To už vím dávno, nenechá na tebe dopustit.“ Shimeji ale zavrtěl hlavou a znovu se od něj odtáhl.
„Ale ona nežárlí na mě. Řekl bych, že se jí nelíbí, že jsme zase spolu. Možná ví, že kvůli mně jsi byl poslední dobou mimo.“
Remyuu se pochybovačně zadíval na svou kočku a poté na svého přítele. „Ale no tak. Je to kočka. Ano, je trochu divná, ale pořád, je to kočka.“
Shimeji se ušklíbl a vzal Darmošlapku do náruče. Zasekla se mu drápky do košile a přitulila se mu k rameni. „Tak schválně,“ řekl a i s kočkou na triku se natáhl, aby Remyua políbil, Darmošlapka mu však zarazila drápy hluboko do kůže a znovu se rozvrčela jako divé zvíře.
„To si ze mě děláš srandu. Konečně můžeme být spolu a začne mít protesty moje kočka?!“ Potřásl hlavou a odháčkoval Darmošlapku Shimejimu z košile. Znovu ji odložil na linku a zamračil se na ní.
Shimeji se omluvně usmál. „Je chytřejší než vypadá.“
„Ale vždyť už jsi tady spal, co jsme spolu.“
„Ale jenom spal. Ani jsem se tě nedotkl. Když tak o tom přemýšlím, nedal jsem ti před Darmošlapkou ani pusu.“
„Neříkej mi, že…“
Oba se na nevinně se tvářící kočku zadívali s výrazem jisté nedůvěry. Remyuu tomu nechtěl věřit. Byla to kočka, proboha. Kočka. Felis catus. Zvíře! Nemohla přece… cítit zášť vůči Shimejimu, protože mu zlomil srdce. A i kdyby, proč by se jí nelíbil jen fyzický kontakt?
Upíral pohled do Darmošlapčiných očí, ale natáhl ruce k Shimejimu. Vzal jeho tvář do dlaní, a aniž by odtrhl oči ze své kočky, natáhl se k němu. Dřív, než si to Shimeji nebo Darmošlapka uvědomili, políbil ho a zády ho přitlačil proti kuchyňské lince. Shimeji překvapeně zamrkal, protože čekal, že se mu do kůže každou chvíli zaboří ostrý kočičí chrup, Darmošlapka se však ani nepohnula.
Remyuu se přerývavě nadechl a znovu přitiskl rty k těm Shimejiho. Dobře, sice už byli nějakou dobu spolu, ale přece jen se mu to ještě neomrzelo.
Shimeji váhal jen několik okamžiků, než Remyua chytil za zády a přitáhl si ho k sobě.
„Co myslíš, že by udělala, kdybych se čirou náhodou pokusil o… dejme tomu… sex?“ zeptal se Shimeji nejistě, když se Remyuu odtáhl. Remyuu koutkem oka pohlédl na podrážděně se tvářící kočku.
„No, myslím, že kdybys to zkusil ty, asi by tě sežrala,“ řekl Remyuu zamyšleně, který už pomalu přicházel na princip Darmošlapčina chování.
„Ale kdyby to bylo z mojí iniciativy, je tu docela velká šance, že by se jen tvářila uraženě a za trest mámě sežrala nějakou tu okrasnou kytku.“
Shimeji se pousmál a nechal se znovu políbit. Sám si na to ještě netroufal. Alespoň ne do té doby, než by mu Darmošlapka odpustila.
„Takže?“ nadhodil a projel Remyuovi vlasy.
„Takže co?“ tvářil se Remyuu naoko zmateně, ale dlaněmi už Shimejimu sklouzl na ramena.
„Bude tam nějaká ta iniciativa?“
„Myslíš, že bych měl. Nemyslím, že si to zasloužíš. Pořád jsem ti neodpustil tu věc s rodiči. Mohl jsi mě alespoň varovat.“
„Ale no tak, nakonec to dopadlo dobře, ne?“
Remyuu mu sadisticky skousl spodní ret, protože věděl, že Shimeji mu nemůže oplácet. „To se ještě uvidí,“ zamumlal, chytil ho za košili a pomaličku ho táhl směrem k ložnici. Darmošlapka tiše zasyčela, ale nehýbala se. Remyuu se na ní usmál.
„Jsi ďábel,“ zavrčel Shimeji vzrušeně a nemohl se dočkat, až zmizí za roh, kde bude mimo dozor té majetnické kočky a nic mu nebude bránit v mučení svého přítele.
Remyuu ho opět políbil a zatlačil ho do dveří svého pokoje. „Povídá se to o mně.“

______________________________________________________________

Můj úžasný tumblr ♥

Dodatek autora:: 

Snad jste nečekali, že Marionette nechám bez bonusu?
Kdepak, bonus jsem poctivě napsala a zase mi to hezky vešlo na narozeniny. Tolik k otázce mého data narození, Kariko. =D
Dnes už je tomu sedmnáct let, co jsem spatřila světlo světa. A pro vás to znamená, že dostanete ještě kousek Marinky. Protože je tam pořád jedna postava, kterou všichni tak úplně nepochopili. A doufám, že tahle kapitola vám to trochu objasní.
Je psána trochu jinak než ostatní kapitoly. Můžete se tak pokochat mým umem psát různými styly a žánry (někteří z čtenářů mého blogu byli trošku překvapeni, když jsem přidala povídku Hlídač, která je dost hororováú. Dělám si legraci. Ale stejně jsem se pokoušela tuhle kapitolu psát trochu jinak. =D
Ale závěr máte tak, jak jste zvyklí. Jinak tím oficiálně uzavřeme Marionette a vrátíme se k ní maximálně v jednorázovce s Junem a Tetsuhirem nebo pokus si to někdo bude přát jako cenu v soutěži o nejlepší kimono.
Jinak pěkně čekejte na zyblých deset kapitol Sparkieho a pak hurá na Two Weeks.
Užijte si kapitolu a hezky komentujte. ♥

5
Průměr: 5 (39 hlasů)