Marionette - Kapitola 1.

Uživatel >Marionette< se připojil do konverzace.
Uživatel >Helois< se připojil do konverzace.
>Helois< Čauky, mňauky, Mari-kún!
>Marionette< Zdravím.
>Helois< Bude konečně ta pohádka? Minule jsme to zabalili ještě než jsi začal *fňuk*
>Marionette< Ty jedna zvědavá… proč tě to vlastně tak zajímá?
>Helois< No proč, proč?! Strašně ráda se šťárám v něčí minulosti.
>Marionette< Jo, ahá.
>Helois< Navíc chci vědět, jak ses s tím svým bojfrendem dal dohromady!
>Marionette< Chjo… asi nemám na výběr, co?
>Helois< Už jsi mi to slíbil! No tak, nenapínej, nenapínej! A nevynechej jediný detail, kapišto?!
>Marionette< Tak fajn… vlastně o celé začalo…

Bylo mrazivé březnové ráno. Remyuuovi by se od rtů vznášeli obláčky i bez toho, že zimomřivě popotahoval cigaretu. Ale nestěžoval si. Ležérně se opíral o plot před školou a kritickým pohledem hodnotil okolo procházející spolužačky. Usmíval se jako kočka v lavoru smetany a stydlivé červenání dívek, které jeho lačný pohled zachytily, jen vyvolalo bouři smíchu u jeho kamarádů.
Odhodil na zem nedopalek, rozdrtil ho špičkou boty a pohlédl na hodinky. Už měla několik minut zpoždění. A on nerad čekal.
„Remyůůů!“ ozvalo se mu náhle po levici. Remyuu se otočil právě včas, aby stihl postřehnout záblesk platinově blonďatých vlasů a černé školní uniformy.
„Madarame, okamžitě ze mě slez, ty jeden malej přizdisr*či!“ ohradil se Remyuu a pokoušel se Madaramemu zabránit, aby se mu po rukávu vydrápal až za krk.
„Dneska jsme vstávali levou nohou napřed?“ ušklíbl se posměšně Madarame a pustil se Remyuuovi uniformy. „Takhle milý obvykle po ránu nebýváš!“
Remyuu se na svého nejlepšího kamaráda zaškaredil a pohodil hlavou, až se mu tmavé vlasy svezly do očí.
„Nech mě hádat, Kana-chan má zpoždění a ty si nemáš v čí podprsence ohřát ruce!“
Madarameho poznámka byla odměněna hurónským smíchem ze strany zbytku bandy středoškoláků, kteří jim dělali společnost. Remyuu jen něco zamručel a bez sebemenší snahy maskovat směr pohledu zkoumavě hodnotil hrudník okolo procházející druhačky.
„Netuším, kde se ta holka courá. Už deset minut tu na ní čekám jak deb*l. Ještě chvíli a kašlu na ní. Nehodlám si nechat omrznout všechny prsty.“

Watanabe Remyuu. Věk sedmnáct let, student na střední škole Akibara v Tamayori. Škola se dělila na několik částí podle toho, jaký názor na něj měli. Většina dívek ho považovala za boha a jejich největším snem bylo, aby o ně alespoň zavadil pohledem. Ten zbytek ho považoval za sexistické prase, kterému jde jen o to si s holkou užít a pak jí odloží jako použitý papírový kapesníček. K tomuhle názoru se stavělo i jisté procento mužské klientely školy, ale ostatní ho považovali za borce.
Remyuu sám byl se svým životním stylem spokojený. Měl všechno, na co si jen vzpomněl. Jakožto jedináček mu rodiče dopřáli první poslední, měl partu kamarádů a samozřejmě nejlepší přátele Madarame Juna a Shimu Hibariho, chodil s Kanako, z které padaly brady i profesorům. Neviděl to s ní na nějak zvlášť dlouho, ale zatím mu vyhovovala. Navíc se jeho vzhledem, přesněji tmavě hnědými lehce vlnitými vlasy, zářivě modrýma očima a odzbrojujícím úsměvem, pro něj nebyl problém si za Kanako najít náhradu.

Kanako dorazila přesně tři minuty po Madaramem. Udýchaně se zastavila před svým přítelem a odhrnula si černé vlasy z tváře. „Promiň, lásko, nemohla jsem nikde najít učebnici z fyziky a sensei říkal, že jestli jí nebudu mít ani dneska, nechá mě po škole!“ vysvětlovala rychle a uhladila si černou skládanou sukni s bílým lemem.
Remyuu, sedící na zídce, se ušklíbl a lehce na ní kývl. Kanako pohodila vlasy, udělala krok mezi jeho kolena a vtiskla mu dlouhý polibek. Remyuu neměl čas se jí ani prstíkem dotknout, protože v tu chvíli zazvonilo na první hodinu a tak se celá společnost, která až do té chvíle pokuřovala před školní branou musela zvednout a plouživě vyjít ke škole, aby je nezamkli venku.
Remyuuovi to okamžitě zkazilo náladu. Mrzl čtvrt hodiny venku jenom kvůli jedné ubohé puse.
Madarame se ho pokoušel nějak zchlácholit, ale když si Remyuu usmyslel, že bude naštvaný, nehnul by s ním ani tank, natož o půl hlavy menší puberťák.
„No tak, Remyuu, dneska je ta kalba u Hibariho! Tam si to s Kanou-chan vynahradíš!“
Remyuu něco nesrozumitelně zamručel a hodil svou školní brašnu pod lavici, za kterou se v příštím okamžiku posadil. Prohrábl si tmavé vlasy a opřel si bradu o dlaň levačky. Do třídy mezitím vešel postarší profesor. Pod paží nesl stoh opravených písemek a tvářil se, jako kdyby si ráno do čaje vymačkal místo citrónu krysí mrtvolku.
Odložil písemky, třískl o stůl klíči, posunul si brýle na čelo a promnul si mohutný knír, který se mu krčil nad horním rtem jako zbloudilý kartáč na boty.
„Tak,“ řekl a studenti v prvních lavicích se na židlích nenápadně posunuli o několik čísel dozadu. Byl to reflex. Nikdo nechtěl být profesoru Fukujimovi blíž, než musel. Remyuu nejistě polkl, když si všiml pochmurného pohledu, kterým si profesor třídu měřil. Ten pohled znamenal jen jedno.
„Opravil jsem vaše písemky. A víte co? Překvapivě… jste tam zvrtali, co se dalo. Nevím, jestli to vysvětluju tak nepochopitelně, ale pokud ano… CO JE NA TOM NEPOCHOPITELNÉHO?!“
Remyuu tlumeně zasténal. Fukujima hned po ránu, to bylo jako palicí do hlavy. Byl to odporný chlap dva roky před důchodem, který se zřejmě hned po svém nástupu na post profesora na střední škole rozhodl, že všem svým studentům znepříjemní život.
Takové předsevzetí měla většina učitelů, ale Fukujimovi se to vedlo obzvlášť dobře.
Remyuu loupl očima po Madaramem, který seděl ve vedlejší řadě lavic. Ten se na něj zašklebil, jako kdyby říkal: Jestli nepřestaneš s těmi svými náladami, jednou dopadneš jako on!!
Znali se už od školky a jen málo lidem u Remyuua prošlo to, co Madaramemu. Remyuu to připisoval své vrozené shovívavosti.

Vyhlédl z okna a zachmuřeně pozoroval vrabce poskakujícího po parapetu. Do konce poslední hodiny zbývalo zhruba deset minut a pak už mohl vyrazit domů, kde se bude flákat až do osmi, kdy měla začít slibovaná party u Hibariho.
Loupl okem po hodinách. Zdálo se, že minutová ručička se bojí čísla dvanáctky, vzhledem k rychlosti, kterou se k ní blížila. Remyuu zavrčel a odhrnul si vlasy za ucho jež mu krášlilo několik stříbrných náušnic.
Měl chuť na cigaretu a tak se nemohl dočkat, až vyrazí ze zadýchané třídy ven.
Konečně zazvonilo. Remyuu jedním pohybem shrnul vše ze své lavice do tašky, kterou se ani neobtěžoval zapnout. Přehodil si ji přes rameno, protáhl se a prohrábl si tmavé vlasy. Madarame vstal a připojil se k němu. Vyšli ze třídy a zabočili doleva do dlouhé chodby, která je měla vyvést ze školy.
„Jak to vidíš s tou písemkou z bižule?“ zeptal se Madarame a mávl na dvojici dívek, která je míjela v opačném směru. Remyuu pokrčil rameny a z rozepnuté tašky vylovil sluchátka na jejichž konci se houpal mobil.
„Fukujima je k****n, který mě navíc nesnáší. Takže zhruba takhle to vidím…“ řekl , když si sluchátka přehodil okolo krku a poklepal na klávesnici telefonu.
Madarame nemohl nesouhlasit. Remyuu byl prvním a posledním studentem, který se kdy pokusil s Fukujimou hádat. Málem ho vynesl v zubech. Remyuu to nakonec odnesl jen trojkou z biologie na konci roku a věčně trvající mentální válkou s nenáviděným profesorem.
„V kolik dáme sraz dneska večer, Madarame?“ zeptal se a vzhlédl od mobilu.
Madarame si založil ruce za hlavou a uličnicky na něj mrknul. „Buď půjdeme včas a nebo jako hvězdy o půl hodiny později!“
„Takže o půl hodiny později,“ ušklíbl se Remyuu a zastrčil mobil do kapsy přesně v okamžiku, kdy se mu na loket pověsila Kanako.
„Zdravím, zlato,“ řekl Remyuu a nechal se políbit na tvář.
„Ahoj, Kana-chan! Doufám, že dneska počítáš s tím Hibarim!“
Kanako pohodila dlouhými černými vlasy a pevněji sevřela Remyuuovu ruku. „To si pište! Už se nemůžu dočkat. Vytáhla jsem z táty pár stovek a koupila jsem si úplně bezvadný šaty!“ zatrylkovala nadšeně. Madarame se ušklíbl.
„Doufám, že budou trochu rozměrnější, než ten kapesník, cos měla posledně. Před Remyuuovými zvědavými prstíky moc dlouho neobstál!“ zahuhňal se, čímž si vysloužil ublížený pohled zářivě modrých očí svého nejlepšího kamaráda.
„Balancuješ na tenkém ledě, Madarame!“
„Jo, jo, jasně!“

Dům duněl hlasitou hudbou. Remyuu ji slyšel ještě než vůbec samotný dům spatřil. Ale nic jiného nečekal. Hibari dělal vždycky ty nejhlučnější, nejšílenější a nejvíce policii vábící mejdany v celém městě. Remyuu si pamatoval, že na posledním se mu nějakým způsobem povedlo seskočit z balkonu v prvním patře a přistát do bazénu, což odnesl vyvrknutým kotníkem, vzhledem k tomu, že bazén byl předešlého večera vypuštěn.
S Madaramem a Kanako, každým po jednom boku zabočil za roh a konečně spatřil dům, ke kterému mířili. Do večerního šera zářila rozsvícená okna, vzduch se chtěl dunící hudbou a z ulic se stahovali malé skupinky nedočkavých pubescentů.
„Vsázím kilo, že Hibari se zase ožere jako prase!“ zazubil se Madarame a odsunul si z čela černý klobouk. Remyuu se ušklíbl.
„V tomhle městě nenajdeš nikoho, kdo by vsadil proti tobě. To už je taková tradice, že se zlije a ráno se nestačí divit, jak ten barák dopadl!“ Pokrčil rameny. Kanako, jež měla na sobě opět šaty, z jejichž látky by se daly ušít nanejvýš rukavice, se mu přivinula blíž k boku a usmála se.
Remyuu už se nemohl dočkat, až si někde najdou nějaký klidnější růžek a bude si moct vynahradit zklamání z rána.
Přešli silnici, aniž by se obtěžovali rozhlédnout se a zamířili k vchodovým dveřím, které byli i přes třeskutou zimu široce otevřené. Na verandě už teď postávalo několik postav svírajících plechovky, v nichž určitě nebyla kola.
Remyuu se prosmýkl okolo dvojice, která blokovala vchod a vstoupil do domu. Málem se zalkl, protože i přes otevřené dveře bylo uvnitř vydýcháno a vedro k nesnesení. Stáhl si z ramen bundu a hodil jí na přeplněný věšák stojící v rohu předsíně. Madarame udělal totéž, ale Kanako zahlédla nějakou svojí kamarádku a natáhla se k Remyuuovi.
„Uvidíme se pak! Najdu si tě!“ vřískla, aby jí bylo slyšet přes hlasitou hudbu a šum okolo znějícího hovoru. Remyuu přikývl.
„Půjdem s Madaramem najít Hibariho!“
Na to se od nich Kanako oddělila a oba kamarádi pokračovali dál. Bez okolků si proráželi cestu lokty. Respektive Remyuu prorážel a Madarame šel pohodlně za ním, aniž by musel třeba jen šťouchnout do někoho cizího.
Hibariho, svého černovlasého spolužáka, rychle našli v obýváku. Ležel rozvalený na obrovském rudě potaženém gauči a rozverně se vybavoval s jednou na blond odbarvenou prvačkou.
Madarame se ušklíbl a vmáčkl se mezi ty dva přesně v okamžiku, kdy se Hibari naklonil, aby dívku políbil. Naštěstí nezavřel oči dost rychle, aby Madaramemu ten trik vyšel, takže to skončilo tak, že dívka vyděšeně vstala a utekla a Madarame dostal přes hlavu sametovým polštářem.
„Ty jeden kryple, právě mi kvůli tobě zdrhla…“ Hibari se zarazil.
„Víš, Hibari, měl by ses těch holek zeptat, jak se jmenujou ještě předtím, než se jim rozhodneš překontrolovat mandle!“ zašklebil se Remyuu a sesunul se na gauč vedle nich.
„Od tebe to sedí, Remyuu! Pokud vím, když sis s Kanako začal, tři dny ti trvalo, než sis dohledal její jméno. Do té doby jsi jí pořád oslovoval jen zlatíčko, lásko a tak, aby na to nepřišla, ne?“
„Usvědčen!“
Všichni tři propukli v hlasitý smích. Každý z nich měl na kontě alespoň jeden podobný exces. Popravdě řečeno, z těch excesů už by si mohli stavět pyramidky. Ale ani jednomu to nijak zvlášť nevadilo. Protože Watanabe Remyuu, Madarame Jun a Shima Hibari nebyli vyhlášení tím, jak jsou věrní, milí a zdrženliví.
Byli nejlepší kamarádi už od školky, vyrostli spolu a jakou špatnost se naučil jeden, uměli příštího dne i ti zbylí dva. Hibari byl o dva měsíce starší než Remyuu a Madarame zase o tři týdny mladší. Jejich prací zaměstnané matky je poslali do stejné školky pro děti zazobanců, no a tak vlastně celé to podivné přátelství začalo.
Kanako se k nim připojila o několik minut později a zatímco se Remyuu rozhodl využít své šance, Hibari a Madarame se chvíli ošklíbali, spíš závistí než čím jiným, načež se zvedli a vydali se najít si vlastní hračky.
Remyuuovi se dobrá nálada zvyšovala geometrickou řadou. Alkohol, přiopilá přítelkyně a hlasitá hudba, to byla trojkombinace, která ho ze splínu vytrhla vždycky.
Naneštěstí pro něj, „hračka“ kterou si vyhlídl Hibari byla další Kanačina kamarádka a tak se nakonec nějak stalo, že obě dívky si vesele cosi vykládali, zatímco Madarame se pokoušel znemožnit Remyuuovi, aby Hibariho zaškrtil.
„Ty jeden…!“
Zuřivě si přihnul z plechovky piva a zaostřil na dvojici dívek, které se zrovna něčemu hihňaly na gauči. Nálada mu zase spadla pod bod mrazu.
Rozhlédl se. „Tady je to dost mrtvý,“ poznamenal nakvašeně a vyklepal si na jazyk poslední kapku piva, načež se natáhl po další plechovce. Hibari pokrčil rameny.
„Je před zkouškami, moc velkou účast jsem nečekal.“
Měl pravdu. Většinou se v domě tísnilo dvakrát víc lidí. Toho dne to nějak chcípalo.
„Vytáhnem někam ven?“ zeptal se Madarame a zamyšleně pozoroval drobnou brunetku v upnutých džínech, která po něm už dobrých pět minut mlsně pokukovala. Remyuu a Hibari, navzdory tomu, že byl pořadatel celé akce, svorně přikývli.

Dům opustili přesně o sedm minut později. Bylo jich nakonec devět. Remyuu, Madarame, Hibari, Kanako, dvě její kamarádky, ta bruneta, jejíž jméno nikoho nezajímalo a ještě dva Remyuuovi kamarádi. Remyuu už s prvním krokem ven na čerstvý, štiplavý vzduch pochopil, že není až tak úplně v pohodě, jak se ještě před okamžikem cítil. Jak se dal do pohybu, alkohol se mu pěkně rozproudil v krvi a on měl najednou problém udržet pozornost na čemkoliv jiném než na nestoudně hlubokém výstřihu jedné Hanačiny kamarádky. Kanako ale nevypadala, že by si toho všimla, popřípadě že by jí to nějak vadilo.
Remyuu si zapálil cigaretu a labužnicky potáhl. Dorazili na křižovatku a zastavili se pod pouliční lampou. Z dálky k nim doléhalo slabounké dunění hudby. Jejich odchod podle všeho nikomu nevadil.
„Kam teď?“ zeptal se Madarame, vytrhl Remyuuovi cigaretu z prstů a sám potáhl. Na truc vyfoukl kouř směrem k Hibarimu, který se znechuceně ošklíbal. Jako jediný z nich nekouřil.
„Co takhle očíhnout školu?“ ozval se jeden z jejich kamarádů a zimomřivě si přitáhl bundu blíž k tělu.
Remyuu se posměšně ušklíbl. „Tobě škola přes den nestačí?“
Úšklebek mu byl vrácen. „To jo, ale přes den si tam nemůžeš dělat, co chceš.“
Za normálních okolností by s tím nikdo nesouhlasil. Bylo by jim došlo, že z toho kouká průser až na půdu. Za normálních okolností, kdy by jim v krvi nekolovalo tolik alkoholu. Bohužel, okolnosti a možná i osud tomu chtěli jinak. Takže se nakonec neobjevil nikdo, kdo by se vzepřel tomu šílenému nápadu a jen vrávoravě vyrazili ke škole.

Remyuu se chytil ledových tyčí železného plotu a navzdory svému lehce napilému stavu se přehoupl na druhou stranu. Hladce sjel dolů a s křupnutím jinovatky doskočil na trávu.
Potáhl z cigarety a udělal první krok ke škole.

>Helois< Takže zlý kluk? No to bych do tebe neřekla, Mari-kun!
>Marionette< Ani mi to nepřipomínej… byl jsem k****n.
>Helois< To teda byl. Nechtěla jsem to říkat první.
>Marionette< Ale vlastně to bylo k něčemu dobré.
>Helois< Vážně? Kromě průs**u, co svět neviděl?
>Marionette< No… dejme tomu, že nebýt tohohle průs**u, nikdy se nedáme dohromady…