Marionette - Kapitola 24.

>Helois< Můžu se jen na něco zeptat?
>Marionette< Povídej.
>Helois< Líbá líp ten tvůj kámoš nebo bojfrend?
>Marionette< Děláš si srandu?
>Helois< Ne.
>Marionette< Kdo myslíš?

Remyuu se protáhl a ke své škodolibé radosti zjistil, že záda ho nebolí. Možná to bylo tím, že spíš než na gauči spal na Shimejim. Usmál se, protože Shimeji se ze spánku mračil, jako kdyby chtěl remyuovi naznačit, že se mu spánek na pohovce vůbec nelíbí.
Remyuu se opatrně vymotal z deky a seskočil na zem. Prohrábl si přeležené vlasy a promnul oči. Tohle bylo poprvé, co u Shimejiho přespal a vlastně tam byl dohromady jen třikrát, protože jeho rodiče byli věčně doma.
Bos přeťapkal přes podlahu až k Shimejiho pokoji. Zastavil se přede dveřmi a zahleděl se na složité ornamenty jimiž byly dveře pomalované. Shimeji byl vážně umělec každým coulem. Remyuu vešel dovnitř a rozhlédl. Nikdy neměl čas se pořádně rozhlédnout.
Pomalu kráčel podél stěn, které byly posety náčrty nebo hotovými kresbami či malbami. Některé byly zarámované, jiné přilepené izolepou rovnou na zeď, další si Shimeji přišpendlil na jednu z korkových nástěnek. Remyuu vážně žárlil. Jeho vlastní úroveň kreslení se vztahovala na neohrabané bramborové postavičky, křivé linky a zvířata, za které by se stydělo i dítě z druhé třídy. Jeho kresbami by se dala maximálně vystýlat Darmošlapčina bedýnka.
Zastavil se u vlastní tváře. Shimeji ji přešpendlil od stolu na jakési výsostnější místo hned vedle velké studie makovic. Bylo to vážně jako dívat se do zrcadla, tedy v případě, že by existovalo zrcadlo, které by vás automaticky převáděly do jemně šrafované kresby.
„Vážně mám takhle hrozný vlasy?“ zeptal se sám sebe nahlas a zvedl ruku. Dotkl se temene vlastní hlavy a naučenými pohyby si prameny trochu uhladil. Ty vlasy byly jeho prokletí.
Zahleděl se na kresbu. Na tom obrázku měl zasněný výraz, ale neusmíval se. A přitom se vsadil, že když tam tak trpělivě seděl, tak se na Shimejiho smál v jednom kuse, až ho Shimeji okřikoval, ať toho nechá. Tak proč to nakreslil tak, že Remyuu vypadal tak vážně?
Zavrtěl hlavou a pokračoval dál. Vyskočil na Shimejiho postel a natáhl se na špičky, aby si prohlédl velkou malbu, která visela v hlavě postele. Byl to akvarel znázorňující večerní ulici Tamayori. Oranžové světlo pouliční lampy se prodíralo skrz holé větve stromů a ozařovalo prázdné lavičky a jednoduchou fontánu. Tu ulici znal. Často jí chodil, když byl ještě na základce.
Seskočil z postele a pokračoval podél zdi. Čím víc se blížil ke stolu, tím se kresby víc blížily skicám a převažovaly nedokončené práce. Remyuu se znovu zastavil, tentokrát u stolu. Nehodlal se mu tam prohrabovat, ale jeho pozornost přilákal na dvakrát přeložený zářivě zelený letáček. Zvedl ho a snažil si vzpomenout, kde už ho viděl.
Pak se mu vybavil jeden den v ateliéru. Kamishiro seděla na katedře, cpala se sušenkami z Osaky a tohle podávala Shimejimu.
Zamyšleně papír rozložil a přeletěl obsah očima. Věděl, že Aloners, jak se divadelní skupina jmenovala, by Shimejiho pomoc nejen uvítala, ale podle všeho potřebovala. A taky věděl, že jim nepomáhá jen kvůli němu. Shimeji se pokoušel vyšetřit nějaký čas, který by mohli trávit spolu. Kdyby spolu nechodili, určitě by se na tom podílel.
Znovu sklopil oči k papíru.
Aloners, hm? Kdo jim proboha vymýšlel název?
Zamyšleně vyšel z pokoje, leták stále svírajíc v ruce. Prohrábl si vlasy a přešel do kuchyně. Papír odložil na stůl a otevřel lednici. Oproti té jeho vypadala velice komerčně. Alespoň její obsah. Lednice Kaedů obsahovala spoustu věcí s etiketami a klasické jídlo ze supermarketů, mezi nimiž nechybělo ani maso. Remyuova lednice byla o něčem jiném. Potrpěl si na čerstvé zelenině. Když to vzal kolem a kolem, jeho jídelníček se skládal z vajíček, rýže, bílé ředkve a jiné zeleniny. Pak už tam byly takové potraviny, které vlastně jedl jen jako zpestření. Čokoládu, sýry, brambory, nějaké to ovoce.
Byl rád, že se vzdal masa, ale někdy si říkal, jestli si to nedělá zbytečně složité.
Lednici znovu zavřel, protože mu přišlo neslušné udělat si něco k snídani, když Shimeji ještě spí. Znovu se vrátil do obýváku, kde se posadil na opěradlo gauče. Shimeji spal na boku, jednu ruku pod hlavou, druhou přehozenou přes okraj pohovky, jak se mu zpod ní Remyuu vyvlékl když vstával. Remyuu se nudil, ale neměl to srdce ho budit po tom, co ho donutil zůstat celou noc na gauči.
Posadil se na podlahu vedle gauče, opřel se o něj lokty a zvědavě se na Shimejiho zadíval ze vzdálenosti pár desítek centimetrů. Byl rád, že se všechno vyvinulo tak, že skončili spolu. S úsměvem si vzpomněl, jak na něj byl nepříjemný, jako kdyby za jeho trest mohl on. Byly jako dva kohouti v příliš malé kleci.
Co by dělal teď, kdyby se tenkrát neodvážil a tak drze si neřekl o tu první pusu? Nebo hůř, co by bylo, kdyby se to tenkrát celé stalo jinak, oni zůstali u Hibariho a on by večer skončil s Kanako, jak to měl původně v plánu. Moc dobře si uvědomoval, jaký krypl tehdy byl. Nadržené sexistické prase.
A aby se změnil, potřeboval čtyři měsíce.
„Miluju tě,“ zamumlal tiše a téměř očekával, že Shimeji v tom okamžiku otevře oči. K jeho údivu a zároveň i zklamání to neudělal. Alespoň by to měl z krku. Nevěděl, proč se mu to tak moc nechce říct. Vždyť Shimeji už mu to, Remyuu rudl jen při té vzpomínce, řekl. Načasoval si to přesně tak, aby podrobil Remyuovo srdce testu, co všechno vydrží.
Možná to bylo tím, že Remyuu ještě neměl tu čest to nikomu říct a Shimeji…
Remyuu sklopil oči k vlastním rukám. Řekl to už někomu Shimeji? Kolik pravdy bylo na tom, že s žádný z těch kluků před ním dlouho nevydržel? Co když takhle obluzoval víc kluků?
Chtěl vědět, co jsou zač. Jaký jsou typ lidí, jak se se Shimejim seznámili, co na nich Shimeji viděl a proč to nedopadlo zrovna nejlíp.
Prostě žárlil na těch sedm pomyslných zářezů, které před ním Shimeji měl.
Povzdechl si a zvedl se na nohy, aby se protáhl a znuděně se rozhlédl po místnosti. Nakonec pokrčil rameny a znovu klesl na gauč a natáhl se k Shimejimu. Vklínil se mu po volnou paži a zabořil mu tvář do pyžama. Shimeji se ošil, ale spal dál, jen Remyua sevřel pevněji okolo pasu a podvědomě si ho přitáhl blíž.
Remyuu se usmál. Ať jdou všichni do háje, za tohle mu ty dva tisíce týdně stojí.

„Shimeji?“
„Hm?“
„Proč nechceš pomáhat u Aloners?“
„Cože?“
Remyuu zvedl ze stolu zelený letáček. Shimeji překvapeně povytáhl obočí a dál žvýkal sousto bylinkové omelety. Chvíli se na svého tmavovlasého přítele díval s jistou dávkou překvapení, pak však pokrčil rameny a znovu sklonil oči k jídlu.
„Prostě nechci.“
„Ale no tak, nelži mi, Shimeji. Moc dobře vím, že tě tyhle akce táhnou jako včelu med. Kdekoliv můžeš ukázat alespoň trochu kreativity a tady můžeš, tak tam se přidáš. Navíc jsi strašný dobrák a když na tebe tlačí jak nejlepší kamarádka, tak starší sestra, je skoro stoprocentní šance, že se do toho pustíš!“
„Nevím, jestli to mám brát jako urážku nebo kompliment…“ řekl nejistě Shimeji.
„Ber to jako prosté konstatování faktu.“
„Dobře, ale co po mě chceš za odpověď?“
„Já nevím. Je to kvůli mně?“ nadhodil Remyuu.
„Troška egoismu hned takhle po ránu?“
„Haha. Ale ne, mluvím vážně. Nepomáháš tam kvůli mně? Abychom mohli být víc času spolu?“
Shimeji se mu zadíval do očí a hledal… cokoliv. Náznak čehokoliv. Ale nic nenašel, kromě tmavě modré skvrny, v jinak světle modré levé zorničce. Všiml si toho při kreslení toho portrétu.
Nakonec mu pod tlakem toho upřímného pohledu nezbylo nic jiného než poraženě přikývnout. „Už tak máme na sebe málo času. Takhle bych neměl už žádný!“
Remyuu se na okamžik zachmuřil a odhrnul si pramen vlasů z očí. „A nenapadlo, že bych tam třeba mohl jít s tebou?“
Teď se Shimeji málem udávil. V první chvíli se lekl, že vdechl celou vidličku, nakonec se ukázalo, že to bylo jen kousek vajíčka. Chvíli kuckal a prskal, než ze sebe mohl vypravit kloudné slovo. „Cože? Vždyť pro tebe byl hotový očistec i ten festival v Midoriaki a tohle je úplně jiný kalibr. Tady něco pokazíš a vyžereš si to! Navíc, jak bys vysvětloval, že tam jen tak okouníš? Bez urážky, ale malování ti teda moc nejde!“
„Já vím.“
„No každopádně, pořád jsme… dokonce ani ne kamarádi.“
„Tak bys to mohl zase navléct, že bychom tam chodili po škole, ne? Ateliér už je v pohodě, takže…“
„Problém je v tom, že ti ten trest bude tenhle týden končit.“
Remyuu se zarazil. Tohle pro něj byla novinka. „Vážně?“ zeptal se nevěřícně. Pokaždé, když se potkal s Kuriri-sensei, vrhala na něj stejné nenávistné pohledy a nezdálo se, že by ho už vzala na milost.
„S největší pravděpodobností jo. Sám jsem se za tebe přimluvil,“ přikývl temně Shimeji.
Remyua zároveň potěšilo, že se ho Shimeji zastal, ale zároveň ho to zamrzelo. Měl ten čas po škole rád. Mohl ho s Shimejim trávit a přitom tvrdit, že musí. A potom, když spolu už být mohli, ale nemuseli, to bylo něco jiného. Prostě to byl bonusový čas, co strávili spolu a nemusel si říkat, že na něm moc lpí, protože on tam přece být MUSÍ!
Shimeji si jeho zklamaného výrazu všiml. „Proč ti tak záleží na Aloners?“
Remyuu šťouchl vidličkou do zbytku žloutku, který mu ležel na talíři. „Ani nevím. Prostě mi to přišlo nefér…“
„Vůči komu?“
„Co vůči komu?
„Vůči komu je to nefér?“
Remyuu se zarazil a zadíval se na něj. Na Shimejiho tváři nebyl ani náznak úsměvu. „Vůči Aloners. Kdybychom nebyli spolu, tak bys jim pomáhal a oni by to měli zase o něco lehčí, no a takhle…“
Shimeji potřásl hlavou. „Končí ti služba v ateliéru, nemohli bychom spolu trávit už žádný čas.“
Remyuu prudce vstal a udeřil dlaněmi do stolu až talíře poskočili. Shimeji nehnul ani brvou. „Tak tam prostě půjdu s tebou! Dřív nebo později se to lidé dozví, takže co?! Je to jen otázka času!“
Shimeji taky vstal a zamyšleně k němu přistoupil několika klátivými kroky. Natáhl ruku a klouby prstů ho pohladil po tváři. Na tváři měl pořád vážný téměř zádumčivý výraz. Remyuu naprázdno polkl.
„Nejdřív to řeknu Kamishiro. Pomáhá tam, takže by jí to bylo divné a já nechci, aby se to dozvěděla takhle. Je to pořád moje neulepí kamarádka.“
„Máš na to tři dny,“ řekl Remyuu bez jediného náznaku sarkasmu nebo něčeho podobného. Shimeji překvapeně pozvedl obočí.
„Dáváš mi ultimátum?“ zeptal se chladně.
„Přesně tak.“

Z nějakého důvodu to na Shimejiho platilo. Žádné škemrání, podplácení, loudění ani nic takového. Remyuu mu prostě dal podmínku a on byl rozhodnut jí splnit. Jeden z důvodů proč, byl fakt, že Remyuu mu nevěřil, že to zvládne. A Shimeji se mu nedivil.
Vešel do třídy 2-B a rozhlédl se. Jelikož chodil brzo, bylo tam jen pár jeho spolužáků, kteří se buď těšili do školy nebo si zapomněli udělat úkol a teď ho narychlo dodělávali. Jedna z jeho spolužaček známá tím, že spoléhala jen na svůj intelekt a známky zachraňovala na poslední chvíli zoufale přepisovala nějaké příklady z učebnice matematiky za odborné asistence několika dalších spolužáků, kteří její urputnou snahu vylepšit si známku z matematiky brali jako veselé zpestření dne.
Zamířil ke své lavici v zadní části třídy a odložil svoji tašku na desku stolu. Kamishiro seděla v lavici přes uličku. Skláněla se nad otevřeným sešitem. Na první pohled to vypadalo, že si píše nějaké poznámky, ale to ona jen zdokonalila maskování kreslení.
„Dobré ráno,“ pozdravil ji Shimeji a přitáhl si k ní židli.
Kamishiro jen kývla, příliš soustředěná aby udržela rovnou linku. Seděla shrbena deset centimetrů nad papírem, tužku svírala v křečovitě zatnutých prstech a Shimeji se divil, že jí z vlasů nekape pot nervozity.
Konečně dotáhla linku a dokončila tak poslední záhyb dlouhého rozevlátého pláště. Shimeji si postavu prohlédl pořádně.
„Zase ilustrace pro FH?“
„Zase ilustrace pro FH,“ pokrčila rameny Kamishiro, promnula si oči a protáhla se. Světlé vlasy měla rozcuchané, jak si je soustředěně prohrabovala. Naučeným pohybem ruky si je stáhla z očí a znovu je zajistila čelenkou. Zvedla k němu oči a samolibě se usmála.
„A tentokrát tvoji sestru trumfnu. Není tu možnost, že by lidi nehlasovali pro tohohle fešáka,“ ušklíbla se a opatrně založila kresbu do desek, které pak uložila do tašky k učebnicím.
„Mimochodem, chtěl jsi něco?“ pokračoval a znovu se narovnala, opřela si bradu pravačkou a zkoumavě se na svého nejlepšího kamaráda zadívala.
Shimeji se zhluboka nadechl. A pak znovu vydechl.
Kamishiro nechápavě povytáhla obočí.
Do třídy se pomalu scházeli jejich spolužáci a hluk v místnosti zesílil v klasický jednolitý šum školních prostor. Kamishiro zamávala na jednu svou kamarádku, která vešla dovnitř, ale pak se otočila zpátky k Shimejimu. Za ty roky už poznala, když měl něco na srdci. Proto taky byli kamarádi. I když poslední dobou se jí zdálo, že před ní Shimeji něco tají.
„Víš já… ehm… mohli bychom jít trochu na stranu?“ zeptal se opatrně, když se do lavice za nimi posadil další z jejich spolužáků a začal si připravovat učebnice na další hodinu.
„Jo, jasně,“ přikývla dívka a vstala. Urovnala si na školní řád příliš krátkou sukni a rázným krokem někoho, kdo je schopný překážku spíše prorazit než obejít poodešla do rohu třídy, kde byli dostatečně daleko od ostatních. Shimeji šel za ní a pokoušel si vzpomenout na nějakou modlitbičku, která by mohla jeho tvář ochránit před nevratným pošramocením.
Kamishiro však vypadala, že je docela dobře naložena a tak se rozhodl to riskovat.
Opřela se zády o zeď a založila si ruce na hrudi. Shimeji si prohrábl zrzavé vlasy a nervózně si přejel hřbetem ruky přes tvář. Už by se měl zase oholit, jinak bude mít Remyuu zase stížnosti, pomyslel si, ale hned zavrtěl hlavou, aby tu myšlenku ze své hlavy vyhnal.
„Víš, Kamishiro, já bych ti potřeboval něco říct…“
„Hm?“ zvědavě vzhlédla a upřela na něj oči té podivně neurčité barvy jejíž majitelé tak rádi říkají, že jsou hnědé, zelené nebo žluté, buď podle nálady nebo podle toho, kterou z těch barev očí by chtěli.
„Je to ohledně mě a… hm.. a… Watanabeho…“
Její výraz ve zlomku vteřiny ztuhl a jediné cuknutí mimického svalu ho změnil v šokovaný úsměv. To na rtech, to byl pořád úsměv, ale oči jí zmatněly. Shimeji úplně viděl, jak se napjala jako pružina. Nikdo jiný by si nevšiml, jak blízko tomu je vymrštit se prorazit mu hlavu skrz okno. Ale stále čekala. Připravená, váhu přenesenou na špičky, jako puma, kterou zajímá na kterou stranu se její kořist pustí dál. Ale stejně jako puma i Kamishiro (a bohužel i Shimeji) věděla, že kořist neuteče i kdyby si kličkovala, kudy by chtěla.
„Pokračuj,“ vyzvala ho ledově.
Shimeji o půlkrok ustoupil a nasucho polkl. „Víš, já a Wat- já a Remyuu spolu…“ Jeho hlas pomalu vyšuměl do ztracena, ale Kamishiro ho svým pohledem přišpendlila na místě a odmítala ho pustit, dokud tu větu nedokončí.
„My dva spolu chodíme.“
Kamishiro nehnula ani brvou. „Jak dlouho?“ zeptala se a uhnula pohledem.
Shimeji, stále připravený na ránu si oblízl suché rty a roztřeseně se nadechl. „Asi šest týdnů,“ zamumlal. Kamishiro prudce vzhlédla a ve tváři se jí mihl šok.
„Cože? Šest týdnů?“ hlesla.
Shimeji mlčky přikývl.
Kamishiro těkala očima po místnosti a nervózně si rukou sjela k světlým pramenům, které jí sjížděly přes uši. Druhou rukou si mnula lem sukně.
„To…“ zamumlala a vrhla na Shimejiho zdrcený pohled.
Shimejiho to překvapilo. Čekal křik, rozhořčení, nějakou tu ránu, ale ne… slzy!
Kamishiro se otočila na podpatku, popadla u své lavice tašku a vyrazila ze třídy. Přitom měla co dělat, aby potlačila pláč. Prudce zatáhla zip své tašky a přehodila si ji přes rameno. Smykem se otočila na chodbě a vyběhla, žádný rychlý krok, bez začervenání nasadila sprint.
Protáhla se mezi dvojicí o rok mladších studentek a vyhnula se profesoru zeměpisu, který právě vycházel z kabinetu. Zahnula za roh a jen reflex vycvičený několika lety výcviku karate jí zabránil narazit do skupinky, která šla proti ní.
„M-Mai, co se stalo?“ ozvalo se nad ní. Kamishiro vzhlédla. No jistě, do koho jiného by měla téměř narazit než do Něj? Rychle si hřbetem ruky přejela oči a chtěla mu odpovědět, ale neměla na to dost vůle. Místo toho nezvládla potlačit vzlyk.
Remyuu překvapeně zamrkal a odhrnul si z čela pramen tmavých vlasů.
Je to přesně jeho typ. Měla to vidět hned. Tmavé vlasy, modré oči, o něco menší než on, ale přece jen ne mrňous, navíc drzý jako opice a přitom s šarmem, že by ho mohl prodávat. Tys ho hledal až jsi ho našel, co, Shimeji?
Remyuu chtěl ještě něco říct, ale Kamishiro se mu protáhla pod paží a vyběhla chodbou dál.
Hibari a Madarame, kteří stáli opodál si vyměnili nechápavý pohled. Remyuu jen pokrčil rameny, ale díval se k rohu, za nímž dívka zmizela. Nikdy by neřekl, že uvidí Kamishiro brečet. Protože ona skutečně brečela.
Kamishiro se nemusela obtěžovat přezouváním, protože ona jaksi nevlastnila přezůvky. Měla svoje charakteristické boty ke kolenům v nichž by zvládla jak vojenský výcvik, tak vysokohorský výstup a nehodlala se jich zbavit jen kvůli školnímu řádu. Měla jich hned několik párů. Černé, hnědé, bílé a červené. Teď se navíc ukázalo, že se v nich i bezvadně běhá.
Vyklopýtala ze školní budovy a prudce lapala po čerstvém vzduchu. Potřebovala si pročistit hlavu. Stihla ujít jen pár metrů za školní bránu, když se jí za zády ozval hlas.
„Je hrůza, kolika lidem jsou schopni ublížit, co?“
Kamishiro se otočila a pohlédla na vysokou černovlasou dívku, která šla ledabyle k ní. Kamishiro stále těžce oddechovala, zato dívka před ní nejevila žádné známky únavy.
„Cože?“
Kanako se samolibě pousmála a odhodila si dlouhé vlasy přes rameno. Zadívala se na dívku před sebou, která měla oči rudé od začínajícího pláče.
„Kolika lidem ti dva znepříjemní život jen aby mohli být spokojeni oni, co myslíš?“

>Helois< To snad ne.
>Marionette< Ale ano, Kanako, naše malá manipulátorka.
>Helois< Nějak mám pocit, že tohle se nebude vyvíjet zrovna dobře.
>Marionette< No, rozhodně se to nebude vyvíjet tak, jak jsme čekali.