SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Marionette - Kapitola 33.

>Helois< Jen ho neobhajuj. Ve vztahu musí být důvěra!
>Marionette< Ale já ho neobhajuju. Jen říkám, že chyba byla na obou stranách.
>Helois< Stejně je mi tě líto.
>Marionette< Jo, to jsem ovšem nevěděl, jak je na tom on.
>Helois< Byl na tom hůř než ty?
>Marionette< Víceméně.


Remyuu po rozchodu se Shimejim najednou ztratil veškerý elán. Do čehokoliv. Připadal si vyšťavený jako citrón, nemohl spát, nechtěl jíst nic kromě sladkého a nemohl se na nic soustředit. Ovšem kromě zpěvu.
Když přišel o vztah, upnul se na nadcházející představení a hudbu samotnou.
První víkend (protože se Shimejim se rozešli v pátek) se nezmohl na nic jiného než na sebelítost. Jediné, za co byl vděčný, byl fakt, že Shimejiho alespoň celé dva dny neuvidí.
Shimeji byl na druhou stranu… popravdě řečeno, Shimeji byl na tom úplně stejně jako Remyuu. Pokud ne ještě hůř.

Už mám za sebou spoustu rozchodů. Už mám za sebou spoustu kluků. Už mám za sebou spoustu rán, kdy jsem neměl komu napsat esemesku Dobré ráno. Tak proč tentokrát mě to tak vytáčí?
Shimeji seděl u svého stolu, v křečovitě zatnutých prstech svíral kus uhlu, na uších měl nasazená sluchátka a pokoušel se soustředit na kresbu, která před ním ležela. Respektive na bílý papír, na nějž měl v úmyslu kresbu zhotovit. Zatím se však nedostal ani k prvnímu tahu.
Sluchátka měl puštěná tak nahlas, že neslyšel zaklepání na dveře ani kroky, které se k němu zezadu pomalu blížily. Otočil se až v okamžiku, kdy ho za rameno chytila čísi dlaň. Co otočil, málem vyletěl metr do vzduchu jak byl zahloubaný sám do sebe.
„Nebereš mi mobil,“ řekla Kamishiro a položila na Shimejiho stůl krabičku, v níž podle etikety přinesla čokoládové věnečky, které Shimeji zbožňoval.
Shimeji si stáhl z uší sluchátka a vypnul mp3 přehrávač. „Jo, to je docela dobře možný,“ pokrčil rameny a prohrábl si rozcuchané vlasy, které mu padaly do čela.
Kamishiro se posadila na okraj jeho postele, hodila si nohu přes nohu, loktem se opřela o kolena a bradu si podepřela dlaní. Upřela na Shimejiho hnědozelený pohled, jako kdyby se pokoušela nahlédnout mu do hlavy a číst mu myšlenky.
„Chceš o tom mluvit?“ zeptala se po chvíli.
Shimeji se od ní odvrátil a zavrtěl hlavou. „Ne.“
„Ani se mnou ne? Víš, že se mnou by sis mohl postěžovat jak bys chtěl. Nemám ho ráda. Na rozdíl od tebe. Ty ho máš rád. Takže nevidím důvod, proč…“
„Nechci o tom mluvit, Kamishiro!“ okřikl ji ostře Shimeji.
Dívka překvapeně zamrkala. „Fajn, fájn.“
„Nechci… o tom mluvit. Nechci o tom slyšet. Nechci o tom přemýšlet…“ Shimeji odhodil uhel na stůl a znovu si projel vlasy rukama. „Je mi z toho všeho na blití.“
Kamishiro pohlédla na hodinky a pak se zahleděla na svého nejlepšího kamaráda. Byla neděle, půl třetí odpoledne. To už by to tam mohlo být. Cítila se trochu provinile, ale co mohla dělat. Teď mu stejně moc nepomůže, tak mu to může alespoň ukázat a pak teprve se bude cítit pod psa.
„Máš tady někde laptop?“ zeptala se náhle.
Shimeji se zamračil, ale pak kývl směrem ke stolu, kde ležel notebook zahrabaný pod hromadou papírů, sešitů a jiného tvůrčího nepořádku. Kamishiro ho ve stylu každého umělce shrnula na zem a počítač otevřela. Pokojem se rozlehlo ticho přerušované jen tikáním hodin a tichounkých bzučením probouzejícího se přístroje. Po několika sekundách se ozvala úvodní melodie Windows a před Kamishiro se objevila Shimejiho pracovní plocha. Chvíli jí trvalo než se zorientovala, ale nakonec ikonku internetového prohlížeče našla.
„Co to…“ začal Shimeji, ale Kamishiro ho rychle umlčela.
„Jestli je ti teď blbě, tak počkej až uvidíš tohle,“ řekla pouze, vyťukala jakousi adresu, pootočila počítač ke Shimejimu a vyšla ke dveřím. „Zavolej až s tím skončíš.“
Shimeji se za ní nechápavě díval dokud nezmizela za zavřenými dveřmi. Byla v jeho pokoji sotva deset minut a vůbec nechápal, co se tam právě odehrálo.
Sjel pohledem k obrazovce laptopu a ihned mu to bylo jasné.
„To si ze mě děláš srandu,“ zamumlal a přitáhl si ho na kolena.
Marionette - playlist, stálo v záhlaví stránky.
„Jo tak tohle přesně mi chybělo,“ dodal, když prolistoval seznamem písniček. Nakonec se však zarazil u té až na konci. Měla datum z dnešního rána.
Nervózně ji otevřel a sjel očima ke kreditům v popisu písničky.
Text, hudba, vokály a aranž: Marionette, Ilustrace: Miriam, Video: Kano.
Aha, takže odtud vítr fouká. Miriam bylo Kamishiřino pracovní jméno. Takže ona s ním udělala ilustrace k nové písničce. První, co ho napadlo bylo Zrádkyně, ale věděl, že to teď nemůže takhle soudit. Nebylo to jako kdyby za ním šla a povídala si s ním o celém tom rozchodu. Prostě odvedla svou práci jako ilustrátorka pro Fool’s hell, toť vše.
Zadíval se na titulek písničky. Pokřivené město.
Nikdy od Marionetteho žádnou písničku neslyšel celou a i ty kousky, které slyšel mu v paměti neuvízly. K FH netáhnul jako Kamishiro a i když věděl, že Remyuu je Marionette, chtěl ho slyšet naživo a ne jen záznam.
Stiskl start.
V tomhle divném městě bez lidí nevím kudy jít.
Slyšet jeho hlas zpívat bylo na Shimeji příliš. Už tak měl z toho všeho příšerný pocit, ale tohle to jenom zhoršilo.
Doleva, doprava, nebo se otočit?
Zahleděl se na Remyuova Svatata, Marionetteho, který na ilustraci od Kamishiro seděl za klavírem. klavír byl zároveň jediným nástrojem, který ve skladbě hrál.
Někde nám tu vázne komunikace, haló?
Shimeji si vzpomněl na křídlo, které stálo u Watanabeů v obýváku. Takže tam nebylo jen jako lapač prachu. Remyuu na něj hrál.
Zkus mi vysvětlit to, co jsem nikdy nepochopil, prosím.
A Shimeji nikdy neměl šanci to slyšet.
Potřeboval bych mapu k těmhle ulicím i k vlastnímu srdci, nemyslíš?
Najednou chápal, co Kamishiro myslela tím, že jestli je mu teď blbě, po tomhle mu bude ještě hůř.
Milovat, nenávidět, zbožňovat, proklínat, co mám dělat? Haló…
Ale nedokázal přestat. Posadil se na postel, zachumlal se do deky, na kolena si položil otevřený laptop a k ruce si položil krabici věnečků od Kamishiro.
Je tu nějaká šance, že bych tě v těch ulicích potkal?
Soustředěně si drobil do postele a s čím dál větší lítostí poslouchal hlas svého teď už bývalého přítele, který mu s každou písničkou vyprávěl nový příběh. Hlas bývalého přítele, kterého asi jako prvního vážně miloval.
Na rohu minulosti a budoucnosti stopuju a čekám, kdo zastaví.
Poslechnout všechny písničky trvalo skoro rovné dvě hodiny. Projel všechny. Pocket songs, 7 démonů, Melodično… všechno, co měl Marionette v playlistu. A když se dostal až na konec, začal odznova. A pak znovu a znovu.

„Ani jeden dneska nebyl ve škole. To je to tak sebralo?“
„Tak Remyua jsi sám viděl a co se týče Kaedy…“
„Co se týče Shimejiho, byla jsem u něj včera a dneska jsem volala jeho ségře. Podle všeho depkaří u sebe v pokoji a poslouchá Watanabeho písničky. Asi za to můžu částečně já, protože jsem mu ukázala tu novou písničku, kterou napsal předevčírem.“
„Jo, slyšel jsem. Metaforami na zlomené srdíčko se to tam jen hemží.“
„Hibari, ty vždycky musíš být takový cynik…“
„Slyšel jsi to? Vyloženě si v tom textu líže rány!“
„A ty se mu divíš? Abys věděl, rozchod s klukem není nic snadného, měl by sis to někdy zkusit!“
„Ne, děkuju.“
„No to bych si vyprošovala!“
Ani jeden z nich nikdy nepředpokládal, že budou sedět u Hibariho na verandě a probírat právě proběhlý rozchod jejich nejlepších přátel. Madarame, který na rozdíl od Remyua s Kamishiro neměl žádný problém, sice chvíli protestoval, ale když byl usazen, že jeho rozchod s Tetsuhirem byl probírán úplně stejně. Na několik chvil byl uražený, ale nevydrželo mu to dlouho.
„My dva se raději rozcházet nebudeme, už jenom abychom těm třem nedali příležitost si dát takovouhle slezinu, co říkáš?“ nadhodil Hibari. Kamishiro rázně přikývla.
„A kdyby náhodou, tak to musí být hodně hlasité, aby bylo jasné, že nás už dohromady nedají,“ dodala.
Na to si vyměnili naprosto vážný pohled. Ten jim však vydržel jen několik vteřin, než se oba usmáli.
„Mohli byste přestat tokat, vy dva? Ložnici máte v prvním patře. Popřípadě ve vedlejším domě,“ protočil oči Madarame a odsunul si z očí tmavě šedý klobouk.
„Nesnaž se být vtipný, Juníku,“ řekl Hibari a s viditelným sadismem zdůraznil Madarameho jméno. Ten si odfrkl a založil si ruce na hrudi.
„No tak, kluci, nebuďte jak malí, stačí, že se tak chovají ty dvě paka.“ Kamishiro se natáhla na malý rozkládací stolek pro sklenici s džusem. „Což nás vrací k původnímu tématu. Co jste z Watanabeho vytáhli? Co se stalo?“
Hibari pokrčil rameny. „Podle všeho se s Kaedou chytili kvůli těm drbům, že mu Remyuu zahnul. Bůhví, jak to přesně probíhalo, ale Kaeda mu asi nevěřil.“
Kamishiro si odhrnula z očí pramínek světlých vlasů. „Víte, já se mu ani moc nedivím. Taky bych Remyuovi nevěřila. Jasně, je to váš nejlepší kámoš, ale ještě nedávno to byl zmetek. Zmetek s velkým Z. Se super velkým Z.“
„Jasně. My víme.“
„Vy dva jste nebyli moc jiní, mimochodem. Než se Madarame přiznal, že má Tetsua a…“
„…než jsem se dal dohromady s tebou, je mi to jasný,“ ušklíbl se Hibari, natáhl se k ní a políbil ji.
„Ale kušte s těma řečma. Mám pocit jako kdybych omylem spadl do béčkové shoujo mangy. Dobře, asi jsme nebyli zlatíčka, ale Shimeji by mu mohl projevit krapet víc důvěry.“

Remyuu seděl za klavírem a znuděně ťukal do kláves. Bylo mu jedno, že výsledná melodie je místy šíleně falešná.
Konečně chápal ten pocit, který v laciných německých filmech popisují jako zlomené srdce.
Bylo mu z toho všeho špatně.
Přejel prstem přes klaviaturu a na konci vyťukal jednoduchou melodii Malé noční hudby.
Nato si povzdechl, zavřel piáno a vstal od něj. Po křídle se povalovaly papíry s notami a texty a na nich si dávala šlofíka Darmošlapka. Remyuu jí chytil a něžně si ji přivinul na hruď. Ať už se nemuseli jakkoliv, v tuhle chvíli se Darmošlapka chovala jako vzorná kočka, která byla zrozena k tomu, aby se nechávala muchlat od svého páníčka se zlomeným srdcem.
„Co říkáš, Darmyno? Co bych měl dělat teď?“ zeptal se zamyšleně a poškrábal jí mezi ušima. Darmošlapka zívla a hlavou se mu přitulila k rameni.
Místo kočky mu odpověděl jeho telefon, který se v tom okamžiku rozezvonil.
Remyuu sebou trhl a nejistě přenesl plnou váhu kočky na jednu ruku, aby druhou mohl zvednout mobil z konferenčního stolku.
Nervózně se zahleděl na telefon a nevěděl, jestli se bát nebo doufat, že se ukáže Shimejiho jméno. Zhluboka se nadechl a podíval se na číslo volajícího. Lee Moon.
„Tady Remyuu,“ zabručel, když stiskl zelené tlačítko na přijmutí hovoru.
„Remyuu, kde jsi, zkouška nám začala před pěti minutami!“
Remyuu se ponuře zahleděl k nástěnným hodinám. Pět minut po páté. Tři dny poté, co se rozešli. „Hm, promiň.“
„Ať už jsi okamžitě tady!“ Lee Moon zněl vážně rozčileně.
„Lee Moone, já…“ Původně chtěl říct, že nemá náladu, ale pak se zarazil. Darmošlapka se mezitím probudila a začala si brousit drápky o košili na jeho rameni. To raději bude sedět doma a utápět se v depresi?
„…hned tam budu. Omlouvám se.“
„Koukej, ať jsi hned tady.“
„Neboj.“
Remyuu zastrčil mobil do kapsy džín a opatrně odložil Darmošlapku na gauč. Nato vyběhl do pokoje a ještě cestou si přes hlavu stahoval triko, které nosil na doma. Ze skříně vytáhl černou košili, natáhl si ji a o překot si zapínal knoflíčky. Z věšáku v předsíni strhl svojí koženou bundu, rychle si nazul tenisky a vyběhl z bytu.
Fajn. Možná, že se se Shimejim rozešli, ale to ještě neznamená, že kromě něj musí být zklamaní i další lidé. Teď se bude soustředit na Aloners. Protože těm to dlužil.
Udeřil do knoflíku výtahu a přitom si upravoval límeček.
Nesmíš se sesypat, Remyuu, přesvědčoval sám sebe. Nesmíš ukázat, jak moc tě to sebralo.

Shimeji seděl u barového pultu a zamyšleně hleděl na vzorek dřeva. V podniku byl klid. Přece jen bylo pondělí a tohle nebyla žádná zaplivaná hospoda. Shimeji to tam měl rád. Občas si tam chodili sednout se Sayuri nebo s Kamishiro, jen tak, dát si čaj a popovídat si.
Teď tam seděl, protože už to nemohl doma vydržet a potřeboval na vzduch. A nohy ho nějak zanesly až sem. Nevěděl, co tam dělá, ale to nevěděl poslední tři dny.
„Co si dáš?“
„Kdybych řekl láhev vodky, asi mi nepomůžeš, co?“
„Bohužel,“ zavrtěl hlavou Homura odložil utěrku, kterou osušoval právě umytou sklenici. „Tu by neprodali ani mě, takže z toho nic nebude.“
„Tak co bys mi doporučil na žal?“ nadhodil Shimeji ponuře a promnul si koutky očí.
„Slyšel jsem, že ses rozešel s Watanabem,“ řekl Homura, vytáhl zpod pultu sklenici a přešel k chladícímu boxu, který stál za ním. Vytáhl z něj jakousi láhev, otvírákem z ní sundal kovové víčko a obsah pomalu přelil do skleničky.
„Informace se v Tamayori šíří rychle,“ ušklíbl se Shimeji a byl rád, že sebou viditelně necukl při zvuku Remyuova příjmení.
„Rychleji než bys řekl.“ Homura k němu přisunul sklenici se světle žlutou tekutinou a loktem se opřel o bar pult. Podnik byl skoro prázdný a tak si mohl dovolit ten luxus dělat Shimejimu na nějakou chvíli barmanského poradce. Bral to jako jakés takés zpestření vcelku nudné směny.
„Jo. Rozešli. V pátek.“
„Proč?“
Shimeji se na něj zadíval a uvažoval, jestli mu to má říct. Neřekl to ani Sayuri a to to byla jeho sestra. Neřekl to ani nejlepší kamarádce. Ale Homura byl…
Homura a Nanami byli takový ideál, co se týkalo vztahu dvou kluků. Byli spolu sice jen něco přes rok, ale okolnosti, za kterých se dali dohromady a za jakých spolu vydrželi, způsob, jak se k sobě chovali, jak je všichni zbožňovali a jak se za svůj vztah nestyděli, to bylo něco, co člověk prostě nemohl neobdivovat.
„Šušká se, že mě podvedl.“
Homura se zamračil. „Šušká se? Takže to nemáš potvrzené?“
„Jo.“
„A proto jste se rozešli? Kvůli nějaké pomluvě?“
„Já… nevěřil jsem mu, ale nechtěl jsem se rozejít. To on odešel jako první.“
„Bezva. Takže oba dva obviňujete toho druhého. Fakt… bezva.“
Shimeji zavrtěl hlavou. „Co bys dělal ty, kdybys zjistil, že ti Nanami-kun zahnul?“
„Ale tys to nezjistil,“ odporoval mu Homura a odhrnul si z čela pramen hnědých vlasů. „Ty si to jen myslíš. Spoléháš na to, že nějaké klepy z Akabary jsou pravdivé. Kvůli tomu jsi nechal, ne pardon, kvůli tomu jste se společně rozešli s klukem, který se ti podle všeho dostal pod kůži víc než se ti líbí.“
Shimeji si přihnul ze sklenice a zkoumavě se na Homuru zadíval. „Odpověz mi popravdě. Co bys dělal, kdyby tě, čistě teoreticky, Nanami-kun podvedl?“
„Proč tě to zajímá?“
„Jen tak.“
„Tak se podívejme… tak začal bych tím, že bych zabil toho s kým mě podvedl. Ať už by to byl kluk nebo holka. A potom… nevím. Asi bych mu to odpustil.“
Shimeji překvapeně zamrkal. „Vážně?“
Homura přikývl. „A to neříkám jen tak do větru. Doufám, že se to nikdy nestane, ale kdyby náhodou… pokusil bych se to překousnout. Zažil jsem si toho s ním dost na to, abych si uvědomil, že jedna chyba jde odpustit.“
„Páni. Tomu říkám oddanost,“ pousmál se Shimeji. „Co to vlastně piju?“ zeptal se po té, co se znova napil ze sklenice.
„Ananasový džus. Vodka to není, ale pomáhá to.“
Shimeji si povzdechl a prohrábl si vlasy. „Dobře, tak co mám teď dělat?“
„Dopij to, jdi za ním, omluv se mu,“ pokrčil rameny Homura a upřel na něj zářivě zelené oči. Páni, pomyslel si Shimeji překvapeně, on je vážně hezkej. Nebyl to jeho typ, to ne, ale hezkej byl. V příští chvíli ale jiná část jeho podvědomí dodala: Ale Remyuu se mi pořád líbí víc.
„Nemůžu se mu jen tak omluvit.“
Homura pohoršeně mlaskl. „Ale no tak. Přece si tady nebudeš hrát na nějakou ješitnost.“
„Tohle nemůžeš pochopit,“ svěsil Shimeji hlavu.
Homura pohlédl na hodinky a povzdechl si. „Jestli budete oba trucovat, nic se tím nevyřeší.“
„Ale já nevím, co si o tom myslí on! Budu akorát za vola. Bůhví, jak vážně to se mnou vůbec myslel. Neobrátíš se o sto osmdesát stupňů jen tak ze dne na den. Ani mi neřekl, co ke mně vlastně cítí.“
„Víš, je takové pravidlo, že abys zjistil, co si jiní lidé myslí, popřípadě co cítí, musíš se jich zeptat. Nemůžeš to takhle odhadovat, Kaedo. Byl na holky, jasně, že mu chvíli bude trvat než se bude schopný vyslovit klukovi!“
„Tobě se to mluví… ty a Nanami-kun… u vás se to vyvinulo přes přátelství až po lásku. U nás se to moc rychle přehouplo ve vztah. Možná, že to je ono. Měli jsme se víc poznat.“
Homura se posměšně usmál. „Takhle to vůbec nebylo. Víš, jak jsem ho zezačátku nesnášel? Byl hrozný otrava, vetřel se mi do života, úplně mi ho obrátil vzhůru nohama. Pak jsem si začal zvykat. No a nějak… jsem si ho oblíbil. Rád to mezi náma přirovnávám k olivám. Když je ochutnáš poprvé, jsi si jistý, že už je nikdy nepozřeš, ale pak ti to nedá… a nakonec zjistíš, že je máš vlastně rád…“ V tom se Homura zarazil a zahleděl se ke vchodu, k němuž seděl Shimeji zády. Stačil mu jediný pohled na Homurovu tvář a bylo mu jasné, kdo vešel. Ten výraz, který měl Homura v očích pokaždé, když byl v Nanamiho přítomnosti se nedal přehlédnout.
„Ahoj,“ pozdravil Nanami a zavřel za sebou dveře. Rychle přešel k pultu a naklonil se přes něj, aby mohl Homuru políbit. „Za jak dlouho tady končíš, fešáku?“ zeptal se rozverně a posadil se na volnou stoličku vedle Shimejiho.
„Do půl hodiny mám padla. Počkáš na mě?“
„Když už tu jsem.“
Teprve tehdy si Nanami všiml Shimejiho. „Kaedo-kun! Tebe bych tady nečekal,“ řekl překvapeně a odhrnul si z čela uhlově černé vlasy.
„Jo, to asi nikdo. Každý očekává, že budu zalezlý doma, ale po třech dnech už mi to trochu lezlo na mozek.“
„Slyšeli jsme od Hibikiho, co se stalo. Mrzí mě to.“
Homura postavil před Nanamiho sklenici koly. „Zrovna jsme to tady řešili.“
„Vážně?“ Nanami vypadal překvapeně. „Někdo probírá vztahy s tebou, Seiji? To se divím,“ zakřenil se, ale Shimejimu bylo jasné, že jde jen o další láskyplné popichování.
„No dovol.“
Shimeji si skousl ret a v příští chvíli vstal, položil na pult bankovky a urovnal si mikinu. „Už půjdu,“ řekl a otočil se k východu. Homura a Nanami si vyměnili znepokojený pohled.
„Víš, co jsem ti říkal, Kaedo. Když budete oba trucovat, nic se tím nevyřeší.“
Shimeji jen přikývl a vyšel z místnosti. Homura si povzdechl a promnul si kořen nosu. „Někdy si tak říkám… že když jsme měli tolik problémů před tím, než jsme se dali dohromady, možná, že tohohle se vyvarujeme.“
Nanami se usmál. „Doufejme.“

>Helois< Takže ty ses vrhl na hraní a on byl pořád v depresi.
>Marionette< To já taky, ale já jsem měl cíl na který jsem se soustředil. On ne.
>Helois< To je smutný.
>Marionette< Jo, to je.

______________________________________________________________

Můj úžasný tumblr ♥

Dodatek autora:: 

Čauky mňauky, tak tu máme další kapitolu momentálně nepříliš veselé Marionette.
Ti dva jsou od sebe *fňuk* A tenhle díl je jen jejich čiré utrpení. Mňahahá.
Abych byla upřímná, konečně jsem se rozepsala. Je zajímavé, jak takový malý zvrat rozproudí povídku.
Na poslední scénu jsem se vyloženě těšila. Homura jakožto barman dává rady mladšímu sememu. A nemohla jsem si odpustit trochu toho HomuraNanami fluffu. Trošku cvrlikání na veřejném prostranství, nic nezvedne zhrzenému milenci náladu víc.
Nevím, koho je mi líto víc, jestli Remyua nebo Shimejiho... možná dkonce i toho Shimejiho, protože... no, protože proč se dzvíte v dalších kapitolách.
Huf, už nevím, co ještě dodat. Myslím, že tenhle díl mluví sám za sebe. Takže užijte si kapitolu a komentujte, hajzlíci ♥

4.925
Průměr: 4.9 (40 hlasů)