Marionette - Kapitola 36.

>Helois< Takže ty ses naplno věnoval vystoupení. A tvůj bojfrend, tedy bývalý bojfrend pořád depkařil?
>Marionette< On se z toho taky víceméně vyhrabal. Ale podle všeho jsem na tom byl líp já. Měl jsem směr a to mě nějak drželo nad vodou. Směr a kamarádi.
>Helois< Jak dojemné.
>Marionette< Taky si myslím.
>Helois< Asi se rozpláču.


„Už se těšíme na večer, Watanabe!“
„Na ten tvůj trapas si vezmu kameru!“
„Jako kdybys té ostudy už teď měl málo, co?!“
Madarame se zamračil a otočil se k hloučku svých spolužáků zády. „Ignoruj je, Myuurine. Nenech se jimi znervóznit.“
„Jako kdyby to šlo,“ zamumlal Remyuu mdle a hlasitě si povzdechl. Hlavu měl složenou na desce lavice a vypadal, jako kdyby měl každou chvíli umřít. „Už jsem dneska zvracel, kdyby vás to zajímalo.“
„To byla informace, kterou bychom oželeli,“ ušklíbl se Hibari a pleskl ho po hlavě sešitem na matematiku.
„Já jen, abych vám připomněl, jak jste říkali, že určitě zvracet nebudu. Tak pro pořádek. Ano, zvracel jsem. A to je to představení až za osm hodin. jak budu vypadat v půl osmý, to si raději nechci ani představit,“ dodal pochmurně.
Byl pátek, den D. Vystoupení mělo začít přesně v osm večer, ale Remyuu měl v plánu vyrazit do divadla hned po škole. Byl neuvěřitelně nervózní a chtěl si některé kousky ještě procvičit.
„V půl osmý tam dorazíme my, tak se nám můžeš přijít ukázat,“ řekl Madarame s úsměvem, ale Remyuu se na něj jen zaškaredil.
„Bezva.“
„No tak, Remyuu, nebude to tak zlý. Budem tam jen my a Kamishiro.“
„A tvoji kmotři.“
„A Ichigatův přítel.“
„A jeho sestra.“
„A tvoje máma.“
„A polovina naší školy.“
„A asi ještě dvě stě padesát dalších lidí.“
Remyuu zděšeně vytřeštil oči. „Moc nepomáháte, kluci.“
„Promiň,“ pokrčili oba dva jeho nejlepší kamarádi svorně rameny, Remyuu však viděl, že líto jim to není ani trošičku. Znovu si povzdechl a prohrábl si tmavé vlasy.
„No tak, jsi Marionette, ne? Zpívat podle všeho umíš. Alespoň Kamishiro to tvrdila. Docela tě zbožňuje. Žárlil bych, kdyby tě zároveň nesnášela.“
„Ale tady jde o zpěv na živo. K tomu ještě tancovat a hrát. A to v kalhotách, které mám o dvě čísla menší…“ zavrtěl hlavou Remyuu a poraženě se opřel čelem o chladné dřevo své lavice.
„Watanabe-kun?“ ozvalo se mu za zády náhle.
Všichni tři se ohlédli. Stály tam dvě jejich spolužačky, které vždycky měly Remyua za blbečka. Jedna z nich byla zástupkyně třídy.
„Ano, Chihiro-san?“ zeptal se Remyuu nejistě. Nevěděl, co má čekat. Tyhle holky na něj vždycky koukaly jako něco, co právě vylezlo z kanálu. A on se jim vlastně moc nedivil.
„Hodně štěstí,“ řekla Chihiro, aniž by třeba jen na okamžik zaváhala.
„He?“ Remyuu se nechápavě zamračil.
„Na večer. Hodně štěstí. Sehnaly jsme poslední lístky, takže místa nemáme nic moc, ale snad uvidíme alespoň něco,“ vysvětlila s úsměvem Chihiro. Remyuu zesinal.
„Jo. Jasně. Díky,“ přikývl. Myslel, že si Madarame a Hibari dělají legraci, co se týče té poloviny školy. Ale jak to tak vypadalo, možná to docela trefili.
To mu teda na sebevědomí nepřidá.
„Stejně je to docela překvapení, že zrovna ty ses přidal k Aloners,“ řekla Chihiro.
„Všechny je to pro nás šok,“ zazubil se Madarame pobaveně a opřel se loktem o roh Remyuovi lavice. Remyuu po něm šlehl podrážděným pohledem.
„Moc jsem se tím nechlubil,“ vysvětlil.
„No, uvidíme, jak si večer povedeš.“ Na to se Chihiro otočila a společně se svou kamarádkou zamířily opět ke svým místům.
„Ou,“ zamumlal Remyuu a nasucho polkl. „Takže půl školy? Všichni moji známí a ještě dvě stě padesát lidí jako bonus? Bezva. To zvládnu.“
„Vážně?“
„Jo. Teď mě ale na chvíli omluvte.“
„Jdeš zvracet?“
„Jak jsi to uhádl?“
„Tak nějak jsem to odhadl z barvy tvého obličeje.“
Remyuu si promnul spánky a v duchu zaklel. „Tohle bude dlouhý den.“ A netušil, jak moc dlouhý.

Shimeji se mračil na misku ovoce, která ležela uprostřed kreslírny na nízkém stolečku, jako kdyby mu provedla nějakou křivdu. V rukou pevně svíral tužku a její hrot si soustavně ulamoval tím, jak jí poklepával o okraj stolu.
Nemohl se soustředit. A nechtěl si přiznat, čím to je.
Uslyšíš mě na představení. To mu řekl. Poprvé naživo. Na představení.
Ale nestihl to.
„Shimeji!“
Pokazil to. Všechno. On. Měl dost času na přemýšlení a došlo mu, že za to vážně může on. Neměl věřit nějakým pomluvám. Neměl drby upřednostňovat před Remyuem. Ale teď už bylo pozdě na to, aby litoval svých chyb. Jistě, měl by se Remyuovi omluvit, ale ten vypadal dost vytočený a tak… to nechal tak, jak to bylo.
„Shimeji!“
I kdyby se mu omluvil, Remyuu měl dostatek sebeúcty, aby se k němu nevrátil. Shimeji sám by to neudělal, kdyby se role obrátily.
„Hej, Shimeji!“ V příští chvíli ho do zátylku udeřil hřbet knihy.
Překvapeně vyjekl a div, že si nerozrazil čelo o lavici. Odložil tužku a promnul si hlavu.
„Au, za co to bylo?“ ohlédl se popuzeně. Kamishiro si založila ruce na prsou a ušklíbla se.
„Snažím se s tebou navázat kontakt už asi deset minut, ale podle všeho jsi byl zahloubaný sám do sebe,“ řekla a sarkasmus s jejího hlasu přímo odkapával.
„Proč jsi mě tak nenechala?“ odfrkl si Shimeji a znovu se sklonil k papíru. Zaškaredil se na napůl dokončenou kresbu misky s ovocem a sáhl po gumě.
Kamishiro si povzdechla a přitáhla si k němu židli. Kromě nich byla v ateliéru jeho Kuriri a jeden prvák, který stejně jako Shimeji soustředěně kreslil zátiší s ovocem.
„Víš určitě, že dneska večer nechceš jít s náma?“ zeptala se a upřela na něj zelenohnědé oči. Shimeji neměl dost odvahy, aby jí pohled oplatil. Místo toho se zadíval na hrušku, která se mu zcela očividně vysmívala svým nepřirozeným a téměř nenakreslitelným tvarem.
„Kamishiro, pořád jsem z toho trochu špatnej. Myslíš, že by mi pomohlo ho sledovat dvě hodiny na jevišti?“ zeptal se kousavě a odfoukl z papíru gumové drobečky.
„Možná by ti bylo líp, kdybys za ním šel a všechno to vyřešil,“ nadhodila Kamishiro. Už před týdnem vzdala svou snahu chovat se k Shimejimu opatrně, aby náhodou neranila jeho city. Viděla, že to nemá cenu.
„A co bych vyřešil?“
„Třeba celé to nedorozumění?“
„Kamishiro, to je… složitý. Prostě složitý.“
„Oba dva si dlužíte omluvu. A pak by to třeba bylo zase jako dřív. Vždyť ho máš pořád rád, ne?“
Shimeji poraženě odložil tužku podruhé a zamračil se. „A proč ty se o to tak staráš? Vždyť ho nemáš ráda! Byla jsi uražená bůh ví, jak dlouho, když jsi zjistila, že spolu chodíme. A najednou mě tady tlačíš do toho, abych se s ním dal zase dohromady? Nechápu tvojí logiku.“
„Jo, to já občas taky ne,“ připustila Kamishiro a poupravila si čelenku. „Ale ty jsi můj nejlepší kamarád. A nelíbí se mi, že se pořád užíráš.“
„Budu v pohodě. Prosím tě, není to můj první rozchod. Zase si někoho najdu. A pokud chceš, najdu si někoho, koho budeš nenávidět ještě víc.“
„Není to tvůj první rozchod, ale je to první rozchod, který tě skutečně mrzí,“ řekla Kamishiro chladně. Shimeji si znovu odfrkl a opět se zahleděl k zátiší.
„Co ty o tom víš?“ Nechtěl na ní být zlý, ale měl pocit, že se topí ve vlastní žluči a nemohl si pomoct. Prostě se potřeboval na někom vybít.
„Jak chceš! Mě to vlastně může být fuk. Vždyť jsme jenom nejlepší kamarádi a já ti chci pomoct! Jak bych o tom mohla něco vědět. Víš, co, Shimeji? Jdi do háje. A vrať se až dostaneš rozum!“ Kamishiro prudce vstala, odsunula židli, mávla na Kuriri, že odchází a bez rozloučení vyšla z ateliéru, přičemž nezapomněla pořádně bouchnout dveřmi.
Shimeji si z čela odhrnul pramen zrzavých vlasů. Bezva, takže teď se pohádá i s nejlepší kamarádkou. Lepší už to snad ani být nemůže.
Po dvaceti minutách opustil ateliér i onen prvák a Shimeji s Kuriri ve třídě osaměli. Právě dokončoval poslední stíny na banánu, když se profesorka zvedla a pomalu přešla za jeho židli tak, aby mu přes rameno viděla pod ruce.
„Zlepšuješ se, Shimeji. Dřív ti takováhle práce trvala několik hodin a teď ji máš za hodinku hotovou. Řekla bych, že přijímačky na akademii zvládneš levou zadní.“
„Děkuju.“
„Ty práce taky stihneš dodělat a myslím, že budou ještě lepší, než ty první.“
„Říkáte to, jako kdyby mi tím udělal laskavost.“
„Koho myslíš?“
„Však víte… Remyuu.“
Kuriri zavrtěla hlavou. „Možná, že udělal. Co myslíš ty?“
Shimeji se na ní nechápavě zadíval, ale setkal se jen s jejím zkoumavým pohledem. Taskže takhle to je? Všichni stojí na jeho straně? Dokonce i Kamishiro a Kuriri? Kde je nějaká spravedlnost?
„Nevím,“ zavrtěl hlavou.
„Myslím, že toho momentálně nevíš víc, Shimeji. Tak trochu tápeš, nemám pravdu?“ nadhodila Kuriri a dál na něj upírala ten pohled, který se v jejich rodině dědil, protože se stejným výrazem její bratr vždycky pozoroval Remyua, když se mu pokoušel promluvit do duše.
„Možná trochu. Je to teď všechno trošku… na nic.“
„Víš, nejdřív si musíš udělat jasno, jak to máš sám se sebou. Pak můžeš začít přemýšlet o dalších věcech.“ Kuriri sáhla do kapsy a vytáhla úzký proužek červeného papíru. „Tumáš. A jestli chceš moje doporučení k talentovkám, koukej tam jít.“
„Co to je?“ zamračil se Shimeji nechápavě a vzal papírek do ruky. Byl přeložený napůl, takže ho musel otevřít, aby si mohl přečíst, co je na něm napsáno.
Chvíli na lístek tiše zíral.
„To byl Kamishiřin nápad?“ zeptal se suše.
„Překvapivě ne. Moje iniciativa. Ale Mai má pravdu. Už se na tebe nedá koukat. Jestli tam půjdeš, některé věci si možná urovnáš. A hlavně, ty i Mai jste tam taky pomáhali, ne? Nechceš vidět, jestli ta práce stála za to?“
„Proč vlastně děláte učitelku? Mohla byste být terapeutka. Nebo bachařka,“ ušklíbl se Shimeji kysele a nejistě lístek opět přeložil a zasunul si ho do náprsní kapsy školního saka.
„To je asi kvůli tomu, jak moc miluju děti,“ odpověděla Kuriri, pokrčila rameny a vrátila se ke své katedře.
„Jo, to bude tím.“
Shimeji opět roztřeseně sáhl do kapsičky a znovu vytáhl ten nevinný kus papíru. Takže dneska večer. Konečně ho uvidí zpívat…

„Dva, tři, krok, na schody, pět, šest, otočka… pozor, Lee Moone, pomaleji, ať se tam nezabiješ!“
„Mrkněte se někdo na ten levý reprák, nějak to tam šustí!“
„Kdo jste odnesli ten kýbl? Musí stát rovnou tady za tím závěsem!“
„Shiemi! Shiemi, pojď to sem fofrem zašít, rupnul nám tady šev!“
„Okej, okamžitě mi sem přineste ty štafle, nebo už někoho vážně střelím do hlavy.“
„Hlavně nikdo nesahejte na ten stolek, teď jsem ho slepil a musí to čtvrt hodiny schnout!“
„Rogere! Kde je Roger?! Kde je krucinál Roger? Rogere, ty grázle jeden dlouhovlasej! Nakluš okamžitě sem, nebo uvidíš…!“
U Aloners vládlo něco, co se dalo nazvat jenom absolutním, ale přesto dokonale organizovaným chaosem. Každý totiž přesně věděl, co má dělat, ale přitom se pletl pod nohy všem ostatním. To mělo za výsledek, že všichni byli vystresovaní, naštvaní a nic se nestíhalo.
Remyuu měl naštěstí za úkol jen si s Lee Moonem vyzkoušet poslední scénu, na již stabilní konstrukci. Ale i tak to bylo něco. Pět metrů nad zemí bylo pořád pět metrů nad zemí a zábradlí bylo jen z jedné strany plošiny. Když se nahoře míjeli, vždycky si museli dát pozor, aby do sebe nenarazili. Bedňáci měli ovšem práce až nad hlavu, protože ačkoliv se podle jejich slov vše podařilo dokončit už včera, nic vlastně hotovo nebylo.
Shiemi, hlavní kostymérka, zapošívala a dokončovala kostýmy, které technicky vzato měli být už všechny hotové. Remyuu se třásl strachy, že mu zase zúží nějaké kalhoty.
Ale hodina pravdy se pomalu blížila a nervozita minutu od minuty stoupala. Hlavně u Remyua. Nebyl jako jediný z Aloners zvyklý na veřejné vystupování. Všichni členové alespoň jednou vystupovali v nějaké hře, ale Remyuu byl vždycky schovaný za avatarem Marionetteho. Navíc věděl, že v hledišti bude spousta lidí, kteří by mu přáli leda neúspěch. A to nebylo něco, co by člověku zrovna zvedlo náladu.
„Jsi v pohodě?“ Lee Moon zkoumavě hleděl na svůj odraz v zrcadle a cenil na sebe zuby, jako kdyby chtěl zkontrolovat, že v nich nemá kus špenátu.
„Ani ne,“ zamumlal Remyuu, když se vypotácel z jedné kabinky záchodů a mátožně přistoupil k umyvadlu, jehož okrajů se pevně chytil.
„Kolikrát už jsi dneska zvracel?“ zeptal se Lee Moon, zatímco Remyuu si myl obličej studenou vodou.
„Tohle bylo počtvrté. A vzhledem k tomu, že teď už nemám co, řekl bych, že to tak stačilo.“ Vykloktal si a otřásl se.
„Takhle nervózní jsem už pěkně dlouho nebyl.“
„Já to měl před prvním vystoupením stejný.“
„Cos tam hrál?“
„Muže dva. Měl jsem tři věty a celkově jsem byl na jevišti asi pět minut.“
„Super. To je skoro to samé…“ ušklíbl se Remyuu a odhrnul si vlasy z čela.
„Neboj, časem si zvykneš. Pak už to budeš brát jako zábavu a ne jako popravu.“
„To jsem teda zvědavý.“
Vyšli ze záchodů a zamířili do zákulisí. Jejich přípravy na samotný výstup měl začít skoro hodinu před začátkem, protože oba neměli zrovna jednoduchý kostým na oblékání a navíc měli mít ke každému kostýmu jinak udělané vlasy.
Minuli dvojici bedňáků, kteří se pokoušeli dohromady smontovat ozdobné zábradlí, které mělo oddělovat jeviště od diváků až došli až do šatny, kde seděl zbytek souboru.
„Dozvracels?“ zeptal se ho Roger s potutelným úsměvem na tváři. Remyuu se na něj jen zamračil a svezl se na ošoupanou pohovku vedle Uedy.
„Můžu snad za to?“
„Jestli nebudeš zvracet i na jevišti, tak je mi to vcelku jedno,“ pokrčil rameny Roger a hned za to schytal pohlavek od Kyouko, která seděla vedle něj.
„Nech ho, chudáka,“ okřikla ho.
„Dík, Kyouko.“
Remyuu si povzdechl a zahleděl se na hodinky. Dvě a půl hodiny do začátku. Musíš se na to dívat z lepší strany. Bude tam sice spousta lidí, kteří na tebe budou bučet, ale zároveň tam jde dost lidí, kteří tě podpoří. Madarame a Hibari, Ichigata, Yoshino, Shintaro, jeho máma, Kamishiro… Promnul si spánky a zaúpěl.

„Dlouho jsme se neviděli.“
„Díky bohu za to, vzhledem k tomu, za jakých okolností jsme se viděli naposledy.“
Hibari i Tetsuhiro si vyměnili významný pohled. Madarame se jen na oba zamračil. Všichni tři stáli před vchodem do divadla. Už se pomalu stmívalo a budova zářila do tmy jako maják. Vstupní dveře byly otevřeny dokořán a lákaly návštěvníky dovnitř. Nápis na kase však hlásal Vyprodáno.
„Kde máš bráchu?“ zajímal se Hibari, který se sám v jednom kuse rozhlížel, jestli už nejde Kamishiro.
„Nakonec jde s Homurovic klanem,“ zakřenil se Tetsuhiro. „Což mi připomíná… dorazí ten Remyuův Shimeji?“
Hibari zavrtěl hlavou. Tetsuhiro chápavě přikývl a rozhodl se to dál nerozebírat. „Možná bychom měli jít dovnitř, ne?“ navrhl po chvíli nejistého ticha.
„Klidně jděte, já tu ještě potkám na Kamishiro.“
Rozloučili se a Madarame s Tetsuhirem zamířili dovnitř. Tetsuhiro ho chytil za ramena a přitáhl si ho k sobě. Madarame se zasmál, ale neprotestoval. Hibari si povzdechl. Z hloubi duše Remyua obdivoval. I přesto, že byl pořád smutný z toho rozchodu, dokázal na sobě pracovat a pomohl Aloners zachránit jejich představení. Musel překonat sám sebe a to bylo něco, co si zasloužilo obdiv.
„Co se děje, Hibari?“
Hibari se ohlédl. Právě přicházeli Shintaro, Ichigata, Yoshino a k Hibariho překvapení i Kuriri. „Jen čekám na Kamishiro.“
„To je ta tvoje přítelkyně? Kdo by to řekl, Hibari-kun a jedna z tvých nejlepších studentek, viď, sestři?“ usmál se směrem ke své mladší sestře, která se netvářila tak nadšeně jako on. Kývla na Hibariho a neodpověděla.
„Ty máš zase náladu, Kuriri. No tak, divadlo. Měla by ses těšit. Jestli ti to udělá radost, můžeš si na Myuurina zabučet,“ dodal, když si jejího otráveného výrazu všiml. Ichigata pohoršeně mlaskl, Yoshino ale jen pokrčil rameny. „No co? Ani bych se jí nedivil.“
„Já myslel, že s váma přijde i Remyuova máma.“
„Dorazí později,“ řekl Shintaro a stáhl si z očí brýle, aby si je mohl vyčistit o okraj trička.
Hibari přikývl. Aspoň, že ta dorazí. Remyuu byl rád, že jeho matka dorazí a bude jí moct poprvé ukázat, co v něm je. Čtveřice prošla okolo Hibariho dovnitř. Lidí pomalu přibývalo. Hibari si prohrábl vlasy a v duchu popřál Remyuovi hodně štěstí. Ano, dělal si z něj legraci, že je nervózní, ale když viděl, kolik lidí přišlo, samotnému se mu dělalo špatně při pomyšlení, že by měl vylézt na jeviště.
Konečně se zpoza rohu vynořila Kamishiřina postava. Když si všimla čekajícího Hibariho, usmála se a přidala do kroku.
„Ahoj,“ pozdravila ho a rychle ho líbla na tvář. „Jdeme dovnitř?“
Hibari přikývl a jako gentleman jí nabídl rámě. Kamishiro se usmála a zavěsila se do něj. Společně vešli dovnitř, prošli halou a u vchodu do sálu ukázali postarší dámě své lístky. Ta si je pečlivě prohlédla, odtrhla jejich konce a vrátila jim je.
„Jaká máme místa?“ zeptala se Kamishiro a zahleděla se na lístek. Kupoval je Hibari a ona jej do ruky dostala až teď.
„Devátá řada, uprostřed. Myslím, že to jsou docela slušná místa,“ odpověděl Hibari, když došli k řadě s číslem devět. Pomalu se prodírali ke svým místům, přičemž se každému omlouvali, jak jim nechtě pošlapali špičky. Když konečně dosedli na dvě volná místa vedle Madarameho (protože Tetsuhiro si kupoval lístky zvlášť a seděl jinde), mohli se pořádně rozhlédnout. Už bylo skoro plno.
Hibari se na sedadle obrátil a mávl na Ichigatu, Yoshina a Shintaro, kteří seděli dvě řady za nimi.
„Jsem zvědavá, jak si Myuurin povede…“ zamumlala Kamishiro, když jí Madarame podal program. Z bodnutím na hrudi se zadívala na návrh, který před měsícem nakreslil Shimeji. Otočila na rubovou stranu a zahleděl se na dolní roh, kde byl podepsaný. Shimeji se na své obrázky vždycky podepisoval katakanou, jako kdyby byl dítě z mateřské školy. Smutně se pousmála a program otevřela a začetla se do něj.
Kdyby se ještě chvíli rozhlížela, mohla si všimnout postavy, která nenápadně prošla dveřmi a zamířila do jedné ze zadních řad.
Jeden z přítomných si jí však všiml.
Kuriri se na svém sedadle otočila o sto osmdesát stupňů a když si pohybu u dveří všimla, ušklíbla se. Jako kdyby to nečekala.
V příští chvíli se ovšem zhasla světla a ona, stejně jako zbytek sálu, obrátila pozornost k jevišti.
A show mohla začít.

>Helois< Oooo, takže ten tvůj bojfrend tam dorazil?
>Marionette< Jo, ale já jsem o tom neměl ani tušení. Nikdo kromě Kuriri si ho nevšiml.
>Helois< Stejně je to hezký.
>Marionette< Že jo. Strašně mě to dojalo, když jsem se to dozvěděl.