Marionette - Kapitola 38.

>Marionette< To jsem měl. Ukázal jsem všem, že i když jsem gay, mám něco, co jen tak někdo neumí.
>Helois< Tomu říkám přístup.
>Marionette< Tak co jiného mi zbývalo?
>Helois< Mohl jsi třeba upadnout do deprese. To je velice elegantní řešení.
>Marionette< Ale ne zrovna slučitelné s obyčejným, poklidným životem.
>Helois< A být gay, to je slučitelné s obyčejným, poklidným životem?
>Marionette< Máš bod.


„Koukám, že ti zase stouplo sebevědomí.“
„A ty se mu divíš, po tom, co předvedl v pátek?“
„Jen aby se z toho nenafoukl…“
„Mohli byste toho vy dva nechat?“
Remyuu se ale i přes uštěpačné poznámky svých nejlepších kamarádů zakřenil. Pořád cítil, jak ho v hrudi hřeje vzpomínka na páteční večer. Byl to jeho triumf. Bylo to to, co potřeboval. Zase se cítil na koni. A bylo mu jasné, že je to na něm poznat na první pohled.
Prošli školní branou a minuli hlouček, v němž kdysi postávali každé ráno společně se svojí partou, aniž by vůbec zpomalili. Z hloučku se neozvalo ani pípnutí. Nějak jim po pátku sklaplo. Všichni šli do divadla s tím, že v pondělí budou mít další důvod, proč se do Remyua strefovat. On jim ho ovšem nedal. Zato dal všem ostatním důvod ho mít zase o něco raději.
Protože Remyuu jednoduše překonal všechna očekávání.

Remyuu vyšel z divadla s tak podivně povznášejícím pocitem, že by ho leckdo mohl podezřívat, že si před odchodem dal jointa. Vlasy měl rozcuchanější než kdy jindy, navíc v nich měl zbytky gelu, takže si přes hlavu pro jistotu přetáhl kapucu tmavě modré mikiny. Nadhodil si tašku výš na rameno a zamířil k místu, kde se měl potkat s mámou, Ichigatou a Shintarem.
Vyšel zpoza rohu a hned v příští chvíli ho málem srazila k zemi Kamishiro.
Remyuu zavrávoral, když ho popadla okolo krku a objala. To byla už čtvrtá holka během jednoho večera. Proč si to ty holky šetřily až na dobu kdy o sobě zjistí, že je gay?
Pokud měl Remyuu náladu jako kdyby si dal nějakou omamnou látku, nevěděl, jak by potom popsal Kamishiro. Nebyla schopná ze sebe vydat jedinou souvislou větu, dokonce ani pořádně artikulované slovo.
Hibari, který stál opodál, si jen založil ruce na hrudi a protočil oči. Madarame vedle něj se šklebil jako sluníčko.
„Hibari, mohl bys ze mě prosím tě sundat svojí přítelkyni? Docela bych to ocenil vzhledem k tomu, že ještě před nedávnem mě chtěla zabít,“ zeptal se Remyuu nejistě. Kamishiro se od něj odtáhla a vypadala, že má co dělat, aby se na něj nevrhla znovu. Hibari ji jemně vzal za ramena a od svého nejlepšího kamaráda ji odtáhl. „A to jsi vedle ní nemusel sedět celé představení. Málem mi rozdrtila ruku.“ Povzdechl si a jemně Kamishiro sevřel ramena.
„Za chvíli nás přijede vyzvednout Junova máma, ale tihle dva sentimentální blonďáci ti ještě chtěli sdělit své dojmy dokud je mají v čerstvé paměti,“ řekl. Madarame se po něm při zvuku svého jména popuzeně ohlédl, ale nakonec jen pokrčil rameny. Zřejmě uznal za vhodné to pro jednou nechat bez komentáře.
„Ale jinak jsi byl fakt dobrej,“ dodal Hibari.
Madarame přikývl. „Kdo by to do takového budižkničema řekl,“ řekl pobaveně.
„Říkal jsem vám, že nejsem tak úplně marnej,“ přitakal Remyuu a rozhodil rukama, jako kdyby chtěl zdůraznit to Však jsem vám to říkal.
„Kdo by ti ale věřil, po tom všem, že ano,“ povytáhl Hibari obočí.
„Já bych si to nevěřil.“
V tom se ozvalo zatroubení a ke krajnici zahnulo černé auto. Remyuu zamával na Junovu matku, která seděla za volantem. „Nechceš svézt?“ zeptal se Madarame, když mířili k autu. Remyuu však zavrtěl hlavou. „Vezme mě máma.“
Hibari gentlemansky otevřel Kamishiro dveře a nechal ji posadit se. „Proberem to v neděli u nás, jasný? Ne, že se z toho vyvlékneš.“ Naposledy na něj mávl, načež obešel auto a sám nastoupil z druhé strany.
Remyuu pokračoval podél divadla. Už byla tma a cestu mu osvětlovalo jen oranžové světlo pouličních lamp. Pomalu se blížilo léto a tak se oteplovalo. Vanul mírný vánek, který byl na Tamayori až překvapivě osvěžující. Remyuu se vyhnul široké prasklině v chodníku, tiše si broukajíc melodii svého posledního sóla.
Když došel k hlavnímu vchodu, jeho matka i kmotři už na něj čekali. Z divadla se pořád pomalu trousili dvojice nebo celé skupinky lidí, kteří nahlas diskutovali o tom, co se jim na hře líbilo. Remyuu mávl na skupinku spolužaček a zamířil k mámě.
„Tak co?“ zeptal se, když došel až k ním, a nervózně se usmál.
„Ty jsi ale trouba, viď?“ povzdechla si jeho matka unaveně. Remyuu nechápavě zamrkal. „Ty si umíš takhle zpívat a ani nekvákneš? Vážně…“ Otočila se na Ichigatu a Shintara. „Jak jste mi to dítě vychovali?“ zeptala se jich a na tváři se jí konečně objevil úsměv.
Remyuu si oddechl. Na chvíli se vážně lekl, co má jeho máma za problém.
„Chceš jet rovnou domů, nebo se cestou stavíme ještě někde na jídle?“ nadhodila a urovnala mu kapuci.
„Domů, prosím. Jak říkala Kyouko. Vysprchuju se a zalezu rovnou do postele,“ řekl Remyuu unaveně a protáhl se.
„Dobře,“ přikývla paní Watanabe a urovnala si vlasy. „Co vy tři?“ otočila se na Shinatara, Ichigatu a Yoshina.
„My jsme tu pěšky. Dojdem to,“ mávl rukou Ichigata a Yoshino hned přitakal.
Remyuu protočil oči. „Vy dva jste jak randící středoškoláci.“ Shintaro se pobaveně zasmál.
„A já si říkal, jestli je to jen můj pocit a nebo se mi nejlepší kamarád transformoval v žáka nižší střední, co se poprvé zamiloval,“ ušklíbl se. Ichigata se zatvářil uraženě, i když věděl, že je to vlastně pravda. Chovali se s Yoshinem jako čerstvý pár, ale už spolu byli několik měsíců.
„Raději vyrazíme, než se dočkáme ještě nějakého víc ponižujícího přirovnání,“ rozhodl nakonec Yoshino, chytil Ichigatu za ruku a vyrazil ulicí směrem k domovu. „Mějte se,“ zavolal ještě než zmizeli za rohem.
„Vůbec se Ichigovi nedivím, že si myslel, že je mu osmnáct,“ zahučel remyuu unaveně a usmál se. I když jemu a Shimejimu to nevyšlo, těm dvěma to přál už jen protože si Yoshina chtě nechtě oblíbil.
„Cože?“ podivila se paní Watanabe. Remyuu sebou trhl a rychle zavrtěl hlavou.
„Ale nic. Vůbec nic.“ Jeho máma přece nemusí vědět o všem, co se tam dělo, když nebyla doma.
Všichni tři zamířili k autu, které bylo zaparkované o ulici dál. Ve chvíli, kdy zmizeli za rohem, z divadla vyšel Shimeji. Tak moc chtěl za Remyuem jít a vykřičet na něj, jak moc mu chybí, ale během vystoupení si uvědomil něco, co mu mělo dojít už dávno.
Že Remyuovi pomohl se změnit. A možná že to bylo všechno k čemu ho Remyuu potřeboval.

Pro Remyua to byl po dlouhé době den, kdy byl ve škole víceméně rád. Každou chvíli za ním někdo přišel s gratulací nebo mu jen říct, jak se mu představení líbilo. Ani nepamatoval, kdy se na něj usmívalo tolik lidí. Dokonce i Kuriri se zdála že na ní jeho výkon udělal dojem.
A tak to šlo dál. Remyuu si pořád připadal, jako v transu. Nemohl uvěřit, že je to skutečnost. A obzvlášť tomu nemohl uvěřit ve čtvrtek. Protože čtvrtek po jeho vystoupení to bylo poprvé, co poprvé mluvil se Shimejim od té doby, co se rozešli.
Shimeji si na něj počkal před školou. Remyuu vyšel ze školy jako vždycky s Madaramem a Hibarim a když došli až k bráně, chtěli ho minout. Remyuu se na něj ani podíval, protože i když dokázal zpívat před plným sálem, tohle na něj bylo pořád trochu moc.
Shimeji ztěžka polkl a nadechl se.
„Remyuu?“
Remyuu sebou při zvuku svého jména trhnul. Ne. Ne. On tam čeká na něj. Ne na Kamishiro, jak si původně myslel. On. Tam. Čekal. Na. Něj.
Hibari a Madarame si vyměnili překvapený pohled.
„Můžu na chvíli…“ začal Shimeji nejistě a sám nevěděl, kam s očima.
Remyuovi kamarádi však měli dost rozumu aby se klidili z bitevního pole dřív, než boj vypukne. „June, teď jsem si vzpomněl, jak jsi říkal, že něco potřebuješ zařídit…“
„Jo, jasně. Už jsem tam měl dávno být.“
„Jdu s tebou. Uvidíme se zítra, Myuurine.“
Mistři v organizovaném ústupu, pomyslel si Remyuu, když mu zmizeli ze zorného pole za školní branou. Chvíli na ní ještě upíral pohled, než sebral všechnu odvahu, která mu zbyla a stočil oči k Shimejimu.
„Ahoj,“ řekl se staženým hrdlem. Sám se divil, že ze sebe dostal artikulované slovo a ne jen zakňourání.
„Tohle je hodně trapný, co?“ zamumlal Shimeji a promnul si krk. Remyuu si nervózně odhrnul pramen vlasů z čela a upřel oči na Shimejiho ruce, v nichž svíral několik učebnic, protože věděl, že na pohled do tváře vážně nemá.
„Jsem rád, že to není jen můj pocit,“ přikývl.
„Jen… jen jsem… se ti chtěl omluvit.“
Remyuu sebou škubnul, jako kdyby dostal ránu od statické elektřiny. Shimeji si toho všiml, ale i přesto pokračoval. „Udělal jsem hloupost a… zním jako kdyby mi tuhle řeč psal scénárista béčkové telenovely.“ Shimeji sám nad sebou nechápavě potřásl hlavou. Remyuu se chtě nechtě zasmál.
„Trochu,“ přitakal a zvedl oči, takže teď se díval někam za Shimejiho.
„Ale… no asi to bez trochy těch klišé průpovídek nepůjde.“
„Ohrom mě,“ ušklíbl se Remyuu, který si v tu chvíli vůbec neuvědomil, co dělá. Jeho rty ta slova zformovala rychleji než mozek stihl zasáhnout.
„Nevěřil jsem ti. Uznávám. Věřil jsem raději těm řečem. Nebudu se vymlouvat. Prostě to tak je. A teď toho lituju. Ptal jsem se sám sebe, jaký argument vlastně svědčí v tvůj prospěch…“
Remyuu se zamračil. „A?“ zeptal se, protože si nebyl jistý, co bude pokračovat.
„Měl mi stačit jeden. Že tě miluju. A zdůrazňuju ten přítomný čas.“
Remyuu překvapeně vzhlédl a tentokrát se střetl se Shimejiho zkoumavým pohledem. Cítil, jak se mu pomalu ale jistě zrychluje tep. To ne, pomyslel si zoufale. Už jsou to tři týdny. To už bych se přes to mohl trochu přenést, přemlouval vlastní srdce.
„Miluju tě,“ zopakoval Shimeji klidně. „Ale nechci po tobě, aby ses ke měn vracel. I když bych za to byl rád, samozřejmě. Ale chápu, jestli mi to neodpustíš. Být tebou, asi bych se na sebe vykašlal,“ dodal popravdě.
Remyuu se smutně usmál. „Shimeji, já… za ty měsíce, co jsem s tebou byl… jsem přišel o tolik věcí. O kamarády, o popularitu, o respekt. Víš, jak moc ponižující bylo, když jsem si to uvědomil?“ Remyuu si prohrábl tmavé vlasy a pokračoval. „Ale zase jsem se naučil, že se nemám stydět za to, co jsem. I když bych to dřív nebral jako něco, na co bych měl být pyšný. Jsem gay. Jsem zpěvák. Jsem vegetarián. Jsem fakt dobrej v matice. A mám okolo sebe úžasné lidi, kteří mě respektují a kteří mě mají rádi i když to všechno ví. A to mi došlo až když jsme se rozešli.“
„Má to být ne?“ zeptal se Shimeji.
Remyuu pokrčil rameny. „Já nevím. Nevím jestli ve mně vidíš to, co ostatní. A nevím, jestli si to budu uvědomovat i když se k sobě vrátíme.“
„Je ti doufám jasné, že za tuhle tvoji řeč tě budu milovat ještě víc?“ pousmál se Shimeji sklesle. Remyuu mu nesmělý úsměv oplatil.
„Teď se k tobě nechci vracet. V tuhle chvíli ne. Ale…“
„Ale?“
„Možné ale.“
„Mám rád možná ale.“
„To věřím.“
Nastala chvíle trapného ticha. Remyuu si připadal jako kdyby ho to trhalo na kusy. Dilema všech dilemat. Tohle prostě nemělo správné řešení.
„Takže…“ začal Shimeji rozpačitě a přešlápl z nohy na nohu.
„Takže?“
„Takže tohle je ne s možným ale.“
„Jo. Tohle je ne s možným, i když dost nepravděpodobným ale,“ přikývl Remyuu.
„Omluva přijata?“ zeptal se Shimeji se slyšitelnou nadějí v hlase.
„Omluva přijata. Horko těžko, ale měl jsem čas o tom přemýšlet. Spíš by mě teď zajímalo, co teď my…“ Remyuu se ve větě zadrhl, protože nevěděl, jak pokračovat.
„Kamarádi?“ navrhl Shimeji nejistě. „Kamarádi jsme ještě nebyli.“
„To je trochu znepokojivé, když si vezmeš, že jsme spolu takovou dobu chodili.“ Remyuu se úlevně usmál a znovu sebral odvahu, aby se mohl podívat Shimejimu do očí. Šlo to jednodušeji než předtím.
„Jen trochu.“
„Takže kamarádi.“

„Kamarádi?! Chápeš to? My jsme teď kamarádi! A co já s tím mám dělat? Nejenže jsem do něj úplně stejně zamilovanej, jako dřív, ale ještě navíc se vytasil s tou svojí řečí na téma Pořád tě miluju! A co já s tím mám dělat? Sice jsem mu předvedl dokonalou scénu a vyložil mu i svojí složitě promyšlenou teorii jak jsem teď naprosto spokojený, ale hádej co? Nejsem. Nejsem spokojený! Nejsem spokojený, protože ho miluju, on se mi omluvil a já stejně nevím, co mi brání v tom, se k němu vrátit!“ Remyuu vztekle přecházel po místnosti a široce gestikuloval, aby svůj proslov ještě zdramatizoval. Nakonec se teatrálně svalil na gauč a přitiskl si na tvář polštář. Darmošlapka, která doteď spokojeně pochrupovala na opěradle, podrážděně švihla ocasem.
„Co mám dělat?“ zahučel Remyuu do polštáře.
Darmošlapka se však neměla k odpovědi. Protáhla si hřbet, spořádaně se posadila a obtočila si ocas okolo tlapiček.
Remyuu si stáhl polštář z tváře a zadíval se na ní, jako kdyby jí její mlčení vyčítal.
„No?“ nadhodil a natáhl ruku, aby jí pohladil mezi ušima. Darmošlapka slastně přivřela oči a přitočila se mu hlavou do dlaně. „Co bys udělala ty, micino?“
Kočka na něj upřela oči, jako kdyby se ho ptala To myslíš vážně?
„Že se vůbec ptám,“ povzdechl si Remyuu. „Ty ho máš ráda skoro víc než já… máš docela odhad, co se lidí týče.“ Chytil ji pod břichem přitáhl si ji do náruče. Darmošlapka se mu hlavou otřela o rameno a začala příst. Remyuu ji polechtal pod bradou a uvelebil se na gauči.
Rozhovor se Shimejim ho strašně vykolejil. Na jednu stranu se mu ulevilo, že už okolo sebe nemusí chodit po špičkách a na druhou stranu mu tím nasadil brouka do hlavy. Nechápal sám sebe. Proč se k němu nevrátí a tak vůbec.
„Co tomu říkáš? Chtěla bys zase vidět Shimejiho?“
Kočka přidala předení na intenzitě.
„Však já taky…“ zamumlal Remyuu a otřásl se při vzpomínce na to, jak mu bylo, když stáli proti sobě. „Ale když se ten pitomec ani neobtěžoval ukázat v pátek v divadle i když věděl, jak mi na tom záleží… tolik k řečem o tom, jak mě miluje.“
Na okamžik zavřel oči. I když tu byla šance, že přijde na nějaké další představení, to, že nebyl na premiéře prostě nemohl překousnout. Dřel na to jako kůň a stále čekal, že se tam jeho ex objeví.
Pohlédl na hodiny, které visely nad kuchyňskou linkou a zjistil, že za chvíli bude muset vyrazit na zkoušku. Zítra měli mít další vystoupení a chtěli si zopakovat některé složitější scény, aby tak úplně neusnuli na vavřínech.
„Víš, co je na tom nejhorší, míco? Že i když bych ho podle pravidel pubertálních holek měl nenávidět, pořád ho miluju.“
Odfoukl si z čela tmavé vlasy. Darmošlapka zívla a stulila se mu v náručí do klubíčka.
„Jo, někdy bych chtěl mít tvoje starosti.“

O dva týdny později vyšel Remyuu z divadla a protáhl se. Právě mu skončilo čtvrté vystoupení a podle vlastního názoru by řekl, že tentokrát se jim povedlo nejvíc. Navíc měl neobvykle dobrou náladu, takže z divadla spíš vytančil. Batoh s oblečením měl přehozený oběma uchy přes jedno rameno, na sobě jen černou košili a džíny. Léto už definitivně vzalo do rukou otěže a tak i pozdě večer bylo teplo.
Poslední dny se Remyuovi mnohem lépe dýchalo. Nejenže mu dali pokoj hyeny ze školy, ale nemusel se ani bát, že na chodbě narazí na Shimejiho. Protože když už se náhodou potkali, pozdravili se a pokračovali dál. Ten vztah, co mezi nimi byl, se rozhodně nedal popsat jako kamarádství. Bylo to pořád příšerně rozpačité a nevyhledávali se. Prostě se jen netvářili, že toho druhého na chodbě nevidí.
Hibari a Madarame do něj pořád ryli, ať už se rozhodne. Buď ať se k němu vrátí a nebo mu na rovinu řekne, jak to je. Remyuu jim nebyl schopný vysvětlit, že sám neví.
Protáhl se a prohrábl si vlasy. Pořád je měl umělecky rozcuchané po posledním přečesávání. Zamyšleně promnul mezi prsty jeden z delších pramenů. Už nějakou dobu přemýšlel, že by se nechal ostříhat. Tak decentně, aby viděl. Poslední dobou čekal, až ho na přechodu srazí náklaďák, který neuvidí přes clonu vlastních vlasů.
Zrovna když si nasazoval sluchátka se z divadla vynořila postava. Remyuu v ní poznal jednoho z bedňáků, kteří měli na starosti hlavní konstrukci a osvětlování.
„Ahoj,“ pozdravil ho mladík, když k němu rychlým krokem došel. Mohl být asi stejně starý jako Remyuu, jen byl o něco vyšší.
„Ahoj… hm… Ren, že jo?“ Remyuu si nebyl jistý jménem a tak se pro jistotu zeptal.
Bedňák přikývl. Remyuu si ho zkoumavě prohlížel. Měl krátké, uhlově černé vlasy, temně modré oči, které měl zaskleny za brýlemi s tenkými obroučkami. Ren měl jemně řezanou tvář s výraznými lícními kostmi a Remyuu si i ve večerním šeru všiml piercingu, kterým měl prokláno levé obočí.
„Jen jsem se tě chtěl zeptat…“ začal Ren a na chvíli se zarazil jak pečlivě volil slova. „Neměl bys někdy čas? Mohli bychom někam zajít.“
Remyuu překvapeně zamrkal. „Počkej, jako…“
„Rande. Jo,“ přitakal Ren, který nevypadal, že by ho to nějak vyvádělo z míry.
Za to Remyua to z míry vyvedlo hodně. Jistě, už se smířil s tím, že je gay, ale stejně… nečekal, že ho kdy pozve na rande kluk. Jen tak, zničehonic.
„Um, já…“ začal váhavě a nespouštěl oči z Renovi tváře. Byl hezký. To mu nemohl upřít. A podle toho, jak se spolu párkrát bavili v zákulisí, byl i docela vtipný. „Nechci se tě dotknout, ale…“
Ren se zarazil. „Počkat. Ty zase chodíš se Shimejim? Protože jestli jo, tak se omlouvám…“
Remyuu zavrtěl hlavou. „Ne. To ne, ale…“
„Aha. Máme tady ale,“ usmál se Ren.
„Prostě jen…“
„Nemusíš mi to vysvětlovat. Jen jsem to zkusil.“
„Promiň,“ řekl Remyuu, kterému to na jednu stranu bylo líto. Ren se jen pobaveně zasmál.
„Nevadí.“ Ren nad tím jednoduše mávl rukou. Remyuu nejistě přikývl. „Uvidíme se příští pátek.“ Ren na něj mávl a vyrazil směrem k autobusové zastávce.
Remyuu nechápavě stál na místě. Co se to tam právě stalo? Odmítl pozvání na rande. A proč? Protože si neuměl představit, že by mohl chodit s někým jiným než se Shimejim.

>Helois< Oh. Takže on se ti omluvil, tys ho nevzal na milost, ale stejně kvůli němu odmítneš potencionální rande?
>Marionette< Jo.
>Helois< Tvoje logika je vskutku okouzlující, Mari-kun.
>Marionette< Já vím.