SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Memory of a freak

Nesnáším vlaky... Ne, že by mi vadila ta jízda, i když je mi nepříjemné, jak dodává pocit, že jede pouze dopředu. Mám z toho pocit, že nemám na výběr a že jednoduše musím jít vpřed, že nemůžu odbočit na jinou cestu, že se nemohu vrátit zpátky... Ale to teď stranou...

Vždy když přijíždí vlak do stanice, vybaví se mi ošklivá, spíše nepříjemná, vzpomínka.

Nikdo to nechápe, jenže jak jim mám vysvětlit, že před několika lety, člověk mě blízký, spadl do kolejiště mojí vinou...

Sice se mu nic nestalo, ale toho dne jsem ho viděla naposledy, nebo alespoň myslím. Měla bych být ráda, že mám tuhle vzpomínku, protože si o něm nic jiného nepamatuju... Pamatuji si jen jeden jediný den...

Šla jsem na vlakové nádraží spolu s ním. Ještě než přijel jeho valk, dal mi dárek. Potom si pamatuji jen to, jak padal do kolejiště, kam zrovna přijížděl vlak a věděla jsem, že je to moje vina... Ale už ani nevím proč, je to... absurdní...

Ten dárek jsem našla před třemi roky při úklidu. A právě v ten den jsem si vzpoměla na náš poslední den.

Nosila jsem ho pořád u sebe, protože jsem nechtěla zapomenout.

První dva roky se mě nikdo neptal, proč ho neustále nosím, asi si řekli, že to patří k mojí střeštěnosti. Ale pak přišel nástup na střední, kde se mě moje nová kamarádka zeptala, proč ho vlastně nosím. Řekla jsem jí, že jsem ho dostala od jednoho kluka před hodně dlouhou dobou, když jsme byli děti.

Jenže ona o tom chtěla vědět víc a já hloupá zalhala. Vymyslela jsem si naše první setkání, jeho jméno, město kde žil a dokonce i jeho tvář.

Je pravda, že o sobě nerada mluvím, ale snad jem mohla říct, že si nic jiného nepamatuji, ne? Možná by mi to nikdo nevěřil, ale to mi nevěří ani teď...

Jenže co mi vrtá hlavou? Nikdo neví o žádném klukovi, se kterým bych chodila ven. Ani já... A ještě divnější je, že si pamatuji, jak jsem každý den chodila ven s kamarádkami ze základní školy...

Začínám mít strach, - ano, strach - že jsem si ho vymyslela, jenže jak bych tedy mohla mít ten dárek? Je to důkaz o jeho existenci! Tedy byl, než jsem ho ztratila...

A právě proto mám obavy, že nikdo takový neexistoval. Nejsou žádné stopy, jen jedna mlhavá vzpomínka, která se objevila z ničeho nic... Přesto cítím prázdnotu, jak ve svém životě, tak ve svém srdci.

Ale co teď? Mám dělat, že opravdu neexistoval? Asi by to bylo lepší, ale ta vzpomínka byla tak živá... Mám pocit, že kdybych v to nevěřila, o něco tím přijdu...

Proto chci raději věřit, jenže jak, když nevím jestli to je skutečné?
Pokud v něj budu věřit, budu sama sebe považovat za blázna... Když budu věřit... K čemu mi to vlastně bude?!

Zapomenout... Ano, někdy je lepší zapomenout než vzpomínat a trápit se... I když to většinou nejde...

Sbohem, vzpomínko blázna...

Dodatek autora:: 

No... asi by mě nikdo neměl nechávat o samotě a přemýšlet, protože to pak takhle dopadá Laughing out loud
těším se na vaše komentáře, doufám, že se bude líbit a díky všem, co si tuhle povídku přečtou Smile

5
Průměr: 5 (4 hlasy)