Minulost nezměníš, zbývá jen budoucnost (2.)

Minulost nezměníš, zbývá jen budoucnost
Kapitola druhá: Setkání v mlhách vzpomínek

„Vstávat!“ zahřměl statný, ale veselý hlas ze spodu, z hospody. Dvojčata zachumlaná v posteli ještě sladce pochrupovala. Jestli je chce táta budit…
„Notak, holky! Jinak se nikam nejede!“ zahučel znovu, pobavený hlas jejich opatrovatele. Urostlý muž zatím dělal v kuchyni lahůdku pro jejich mlsné jazýčky. Ještě než odejdou na kliniku, aby si naposledy před dlouhou cestou doplnily těla transfúzí krve, chtěl jim dát aspoň pořádnou snídani. Vůně palačinek s čokoládovými preclíky se rozléhala celou hospodou. Dnes měli výjimečně po několika rušných, prosperujících týdnech zavřeno. Ale i oni si zaslouží prázdniny.
„Přijdete o palačinky. Napočítám do padesáti a ať už jste tu. Jedna, dva, tři, čtyři, pět…“ odpočítával zřetelným hlasem muž a culil se na pánev s palačinkou před sebou.
Dívky se na sebe rozespalýma, vytřeštěnýma očima podívaly. Doteď se jim nechtělo z postele.
„Palačinky?“ ozvala se Sajane. Shodila ze sebe přikrývku v tu samou chvíli, kdy to udělala její sestra, měly dokonale sladěné pohyby.
„Pospěš, máme palačinky! Palačinky! Palačinky!“ hučela nadšeně Divane. Sajame se zasmála, za běhu sebrala gumičku z nočního stolku a v rychlosti v níž sbíhala schody do hospody si uvázala culík. Nečekala na sestru, kterou hravě předběhla a rovnou sedla za stůl kde na ni už čekala první porce palačinek.
_________________________________________________________________________

Haji se tiše sesunul k posteli, na které ležela Saja. Právě dohrál jednu ze svých tklivých steskných písní na cello. Netušil, že jeho svěřenkyně a paní už nespí a jen tiše oddechuje, připomínajíc si zažité časy.
Haji sklonil hlavu do přikrývky.
„Promiň mi to.“ zašeptal přerývavě. V jeho hlase byla sotva slyšet bolest, ale jeho nitro spaloval zármutek a zklamání. Nesplnil svou povinnost. Ještě jednou se tiše, skoro bezhlesně omluvil.
„Haji.“ zašeptala Saja do ticha pokoje přerušovaného pouze vrčením staré klimatizace. Chevalier vzhlédl, v očích chlad a smutek divně smíšený s radostí.
„Haji.“
„Spi, Sajo.“
„Haji, co se stalo.“
Saja na svého Chevaliera upírala zděšené, vytřeštěné oči. V srdci jí zela díra, kterou nedokázala žádnou svou vzpomínkou vyplnit. Co se stalo tak hrozného, že nedokáže vyprodukovat pravdu? Ve snu viděla celou tu dobu od svého pobytu v Zoo až po poslední, slavnostní večer v Okinawě. Až na část mezi bojem a spánkem.
„Diva.“ zašeptala a prudce se posadila.
„Kde je Diva? Co její děti? Musíme jí najít! Haji, musíme bojovat! Nesmíme je v tom nechat! Haji, všichni ti lidé…“ vzlykla a v očích měla slzy.
„Sajo. Diva je mrtvá.“ zašeptal Haji a v jeho hlase zněla jistá nepřístupnost, opatrnost. Jako když člověk opatrně kráčí po ledě a dává si pozor, kam šlápne, jak rozloží váhu, protože jinak se pod ním uzavře ledová hladina. Saja tu změnu postřehla. Sice jen kousíčkem svého vědomí, ale přesto si byla jistá, že něco nesedí.
„KDO Divu zabil.“ vyslovovala slova pomalu a s důrazem. Nebyla to otázka, ale spíš tiché konstatování. Možná tušila. Jenže nechtěla tušit.
„To časem zjistíš. Teď není vhodný čas. Musíme se vrátit.“
„Kam?“
„Do Okinawy.“
„Kay. Riko.“
„Riko, už nežije.“
„Ano. Jeho děti?“
Zavřela oči a pod víčky jí proběhla vzpomínka na radostného, malého chlapce, jejího bratra, který kvůli ní položil život. A když dostal novou šanci, položil ho znovu kvůli její sestře. Kvůli tomu, že ji tenkrát nedokázala zabít. Kvůli tomu, že ji kdysi před tolika lety pustila na svobodu. Už tolik lidí zemřelo její rukou. Díky Saji.
„Jsou naživu, v Okinawě, pamatuješ? Kay, doktorka, David a ten jeho spolupracovník. Postarali se o ně.“ našeptával mírně Haji v obavách, aby Saju příliš nezahltil informacemi.
„Ano.“ přikývla.
„Vyspi se, Sajo.“ usmál se na ni po tak strašně dlouhé době její Chevalier. Jeho úsměv viděla, ale za celý svůj život jen dvakrát. Tenkrát, když ho probudila a dnes. Nevěděla proč, se usmívá, naplnilo ji to však radostí, kterou tak dlouho nepoznala.
„Haji? Zahraj mi mou píseň.“ zaprosila tíživým ospalým hlasem a Haji se natáhl pro svoje cello. Hrál pak ještě dlouho než jeho paní a milovaná usnula.
________________________________________________________________________

Starý muž zhroucený na kolečkovém křesle namáhavě dýchal. Jeho dech se
srážel na starožitný stůl v potemnělé pracovně nenápadné, skoro opuštěné budovy. S překvapením potěšením i mírným zděšením se díval na několik hodin starý obraz z online kamery.
„Volal jsi mě, otče?“ otevřel dveře stroze vypadající vysoký mladík se slabě vystupujícími svaly z jinak hubené postavy. V modrých očích se odrážela přísnost a hrdost, blonďaté vlasy měl však neúmyslně rozcuchané a napovídající o ještě stále o špetce hravosti a radosti ukryté v jinak bezchybném vojenském těle.
„Alane.“ zasýpal skoro mrtvolným hlasem muž v křesle.
„Alane.“ zopakoval. Mladík k němu rychlým rázným krokem přiskočil. Muž v křesle ukázal na obrazovku notebooku ležícího na stole. Alan vytřeštil oči a pak smířlivě pokývl:
„Rozumím, Davide. Přichází.“ Následně se zalkl a uvědomil si, jak svého otce oslovil. Neměl k němu příliš vřelý vztah, avšak dovolit si něco takového bylo i pro něj nemyslitelné. Věděl, že výchova jaká mu byla poskytnuta, prostě byla nejvyšší možností, jakou mu mohl jeho otec dát. Nehněval se, ani ho však nemiloval.
„Uvědomím Kaye.“