Minulost v budoucnosti - 1. díl

Minulost v budoucnosti
Odjakživa jsem nesnášel česnek, ale po tom, co jsem prošel proměnou, jsem česnek přímo nenáviděl. Jsem dítě noci, stvůra, krvelačná bestie. Jsem ten, který nenávidí česnek. Kůly mi nevadí, kříže také ne. Česnek by mi taky teoreticky nevadil, ale prakticky mi opravdu vadí víc, než čistokrevnému upírovi. A já čistokrevný nejsem. Vlastně je udivující, že vůbec jsem. Všichni upíři, kteří podstoupili přeměnu ze člověka, zahynuli během jediného století. Jejich mysl propadla šílenství a jejich tělo nebylo připraveno na věčný život. Nikdy nikdo nedokázal říct, proč moje mysl zůstala čistá (až na nenávist k česneku) a moje tělo má stále krásný a mladistvý vzhled. Mé tělo se zastavilo v krásných dvaceti letech. Byl jsem dostatečně starý a vyspělý, ale stále jsem byl dostatečně mladý, krásný a čerstvý. Na tu čerstvost jsem doplatil. Asi jsem měl výjimečnou krev, protože při nočním lovu jsem se zranil a moje krev přilákala dravce. Toho nejhoršího, čistokrevného upíra. Zabořil mi tesáky zezadu do krku a sál, dokud jsem nebyl téměř na pokraji života. Ale zemřít mě nenechal. Během sání mi jeho ruka zajela do kalhot a mnula mé přirození. Asi čekal, že mi ztopoří, ale to bylo nemožné vzhledem k tomu, že všechnu krev, kterou jsem k tomu potřeboval mi sál on. Došlo mu to, proč je situace taková, jaká je a přestal pít těsně před tím, než jsem upadl do bezvědomí a do náruče jisté smrti.
Probral jsem se o několik dní později. V noci. Sám na opuštěném hradě. Měl jsem žízeň. Úplně mi svírala hrdlo, ale v celém hradu nebylo nic, co by mou žízeň ukojilo. Vodu jsem vyzvrátil, víno a pivo též. Zoufalstvím a sužovaný žízní jsem si nehty začal drásat vlastní hrdlo, ale tím se žízeň stávala horší a rány se mi hojily stejně rychle, jako jsem způsoboval nové.
„Jistě máš žízeň. Čekal jsem, že se probudíš později.“ Zněl nade mnou temný, hluboký, ale příjemný hlas. Zvedl jsem hlavu a podíval se na příchozího.
„Na, pij.“ Natáhl ke mě ruku, zápěstím nahoru. Podíval jsem se na něj pohledem, který dokonale vyjadřoval, co si o jeho natažené ruce myslím.
„Počkej, ukážu ti jak.“ Sám se zakousl do vlastního zápěstí. Ucítil jsem lahodnou vůni krve. Mé oči začaly rudě žhnout. Hladově jsem natáhl ruce. On se pouze pousmál a svou ruku ke mě natáhl zpět.
Hladově jsem ji uchopil a zabořil své tesáky do jeho bílé kůže. Poprvé jsem se netrefil do žíly a on bolestně syknul, ale napodruhé jsem se trefil a začal hladově sát.
„Pomalu, maličký, ať ze mě není sušenka.“ Pousmál se a hladil mě po vlasech. Pak sjel rukou na záda a ze zad na zadek. Já sice vnímal jeho dotyk, ale radši jsem se věnoval své hostině. Cítil jsem, že brzy budu mít dost. Ovšem než jsem stihl mít dost, hrubě mě odstrčil.
„To stačí!“ Vypadal rozzlobeně.
„Teď chci něco na oplátku.“ Sklonil se ke mě, rukou mě chytil pod krkem a do citlivé kůže mi zaryl nehty. Nebolelo to tak, jak jsem čekal, že to bolet bude. On ale asi čekal víc. Hrubě mi podsekl druhou ruku, kterou jsem byl zapřený a já se s hlasitým žuchnutím odporoučel na studenou kamennou podlahu. Chytil mě za ruku a přetočil mě na břicho. Ruku mi stále držel, jen mi ji zkroutil za záda. Cítil jsem, jak se mi kloubí rameno. Rozepnul mi kalhoty a stáhl je tak akorát pod zadek.
„Co to děláš?!“ Vykřikl jsem do prachu na podlaze.
„Beru si svojí odměnu za tvůj život a moji krev. Měl by jsi být poctěný, že na tebe vztáhl ruku čistokrevný.“ S těmi slovy do mě bez přípravy vnikl. Už jsem si stačil všimnout, že mám snížený práh bolestivosti, ale tohle bolelo jako čert. Řval jsem, ale nebylo mi to nic platné. Plakal jsem, ale on pouze znásilňoval moje nitro, kousal mě do zad a strhával mi z těla cáry kůže.
Myslel jsem, že to nepřežiju. Po dlouhých hodinách takového mučení mi pustil již vykloubenou ruku, která spadla vedle mého těla v nepřirozené poloze a svojí volnou rukou se zaměřil na moje bradavky. Štípal do nich, kroutil s nimi a dloubal do nich nehtem tak, až krvácely. Vlastně skoro z celého těla mi tekla krev, ale osvobozující bezvědomí se nedostavovalo. Celé tělo jsem měl jako v ohni a když mě konečně pokropil svým spermatem, už jsem to téměř nevnímal. Byl jsem otupělý a potupený. Přijít o svou nevinnost takovým způsobem.
Bez jediného slova se zvedl a odešel. Pouze vedle mě hodil čisté oblečení. Velice milé gesto od někoho, kdo vás právě znásilnil. Na podlaze jsem ležel další týden a jen funěl do prachu. Až hlad mě vyhnal z hradu. Lovil jsem zvěř a pil její krev, ale to tišilo mou žízeň pouze na chvíli. Jednoho dne jsem napadl chudého starce z vedlejší vesnice. Vysál jsem ho tak, že i mumie se zdála převodněná. Cítil jsem se sytý a uložil se k spánku na hradě, který jsem si mezitím přivlastnil.
Spal jsem dlouhých sto let. Alespoň jsem nemusel vraždit, jeden člověk mě tedy dokázal zajistit na docela dlouhou dobu, pokud jsem se najedl a šel spát. Praktikoval jsem to tak ještě dvakrát, než mi došlo, že takové přežívání a zbytečné zabíjení smysl nemá.
Naučil jsem se tedy pít méně a začal jsem zkoumat svoje schopnosti. Po téměř třech stech letech to byl celkem vtipný začátek. Přišel jsem si jako neohrabané dítě.
Zkoušel jsem svou rychlost a hbitost, když jsem přehlédl kmen ztrouchnivělého stromu a hodil parádní držku. Kousek od své potlučené maličkostí jsem uslyšel chichotání. Stál tam mladík. Ne o moc starší než jsem býval já.
S nenávistí v očích jsem se na něj otočil. Mé oči nabraly rudý odstín, špičáky se mi začaly prodlužovat a mé nehty se staly ostřejšími. Připravený na lov. Těsně před tím, než jsem se odrazil, on promluvil.
„Klid, tohle si schovej na potom, nechtěl bys radši ošetřit?“ A poukázal na mojí kůži, sedřenou z poloviny těla. Podíval jsem se na zbytky své kůže a pak na něj. To myslel vážně? Říct upírovi, který vás chce vycucnout přímo do očí, ať toho nechá, že až potom, co mu ošetří zranění, která se stejně max. do dvaceti minut zahojí? Povýšil z kořisti na objekt určený ke zkoumání.