SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Minuta po půlnoci 07-08

  • Soubor nelze vytvořit.
  • Soubor nelze vytvořit.

Krátce na večer jsme se dostali do malého městečka, které jsem očividně také neznala. Působilo to tu poklidnou atmosférou a já si začínala myslet, jestli není tohle náhodou vesnice. Ale ne, opravdu to bylo jenom malé město. Kolem dvou kilometrů čtverečních, víc jsem tomu nedávala. Hledali jsme s Reiem nějaký hotel, nebo něco, kde bychom mohli zůstat přes noc. Pohled nám přistál na dvoupatrovém domku s cedulí pronájem.
"Pronajmutí na jednu noc? Cha!" Vysmála jsem se tomu, ale Rei měl jiný názor. Zazvonil na zvonek a čekal, jestli mu někdo vůbec otevře. Zevnitř se ozvalo dupání na schodech a po chvíli se otevřeli dveře. Vykoukla z nich blonďatá hlava nějaké mladé dívky.
"Ehm, zdravím. Přejete si?" Řekla jemným hláskem a promnula si dlaně, jak jí byla venku zima. Zaláskovaně si prohlídla Reie a potom se zadívala i na mě.
"Můžem zůstat přes noc?" Použil Rei všechen svůj šarm a pokusil se o úsměv. Dívka se zarazila.
"A-ano!" Zakoktala se a pustila nás dál.
Za dveřmi bylo staré dřevěné schodiště. Dívka se představila jako Marina a pobídla nás, ať ji následujeme. Vydala jsem se tedy po schodech nahoru. Třetí a předposlední schod mírně zavrzal. Ani nevím, proč si pamatuju zrovna tohle.
Pozvala nás do jednoho prázdného pokoje, který byl prý pro hosty. Měl jednu velkou manželskou postel, na kterou jsem pořádně vyvalila oči a dva gauče po straně, velká zabudovaná skříň ve zdi na druhé straně.
"Docela moderní..." Zamumlala jsem.
"Jo, zvenku to tak nevypadá. Já vím." Rozpačitě se zasmála a odešla. Zatímco bylo pryč, prozkoumala jsem celý pokoj. Byl docela prostorný a měl jedno obrovský okno. Ve skříni bylo spousta místa, ale jedna polička bude stačit nám oběma. Rei si odložil batoh a natáhnul se na gauči.
"Omlouvám se." Ozvala se blondýnka s tácem v ruce. Přinesla nám čaj a nějaké sušenky. Tác položila na malý dřevěný stolek před gauč.
"Nedělej si starosti." Mávla jsem rukou a snažila se být co nejvíc kamarádská. Tuhle schopnost jsem ale jaksi mezi lidma ztrácela. Důvodem toho bylo to, že jsem už od malička mezi upírama. Reiův bratr mě často chodil navštěvovat, když jsem byla sama, nebo partička upírů, s těma jsem si často hrála. Ale jak věky ubíhali, buď umřeli, nebo jsme se přestali vídat. A co víc, byl to právě Rei, kdo mi zakázal se k nim přibližovat. Říkal, že se všichni po čase změní.

Sedla jsem si na druhý gauč, protože na tom prvním se rozvaloval Rei. Vůbec mu nevadilo, jak na něj blondýnka kouká a bylo mu už úplně fuk, jestli sedačku ušpiní botama. Dívka si sedla kousek dál ode mě a vzala si do ruky jeden hrníček. Abych nevypadala divně, což jsem už takhle byla dost, taky jsem z jednoho hrnečku usrkla. Spolkla jsem hořkou tekutinu a snažila se nezakuckat, tohle mi vážně nechutnalo.
"Matka říkala, že tu můžete zůstat, jak dlouho budete chtít." Začala Marina. Už cestou po schodech nám vyprávěla o tom, že má americké jméno.
Kývla jsem na souhlas a poděkovala jí. Působila velmi mile, ale něco mi na ní vrtalo hlavou.

"Dobrou noc." Rozloučila se po dobrý půl hodince a odešla. Neváhala jsem ani minutu a skočila na postel. Roztáhla jsem se co nejvíc to šlo a doufala, že si ke mně Rei v noci nevleze. Broukla jsem něco ve smyslu dobrou a unaveně zavřela oči. Neodpověděl, což mi rozžhavilo krev v žilách, ale snažila jsem se to mírnit. Zřejmě spí? Možná, nevím. Ale dýchá pravidelně a klidně... Cítím se ospalá.

Vyražení dveří. Zavrzání. Ticho. To mě dokázalo probudit. Zavrzání. Co mi to jenom připomnělo. Schody. Ano, schody. Třetí a předposlední schod vrzal. To znamená, že ještě dvanáct schodů, než se někdo dostane nahoru. Tiše jsem našlápla na chlupatý koberec na zemi. Byl hebký a teplý, a to moje nohy ocenily. Přiblížila jsem se ke dveřím a odvrátila pohled na Reie. Spal. Což je divný, obvykle mám ten tvrdší spánek já. Ale podle toho, že se minulou noc stalo něco těžkého, jsem moc nepřemýšlela a zaposlouchala se do toho ticha, co panovalo. Zajímalo by mě, kolik je hodin. Rozhlédla jsem se po pokoji, jestli v té tmě uvidím hodiny. Nakonec jsem zahlédla malé nad postelí. Bylo to divné, takové hodiny většinou tikají. Bylo krátce po půlnoci. A zavrzání se ozvalo znovu. Teď musí projít chodbou, kde je na zemi uvolněná dlaždička.
Ta po nějakém tichu křupla. Je v naší chodbě. Kdo ale? Přitiskla jsem se ke dveřím. Dotyčný musel stát na druhé straně. Cítila jsem ten jeho chlad, což mi napovědělo, že to není člověk. Upír. Mrtvý upír. Ale jaktože se pohybuje tak potichu a nenápadně? A proč si toho Rei nevšimnul?
Zatajila jsem dech. Bylo mi jasné, že mě ten upír cítí. Znak na mých zádech totiž vydává takové zvláštní teplo, co dokážou tyhle stvůry vycítit. Nebo ještě hůř, přitahuje je to.
Upír zalapal po dechu a přidušeně se zasmál. Byl to tichý a nepříjemný smích. Proběhl mi z toho mráz po zádech.
Byla jsem rozhodnuta rozkopnout dveře a zaútočit, ale něco mi v tom bránilo. A nebylo to to, že tu v tomhle domě bydlí lidé.
Ten upír. Skoro bych řekla, že to byla žena, nejsem si tím moc jistá. Co nejvíce potichu jsem zaúpěla a odlepila se od dveří. Upír za dveřmi se napjatě pohnul, jak ucítil můj pohyb. Cítila jsem jeho úsměv v kostech. A než jsem se nadála, dveře se začaly pomalu otevírat.
Ustoupila jsem o krok dozadu a očima těkala po místnosti, jesli neuvidím někde nějaký špičatý předmět. Ale pokoj byl skoro až zařízený právě pro tyhle účely. Ale to jsem si jen namlouvala.
Když se dveře zastavily, nikdo za nimi nestál. Schovává se za rohem? Pomyslela jsem si a čekala. Na tuhle hru jsem ale přistoupit nehodlala, vylákat mě ven a chytit? Ne. A proto jsem ještě chvíli vyčkávala, a vyplatilo se to. Dovnitř vtrhl upír a popadl mě za ramena.
Ani jsem to v tý rychlosti nezaregistrovala a vykřikla, když se mi do ramenou zabodly jeho drápy. Podlomily se mi kolena a spolu s ním jsem dopadla na zem. V očích měl bělmo a po zubech mu stékaly sliny. Moje doměnka o ženě byla špatná, tohle byl starý chlap. Sklonil se ke mně a vycedil tesáky. Snažila jsem se ho odkopnout, marně. Proto jsem vynaložila veškerý svý úsilí a křičela na Reie. Ten ale v klidu spal. Co se to děje?
Upír se ke mně ještě víc přiblížil. Pronesl svůj zadušený smích a odhrnul mi vlasy z krku.
"Ne!" Jíkla jsem. Dvě ostré špičky zubů mi projely skrz žílu. Bolelo to. A nebudu si nic nalhávat, bolelo to hodně. Byla to těkavá bolest. Jako kdyby vám někdo do těla zabodl tisíce jehel. Ztráta krve mě oslabila a já ztuhle ležela pod upírem. Nevěřila bych, že to řeknu, ale takhle jsem si svou smrt nepředstavovala.
Víčka se mi začala pomalu zaklapávat, ale než se zavřela úplně, zaslechla jsem z dáli známý hlas. Křičel, volal na mě. A velká váha, co ležela nademnou, zmizela. Jenže já nic neviděla, všude byla tma. A okolo se ozývaly rány. Něco prasklo. A kousek dál se zbořilo. Byla jsem ale nějak slabá na to, abych o tom přemýšlela. Jediné, co mě ještě drželo vzhůru byl ten hlas. Kdo to na mě volá? Křičela jsem v duchu. Nedokázala jsem totiž ta slova vyslovit nahlas.
"-yo! Miyo! Slyšíš?" Křik se ozval znovu. Prvnímu slovu jsem jakž takž rozumněla. A zase něco křuplo a něco narazilo do zdi.
"Miyo!" Pootevřela jsem víčka, což mě stálo hodně úsilí. Osoba, která se nademnou krčila, byla hodně rozmazaná. Bílé oči. Ty jsem znala. Ve skutečnosti byly světle modré, ale když se ta osoba hodně hněvala, nebo prožívala nějaké silné emoce, barva se z nich vytratila a byly bílé, modrá se v nich odrážela jen jemňoučce.
Stále jsem toho moc neviděla, ale zaregistrovala jsem, jak se ten člověk zakousnul do zápěstí. Pár kapek krve mi káplo na tvář. A ta osoba mi svoje zápěstí přiložila k puse. Ne. Slovo ne jsem nedokázala vyslovit, ale věděla jsem, že krev nesmím. Nesmím, jinak se stane něco zlého. Ale ta vůně. Tak strašně krásně voněla, tu vůni jsem znala.
Patřila... Komu patřila? Někomu, koho jsem měla hodně ráda. Do pusy mi steklo pár potůčků krve. Spolknout jí šlo napřed těžce, ale moje touha po ní se zvětšovala stále víc. Jakoby jsem nabrala sílu, uchopila jsem tu ruku a pořádně do ní zabořila tesáky. Nejprve jsem se netrefila do správné žíly a člověk nademnou sebou trochu cuknul. Potom jsem se ale zakousla správně a začala hltat tu červenou tekuninu. Ale moje já se kvůli té krvi začalo vytrácet. Cítila jsem, jak mi do očí stoupá červená barva. Moje tělo teď hořelo. Věděla jsem, že se to stane. Že se změním na stvůru. A snažila jsem se to co nejvíc zadržovat, ale ta stvůra ve mně byla silnější než já. Stačilo, aby prolomila tu tenkou zeď a dostala se na povrch.

Celou svou nynější silou jsem se tomu snažila zabránit. Odkopla jsem dotyčnýho stranou. Byla jsem poblázněná. Poblázněná krví, snažící se zabránit tý stvůře prolomit zeď. Bylo jasné, že mám oči už úplně rudé. Poznala jsem to taky z toho výrazu, jak se na mě ten člověk koukal. Došlo mi, že to není člověk.
Byl to upír. Znám ho? Nevím. Ale ty jeho oči. Ty oči znám. Ukradl je snad mé milované osobě? To mi rvalo srdce. Vyhrabala jsem se na nohy a zamračila se na toho upíra. Byl stále trochu rozmazaný, ale začala jsem pomalu rozeznávat určité body jeho postavy.
Blonďaté vlasy, světlá pleť. Napjaté svaly pod zakrváceným tričkem. Někoho mi připomínal, ale přesto byl nyní tak jiný. Zavrčela jsem, což mě napřed trochu překvapilo, ale začala jsem se vžívat do své role zabijáka. Cítila jsem, jak se ta zeď mezi mnou a tou stvůrou ve mně třese. A možná že už v ní byla díra. Kdo ví.
Rozeběhla jsem se k tomu upírovi a zaútočila na něj. Jeho pohyby byly cizí. Zdál se být slabý. Vzpomněla jsem si, jak spal na gauči. Jo, určitě ho znám. Ale nemůžu si vzpomenout, kdo to je. Znovu jsem ho udeřila, snažil se uskočit, ale schytal mojí ránu. Těžce dopadl na zem. Byl takový nemotorný, oslabený. Co se stalo s jeho sílou? Jsem si jistá, že takový nebyl.
Slyšela jsem samu sebe, jak se směju. A bylo mi jasné, že zeď praskla. Rozeběhla jsem se znovu k blonďákovi. Mezitím, než jsem k němu doběhla, se postavil, ale já ho zase svalila na zem. Klekla jsem si na něj a držela jeho ruce na podlaze. I tak se ale nehýbal. Jen unaveně koukal a nemluvil. Moje oči se odrážely v těch jeho. Svítili. Vypadaly opravdu strašidelně. Kam zmizela má předchozí barva?
"Miyo, přestaň." Řekl tiše. Tuhle chvilku jsme spolu už zažili několikrát. Párkrát, když jsem to s krví přehnala, jsem se takhle změnila a útočila na něj. Jeho výraz obličeje mi říkal, že je z toho znuděný. Ale na druhou stranu vypadal smutně.
"Ty mi nechceš ublížit." Prohlásil svým klidným tónem.
"Nechci?" Ozval se můj vlastní hlásek. Byl zmatený.
"Nechceš."
"Proč nechci?" Zvědavě jsem se ptala. Jako bych byla zbavena normálního myšlení.
"Nikdy bys mi neublížila." Stále klidně odpovídal.
"Ale jasně že chci." Namítla jsem. Chystal se k dalšímu slovu, ale já ho zarazila. Neočekávaně jsem se k němu sklonila, s tesáky vystrčenými, nad jeho hrdlo. Pootevřel pusu, ale pak jí zase zavřel. I oči zavřel a čekal na to, až se do něj zakousnu.
Je s tímhle snad smířen? Smířen s tím, že tu teď umře, spolu semnou? Moje znamení na zádech totiž mělo ještě jednu chybu. Pokud krve vypiju moc, tělo se s tím nedokáže vypořádat a umřu. Ale na to jsem v tuhle chvíli úplně zapomněla. Moje duše plavala někde v oceánu a já nedokázala logicky uvažovat.
Pustila jsem jeho ruce a svýma se dopracovala k jeho hrudi. Vzala jsem za triko a svižným pohybem ho rozpárala přímo veprostřed. Horká pokožka jeho těla mě přitahovala. A jeho žíly pod kůží ještě víc. Zamyšleně jsem přejela prstem po jedné z nich a usmála se.
"Budeš si hrát dlouho?" Zabručel.
"Měla bych?" Nevědomě jsem položila další otázku, ale nepřestávala jsem si hrát s jeho hrdlem.
"Kdo ví?"
Zvedla jsem hlavu a zahleděla se na něj. Oči měl stále zavřené. Proto jsem se zase zaměřila na jeho krk.
"Miyo. Tohle nejsi ty."
"Jasně že jsem, kdo jiný bych měla být?" Odpověděla jsem znuděně. Nechápala jsem ho. Tohle jsem přece já. Tohle jsem přece opravdová já! Moje myšlenky se stále ubíraly touhle myšlenku. Neodpověděl. Povzdechl si, ale zůstal pořád ležet. Došla mu snad síla?
"Tak na co čekáš?" Zkouknul mě jedním okem, které potom zase zavřel. Jak mu mám odpovědět teď? Nevím, na co čekám. Proto jsem ho nehtem škrábla do krku, až mu z něho začala téct krev. Krev, na kterou jsem měla takovou chuť. Ale rána se zacelila, proto jsem ho škrábla znovu. Takhle jsem si hrála ještě pěknou chvíli, dokud zase nepromluvil.
"Pomalá a bolestná smrt?" Myslím, že se usmál, ale neviděla jsem ho. Místo toho mi ale hlavou probleskla vzpomínka. Vzpomínka na dětství. Bylo mi asi čtrnáct let a seděla jsem s Reiem na houpačce. Tehdy jsme si o něčem povídali a padlo téma na mrtvý upíry. Ptal se mě, jak bych je zabila. Chtěl vědět, co bych jim udělala za to, že oni zabíjí nevinné lidi. Ale to jsem byla vážně ještě dítě a proto jsem si z toho dělala tak trochu i srandu.
"Zabila bych je pomalou a bolestnou smrtí!" Smála jsem se a já zahlédla poprvé jeho milý a upřímný úsměv. Nevěděla jsem, že by to mohl ještě někdy vytáhnout. A už vůbec ne, když jsem v tomhle stavu.
"Ale ty mě nedokážeš zabít, viď Miyo?" Dál mluvil. Skoro bych řekla, že se mi vysmívá. Olízla jsem si prsty, jak po nich tekla jeho krev a usmála se zákeřným úsměvem.
"Kdo ví?" Použila jsem jeho nedávnou větu.
Najednou mě rozbolela hlava. Tenhle účinek se dostával vždy, když jsem byla mimo moc dlouho. Vykřikla jsem a odskočila o několik kroků dozadu. Všechno se točilo a kolem se zatemnilo i přes to, že byla tma. Ucítila jsem pád na dřevěnou podlahu a potom nic. Jedno jsem ale věděla jistě. Blonďatý upír přistál vedle mě. Rei. Vzpomněla jsem si. A to byla poslední myšlenka onoho večera.

Dodatek autora:: 

S dalším "dvojitým" dílem jsem si trochu pospíšila. Přeci jenom je výkend, tak proč ho nevyužít tahkle, že? Tentokrát je tenhle díl více drastický, neřekla bych, že moc bojovný, ale bojovnější než ostatní určitě. Přeji pěkné čtení a těším se na vaše komentáře. Ume. Smile

4.666665
Průměr: 4.7 (3 hlasy)