Mladý čaroděj zaklepal na dřevěné dveře z masivu a pak s obavami vstoupil do komnaty. Ta byla bohatě a krásně zařízená, jak se na takovou královskou komnatu slušelo a patřilo. Uprostřed byl středně velký dřevěný stůl s jen několika dřevěnými masitými židlemi se železnými kuličkami ozdůbky po stranách, každé židle a také uměla rudé polstrování. Ve stejném stylu bylo i několik skříní a truhla též z masivu, krásná řezbářská práce a přímo naproti dveřím se nacházelo okno, které bylo zakryto rudým závěsem, aby nepouštělo do místnost tolik měsíčního svitu přímo na postel s nebesy, která stála hned vedle a na niž podřimoval král. Jenže už nebyla noc, ale světlo a král musel stávat.
Merlin přešel místnost až k oknu a prudce odtáhl rudé zlatem vyšívané závěsy. Artuš se se zamručením otočil na druhý bok blíž k Merlinovi. Mladý sluha přicupital po špičkách ke svému pánovi a naklonil se nad ním přemítaje, jestli mu nemá provokativně zařvat do ucha. Věděl moc dobře, jak měl Artuš jemné spaní, jako bojovník si nemohl dovolit spát moc tvrdě, protože pak by bylo tak jednoduché ho přepadnout a ve spánku a zabít. Představa, Artuše jak vylítne na nohy a zběsile a rozrušeně se začne rozhlížet kolem, byla pro Merlina velmi lákavá, než však stačil se pořádně nadechnout a zakřičet, Artuš zpod peřiny vytáhl ruku a chytil ho za lem tuniky.
„Svlékni se,“ šeptem vybídl Merlina ze spánku, a když to říkal, jeho jinak bledý obličej dostal mírně narůžovělý odstín. Merlin překvapeně zamrkal a na chvíli zauvažoval o čem se tak Artuš může zdát, že by o Gwen?
Kdyby Merlin jen tušil, co se Artušovi zdálo, nebo alespoň komu tento rozkaz byl adresován, jistě by se to pokusil ignorovat a rozhodně by ho nenapadla taková šílenost, jako to vztáhnout na sebe a drze si z toho vystřelit. Naneštěstí pro Merlina se mu pravda měla zjevit ve své drtivé a odzbrojující nahotě za pár vteřin. „Je mi líto sir, ale obávám se, že by to nebylo moc vhodné.“
„Ale snad se přede mnou nestydíš. Opovaž se! No ta, víš, že je to dost ne-fér. Ty mě znáš, znáš jak moji duši, srdce, i každý centimetr mého těla, ale já tebe poznat nemohu! Tak nedělej bábovku a svlékni se! Chci se jen na to podívat.“
„Ne,“ odmítl to rezolutně Merlin. „Je čas vstávat.“ Artuš se zamračil, jako by poznámku o vstávání nepochopil.
„Kdy se konečně stane, že uposlechneš alespoň jeden z mých rozkazů, Merline,“ Merlin ztuhl a ohromeně na Artuše vykulil své průzračně modré oči. V hrdle mu náhle vyschlo a tentokrát to byl on, kdo zrudl až po uši. Došlo mu, že vše, co Artuš řekl, včetně onoho rozkazu skutečně bylo adresováno jemu. V tom případě byl jedině rád, že Artušovi neodpověděl jinak.
Artuš otevřel oči a zamžoural na čaroděje. „Merline!“ zvolal a překvapeně si svého sluhu změřil od hlavy až k patě. Udiveně pustil jeho tuniku a posadil se. „Co na mě koukáš jak vyoraná myš?!“
„Mluvil jsi ze spaní,“ objasnil Merlin a Artuš v blažené nevědomosti zakroutil očima a pokrčil rameny.
„No a? Co jsem říkal?“ zeptal se král bezstarostně a Merlin pochopil, že nemá ani tušení, co mu před chvílí rozkázal. Mladý čaroděj se pokusil tedy vykouzlit na své tváři obvyklý uličnicko-neutrální výraz, zakroutil hlavou a sešpulil rty. „Nic důležitého,“ zahučel a doufal, že to Artuš pustí z hlavy, bohužel se tak nestalo. Artuš slezl z postele, chytil Merlina celou svojí paží kolem krku a pěstí mu začal cuchat vlasy. Nebylo to poprvé, co to Artuš udělal a asi ani naposled. Merlin to vždy bral jako přátelské pošťuchování, což u sluhy a krále byla vyloučená věc, ale mezi Merlinem a Artušem na denním pořádku. Najednou však toto gesto po Artušových slovech, které mumlal ze spaní, dostalo i jiný význam a Merlin si nebyl jistý, jestli ho i v tomto kontextu dokáže akceptovat.
„Au, Artuši nech toho,“ pokusil se Merlin chabě projevit svoji nelibost k tomuto gestu, ale Artuš ho nepustil.
„Nechám toho, až mi povíš, co jsem říkal,“ vydíral ho a Merlin v duchu zaúpěl.
„Nic podstatného, nic podstatného,“ snažil se z té pekerné situace Merlin vykroutit a to jak slovně tak i doslova z Artušova sevření, avšak bez valného úspěchu.
„To už si říkal, skus něco lepšího!“ škádlil ho král.
„Dobře, dobře, doznával ses mi, jak neskutečný hulvát, spratek jsi a jak týráš svého sluhu,“ změnil mladý čaroděj strategii a pokusil se vše zabalit do vtipu, což bylo již o dost úspěšnější, přesto to nemělo ten efekt, který by si Merlin přál. Artuš ho sice pustil, s úsměvem na jeho světle růžových rtech do něj ještě bouchnul s prohlášením: „ty jsi teda idiot, Merline,“ jenže pak zvážněl a Merlin poznal, že toho řekl asi víc, než měl.
„Mluvil jsem o tobě?“ zeptal se Artuš a jeho sluha bezhlasně přikývl, nemělo cenu zapírat. „Řekl jsem něco, co se tě dotklo?“
„Ne, to ne. Jen možná překvapilo. Říkal si něco v tom smyslu, že tě znám, ale ty neznáš mě,“ řekl Merlin asi tak jednu sedminu skutečné pravdy zastíraje tak pravou podstatu věci. Artuš mu však uvěřil.
„Jo, to je možné. Víš, znáš mě jako nikdo jiný. Jsi můj sluha, oblékáš mě, pereš moje šaty a víš, co rád nosím a co ne. Nosíš mi jídlo, dolíváš mi číši, když ji dopiji, všude mě doprovázíš. Jsi ten, kdo mě ukládá do spánku a kdo mě ráno budí,“ začal Artuš.
„To dělá každý sluha,“ pokrčil Merlin rameny.
„Jsi víc než to, jsi můj přítel. Stal jsi od doby, co se známe, vždy po mém boku v dobrém i zlém a že to byli občas krušné časy. Zachránil jsi mi život a já tobě,“ Artuš odvrátil pohled od svého přítele, jako by se snad styděl za svá slova. Přešel k zástěně na převlékání a Merlin mu podal košili. „A ač to nerad přiznávám, myslím, že v mém životě nikdy nebyl a nebude osoba, které bych se dokázal tolik otevřít a důvěřovat jí jako tobě a to počítám i Gwen. Než jsem si to dokázal uvědomit, svěřil jsem se do tvých nemotorných hubených rukou, ale přes to přezevšechno, ty jsi nic takového neudělal. Víš moji velikost spodního prádla, i co mi dělá vrásku na čele, ale já o tom, co tě trápí, nebo proč nosíš ty otrhané šátky, nemám ani tušení,“ pokračoval dál král, mezitím co se převlékal.
„Nosím je, protože mi je zima na krk,“ zahučel Merlin.
„Merline! Víš moc dobře, že takhle jsem to nemyslel. Zas takový idiot nejsi a ani já,“ Artuš se odmlčel a Merlin nerovně přešlápl na místě. „Něco přede mnou tajíš, něco, co má společného s tou bolestí, kterou občas zahlédnu v tvých očích. Nemysli si, že to nechám jen tak plavat. Co bys řekl nějakému výletu?“ Artuš vypochodoval ze zástěny a znovu pohlédl na svého sluhu, který teď nervózně hleděl do země a v duchu přemýšlel, jestli bylo skutečně správné dnes Artuše budit tak brzy. Přeci jen včera ještě ležel v horečkách na smrtelné posteli a dnes měl být ranní ptáče. To se přeci zdálo jako naprostá hloupost a to, i když si Merlin byl jist, že ho tím kouzlem zcela vyléčil.
„Výlet,“ zopakoval nevěřícně a zároveň zděšeně Merlin.
„Jo výlet, dnes, ty, já slunce a les, nikde nikdo. Žádná povinnost ke království, nebo lidu, pohoda a klid,“ začal básnit Artuš.
„Ne!“ vyhrkl tentokrát úplně na pokraji šílenství a strachu jeho přítel. Za normálních okolností by Artušovu nabídku s radostí přijal, jenže dnes všechno bylo tak trochu jinak. Dost pochyboval, že by to totiž byla pouze přátelský výlet. Artuš evidentně nebyl dnes sám sebou
„Cože,“ vykulil na Merlina Artuš nechápavě své světle modré oči. Tuto odpověď od něho rozhodně nečekal, ani neuvážil, že by mohl odpovědět jinak než kladně. „Proč ne?!“ Nasedl svůj obličej ublíženého dítěte, kterému jste vzali jeho cukrátko. „Nebylo by to ani zdaleka poprvé, kdy bychom byli sami jen mi dva na nějaké výpravě. Vzpomínáš si, jak jsme šli zachránit rytíře ze spárů Morgany, nebo jak jsme šli zachránit Gwen, či vydali se hledat pohár života. Uznávám, že to byli nezbytné výpravy kdežto tohle to je, no… zábava, to však neznamená, že to není stejně důležité. Něco tě trápí. Něco je špatně a nepředstírej, že ne, protože ač vypadám a občas se i chovám jako ignorant, tak všiml jsem si. Potřebuješ si odpočinout. My oba.“
„Dobře,“ nakonec svolil mladý čaroděj, i když věděl, že toho bude litovat, jen to vyslovil. Jenže jeho pán měl až po čertech dobré argumenty a štěněcí pohled, kterému prostě někdy nešlo odolat. Navíc být s ním o samotě znamenalo být s Artušem a nikoli s králem. Což byli důvody, kvůli kterým nemohl říci ne, ale také nechtěl říct ano.
Artušova zachmuřená tvář se rozjasnila a začal svítit jak sluníčko. „Bezva, můžeš jít si zabalit.“
„A co vy pane?“ zeptal se jeho sluha.
„O mě se nestarej, postarám se o to sám,“ pokrčil Artuš rameny a mladý čaroděj rychle vycouval z královské komnaty a rozeběhl se domů za Gaisem. Artuš si hlasitě povzdychl a sledoval ho, jak běží přes nádvoří domů. Nikdy by to nikomu neřekl, ale vždy se zálibou sledoval, jak jeho sluha běhá po nádvoří, plní jeho rozkazy a proplétá se mezi lidmi. Merlin zakopl a spadl přímo do povozu s hnojem. Artuš se zasmál a nechápavě zakroutil hlavou. Jak někdo může být tak moudrý, statečný, dobrý a zároveň takové jelito jako jeho přítel, to asi nikdy nepochopí.